Jaké to vlastně bylo??? Bylo to poučné, zábavné a chci ještě!!!
Takže na nabídku vrátit se do Voroněže pracovat jsem kývla a vypadá to, že na začátku února zase mizím... na jak dlouho netuším, ale už jsem začala uvažovat o tom, že bych koncem léta jela k moři na Krym :-)
Tady jsem si zatím zopakovala jaké je to být nezaměstnaná. Paní na úřadu práce byla mimořádně nechápavá a pro jistotu mi řekla, že moje dokumenty (které jsou všechny v angličtině) nechce a když jsem odcházela, viditelně se jí ulevilo :-)
Vánoce proběhly v klidu a zjišťuju, že se tady vůbec nic nezměnilo a že teď budu mít asi dost času dodělat fotky...
A hlavně se těším až začnu psát znovu o Rusku :-)
středa 29. prosince 2010
Domů... (19.-23.12.)
Nakonec se mi podařilo si cestu zorganizovat tak, aby byla dostatečně zajímavá na to aby se všichni okolo divili, proč cestuju tak složitě. Už pár dní jsem se pořádně nevyspala. Chytá mě cestovní horečka. Vím, že bych měla balit, ale přitom mi nedochází, že bych měla odjet. Některé kulturní jevy okolo mě se staly jakýmsi způsobem tak samozřejmé, že si jen těžko představuju, že tu nebudou...
V neděli ráno jsem tedy začala balit. Pak rychlá návštěva kanceláře, kde jsme se šéfkou Milanou spatlaly dohromady něco jako youthpass (evropský dokument potvrzující nabyté zkušenosti), který ale stejně nestihla vytisknout, protože nám došla barva v tiskárně...
Po návratu na byt jsem zabalila věci a co se nevešlo, nechala na hromádce k užitku ostatním dobrovolníkům. Když jsem zkusila zvednout kufr, začala jsem tušit, že to nebude jen tak. Sergej, který přijel s Ninou autem, aby mě odvezli na autobusák, odhadl jeho váhu asi na 40kg. A já jsem krosnu kterou jsem měla na zádech odhadovala na 20kg. Navíc na kufru mi Kostja už před několika měsíci rozbil kolečko, takže jsem od kluků vyfasovala vozíček, na kterém bábušky tahají ty svoje obrovské tašky na trhy :-)
Na nádraží mě vyprovázela skupinka známých a kamarádů. Bylo to od nich hrozně hezké, ale bylo vidět, že čekají, že budu asi víc smutná. Ale po tom co mi před dvěma dny šéfka Milana nabídla místo EVS koordinátora u ní v organizaci, jsem přehodnotila své plány do budoucna a řekla si, že zůstat ještě nějakou dobu v Rusku nemusí být úplně od věci a na smutek neměla ani pomyšlení.
Přesně podle svého zvyku – přes hranice zásadně bez peněz, jsem si za poslední rubly koupila svačinu do autobusu. A pak přišel Kostja, kde že mám visačky od zavazadel? Já: „Jaké visačky?“ Kostja: „Tys nezaplatila za zavazadla?“ Já: „Nee, to se musí??“
Rusko mě ještě pořád dokáže překvapit :-) Chudák Kostja - dlužím mu 120 rublů.
Během posledních 5ti minut před odjezdem autobusu se strhla pořádná vánice a já se bála, že budeme mít po cestě o zábavu postaráno, ale ruští řidiči se ukázali jako velice schopní (nebo možná spíš všehoschopní). Bála jsem se, že pojede stará ruská růžová kraksna, kterou odjížděla Katka v červnu, ale k mému štěstí jel ukrajinský skoro úplně nový autobus.
Voroněž – Charkov (bus, odjezd: ne 19.12. 20:00, příjezd: po 20.12. 04:00)
Místo vedle mě obsadila vcelku rozložitá paní nacpaná v tlusté bundě, ve které se téměř nemohla pohnout a kterou si celou cestu odmítala vysvléct ačkoliv bylo v autobuse příjemně teplo. Paní jsem pustila sednout k okýnku a sama si sedla na zbylou polovinu sedačky a pokoušela se spát. Paní ovšem měla nějaké nutkání konverzovat, ale mluvila tak potichu, že jsem většinou nerozuměla ani slovo. Když už otravovala asi 10min, tak jsem jí rázně nahlas sdělila, že jestli se se mnou chce bavit, tak musí mluvit nahlas. Načež se na mě podívala s pohledem který bych definovala z jedné třetiny jako údiv, z jedné třetiny jako pohrdání a z jedné třetiny jako strach.
Celou dobu něco brblala o lidech ze západu, jak jsou bohatí. O Američanech, jací jsou to kapitalisti. O cizincích, kteří Rusům berou práci... Čímž můj pohár trpělivosti přetekl... Na to, že jsem si chtěla na zpáteční cestě procvičovat češtinu, jsem na paní spustila spršku argumentů a na spisovnou ruštinu jsem moc nehleděla... doufala jsem, že pak už dá pokoj... Pokoj mi dala alespoň na hranicích, kde se ukázalo, že jsem jediná s jiným než ruským nebo ukrajinským občanstvím, takže jsem zase byla pro všechny trochu atrakce. Na hranicích proběhla kontrola vcelku rychle, ale za cenu toho, že člověk musí vystoupit z autobusu a vytáhnout všechny zavazadla se kterýma projde rentgenovou kontrolou (aspoň to člověk nemusí vybalovat).
Do Charkova jsme dorazili přesně ve 4. Kufr jsem rovnou odstavila u nějakých paní, co jely se mnou v autobuse a začala shánět bankomat. Protože paní říkaly, že jim za chvíli jede vlak, snažila jsem se být rychlá. A když je ve 4 hodiny ráno někdo v Charkově na nádraží rychlý, je to nejspíš podezřelé. Hlavně pro poflakující se policajty, kteří mě okamžitě stopli a prý: „Děvuška, pojďte sem, odkud jste přijela? Nejste náhodou z Kavkazu? Váš pas prosím. Kam jedete?“
No pardon, ale vypadám já snad jako kavkazský terorista (s květovaným šátkem kolem krku a s krosnou na zádech, na které navíc visí květovaný polštářek...)?? Nakonec mě pustili a já si šla odložit těch 60kg do úschovny a koupit lístek do Kyjeva. Pak jsem chtěla do města, ale vzhledem k tomu, že bylo 5 ráno a venku minus 6, jsem se rozhodla počkat až se rozední. Koupila jsem si snídani a trochu mě mrzelo, že rozhovor s docela sympatickým prodavačem narušoval jakýsi strašně ožralý, páchnoucí a hlavně strašně nachlazený bezdomovec, z jehož chrchlání šla opravdu hrůza.
Pro milovníky extrémních sportů mám bezva tip – zkuste jít v Charkově na nádraží na veřejné WC... (bylo to zatím to nejhorší, co jsem kdy viděla)
Do 8mi jsem trčela v nepříliš vyhřáté čekárně a když už jsem myslela, že umrznu, řekla jsem si, že bude lepší předtím něco vidět a umrznout můžu i venku (bylo by to aspoň rychlejší – je tam větší zima). V Charkově sice mají metro, ale říkala jsem si, že z tramvaje aspoň něco uvidím. Jako naschvál zrovna ten den autobusáci a tramvajáci stávkovali a na zastávkách maršrutek se tvořily nekonečné fronty. Nakonec jsem tedy sedla na metro a dojela do centra nebo spíš někam kde jsem doufala, že bude centrum, protože jsem si samozřejmě mapu ani nekoupila a ani se nepodívala na internetu. Ale Charkov je docela sympatické město i bez mapy... Navíc tam hned vedle centrální tržnice je takový skvělý obchůdek s botama... do jedněch jsem se prostě zamilovala. Bohužel mi padly jako ulité a já jsem vyšla z obchodu s naprosto úžasným pocitem, že jsou moje. Zároveň mi v hlavě zněl takový nenápadný hlásek, který mi říkal jaká jsem koza, když mám na nádraží 60kg zavazadel a ještě si koupím boty a byl hrozně zvědavý kam ty boty dám... :-) Pak už mi opravdu začala být zima, takže jsem šla zpátky na nádraží a kolem půl 6té jsem si šla vyzvednout zavazadla z úschovny. Věc, kterou mám na zemích východního bloku opravdu ráda, je možnost si na nádraží zaplatit nosiče. Mladík, který se nabídl, že mi vezme kufr, mě stál 20 hřiven, ale kufr mi dotáhl až na místo ve vlaku, hezky ho uložil a ještě mi popřál příjemnou cestu. Za hrdinství jsem mu ještě 5 hřiven přidala.
Charkov – Kyjev (vlak, odjezd: po 20.12. 18:35, příjezd: út 21.12 06:11)
Pořádně zmrzlá a unavená jsem přišla do vlaku na svoje místo s vážným úmyslem lehnout a spát, ale co čert nechtěl... moji spolucestující byli dva ukrajinci – jeden pilot vrtulníku a druhý sekuriťák (zase jsem jela plackartou). Docela sympatičtí chlapíci a z toho jeden s flaškou vodky. Schválně jsem si vybrala vlak, který jede 12 hodin (normálně jede jen 8) abych se vyspala, ale stejně jsme se nějak zakecali. Stihli jsme probrat běžná témata jako život v čechách nebo ukrajinsko-ruskou politiku a dokonce jsem se dozvěděla i zážitky ze života pilota vojenského vrtulníku. Nakonec jsme šli spát po půlnoci, potom co jsme vypili celou flašku a všechno pivo u průvodčího...
Vlak přijel do Kyjeva ráno přesně 11 minut po šesté a u vlaku mě vyzvedl kamarád mé ruské spolubydlící Anji, který mi kupoval lístek z Kyjeva do Bratislavy (potom co jsem se dozvěděla jeho cenu jsem myslela, že omdlím). Opět jsem uložila zavazadla do úschovny a jeli jsme k Elovi domů (El se ve skutečnosti jmenuje Alexandr a je to programátor počítačových her), kde jsem se seznámila s jeho ženou Katjou. Katja je ukrajinka a bohužel mluví tak divně, že jsem jí občas nerozuměla ani slovo. Tak jsme si dali kafe a čaj a El jel do práce a já objevovat nová zákoutí Kyjeva. Pravda od té doby co jsem tu byla naposledy se v centru vůbec nic nezměnilo, ale podařilo se mi objevit pár nových zajímavostí, jako například „funikuler“ (něco jako lanová dráha na kolejích). Při procházce Kyjevem jsem si říkala, že to vůbec není špatné místo, kde by se dalo nějakou dobu bydlet. Třeba to bude další štace... Ve tři odpoledne jsme si dali sraz s Alexandrem – jiný Alexander, s tímhle jsem se
seznámila před půl rokem ve vlaku z Kyjeva do Ruska. Tenkrát jsme si vyměnili mailové adresy, tak jsem mu zkusila napsat :-) Alexander přišel s řádnou kocovinou a šel si rovnou koupit pivo jako vyprošťováka. Přiznal se, že se včera opil a že mu jeho žena hrozně vynadala, protože má každým dnem rodit... Chtěl mi udělat exkurzi po centru, ale vzhledem k tomu, že centrum znám už skoro zpaměti, řekl že stejně musí běžet domů, takže jsme se viděli asi půl hodiny. Ale stejně bylo příjemné někoho potkat. Na náměstí jsem pak ještě viděla koncert nějakého folklorního souboru (no teda ty ruské lidové jsou asi lepší) a pak přišel El a šli jsme na pivo a večeři...
Kyjev – Bratislava (vlak, odjezd: út 21.12. 23:58, příjezd: čt 23.12. 05:15)
Do vlaku jsem opět nastupovala pořádně vymrzlá a k smrti unavená, ale tentokrát s pocitem, že mám celých 30 hodin na to se pořádně vyspat. Bohužel přes hranice nedávají vagóny s plackartou, ale jen (příšerně drahé) kupé. Tentokrát to bylo kupé jen pro dva. Spolucestujícím mi byl asi 70ti letý děda, který rusky moc nemluvil. To jsem si říkala, co já tam budu s dědkem těch 30 hodin dělat, ale naštěstí děda v 7 ráno v Ternopolu vystoupil. Neopomněl si sbalit sebou i svůj i můj vlakový ručník a mýdlo, které jsem nechala na stolku. Jinak cesta proběhla v klidu, Podkarpatská Rus je z vlaku prostě nádherná a já jsem většinu cesty prospala, část pohraniční kontroly nevyjímaje. Tedy kromě chvíle, kdy mě vzbudila slovenská celnice, že chce vidět zavazadla. Nějak jsem si to neuvědomila a začala na ni mluvit rusky, z čehož byla trochu vyvedená z míry a znovu si zkontrolovala můj český pas :-) Tak jsem začala vybalovat, pěkně postupně, abych to tam zase hezky naskládala zpátky. Paní se mě nervózně zeptala jestli bych to prý nemohla dělat rychleji, na což jsem jí klidně odpověděla, že nemohla... Stejně jsme na těch hranicích stáli snad 4 hodiny.
Ráno v 5 jsme dorazili do Bratislavy, kde jsem zjistila, že první vlak co jede do Čech je supercity, za které jsem odmítla zaplatit příplatek a radši si počkala na další EC v 8.
Mezitím jsem v nádražním stánku uviděla kofolu... doslova s nostalgií jsem si půllitr koupila a už se cítila skoro doma :-) Ovšem nejen díky kofole, ale taky kvůli zpoždění vlaku.
Bratislava – Břeclav (vlak, odjezd: čt 23.12. 08:09, příjezd: čt 23.12. 08:59)
Za celého víc než půlroku co jsem se pohybovala mimo EU se mi nestalo, že by vlak měl zpoždění... Tady jsem v tom už viděla trochu i výsměch protože slovenský nádražní rozhlas tvrdil, že za to zpoždění můžou Maďaři :-)Vlak měl zpoždění jen 15min, vagón byl narvaný asijskými turisty. Ale zato jsem za 50min byla v Břeclavi, kde mě čekal bratr s mamkou. Hned po příjezdu domů, jsem začala sbírat všechny svoje lístky, abych je poslala k proplacení. Při té příležitosti jsem zjistila, že ten příšerně drahý a nejdražší lístek (2 576 kč) z vlaku Kyjev – Bratislava nemám. Průvodčí mi ho nevrátil, i když jsem si o něj říkala už předem (to byla asi zásadní chyba). To jsem si říkala, že jsem si nadělila hezký dárek k vánocům – cestu domů :-)
V neděli ráno jsem tedy začala balit. Pak rychlá návštěva kanceláře, kde jsme se šéfkou Milanou spatlaly dohromady něco jako youthpass (evropský dokument potvrzující nabyté zkušenosti), který ale stejně nestihla vytisknout, protože nám došla barva v tiskárně...
Po návratu na byt jsem zabalila věci a co se nevešlo, nechala na hromádce k užitku ostatním dobrovolníkům. Když jsem zkusila zvednout kufr, začala jsem tušit, že to nebude jen tak. Sergej, který přijel s Ninou autem, aby mě odvezli na autobusák, odhadl jeho váhu asi na 40kg. A já jsem krosnu kterou jsem měla na zádech odhadovala na 20kg. Navíc na kufru mi Kostja už před několika měsíci rozbil kolečko, takže jsem od kluků vyfasovala vozíček, na kterém bábušky tahají ty svoje obrovské tašky na trhy :-)
Na nádraží mě vyprovázela skupinka známých a kamarádů. Bylo to od nich hrozně hezké, ale bylo vidět, že čekají, že budu asi víc smutná. Ale po tom co mi před dvěma dny šéfka Milana nabídla místo EVS koordinátora u ní v organizaci, jsem přehodnotila své plány do budoucna a řekla si, že zůstat ještě nějakou dobu v Rusku nemusí být úplně od věci a na smutek neměla ani pomyšlení.
Přesně podle svého zvyku – přes hranice zásadně bez peněz, jsem si za poslední rubly koupila svačinu do autobusu. A pak přišel Kostja, kde že mám visačky od zavazadel? Já: „Jaké visačky?“ Kostja: „Tys nezaplatila za zavazadla?“ Já: „Nee, to se musí??“
Rusko mě ještě pořád dokáže překvapit :-) Chudák Kostja - dlužím mu 120 rublů.
Během posledních 5ti minut před odjezdem autobusu se strhla pořádná vánice a já se bála, že budeme mít po cestě o zábavu postaráno, ale ruští řidiči se ukázali jako velice schopní (nebo možná spíš všehoschopní). Bála jsem se, že pojede stará ruská růžová kraksna, kterou odjížděla Katka v červnu, ale k mému štěstí jel ukrajinský skoro úplně nový autobus.
Voroněž – Charkov (bus, odjezd: ne 19.12. 20:00, příjezd: po 20.12. 04:00)
Místo vedle mě obsadila vcelku rozložitá paní nacpaná v tlusté bundě, ve které se téměř nemohla pohnout a kterou si celou cestu odmítala vysvléct ačkoliv bylo v autobuse příjemně teplo. Paní jsem pustila sednout k okýnku a sama si sedla na zbylou polovinu sedačky a pokoušela se spát. Paní ovšem měla nějaké nutkání konverzovat, ale mluvila tak potichu, že jsem většinou nerozuměla ani slovo. Když už otravovala asi 10min, tak jsem jí rázně nahlas sdělila, že jestli se se mnou chce bavit, tak musí mluvit nahlas. Načež se na mě podívala s pohledem který bych definovala z jedné třetiny jako údiv, z jedné třetiny jako pohrdání a z jedné třetiny jako strach.
Celou dobu něco brblala o lidech ze západu, jak jsou bohatí. O Američanech, jací jsou to kapitalisti. O cizincích, kteří Rusům berou práci... Čímž můj pohár trpělivosti přetekl... Na to, že jsem si chtěla na zpáteční cestě procvičovat češtinu, jsem na paní spustila spršku argumentů a na spisovnou ruštinu jsem moc nehleděla... doufala jsem, že pak už dá pokoj... Pokoj mi dala alespoň na hranicích, kde se ukázalo, že jsem jediná s jiným než ruským nebo ukrajinským občanstvím, takže jsem zase byla pro všechny trochu atrakce. Na hranicích proběhla kontrola vcelku rychle, ale za cenu toho, že člověk musí vystoupit z autobusu a vytáhnout všechny zavazadla se kterýma projde rentgenovou kontrolou (aspoň to člověk nemusí vybalovat).
Do Charkova jsme dorazili přesně ve 4. Kufr jsem rovnou odstavila u nějakých paní, co jely se mnou v autobuse a začala shánět bankomat. Protože paní říkaly, že jim za chvíli jede vlak, snažila jsem se být rychlá. A když je ve 4 hodiny ráno někdo v Charkově na nádraží rychlý, je to nejspíš podezřelé. Hlavně pro poflakující se policajty, kteří mě okamžitě stopli a prý: „Děvuška, pojďte sem, odkud jste přijela? Nejste náhodou z Kavkazu? Váš pas prosím. Kam jedete?“
No pardon, ale vypadám já snad jako kavkazský terorista (s květovaným šátkem kolem krku a s krosnou na zádech, na které navíc visí květovaný polštářek...)?? Nakonec mě pustili a já si šla odložit těch 60kg do úschovny a koupit lístek do Kyjeva. Pak jsem chtěla do města, ale vzhledem k tomu, že bylo 5 ráno a venku minus 6, jsem se rozhodla počkat až se rozední. Koupila jsem si snídani a trochu mě mrzelo, že rozhovor s docela sympatickým prodavačem narušoval jakýsi strašně ožralý, páchnoucí a hlavně strašně nachlazený bezdomovec, z jehož chrchlání šla opravdu hrůza.
Pro milovníky extrémních sportů mám bezva tip – zkuste jít v Charkově na nádraží na veřejné WC... (bylo to zatím to nejhorší, co jsem kdy viděla)
Do 8mi jsem trčela v nepříliš vyhřáté čekárně a když už jsem myslela, že umrznu, řekla jsem si, že bude lepší předtím něco vidět a umrznout můžu i venku (bylo by to aspoň rychlejší – je tam větší zima). V Charkově sice mají metro, ale říkala jsem si, že z tramvaje aspoň něco uvidím. Jako naschvál zrovna ten den autobusáci a tramvajáci stávkovali a na zastávkách maršrutek se tvořily nekonečné fronty. Nakonec jsem tedy sedla na metro a dojela do centra nebo spíš někam kde jsem doufala, že bude centrum, protože jsem si samozřejmě mapu ani nekoupila a ani se nepodívala na internetu. Ale Charkov je docela sympatické město i bez mapy... Navíc tam hned vedle centrální tržnice je takový skvělý obchůdek s botama... do jedněch jsem se prostě zamilovala. Bohužel mi padly jako ulité a já jsem vyšla z obchodu s naprosto úžasným pocitem, že jsou moje. Zároveň mi v hlavě zněl takový nenápadný hlásek, který mi říkal jaká jsem koza, když mám na nádraží 60kg zavazadel a ještě si koupím boty a byl hrozně zvědavý kam ty boty dám... :-) Pak už mi opravdu začala být zima, takže jsem šla zpátky na nádraží a kolem půl 6té jsem si šla vyzvednout zavazadla z úschovny. Věc, kterou mám na zemích východního bloku opravdu ráda, je možnost si na nádraží zaplatit nosiče. Mladík, který se nabídl, že mi vezme kufr, mě stál 20 hřiven, ale kufr mi dotáhl až na místo ve vlaku, hezky ho uložil a ještě mi popřál příjemnou cestu. Za hrdinství jsem mu ještě 5 hřiven přidala.
Charkov – Kyjev (vlak, odjezd: po 20.12. 18:35, příjezd: út 21.12 06:11)
Pořádně zmrzlá a unavená jsem přišla do vlaku na svoje místo s vážným úmyslem lehnout a spát, ale co čert nechtěl... moji spolucestující byli dva ukrajinci – jeden pilot vrtulníku a druhý sekuriťák (zase jsem jela plackartou). Docela sympatičtí chlapíci a z toho jeden s flaškou vodky. Schválně jsem si vybrala vlak, který jede 12 hodin (normálně jede jen 8) abych se vyspala, ale stejně jsme se nějak zakecali. Stihli jsme probrat běžná témata jako život v čechách nebo ukrajinsko-ruskou politiku a dokonce jsem se dozvěděla i zážitky ze života pilota vojenského vrtulníku. Nakonec jsme šli spát po půlnoci, potom co jsme vypili celou flašku a všechno pivo u průvodčího...
Vlak přijel do Kyjeva ráno přesně 11 minut po šesté a u vlaku mě vyzvedl kamarád mé ruské spolubydlící Anji, který mi kupoval lístek z Kyjeva do Bratislavy (potom co jsem se dozvěděla jeho cenu jsem myslela, že omdlím). Opět jsem uložila zavazadla do úschovny a jeli jsme k Elovi domů (El se ve skutečnosti jmenuje Alexandr a je to programátor počítačových her), kde jsem se seznámila s jeho ženou Katjou. Katja je ukrajinka a bohužel mluví tak divně, že jsem jí občas nerozuměla ani slovo. Tak jsme si dali kafe a čaj a El jel do práce a já objevovat nová zákoutí Kyjeva. Pravda od té doby co jsem tu byla naposledy se v centru vůbec nic nezměnilo, ale podařilo se mi objevit pár nových zajímavostí, jako například „funikuler“ (něco jako lanová dráha na kolejích). Při procházce Kyjevem jsem si říkala, že to vůbec není špatné místo, kde by se dalo nějakou dobu bydlet. Třeba to bude další štace... Ve tři odpoledne jsme si dali sraz s Alexandrem – jiný Alexander, s tímhle jsem se
seznámila před půl rokem ve vlaku z Kyjeva do Ruska. Tenkrát jsme si vyměnili mailové adresy, tak jsem mu zkusila napsat :-) Alexander přišel s řádnou kocovinou a šel si rovnou koupit pivo jako vyprošťováka. Přiznal se, že se včera opil a že mu jeho žena hrozně vynadala, protože má každým dnem rodit... Chtěl mi udělat exkurzi po centru, ale vzhledem k tomu, že centrum znám už skoro zpaměti, řekl že stejně musí běžet domů, takže jsme se viděli asi půl hodiny. Ale stejně bylo příjemné někoho potkat. Na náměstí jsem pak ještě viděla koncert nějakého folklorního souboru (no teda ty ruské lidové jsou asi lepší) a pak přišel El a šli jsme na pivo a večeři...
Kyjev – Bratislava (vlak, odjezd: út 21.12. 23:58, příjezd: čt 23.12. 05:15)
Do vlaku jsem opět nastupovala pořádně vymrzlá a k smrti unavená, ale tentokrát s pocitem, že mám celých 30 hodin na to se pořádně vyspat. Bohužel přes hranice nedávají vagóny s plackartou, ale jen (příšerně drahé) kupé. Tentokrát to bylo kupé jen pro dva. Spolucestujícím mi byl asi 70ti letý děda, který rusky moc nemluvil. To jsem si říkala, co já tam budu s dědkem těch 30 hodin dělat, ale naštěstí děda v 7 ráno v Ternopolu vystoupil. Neopomněl si sbalit sebou i svůj i můj vlakový ručník a mýdlo, které jsem nechala na stolku. Jinak cesta proběhla v klidu, Podkarpatská Rus je z vlaku prostě nádherná a já jsem většinu cesty prospala, část pohraniční kontroly nevyjímaje. Tedy kromě chvíle, kdy mě vzbudila slovenská celnice, že chce vidět zavazadla. Nějak jsem si to neuvědomila a začala na ni mluvit rusky, z čehož byla trochu vyvedená z míry a znovu si zkontrolovala můj český pas :-) Tak jsem začala vybalovat, pěkně postupně, abych to tam zase hezky naskládala zpátky. Paní se mě nervózně zeptala jestli bych to prý nemohla dělat rychleji, na což jsem jí klidně odpověděla, že nemohla... Stejně jsme na těch hranicích stáli snad 4 hodiny.
Ráno v 5 jsme dorazili do Bratislavy, kde jsem zjistila, že první vlak co jede do Čech je supercity, za které jsem odmítla zaplatit příplatek a radši si počkala na další EC v 8.
Mezitím jsem v nádražním stánku uviděla kofolu... doslova s nostalgií jsem si půllitr koupila a už se cítila skoro doma :-) Ovšem nejen díky kofole, ale taky kvůli zpoždění vlaku.
Bratislava – Břeclav (vlak, odjezd: čt 23.12. 08:09, příjezd: čt 23.12. 08:59)
Za celého víc než půlroku co jsem se pohybovala mimo EU se mi nestalo, že by vlak měl zpoždění... Tady jsem v tom už viděla trochu i výsměch protože slovenský nádražní rozhlas tvrdil, že za to zpoždění můžou Maďaři :-)Vlak měl zpoždění jen 15min, vagón byl narvaný asijskými turisty. Ale zato jsem za 50min byla v Břeclavi, kde mě čekal bratr s mamkou. Hned po příjezdu domů, jsem začala sbírat všechny svoje lístky, abych je poslala k proplacení. Při té příležitosti jsem zjistila, že ten příšerně drahý a nejdražší lístek (2 576 kč) z vlaku Kyjev – Bratislava nemám. Průvodčí mi ho nevrátil, i když jsem si o něj říkala už předem (to byla asi zásadní chyba). To jsem si říkala, že jsem si nadělila hezký dárek k vánocům – cestu domů :-)
Vánoční večírek ... (13.-18.12)
Od pondělka se celý týden nesl ve znamení meetingů v kanceláři a plánováním a chystáním vánočního večírku. I když oficiálně moje dobrovolná služba skončila 11tého prosince, stejně mě moje šéfová ustanovila jako osobu zodpovědnou za celou akci. Upozornila jsem ji, že to pro ni mileráda udělám, ale pokud mě bude tlačit ke zdi, tak se můžu kdykoliv sbalit a odjet. Docela to zabralo a konečně jsme začali něco dělat. Dokonce jsme s novou dobrovolnicí Veronikou stvořily adventní kalendář.
Moje žačky v jazykové škole mě ve čtvrtek mile překvapily – po desáté hodině se mnou byly schopné odpovídat na jednoduché dotazy a začaly konečně trochu mluvit :-) a to jsem si myslela, že se mnou se česky nikdy nenaučí...
V pátek pak proběhla akce poměrně bezproblémově. Jenom jedna ruska se po mojí prezentaci českých vánoc dost vyděsila a řekla mi, že neví jestli si svou lednovou cestu do Prahy nerozmyslí. A to jsem jim jenom barvitě popsala jak se u nás zabíjí ryba... Dále jsme prezentovali vánoce ve Španělsku, kde tlučou do polena aby jim dalo dárky a Nizozemského Mikuláše, který chodí s černochem a zlobivé děti odnáší do Španělska...
Jinak jsem se pokoušela se všemi se postupně rozloučit a všechno dodělat, ale to bych asi nebyla já kdybych to všechno stihla... Jako vždycky :-)
Moje žačky v jazykové škole mě ve čtvrtek mile překvapily – po desáté hodině se mnou byly schopné odpovídat na jednoduché dotazy a začaly konečně trochu mluvit :-) a to jsem si myslela, že se mnou se česky nikdy nenaučí...
V pátek pak proběhla akce poměrně bezproblémově. Jenom jedna ruska se po mojí prezentaci českých vánoc dost vyděsila a řekla mi, že neví jestli si svou lednovou cestu do Prahy nerozmyslí. A to jsem jim jenom barvitě popsala jak se u nás zabíjí ryba... Dále jsme prezentovali vánoce ve Španělsku, kde tlučou do polena aby jim dalo dárky a Nizozemského Mikuláše, který chodí s černochem a zlobivé děti odnáší do Španělska...
Jinak jsem se pokoušela se všemi se postupně rozloučit a všechno dodělat, ale to bych asi nebyla já kdybych to všechno stihla... Jako vždycky :-)
neděle 12. prosince 2010
Předposlední týden (8. - 12.12.)
Práce, práce, práce...
Od pondělka do soboty
A v sobotu jsem si vzala volno a odjela do Divnogorje.
Tak mi zůstal předposlední týden v téhle šílené zemi. Všichni známí už pomalu začínají odjíždět, někdo na dovolenou, někdo domů...
Ve čtvrtek mi odjela Heidi (němka) do Číny a Gríša (rus) do Španělska, takže bylo potřeba se řádně rozloučit. Udělali jsme tedy ve středu večírek u nás na bytě. Nejdřív v půl 11té volali sousedi, že jsme hluční. Pak se Alban (francouzska) udělalo špatně a na dvě hodiny se zavřela na záchodě, který kompletně celý od země až do stropu... však víte co.... Když se nám podařilo Alban konečně vytáhnout ze záchodu a dostat do koupelny, nezbylo nám nic jiného než to uklidit. Christian (němec) mi statečně asistoval a když to všechno šel vynést do odpadků, lapila ho na ulici policie. Nenapadlo ho nic lepšího než vzít telefon, zavolat mi a předat telefon policii, protože jeho ruština je fakt mizerná. Policajt se mě zeptal, kde že bydlíme, načež jsem pohotově zalhala, že jsme na návštěvě (protože každý z nás má registraci na úplně jiných místech ve městě). Pak se mě zeptal co že opilý Christian dělá venku, načež jsem mu popravdě odpověděla, že šel vynést odpadky. Policista svou otázku zopakoval ještě dvakrát a když pokaždé dostal stejnou odpověď, požádal mě abych se podívala kolik je hodin. Odpověděla jsem mu, že půl 5té ráno, jakoby se nechumelilo. Chudák asi poznal, že s opilýma cizincema nic neudělá, tak mi řekl abych vyšla před dům a Christiana vzala domů. Problém byl, že Christian si vzal klíče od bytu a byt zamknul, takže jsem musela probudit spolubydlící Anju, říct jí co se stalo a že potřebuju klíče. Samozřejmě to probudilo všechny ostatní, takže z toho byla show. Nakonec jsme Christiana našli před domem a naštěstí bez policajtů. Aby toho nebylo málo, mám na katastrofálním průběhu večírku také svůj podíl. Kluci naříkali, že mají hlad. Jako nejjednodušší řešení se mi zdálo udělat obložený talíř, takže jsem si všechno nachystala a dala vařit vejce. To byla osudná chyba, protože jsem na ně zapomněla. Asi za hodinu jsem pak přišla do kuchyně, kde už byl docela smrad a když jsem viděla jak se vejce spíš smaží než vaří, nenapadlo mě nic lepšího než do hrnce napustit studenou vodu. Vejce ovšem pukla a tak byl v kuchyni smrad ještě větší. Bohužel už máme zalepená okna proti zimě, takže nejdou otevřít. Řekla jsem si, že nejlepší bude, když hrnec se smradlavými vejci vynesu na chodbu a nechám ho venku na stříšce nad vchodem, kam se dá dostat rozbitým oknem. Nepočítala jsem ale s tím, že zrovna další den ráno přijdou sklenáři okno opravit (bylo rozbité už 14 dní), takže okno spravili a zatloukli a my jsme bez hrnce (zůstal na stříšce i s vejci).
Ještě štěstí, že to byl večírek poslední.
Ve čtvrtek jsem si šla koupit lístek na autobus z Voroněže do Charkova. A v pátek byl fakt asi blbý den. Hned ráno se mi podařilo připálit perníčky, tak jsem pak šla radši do kanceláře. V kanceláři na nás čekala šéfka Milana, která se vrátila z Polska. Škoda, že si ji tam nenechali. Na zabití. Všechno co jsme společně s Irou, Annou a Royem naplánovali vzalo za své. Najednou nic není možné, nic nejde a ona se u toho usmívá tak, že se člověk cítí jako opravdový idiot. Popravdě když jsem odcházela v pátek z kanceláře, měla jsem chuť někoho nakopat. V autobuse domů jsme se potkaly se spolubydlící Anjou a když jsme přijely domů, zkusily jsme společně udělat perníčky ještě jednou. Pak přišel domů Roy a Anna a s perníčkama začala být docela zábava – udělali jsme vánoční kolečka, čtverečky, stromečky, domečky, písmenka, ryby, hvězdičky, králíka, slona, žirafu, kočku a malého ku klux klana. Chtěla jsem zkusit udělat vánočního Lenina, ale Anja mi to kategoricky zakázala. Nakonec jsme měli příjemný večer i s vánoční muzikou...
V sobotu ráno jsem se ještě pokoušela najít lepší místo pro náš vánoční večírek ale Milana mi řekla, že prý jsme to všechno začali dělat pozdě, tak jsem se jí omluvila, za to, že se jí do toho pletu, otočila se na podpatku a odešla s novou dobrovolnicí Veronikou (z Maďarska) na výstavu.
Po výstavě jsem sedla na vlak a odjela do Divnogorje. Docela jsem se už těšila, vypadnout z města, aspoň na chvilku. Po cestě jsem ale velice rychle poznala, že tentokrát jsem si nekoupila lístek na vlak, ale do divadla. Hned ve Voroněži se ve vagóně strhla hádka mezi průvodčí a jakousi ženštinou, které se nelíbilo cosi s lístkem. O dvě zastávky dál si ke mě přisedl mladý kadet v uniformě a ožralý chlap. Chlapa velice zajímalo, co dělám na notebooku (ano v Rusku je to velice neobvyklé – jet vlakem a pracovat na počítači) Chlapa jsem poslala do háje. Odešel někam na druhý konec vlaku a když se vrátil strhla se zase hádka mezi ním a průvodčí. Nechtěl zaplatit za lístek. Nakonec začal nadávat, že mu ženské celý život jenom nadávají a že se „na chuj“ ženil a že mu žena pije už 40let krev. To ovšem neměl dělat - ve vagóně to vyvolalo vlnu nevole mezi jedoucími ženami, které mu to začaly patřičně vracet a strhla se genderová hádka, kterou nakonec ukončila až ochranka.
V Divnogorje mě na zastávce vyzvedl Nikolaj Stěpanovič a odvezl mě do gastinice. Uvařila jsem si čaj a chtěla jsem ještě pracovat na počítači. V 8 hodin jsem ale usnula jak malé děcko a spala jsem cca 15 hodin. V neděli na oběd jsem se šla naposledy projít po vesnici. Napadlo spousta sněhu a v celé vesnici bylo absolutní ticho – tohle mi bude chybět. Vrátila jsem se ještě do gastinice, abych si usušila věci, Nikolaj Stěpanovič mi přivezl tři litry domácího mléka (tohle mi bude chybět ještě víc) a vlakem odjela zpátky do Voroněže – taková rychlá dovolená. Zůstala bych dýl, ale v sobotu když jsem odjížděla, volali z jedné školy, kde učím, že potřebují přeložit nějaké papíry z češtiny do ruštiny, takže zase práce (ale aspoň za peníze).
Od pondělka do soboty
A v sobotu jsem si vzala volno a odjela do Divnogorje.
Tak mi zůstal předposlední týden v téhle šílené zemi. Všichni známí už pomalu začínají odjíždět, někdo na dovolenou, někdo domů...
Ve čtvrtek mi odjela Heidi (němka) do Číny a Gríša (rus) do Španělska, takže bylo potřeba se řádně rozloučit. Udělali jsme tedy ve středu večírek u nás na bytě. Nejdřív v půl 11té volali sousedi, že jsme hluční. Pak se Alban (francouzska) udělalo špatně a na dvě hodiny se zavřela na záchodě, který kompletně celý od země až do stropu... však víte co.... Když se nám podařilo Alban konečně vytáhnout ze záchodu a dostat do koupelny, nezbylo nám nic jiného než to uklidit. Christian (němec) mi statečně asistoval a když to všechno šel vynést do odpadků, lapila ho na ulici policie. Nenapadlo ho nic lepšího než vzít telefon, zavolat mi a předat telefon policii, protože jeho ruština je fakt mizerná. Policajt se mě zeptal, kde že bydlíme, načež jsem pohotově zalhala, že jsme na návštěvě (protože každý z nás má registraci na úplně jiných místech ve městě). Pak se mě zeptal co že opilý Christian dělá venku, načež jsem mu popravdě odpověděla, že šel vynést odpadky. Policista svou otázku zopakoval ještě dvakrát a když pokaždé dostal stejnou odpověď, požádal mě abych se podívala kolik je hodin. Odpověděla jsem mu, že půl 5té ráno, jakoby se nechumelilo. Chudák asi poznal, že s opilýma cizincema nic neudělá, tak mi řekl abych vyšla před dům a Christiana vzala domů. Problém byl, že Christian si vzal klíče od bytu a byt zamknul, takže jsem musela probudit spolubydlící Anju, říct jí co se stalo a že potřebuju klíče. Samozřejmě to probudilo všechny ostatní, takže z toho byla show. Nakonec jsme Christiana našli před domem a naštěstí bez policajtů. Aby toho nebylo málo, mám na katastrofálním průběhu večírku také svůj podíl. Kluci naříkali, že mají hlad. Jako nejjednodušší řešení se mi zdálo udělat obložený talíř, takže jsem si všechno nachystala a dala vařit vejce. To byla osudná chyba, protože jsem na ně zapomněla. Asi za hodinu jsem pak přišla do kuchyně, kde už byl docela smrad a když jsem viděla jak se vejce spíš smaží než vaří, nenapadlo mě nic lepšího než do hrnce napustit studenou vodu. Vejce ovšem pukla a tak byl v kuchyni smrad ještě větší. Bohužel už máme zalepená okna proti zimě, takže nejdou otevřít. Řekla jsem si, že nejlepší bude, když hrnec se smradlavými vejci vynesu na chodbu a nechám ho venku na stříšce nad vchodem, kam se dá dostat rozbitým oknem. Nepočítala jsem ale s tím, že zrovna další den ráno přijdou sklenáři okno opravit (bylo rozbité už 14 dní), takže okno spravili a zatloukli a my jsme bez hrnce (zůstal na stříšce i s vejci).
Ještě štěstí, že to byl večírek poslední.
Ve čtvrtek jsem si šla koupit lístek na autobus z Voroněže do Charkova. A v pátek byl fakt asi blbý den. Hned ráno se mi podařilo připálit perníčky, tak jsem pak šla radši do kanceláře. V kanceláři na nás čekala šéfka Milana, která se vrátila z Polska. Škoda, že si ji tam nenechali. Na zabití. Všechno co jsme společně s Irou, Annou a Royem naplánovali vzalo za své. Najednou nic není možné, nic nejde a ona se u toho usmívá tak, že se člověk cítí jako opravdový idiot. Popravdě když jsem odcházela v pátek z kanceláře, měla jsem chuť někoho nakopat. V autobuse domů jsme se potkaly se spolubydlící Anjou a když jsme přijely domů, zkusily jsme společně udělat perníčky ještě jednou. Pak přišel domů Roy a Anna a s perníčkama začala být docela zábava – udělali jsme vánoční kolečka, čtverečky, stromečky, domečky, písmenka, ryby, hvězdičky, králíka, slona, žirafu, kočku a malého ku klux klana. Chtěla jsem zkusit udělat vánočního Lenina, ale Anja mi to kategoricky zakázala. Nakonec jsme měli příjemný večer i s vánoční muzikou...
V sobotu ráno jsem se ještě pokoušela najít lepší místo pro náš vánoční večírek ale Milana mi řekla, že prý jsme to všechno začali dělat pozdě, tak jsem se jí omluvila, za to, že se jí do toho pletu, otočila se na podpatku a odešla s novou dobrovolnicí Veronikou (z Maďarska) na výstavu.
Po výstavě jsem sedla na vlak a odjela do Divnogorje. Docela jsem se už těšila, vypadnout z města, aspoň na chvilku. Po cestě jsem ale velice rychle poznala, že tentokrát jsem si nekoupila lístek na vlak, ale do divadla. Hned ve Voroněži se ve vagóně strhla hádka mezi průvodčí a jakousi ženštinou, které se nelíbilo cosi s lístkem. O dvě zastávky dál si ke mě přisedl mladý kadet v uniformě a ožralý chlap. Chlapa velice zajímalo, co dělám na notebooku (ano v Rusku je to velice neobvyklé – jet vlakem a pracovat na počítači) Chlapa jsem poslala do háje. Odešel někam na druhý konec vlaku a když se vrátil strhla se zase hádka mezi ním a průvodčí. Nechtěl zaplatit za lístek. Nakonec začal nadávat, že mu ženské celý život jenom nadávají a že se „na chuj“ ženil a že mu žena pije už 40let krev. To ovšem neměl dělat - ve vagóně to vyvolalo vlnu nevole mezi jedoucími ženami, které mu to začaly patřičně vracet a strhla se genderová hádka, kterou nakonec ukončila až ochranka.
V Divnogorje mě na zastávce vyzvedl Nikolaj Stěpanovič a odvezl mě do gastinice. Uvařila jsem si čaj a chtěla jsem ještě pracovat na počítači. V 8 hodin jsem ale usnula jak malé děcko a spala jsem cca 15 hodin. V neděli na oběd jsem se šla naposledy projít po vesnici. Napadlo spousta sněhu a v celé vesnici bylo absolutní ticho – tohle mi bude chybět. Vrátila jsem se ještě do gastinice, abych si usušila věci, Nikolaj Stěpanovič mi přivezl tři litry domácího mléka (tohle mi bude chybět ještě víc) a vlakem odjela zpátky do Voroněže – taková rychlá dovolená. Zůstala bych dýl, ale v sobotu když jsem odjížděla, volali z jedné školy, kde učím, že potřebují přeložit nějaké papíry z češtiny do ruštiny, takže zase práce (ale aspoň za peníze).
Ve škole (8.12.)
Zazvonil telefon a na druhém konci byla jakási Julie. Studentka, která se angažuje úplně do všeho a hlavně do práce dobrovolníků. Prosila mě, jestli bych nemohla začít spolupracovat s voroněžskou školou doplnitelného vzdělání. To brzo, říkala jsem si, teď když mi zůstaly tři týdny. Ale souhlasila jsem.
Škola doplnitelného vzdělání je unikátní školou, která je svého druhu v Rusku jenom jedna. Je to škola, kde se děti během základní docházky (12 tříd) učí řemesla. Vzdělání je bezplatné a ve Voroněži tuto školu navštěvuje okolo 5 tisíc žáků. V prvních letech si mohou vyzkoušet obor jaký chtějí a mohou mezi nimi volně přecházet a v posledních dvou letech se specializují na vybraný obor. Po tom co udělají závěrečnou práci obdrží diplom jako specialisté ve svém oboru. Obory jsou různé – od modelářství, řezbářství a keramiky, přes textilní design, krajkářství a malbu až po programování.
Učitelé v této škole jsou na svou práci patřičně hrdí, zvláště paní ředitelka, která je velkou fanynkou Putina a o Medvěděvovi mluví vždy s mateřskou láskou. Byla zvolena učitelem roku a je také členkou městského zastupitelstva, proto taky odsud tečou do školy peníze a vzdělání je bezplatné.
První setkání (o týden dřív) bylo dost rozpačité, protože bylo kolem -16ti a já jsem přišla nabalená jako sněhulák. Ve škole mě přivítala Světlana, která mladé dívky učí jak si udržet image (v tomto je taky její výuka unikátní – holky se učí dobrým mravům, jak se správně oblékat, konverzaci, cizím jazykům atd.. dost mi to připomíná vzdělávání dvorních dam někdy ke konci středověku). A protože Světlana učí to co učí, je samozřejmě velice stylová, stejně jako všechny její kolegyně, které dodržují dress-code, tzn. kostýmky, podpatky, make-up atd. atd. Zase jsem si jednou připadala jako strašidlo. Ale paní ředitelce se to líbilo, tak jsme se domluvily, že jim udělám prezentaci českého školství na setkání učitelů.
Setkání učitelů bylo o týden později, takže jsem našla i trochu času se na ně připravit a když jsme se pak měly se Světlanou setkat, málem mě nepoznala :-) ano, i já jsem dodržela jejich dress-code – tzn. podpatky, make-up a oblečení v ruském stylu. Paní ředitelka se na mě nemohla vynadívat a několikrát veřejně prohlásila před celým osazenstvem, jaká že to tu sedí krásná děvuška z Čechoslovakii :-)
Na setkání učitelů byli všichni učitelé z této školy, zástupci soukromých firem, které se školou spolupracují a čestní hosté z městského zastupitelstva (dumy). Prezentaci jsem zvládla, obdržela jsem ohromný potlesk a několik pozvání na návštěvy. Ještě že už nemám na ty návštěvy čas, protože dodržovat dress-code v tomhle počasí, když jsou chodníky zamrzlé jak zrcadlo, je krajně nepohodlné.
Zvláště pak pokud se jako já domluvíte s kamarádkou z Německa, že jí uděláte fotky fotbalového týmu pro německé noviny a trénink týmu je hned po prezentaci. Když jsem v téhle maškaře přišla do sportovní haly, kde byl trénink ženského univerzitního týmu, Heidi se začala strašně smát a zeptala se mě jestli jsem nezapomněla co jdu fotit. Nicméně fotky se povedly a redaktor novin byl prý příjemně překvapený, takže příště až půjdu fotit sport, beru si podpatky :-)
Škola doplnitelného vzdělání je unikátní školou, která je svého druhu v Rusku jenom jedna. Je to škola, kde se děti během základní docházky (12 tříd) učí řemesla. Vzdělání je bezplatné a ve Voroněži tuto školu navštěvuje okolo 5 tisíc žáků. V prvních letech si mohou vyzkoušet obor jaký chtějí a mohou mezi nimi volně přecházet a v posledních dvou letech se specializují na vybraný obor. Po tom co udělají závěrečnou práci obdrží diplom jako specialisté ve svém oboru. Obory jsou různé – od modelářství, řezbářství a keramiky, přes textilní design, krajkářství a malbu až po programování.
Učitelé v této škole jsou na svou práci patřičně hrdí, zvláště paní ředitelka, která je velkou fanynkou Putina a o Medvěděvovi mluví vždy s mateřskou láskou. Byla zvolena učitelem roku a je také členkou městského zastupitelstva, proto taky odsud tečou do školy peníze a vzdělání je bezplatné.
První setkání (o týden dřív) bylo dost rozpačité, protože bylo kolem -16ti a já jsem přišla nabalená jako sněhulák. Ve škole mě přivítala Světlana, která mladé dívky učí jak si udržet image (v tomto je taky její výuka unikátní – holky se učí dobrým mravům, jak se správně oblékat, konverzaci, cizím jazykům atd.. dost mi to připomíná vzdělávání dvorních dam někdy ke konci středověku). A protože Světlana učí to co učí, je samozřejmě velice stylová, stejně jako všechny její kolegyně, které dodržují dress-code, tzn. kostýmky, podpatky, make-up atd. atd. Zase jsem si jednou připadala jako strašidlo. Ale paní ředitelce se to líbilo, tak jsme se domluvily, že jim udělám prezentaci českého školství na setkání učitelů.
Setkání učitelů bylo o týden později, takže jsem našla i trochu času se na ně připravit a když jsme se pak měly se Světlanou setkat, málem mě nepoznala :-) ano, i já jsem dodržela jejich dress-code – tzn. podpatky, make-up a oblečení v ruském stylu. Paní ředitelka se na mě nemohla vynadívat a několikrát veřejně prohlásila před celým osazenstvem, jaká že to tu sedí krásná děvuška z Čechoslovakii :-)
Na setkání učitelů byli všichni učitelé z této školy, zástupci soukromých firem, které se školou spolupracují a čestní hosté z městského zastupitelstva (dumy). Prezentaci jsem zvládla, obdržela jsem ohromný potlesk a několik pozvání na návštěvy. Ještě že už nemám na ty návštěvy čas, protože dodržovat dress-code v tomhle počasí, když jsou chodníky zamrzlé jak zrcadlo, je krajně nepohodlné.
Zvláště pak pokud se jako já domluvíte s kamarádkou z Německa, že jí uděláte fotky fotbalového týmu pro německé noviny a trénink týmu je hned po prezentaci. Když jsem v téhle maškaře přišla do sportovní haly, kde byl trénink ženského univerzitního týmu, Heidi se začala strašně smát a zeptala se mě jestli jsem nezapomněla co jdu fotit. Nicméně fotky se povedly a redaktor novin byl prý příjemně překvapený, takže příště až půjdu fotit sport, beru si podpatky :-)
Německé a ruské současné umění (3.-6.12.)
Umělecká agentura (nebo jak to přeložit) Art-Kvadrat, se kterou jsem pracovala na jazzovém festivalu si usmyslela uspořádat otevřený seminář o neoficiálním ruském a německém umění, zrovna v nejchladnější den, který tady zatím byl.
Nikdy se mi tak moc nechtělo jako ve čtvrtek 3.12., když jsem vstala v 6 ráno a na teploměru za oknem bylo -22 a já jsem v 8 měla být na nádraží abych vyzvedla u vlaku dvě němky – Andreu a Julii. Jednu performerku a druhou uměnovědku. Jak jsem byla ráda, že jsem uvízla v zácpě v teplém autobuse :-)
Němkám jsem dělala průvodce a překladatele. První den měly workshop u organizace MPD (mládežnické hnutí za ochranu práv), na workshop přišla skupina asi 10ti němců, takže celá akce byla rusky a německy. Večer nás němci vzali do čajovny, kam jsme přišli všichni totálně utahaní ( ono se to nezdá, ale celý den běhat po městě a neustále přecházet z -22 do +20ti člověka docela vyčerpá). Na další dva dny byl na programu samotný seminář, který probíhal v místním domě mládeže. Jako další hosté přijeli Kyril a Kyril z Treťjakovské galerie z Moskvy. Kyril, který přijel první byl sympaťák a hodně toho věděl, takže si s holkama padli do noty a po večeři chtěli jít pít. To jim ovšem ředitel Art-Kvadratu zatrhnul, že prý Kyril má zítra vystupovat na semináři, tak žádné pití – když jsme se loučili, měl Kyril tak smutný obličej, že by se nad ním i tovaryš Stalin smiloval. Náš ředitel je kapitola sama pro sebe, když pracuje je na zabití, když nepracuje je fajn. Bohužel já se s ním vždycky potkávám při pracovních příležitostech.
Na ulici jsme náhodou potkaly moji kamarádku z Německa ještě s jednou francouzskou a mongolkou a společně jsme si šly koupit něco k pití a pak poseděly u Andrei a Julie v bytě. Na sobotu jsem dostala speciální úkol vymyslet pro němky program na dopoledne a ve 4 s nimi pak přijít do domu mládeže. Samozřejmě jako správné ženy, jsme se vydaly na centrální tržnici za nákupy a trochu jsme se zasekly u ochutnávání všech místních dobrot, které místní bábušky prodávají. A samozřejmě jsme pak přišly pozdě. Ještě štěstí, že mi ředitel nemohl vynadat. Půjčila jsem mu na seminář notebook :-)
Mezitím přijel druhý Kyril, který toho taky hodně věděl, ale nebyl tak sympatický.
Večer jsme setkaly s místními voroněžskými moderními umělci (opravdu ruské moderní umění potřebuje pozdvihnout, protože to co nám předvedli bylo na úrovni mateřské školky). Nechala jsem jim pak němky napospas a odjela domů. V neděli byl kulturní den, byli jsme na návštěvě u voroněžského malíře Kambalina. Když jsem němkám vysvětlovala, že když v Rusku budete malovat akvarely, domečky, krajinky a kláštery, budete uznávaným umělcem, nechtěly mi věřit. Pro jistotu si to ověřily u Kyrila, který jim to absolutně popřel. A když jsme pak přijely ke Kambalinovi, zůstaly stát jako solné sloupy – ano, Kambalin maluje krajinky, akvarely a kláštery – je to uznávaný voroněžský umělec...
Pak jsme jeli do kanceláře Art-Kvadratu, kde ředitel nachystal něco jako malou výstavu dalších „umělců“. Snad jediná schopná věc, co se mi tam líbila, byla soška voroněžského válečného slona, která byla udělaná z drátků, nýtků, šroubků a plíšků. Pak následovalo dvouhodinové mučení v muzeu umění a nakonec v galerii „moderního umění“ Chlam (v překladu – staré nepoužívané věci), která ve Voroněži funguje jako jediná svého druhu. Jediná pozitivní věc v galerii byla večeře a Andreina performance, když strhla ze zdi dřevěnou konstrukci jednoho z umělců a rozlámala ji na malé kousky. Tvrdila, že to byla reakce na to, že návštěvníci nerespektují umění, ale já si myslím, že to bylo proto, že se jí to nelíbilo :-)
Holky němky pak večer odjely, byly fajn. Bála jsem se ze začátku, že na jejich angličtinu nebudu stačit, ale bylo to v pohodě.
Nikdy se mi tak moc nechtělo jako ve čtvrtek 3.12., když jsem vstala v 6 ráno a na teploměru za oknem bylo -22 a já jsem v 8 měla být na nádraží abych vyzvedla u vlaku dvě němky – Andreu a Julii. Jednu performerku a druhou uměnovědku. Jak jsem byla ráda, že jsem uvízla v zácpě v teplém autobuse :-)
Němkám jsem dělala průvodce a překladatele. První den měly workshop u organizace MPD (mládežnické hnutí za ochranu práv), na workshop přišla skupina asi 10ti němců, takže celá akce byla rusky a německy. Večer nás němci vzali do čajovny, kam jsme přišli všichni totálně utahaní ( ono se to nezdá, ale celý den běhat po městě a neustále přecházet z -22 do +20ti člověka docela vyčerpá). Na další dva dny byl na programu samotný seminář, který probíhal v místním domě mládeže. Jako další hosté přijeli Kyril a Kyril z Treťjakovské galerie z Moskvy. Kyril, který přijel první byl sympaťák a hodně toho věděl, takže si s holkama padli do noty a po večeři chtěli jít pít. To jim ovšem ředitel Art-Kvadratu zatrhnul, že prý Kyril má zítra vystupovat na semináři, tak žádné pití – když jsme se loučili, měl Kyril tak smutný obličej, že by se nad ním i tovaryš Stalin smiloval. Náš ředitel je kapitola sama pro sebe, když pracuje je na zabití, když nepracuje je fajn. Bohužel já se s ním vždycky potkávám při pracovních příležitostech.
Na ulici jsme náhodou potkaly moji kamarádku z Německa ještě s jednou francouzskou a mongolkou a společně jsme si šly koupit něco k pití a pak poseděly u Andrei a Julie v bytě. Na sobotu jsem dostala speciální úkol vymyslet pro němky program na dopoledne a ve 4 s nimi pak přijít do domu mládeže. Samozřejmě jako správné ženy, jsme se vydaly na centrální tržnici za nákupy a trochu jsme se zasekly u ochutnávání všech místních dobrot, které místní bábušky prodávají. A samozřejmě jsme pak přišly pozdě. Ještě štěstí, že mi ředitel nemohl vynadat. Půjčila jsem mu na seminář notebook :-)
Mezitím přijel druhý Kyril, který toho taky hodně věděl, ale nebyl tak sympatický.
Večer jsme setkaly s místními voroněžskými moderními umělci (opravdu ruské moderní umění potřebuje pozdvihnout, protože to co nám předvedli bylo na úrovni mateřské školky). Nechala jsem jim pak němky napospas a odjela domů. V neděli byl kulturní den, byli jsme na návštěvě u voroněžského malíře Kambalina. Když jsem němkám vysvětlovala, že když v Rusku budete malovat akvarely, domečky, krajinky a kláštery, budete uznávaným umělcem, nechtěly mi věřit. Pro jistotu si to ověřily u Kyrila, který jim to absolutně popřel. A když jsme pak přijely ke Kambalinovi, zůstaly stát jako solné sloupy – ano, Kambalin maluje krajinky, akvarely a kláštery – je to uznávaný voroněžský umělec...
Pak jsme jeli do kanceláře Art-Kvadratu, kde ředitel nachystal něco jako malou výstavu dalších „umělců“. Snad jediná schopná věc, co se mi tam líbila, byla soška voroněžského válečného slona, která byla udělaná z drátků, nýtků, šroubků a plíšků. Pak následovalo dvouhodinové mučení v muzeu umění a nakonec v galerii „moderního umění“ Chlam (v překladu – staré nepoužívané věci), která ve Voroněži funguje jako jediná svého druhu. Jediná pozitivní věc v galerii byla večeře a Andreina performance, když strhla ze zdi dřevěnou konstrukci jednoho z umělců a rozlámala ji na malé kousky. Tvrdila, že to byla reakce na to, že návštěvníci nerespektují umění, ale já si myslím, že to bylo proto, že se jí to nelíbilo :-)
Holky němky pak večer odjely, byly fajn. Bála jsem se ze začátku, že na jejich angličtinu nebudu stačit, ale bylo to v pohodě.
pondělí 29. listopadu 2010
Ruská zima klepe na dveře... (30.11.)
Sněžííí.... jupííí.... !!! Teda ono sněžilo už přede dvěma dny, ale roztálo a zamrzlo. A dneska za tři hodiny napadlo 10cm sněhu. A před půl hodinou začalo pršet.
To, že nejdřív roztálo a zamrzlo by nebylo nic strašného. Rusové se ukázali za volantem nejen jako zdatní řidiči, ale také jako zdatní bruslaři. Ovšem s tím sněhem nevím nevím... Samozřejmě, že uhrnovače tu nevyjely a sněhu přibývalo a přibývalo. Na autobus z práce jsem čekala přes 25min (normálně jezdí každých 5 minut) a v autobuse bylo tolik lidí, že když jsem se tam nacpala, bylo to reálně jako sardinky v konzervě. Divila jsem se, že mi nepraskla smetana. V kabelce. :-)
A aby jsme se z té krásné ruské zimy neradovali moc dlouho, začalo do toho pršet. Zítra ráno se mi ven fakt nechce...
Ještě jsme s holkama na bytě prosondovali předpovědi počasí, které zatím vypadají jakože ne pro Voroněž, ale pro Kocourkov – pondělí -5°C, úterý -11°C, středa -29°C, čtvrtek -32°C, pátek -25°C, sobota -6°C....
To, že nejdřív roztálo a zamrzlo by nebylo nic strašného. Rusové se ukázali za volantem nejen jako zdatní řidiči, ale také jako zdatní bruslaři. Ovšem s tím sněhem nevím nevím... Samozřejmě, že uhrnovače tu nevyjely a sněhu přibývalo a přibývalo. Na autobus z práce jsem čekala přes 25min (normálně jezdí každých 5 minut) a v autobuse bylo tolik lidí, že když jsem se tam nacpala, bylo to reálně jako sardinky v konzervě. Divila jsem se, že mi nepraskla smetana. V kabelce. :-)
A aby jsme se z té krásné ruské zimy neradovali moc dlouho, začalo do toho pršet. Zítra ráno se mi ven fakt nechce...
Ještě jsme s holkama na bytě prosondovali předpovědi počasí, které zatím vypadají jakože ne pro Voroněž, ale pro Kocourkov – pondělí -5°C, úterý -11°C, středa -29°C, čtvrtek -32°C, pátek -25°C, sobota -6°C....
Tak už bydlíme čtyři... (28.11.)
Tak uběhl další týden. Dá se říct, že celkem úspěšně. Postupně se mi daří plnit zadané úkoly. Některé dokonce i včas.
Překlady pro agenturu Art-Kvadrat na téma umění a politika v 80tých letech v GDR jsem zakončila (tak hnusné – rozumějte těžké – texty jsem ještě nepřekládala) a protože jsem se ukázala jako schopná, od 2. do 5. prosince budu dělat průvodce a překladatele dvěma německým umělkyním, které přijíždějí do Voroněže dělat jakousi performance s velkým bílým megafonem.
Prezentace ČR na Dnech jazyků, které pořádalo Hnutí mládeže za ochranu práv se také vydařila. S teorií jazyka jsem to moc nepřeháněla (hlavně proto, že se v ní moc nevyznám) a skupinku senzacechtivých posluchačů jsem naučila základní sprostá slova a pak jim pustila večerníček Krtek a televizor. Líbilo se.
Ten den večer jsem stihla ještě velký mezinárodní večírek u španělky Alicie. Pravda Alicia má o něco větší a luxusnější byt než jsem měla já, takže se tam taky vešlo víc lidí a rozhodně na to, že je Rusku asi měsíc, je hodně stylová. Pije vodku s chilli papričkama a kouří pověstné ruské cigarety Belamore Kanal (takové ty zalomené, které kouřil vlk v seriálu Jen, počkej zajíci!).
V pondělí jsme se sešli všichni v kanceláři, abychom dořešili bytovou situaci (opět se objevily nové problémy, které nemají moc příjemná řešení). Stihli jsme se pohádat. A Kostja mi sdělil, že organizace utratila moje kapesné na prosinec za nájemné bytu. Zrovna jako na potvoru mi v ty dny jaksi došly peníze, takže kdybych nelegálně nepracovala a nemohla si prostě přijít pro výplatu asi bych tu umřela hlady. Naštěstí se objevila ruská děvuška, která s námi bude do konce prosince bydlet, takže mi kapesné vrátí (aspoň část) z jejího nájemného. Ruská děvuška se taky jmenuje Anna (stejně jako dobrovolnice španělka) a je moc sympatická. Rovnou mezi dveřma se zeptala kdy uděláme večírek :-)
Další dny v týdnu byly dost nabité a kromě práce v kanceláři jsem zvládla další překlady a hodiny češtiny – dokonce mám nového žáka – astronom Alexej.
Je potřeba říct, že teď máme víc práce, protože nám šéfka odjela na dva týdny na školení do Polska. Proto je taky v kanceláři klid a mír a práce nám jde od ruky. Navíc když už odjela, začali jsme dělat tichou revoluci uvnitř organizace.Teprve teď se mi ta práce začíná líbit. Začali jsme se scházet všichni, diskutovat nad problémy a možnostmi zlepšení projektů, které tím začínají nabývat zřetelnějších forem. Vůbec nejvíc to odnesl Ruský klub – organizovaný speciálně pro cizince, aby se mohli zlepšovat v ruštině. Po prvním setkání Ruského klubu, které dopadlo katastrofálně (pod vedením naší šéfové), jsme se rozhodli ho trochu překopat. Snad se ho podaří od 15tého prosince (kdy pořádáme mezinárodní vánoce) rozjet tak, aby chvíli vydržel.
Bohužel, tento nabitý životní styl (v 9 ráno malá snídaně, kolem 10té večer večeře, mezi tím nic) se přestal líbit mému žaludku, který mi ve čtvrtek řekl dost a začal stávkovat. Bylo mi tak špatně, že jsem se sebrala a jela domů spát. Chudák ještě netuší, že to bude muset v tomto tempu ještě chvíli vydržet.
Abych jen neseděla u počítače, ukecala jsem Ninu a začaly jsme chodit bruslit. V pátek jsme byly v naší čtvrti na zimním stadionu. Nic moc popravdě. Spousta lidí, uklidit led po tréninku hokejistů se nenamáhali, takže po půl hodině to bylo jako na oraništi. Asi po hodině prohánění se po ledu mě doslova sestřelila k zemi evidentně ne moc střízlivá slečinka a pak nějaká parta výrostků začala na led lepit mince, takže jsme to vzdali a šli domů.
V sobotu jsme bravurně zvládli prezentaci naší organizace na přehlídce neziskových organizací. Ira, která u nás pracuje, představila krátkodobé projekty a já pak dlouhodobé a jako příklad uvedla ten svůj, aby posluchači slyšeli jak obyčejně vypadá takový ne úplně obyčejný projekt. Španělku Annu jsme sebou vzaly jako živou atrakci :-) Líbilo se.
Večer jsme pak s němkou Heidi a Irou (jiná Ira – v Rusku se tak jmenuje asi každá třetí ženská) zašly na koncert, na který mě pozvala moje známá. Krásný punk á la 70tá léta. Paráda. Skupinka lidí se domluvila a oslavovala narozeniny hudebníka jménem Grebenčikov, který v Rusku jako jeden z prvních začínal hrát rock. Muzikant je v současné době stár a žije kdesi pod Moskvou. Pravděpodobně netuší, že měl takovou oslavu. Určitě by se mu líbila. Mě se líbila hodně. Chvílemi jsem se cítila jako doma.
Překlady pro agenturu Art-Kvadrat na téma umění a politika v 80tých letech v GDR jsem zakončila (tak hnusné – rozumějte těžké – texty jsem ještě nepřekládala) a protože jsem se ukázala jako schopná, od 2. do 5. prosince budu dělat průvodce a překladatele dvěma německým umělkyním, které přijíždějí do Voroněže dělat jakousi performance s velkým bílým megafonem.
Prezentace ČR na Dnech jazyků, které pořádalo Hnutí mládeže za ochranu práv se také vydařila. S teorií jazyka jsem to moc nepřeháněla (hlavně proto, že se v ní moc nevyznám) a skupinku senzacechtivých posluchačů jsem naučila základní sprostá slova a pak jim pustila večerníček Krtek a televizor. Líbilo se.
Ten den večer jsem stihla ještě velký mezinárodní večírek u španělky Alicie. Pravda Alicia má o něco větší a luxusnější byt než jsem měla já, takže se tam taky vešlo víc lidí a rozhodně na to, že je Rusku asi měsíc, je hodně stylová. Pije vodku s chilli papričkama a kouří pověstné ruské cigarety Belamore Kanal (takové ty zalomené, které kouřil vlk v seriálu Jen, počkej zajíci!).
V pondělí jsme se sešli všichni v kanceláři, abychom dořešili bytovou situaci (opět se objevily nové problémy, které nemají moc příjemná řešení). Stihli jsme se pohádat. A Kostja mi sdělil, že organizace utratila moje kapesné na prosinec za nájemné bytu. Zrovna jako na potvoru mi v ty dny jaksi došly peníze, takže kdybych nelegálně nepracovala a nemohla si prostě přijít pro výplatu asi bych tu umřela hlady. Naštěstí se objevila ruská děvuška, která s námi bude do konce prosince bydlet, takže mi kapesné vrátí (aspoň část) z jejího nájemného. Ruská děvuška se taky jmenuje Anna (stejně jako dobrovolnice španělka) a je moc sympatická. Rovnou mezi dveřma se zeptala kdy uděláme večírek :-)
Další dny v týdnu byly dost nabité a kromě práce v kanceláři jsem zvládla další překlady a hodiny češtiny – dokonce mám nového žáka – astronom Alexej.
Je potřeba říct, že teď máme víc práce, protože nám šéfka odjela na dva týdny na školení do Polska. Proto je taky v kanceláři klid a mír a práce nám jde od ruky. Navíc když už odjela, začali jsme dělat tichou revoluci uvnitř organizace.Teprve teď se mi ta práce začíná líbit. Začali jsme se scházet všichni, diskutovat nad problémy a možnostmi zlepšení projektů, které tím začínají nabývat zřetelnějších forem. Vůbec nejvíc to odnesl Ruský klub – organizovaný speciálně pro cizince, aby se mohli zlepšovat v ruštině. Po prvním setkání Ruského klubu, které dopadlo katastrofálně (pod vedením naší šéfové), jsme se rozhodli ho trochu překopat. Snad se ho podaří od 15tého prosince (kdy pořádáme mezinárodní vánoce) rozjet tak, aby chvíli vydržel.
Bohužel, tento nabitý životní styl (v 9 ráno malá snídaně, kolem 10té večer večeře, mezi tím nic) se přestal líbit mému žaludku, který mi ve čtvrtek řekl dost a začal stávkovat. Bylo mi tak špatně, že jsem se sebrala a jela domů spát. Chudák ještě netuší, že to bude muset v tomto tempu ještě chvíli vydržet.
Abych jen neseděla u počítače, ukecala jsem Ninu a začaly jsme chodit bruslit. V pátek jsme byly v naší čtvrti na zimním stadionu. Nic moc popravdě. Spousta lidí, uklidit led po tréninku hokejistů se nenamáhali, takže po půl hodině to bylo jako na oraništi. Asi po hodině prohánění se po ledu mě doslova sestřelila k zemi evidentně ne moc střízlivá slečinka a pak nějaká parta výrostků začala na led lepit mince, takže jsme to vzdali a šli domů.
V sobotu jsme bravurně zvládli prezentaci naší organizace na přehlídce neziskových organizací. Ira, která u nás pracuje, představila krátkodobé projekty a já pak dlouhodobé a jako příklad uvedla ten svůj, aby posluchači slyšeli jak obyčejně vypadá takový ne úplně obyčejný projekt. Španělku Annu jsme sebou vzaly jako živou atrakci :-) Líbilo se.
Večer jsme pak s němkou Heidi a Irou (jiná Ira – v Rusku se tak jmenuje asi každá třetí ženská) zašly na koncert, na který mě pozvala moje známá. Krásný punk á la 70tá léta. Paráda. Skupinka lidí se domluvila a oslavovala narozeniny hudebníka jménem Grebenčikov, který v Rusku jako jeden z prvních začínal hrát rock. Muzikant je v současné době stár a žije kdesi pod Moskvou. Pravděpodobně netuší, že měl takovou oslavu. Určitě by se mu líbila. Mě se líbila hodně. Chvílemi jsem se cítila jako doma.
pátek 26. listopadu 2010
fotkýýýý
Poslední část fotek z dovolené na Urale. Cesta z Čeljabinska do Jekatěrinburgu. Dvoudenní pobyt ve městě a pak dvoudenní cesta vlakem zpátky do Voroněže.
http://o.rajce.idnes.cz/Rusko_part_9_dovolena_IV_-_Jekaterinburg/
http://o.rajce.idnes.cz/Rusko_part_9_dovolena_IV_-_Jekaterinburg/
pátek 19. listopadu 2010
5 týdnů do konce... (18.11.2010)
Tak už se mi to blíží. Věřte mi, že kdybych mohla tak tu klidně zůstanu. Všechno je ještě pořád zajímavé a neokoukané. Pár věcí je dokonce i nových – například náš nový byt... To je story na dlouho...
Ve zkratce: našli nám byt. Prý skvělý. 4 pokoje. Severní rajon – což znamená 1hodinu autobusem do centra - do práce. Přes Moskovský prospekt, který je věčně ucpaný (nejhorší je to mezi 8 a 9 ráno a mezi 5 a 7 večer – to jede autobus klidně i hodinu a půl) Po mém víc než měsíčním bydlení přímo v centru je to dost otravné. Navíc Severní rajon, je dost nudný – spousta paneláků, obchoďáky... ještě, že je tu aspoň ten zimní stadion, kde se dá bruslit. A trh s bábuškama :-) moje posedlost...
V bytě jsme měli bydlet já a naši noví dobrovolníci španělka Anna, holanďan Roy a ruska Nina, která pracuje v naší organizaci. Když ovšem Nina slyšela, že s námi bude bydlet Roy, okamžitě vycouvala. Takže tu zatím bydlíme ve třech a hledáme spolubydlící. Navíc majitelka bytu chce aby tu byly jen samé dievočky a z toho aspoň jedna ruská. To znamená, že Roy je u nás oficiálně na návštěvě :-)
Kosťa říkal, jak je byt krásný a velký a že je tu televize a pračka a internet... když jsem přišla do bytu, měla jsem sto chutí ho zardousit. Byt je velký, to měl pravdu, televize tu taky je. Pračka je jakési velmi podivné zařízení, které vůbec nevypadá jako pračka a moc nefunguje. Internet je tu přes telefon, ale z žádného z našich tří notebooků se nejde připojit – samozřejmě nikdo neví proč a že by zavolali servis je ani nenapadne. Navíc kabel s internetem je tu jen jeden – my jsme tři. Když jsem vešla do kuchyně, pomalu jsem zaplakala... všude je zažraná taková ta hnědá mastná špina – je fakt všude (i na talířích a sklenkách). Ptala jsem se Anny jak tu mohla bydlet v takové špíně (byla v bytě asi o tři dny dřív než já) a proč si aspoň neumyla nádobí. Na což mi Anna odpověděla: „...se na to nedívám..“ Anna je prostě prase. Například na mytí nádobí nepoužívá jar a myje ho ve studené vodě – včetně pánviček a hrnců... dokážete si představit jak to potom vypadá.
Demokraticky mi sdělili, že budu bydlet v pokoji s balkonem. Nebyla jsem proti do té doby než jsem otevřela skříň a šuplíky v komodě. Ve skříni staré, neuvěřitelně smradlavé hadry a v šuplíkách 4 staré špinavé žehličky a mezi nimi plesnivá cibule. Nejspíš ten pokoj používali jako sklad. Trvalo mi týden, než jsem ho dala jakž takž do pořádku, vyvětrala a vynesla jsem z něho asi 3,5 pytle (120ti litrové) bordelu. No zato jsem tu našla funkční sovětský fotoaparát FED a funkční expozimetr Leningrad.... zabavuje se ve prospěch státu :-)
Aby toho nebylo málo, přidal se do toho všeho problém s Kosťou. Pracuje v naší organizaci víceméně jako holka pro všechno. Je to hodný kluk, ale poslední dva týdny je fakt divný. Zůstaly mu jedny klíče od bytu, začal k nám chodit na návštěvy jak se mu zachtělo, bez zazvonění na zvonek... Dokonce u nás jednou zůstal přes noc... Proti tomu jsme se lehce vzbouřili a když nepomohl rozumný rozhovor, řešili jsme to přes šéfku Milanu, která mu naštěstí klíče sebrala. A navíc se stihl docela krutě pohádat s Royem a prý se málem i poprali.
Nejvíc nepohodlné je to, že je to tak daleko. Ráno mezi 9tou a 10tou odcházíme a vracíme se většinou po 9té večer. Práce máme každý nad hlavu, tak se ani moc nevídáme. Roy je ve Voroněži už 1,5 měsíce, ale teprve minulý týden jsme si stihli sednout a popovídat. No nakonec není tak divný jak o něm všichni tvrdili. Pravda je, že ze začátku na sebe velice upozornil svým nestandardním chováním a je pořád někdy jak malé děcko, ale nakonec to není tak hrozné.
Ale abych si jen nestěžovala, byt je výborný na pořádání večírků. Ve středu večer jsme zkoušeli první a dopadlo to výborně. Sice všichni přišli asi o hodinu později (museli se přece podívat na fotbal). V kuchyni se sedělo, povídalo a zakusovalo (zase jsem se nechala ukecat a upekla jsem štrůdl – se sýrovou náplní :-)), v obýváku se tancovalo – kluci z Latinské Ameriky nás učili merenge a na balkóně se vedly filozofické debaty na téma biologie versus psychologie ve čtyřech jazycích :-)
S prací je to teď na hlavu, mám jí tolik, že nevím co dřív a to se ještě pokouším dohnat resty v nedokončených překladech z léta.
- včera přišel k nám do kanceláře ředitel toho jazzového festivalu, na kterém jsem pracovala, že potřebuje do soboty přeložit nějaké papíry z angličtiny do ruštiny, tak to hodili na mě – nejspíš si myslí, že nemám co dělat.
- v sobotu mám dělat prezentaci České republiky a českého jazyka na konferenci k Mezinárodnímu dni jazyků – na 40 minut...
- na konci listopadu mám dělat prezentaci na seminář o antifašistických hnutích v ČR
- od 1.12. mám začít chodit do školy doplnitelného vzdělání povídat o tom, jak v ČR fungují organizace, které se zabývají vzděláním postižených lidí, dětí z dětských domovů a rozvitím řemesel
- navíc mám do konce svého pobytu udělat prezentační materiál o životě dobrovolníků ve městě – v angličtině i ruštině - s tím mi naštěstí pomáhá moje známá novinářka.
- dvakrát týdně učím češtinu ve dvou jazykových školách – pondělí, čtvrtek 17:00-18:30 a 19:30-21:00 (ne, učit mě fakt nebaví)
- ještě pořád jsem nenapsala článek o cestování do jedněch Uralských novin, jak jsem slíbila
- na starý byt v centru mám šít závěsy (slíbili jsme, že za to že jsem tam mohla bydlet ho trochu vylepšíme)
- a nějak se mi nahrnulo lidí na focení... tak si aspoň můžu rozšiřovat portfolio
A to nemluvím o tom, že jsem jedné paní z muzea slíbila namalovat obrázky (už je mám rozmalované asi 2 měsíce) a na bytě mi leží krásná dřevěná bedna, kterou jsem taky chtěla pomalovat (hotová je jen z poloviny).
Hehe a ještě jsem se chtěla učit na státnice...
Ve zkratce: našli nám byt. Prý skvělý. 4 pokoje. Severní rajon – což znamená 1hodinu autobusem do centra - do práce. Přes Moskovský prospekt, který je věčně ucpaný (nejhorší je to mezi 8 a 9 ráno a mezi 5 a 7 večer – to jede autobus klidně i hodinu a půl) Po mém víc než měsíčním bydlení přímo v centru je to dost otravné. Navíc Severní rajon, je dost nudný – spousta paneláků, obchoďáky... ještě, že je tu aspoň ten zimní stadion, kde se dá bruslit. A trh s bábuškama :-) moje posedlost...
V bytě jsme měli bydlet já a naši noví dobrovolníci španělka Anna, holanďan Roy a ruska Nina, která pracuje v naší organizaci. Když ovšem Nina slyšela, že s námi bude bydlet Roy, okamžitě vycouvala. Takže tu zatím bydlíme ve třech a hledáme spolubydlící. Navíc majitelka bytu chce aby tu byly jen samé dievočky a z toho aspoň jedna ruská. To znamená, že Roy je u nás oficiálně na návštěvě :-)
Kosťa říkal, jak je byt krásný a velký a že je tu televize a pračka a internet... když jsem přišla do bytu, měla jsem sto chutí ho zardousit. Byt je velký, to měl pravdu, televize tu taky je. Pračka je jakési velmi podivné zařízení, které vůbec nevypadá jako pračka a moc nefunguje. Internet je tu přes telefon, ale z žádného z našich tří notebooků se nejde připojit – samozřejmě nikdo neví proč a že by zavolali servis je ani nenapadne. Navíc kabel s internetem je tu jen jeden – my jsme tři. Když jsem vešla do kuchyně, pomalu jsem zaplakala... všude je zažraná taková ta hnědá mastná špina – je fakt všude (i na talířích a sklenkách). Ptala jsem se Anny jak tu mohla bydlet v takové špíně (byla v bytě asi o tři dny dřív než já) a proč si aspoň neumyla nádobí. Na což mi Anna odpověděla: „...se na to nedívám..“ Anna je prostě prase. Například na mytí nádobí nepoužívá jar a myje ho ve studené vodě – včetně pánviček a hrnců... dokážete si představit jak to potom vypadá.
Demokraticky mi sdělili, že budu bydlet v pokoji s balkonem. Nebyla jsem proti do té doby než jsem otevřela skříň a šuplíky v komodě. Ve skříni staré, neuvěřitelně smradlavé hadry a v šuplíkách 4 staré špinavé žehličky a mezi nimi plesnivá cibule. Nejspíš ten pokoj používali jako sklad. Trvalo mi týden, než jsem ho dala jakž takž do pořádku, vyvětrala a vynesla jsem z něho asi 3,5 pytle (120ti litrové) bordelu. No zato jsem tu našla funkční sovětský fotoaparát FED a funkční expozimetr Leningrad.... zabavuje se ve prospěch státu :-)
Aby toho nebylo málo, přidal se do toho všeho problém s Kosťou. Pracuje v naší organizaci víceméně jako holka pro všechno. Je to hodný kluk, ale poslední dva týdny je fakt divný. Zůstaly mu jedny klíče od bytu, začal k nám chodit na návštěvy jak se mu zachtělo, bez zazvonění na zvonek... Dokonce u nás jednou zůstal přes noc... Proti tomu jsme se lehce vzbouřili a když nepomohl rozumný rozhovor, řešili jsme to přes šéfku Milanu, která mu naštěstí klíče sebrala. A navíc se stihl docela krutě pohádat s Royem a prý se málem i poprali.
Nejvíc nepohodlné je to, že je to tak daleko. Ráno mezi 9tou a 10tou odcházíme a vracíme se většinou po 9té večer. Práce máme každý nad hlavu, tak se ani moc nevídáme. Roy je ve Voroněži už 1,5 měsíce, ale teprve minulý týden jsme si stihli sednout a popovídat. No nakonec není tak divný jak o něm všichni tvrdili. Pravda je, že ze začátku na sebe velice upozornil svým nestandardním chováním a je pořád někdy jak malé děcko, ale nakonec to není tak hrozné.
Ale abych si jen nestěžovala, byt je výborný na pořádání večírků. Ve středu večer jsme zkoušeli první a dopadlo to výborně. Sice všichni přišli asi o hodinu později (museli se přece podívat na fotbal). V kuchyni se sedělo, povídalo a zakusovalo (zase jsem se nechala ukecat a upekla jsem štrůdl – se sýrovou náplní :-)), v obýváku se tancovalo – kluci z Latinské Ameriky nás učili merenge a na balkóně se vedly filozofické debaty na téma biologie versus psychologie ve čtyřech jazycích :-)
S prací je to teď na hlavu, mám jí tolik, že nevím co dřív a to se ještě pokouším dohnat resty v nedokončených překladech z léta.
- včera přišel k nám do kanceláře ředitel toho jazzového festivalu, na kterém jsem pracovala, že potřebuje do soboty přeložit nějaké papíry z angličtiny do ruštiny, tak to hodili na mě – nejspíš si myslí, že nemám co dělat.
- v sobotu mám dělat prezentaci České republiky a českého jazyka na konferenci k Mezinárodnímu dni jazyků – na 40 minut...
- na konci listopadu mám dělat prezentaci na seminář o antifašistických hnutích v ČR
- od 1.12. mám začít chodit do školy doplnitelného vzdělání povídat o tom, jak v ČR fungují organizace, které se zabývají vzděláním postižených lidí, dětí z dětských domovů a rozvitím řemesel
- navíc mám do konce svého pobytu udělat prezentační materiál o životě dobrovolníků ve městě – v angličtině i ruštině - s tím mi naštěstí pomáhá moje známá novinářka.
- dvakrát týdně učím češtinu ve dvou jazykových školách – pondělí, čtvrtek 17:00-18:30 a 19:30-21:00 (ne, učit mě fakt nebaví)
- ještě pořád jsem nenapsala článek o cestování do jedněch Uralských novin, jak jsem slíbila
- na starý byt v centru mám šít závěsy (slíbili jsme, že za to že jsem tam mohla bydlet ho trochu vylepšíme)
- a nějak se mi nahrnulo lidí na focení... tak si aspoň můžu rozšiřovat portfolio
A to nemluvím o tom, že jsem jedné paní z muzea slíbila namalovat obrázky (už je mám rozmalované asi 2 měsíce) a na bytě mi leží krásná dřevěná bedna, kterou jsem taky chtěla pomalovat (hotová je jen z poloviny).
Hehe a ještě jsem se chtěla učit na státnice...
středa 17. listopadu 2010
fotkýýýý
http://o.rajce.idnes.cz/Rusko_part_9_-_dovolena_III_-_Celjabinsk,_Miass/
další část z dovolené na Urale - tentokrát cesta z Kurganu do Čeljabinsku, bruslení, procházka po městě, výlet do Miassu a okolí a odjezd do Jekatěrinburgu.
další část z dovolené na Urale - tentokrát cesta z Kurganu do Čeljabinsku, bruslení, procházka po městě, výlet do Miassu a okolí a odjezd do Jekatěrinburgu.
Dneska bude veselo... (17.11.2010)
Tento den je nejspíš velice významný. Nejen pro mě, protože je u nás státní svátek, ale zvlášť pro voroněžské fotbalové fanoušky. Dneska se ve Voroněži hraje utkání mezi ruským národním týmem a týmem Belgie.
Město je plně ucpané (normálně jedu do práce 1 hodinu, dneska 1:45), na každé zastávce stojí 3 policajti, v centru je jich na zastávkách 5 a ještě se poflakují ve skupinkách po třech kolem. V celém městě je zakázáno prodávat tvrdý alkohol. No ovšem někteří (včetně mě) se stihli předzásobit (ne že bych se chystala jít na fotbal – pořádáme večírek). V autobuse si ke mě přisedl mužik cca 45let – evidentně toho měl nad míru. Hrozně se omlouval, že z něho táhne (a to teda fest – koňak) a že normálně nepije, ale že se hrozně omlouvá ale že si chce jenom s někým popovídat. Jede na fotbalový stadion a jestli vím proč? Ironicky jsem mu odpověděla, že to teda netuším. On na to, jak to že to nevím, že to ví všichni i ti co fotbal nesledují... po cestě stihl obvolat všechny své kamarády, po telefonu si vsadit 2000 rublů...
No jestli tak budou vypadat všichni fanoušci – potěš koště. A to jich má jenom z Moskvy přijet ještě asi 20 000.
Ze zajímavosti jsem si na netu našla záznamy o utkání z 18.10. kdy se na stadionu ve Voroněži porvali úplně všichni a nejen na stadionu, ale pak i ve městě.
http://fotbal.sport.cz/clanek/177022-video-z-fotbaloveho-hriste-se-stal-boxersky-ring-prali-se-vsichni.html
V tento den jsem poznala, že být učitelem je někdy nebezpečné – měla jsem první hodinu češtiny a třídy jazykové školy se nachází v budově stadionu. Když jsem procházela zástupem policajtů a rozjařených fanoušků, bylo tam tak dusno, že se pomalu dýchat nedalo... A to se hrála jen druhá liga Voroněž – Lipeck (město asi 200km od Voroněže).
No jestli dneska Belgičané vyhrají s vysokým rozdílem, bojím se, že belgický národní tým přijde o život...
pátek 12. listopadu 2010
středa 10. listopadu 2010
fotkýýýý
http://o.rajce.idnes.cz/rusko_part_9_-_dovolena_II_-_kurgan_-_sadrinsk_-_kurgan/
Druhá část dovolené - z Kurganu na výlet do Šadrinska a zase zpátky
Druhá část dovolené - z Kurganu na výlet do Šadrinska a zase zpátky
úterý 9. listopadu 2010
fotkýýýý
http://o.rajce.idnes.cz/rusko_part_9_-_dovolena_I_-_Kurgan/
tak jsem se konečně dokopala k první části fotek z dovolené na Urale - cesta do Kurganu, pobyt v Kurganu a návštěva na chatě u Zajcevových
tak jsem se konečně dokopala k první části fotek z dovolené na Urale - cesta do Kurganu, pobyt v Kurganu a návštěva na chatě u Zajcevových
pondělí 8. listopadu 2010
Mezinárodní jazzový festival Jazz Province Voroněž (25.10. - 31.10.)
K mému velkému překvapení přišla jednoho dne do kanceláře koordinátorka s tím, že v sobotu 23.10. se koná v kanceláři reklamní společnosti ArtFolio schůzka dobrovolníků, kteří jdou pomáhat na jazzový festival. A že ředitel festivalu Dmitrij chce z naší organizace jako dobrovolníka jenom mě, protože Anna a Roy nemluví rusky. V sobotu jsem se tedy dostavila na schůzku, kde se sešlo asi 15 dobrovolníků a vedení festivalu. Za vedení festivalu zde byl Dmitrij – ředitel, Saša – producent, Táňa – tisková mluvčí a Natalia – koordinátor. Při rozdávání úkolů si mě samozřejmě jako raritu (dobrovolník cizinec) nechali na konec, pořádně se vyptali co všechno umím a pak mi sdělili, že budu asistentkou producenta. No proč ne, říkám si...
Festival se konal už 15tou sezonu a šestým rokem pod tímhle vedením. Probíhá ve městech Voroněž, Oryol, Brjansk, Kursk, Belgorod a Tula. Letošní hlavní hvězdou byl americký saxofonista Erik Marienthal, který hrál například s Chickem Coreou a skládal muziku k seriálům Krok za krokem nebo Santa Barbara... Ovšem u diváků sklízela největší úspěch kapela ManSound z Ukrajiny. Vokální skupina s neuvěřitelným tónovým rozsahem a velice kvalitním repertoárem od jazzové klasiky přes ruské lidové po Strýček Donald farmu měl... Doporučuju poslechnout nebo ještě lépe vidět koncert – opravdu silný zážitek...
Festival byl téměř na evropské úrovni, ale přece jen v ruském stylu probíhal nábor dobrovolníků dva dny před zahájením... a přece všechno stihli a všechno šlapalo jako hodinky.
Byla jsem zvědavá co taková pozice asistentky producenta obnáší... obnášela všechno – od setkávání se s muzikanty, tlumočení (mezi anglickým a ruským – už mi to celkem jde :-)), přes shánění lidí (Kde je zase sakra ten řidič (tisková mluvčí, technik nebo kdokoliv další)? Kam zmizela ta francouzská kapela? Jakto že má ten saxofonista klíč od šatny? atd... atd...), starání se o muzikanty (ta zpěvačka ze Zimbabwe chce vodku, cigarety, čepici a marihuanu... nebo: pianista potřebuje vyžehlit košili...), po vaření kafe nebo čaje a úklidu po muzikantech....
Nejzajímavější byla sobota, kdy jsme už měli mít volno. V půl jedné, kdy jsem samozřejmě ještě spala, mi volala tisková mluvčí, že mám být za půl hodiny v klubu Vinyl, kde měla vystupovat zpěvačka Chengetai ze Zimbabwe s její francouzskou kapelou. Neměli překladatelku (ta oficiální chudák dva dny skoro nespala, tak zůstala doma). Kapela přijela s půlhodinovým zpožděním, zpěvačka s kocovinou a manažer značně rozladěný. Pak se do toho přimíchala ještě mladinká novinářka, která chtěla se zpěvačkou interview (překládat interview je fakt těžké – svádí to k simultánnímu tlumočení, ale když to člověk pořádně neumí a ostatní na to nejsou zvyklí tak je to na houby) Člověk by nevěřil, že s Francouzama bude tak těžké pořízení, po třech hodinách jsem jich už opravdu měla plné zuby a s tiskovou mluvčí Táňou jsme se shodly, že jsou to francouzští gopnici (překlad ze slovníku: gopnik = lapka, příživník, pobuda, člen pouličního gangu...). Nakonec kapela řekla, že chce ještě před vystoupením zpátky do hotelu si odpočinout. Ok, objednali jsme jim taxi. Řekla jsem jim, že taxi přijede za 10min. Za 10min půlka kapely v klubu nebyla – potřebovali si jít prý cosi koupit do města. Taxi na ně čekalo přes 20min. Kapela se vrátila jakoby se nechumelilo.... a tak to bylo předtím celý den, takže každý jistě pochopí, že hned po tom co odjeli do hotelu jsme si s Táňou šly koupit flašku koňaku na nervy...
Na týden se mi převrátil režim – do práce v půl třetí, z práce taky v půl třetí (někdy i později), za týden se mi nahromadil v bytě neskutečný bordel (tak to dopadá, když se chodíte domů jen vyspat), ale zato jsem se seznámila se spoustou nových a zajímavých lidí, viděla jak vypadá takový týdenní festival zevnitř a pak se podívala i do druhého města.
Ve městě Oryol probíhala ve čtvrtek 4.11. jedna z posledních částí festivalu. Vypravili jsme se sem s Alisou, se kterou jsme společně pracovaly skoro celý týden na festivalu ve Voroněži a sebou jsme vzaly ještě mého známého německého dobrovolníka Valentina. Víceméně jsme sem chtěli jen tak na výlet. Když jsme přišli do zákulisí, přivítal nás překvapený producent Saša a ještě víc překvapení muzikanti, nejvíc dojatý byl Erik Marienthal, když jsem mu sdělila, že jsme sem na koncert jeli skoro 10 hodin autobusem (přičemž Oryol je od Voroněže jen 350km :-)) Nečekaně nás po koncertu poprosili organizátoři o pomoc s úklidem, tak jsme tu nakonec s Alisou byly i trochu pracovně :-)
V 10 večer za námi přijel ještě můj kamarád Váňa, který má v Oryolu rodiče, kteří odjeli na dovolenou = prázdný byt :-) Původně jsme chtěli hned druhý den zpátky do Voroněže, ale po tom, co nám producent Saša nabídl, že nás vezme v sobotu zpátky autem, jsme se rozhodli zůstat do soboty. V pátek jsme si udělali hezkou procházku po městě (nutno dodat, že Oryol je krásný a v centru se moc nepodobá ruským městům – je tu spousta historických budov a docela čisto) a taky docela solidně zmokli a v sobotu nás pak Saša vzal svým luxusním Audi A6 zpátky do Voroněže.
Festival se konal už 15tou sezonu a šestým rokem pod tímhle vedením. Probíhá ve městech Voroněž, Oryol, Brjansk, Kursk, Belgorod a Tula. Letošní hlavní hvězdou byl americký saxofonista Erik Marienthal, který hrál například s Chickem Coreou a skládal muziku k seriálům Krok za krokem nebo Santa Barbara... Ovšem u diváků sklízela největší úspěch kapela ManSound z Ukrajiny. Vokální skupina s neuvěřitelným tónovým rozsahem a velice kvalitním repertoárem od jazzové klasiky přes ruské lidové po Strýček Donald farmu měl... Doporučuju poslechnout nebo ještě lépe vidět koncert – opravdu silný zážitek...
Festival byl téměř na evropské úrovni, ale přece jen v ruském stylu probíhal nábor dobrovolníků dva dny před zahájením... a přece všechno stihli a všechno šlapalo jako hodinky.
Byla jsem zvědavá co taková pozice asistentky producenta obnáší... obnášela všechno – od setkávání se s muzikanty, tlumočení (mezi anglickým a ruským – už mi to celkem jde :-)), přes shánění lidí (Kde je zase sakra ten řidič (tisková mluvčí, technik nebo kdokoliv další)? Kam zmizela ta francouzská kapela? Jakto že má ten saxofonista klíč od šatny? atd... atd...), starání se o muzikanty (ta zpěvačka ze Zimbabwe chce vodku, cigarety, čepici a marihuanu... nebo: pianista potřebuje vyžehlit košili...), po vaření kafe nebo čaje a úklidu po muzikantech....
Nejzajímavější byla sobota, kdy jsme už měli mít volno. V půl jedné, kdy jsem samozřejmě ještě spala, mi volala tisková mluvčí, že mám být za půl hodiny v klubu Vinyl, kde měla vystupovat zpěvačka Chengetai ze Zimbabwe s její francouzskou kapelou. Neměli překladatelku (ta oficiální chudák dva dny skoro nespala, tak zůstala doma). Kapela přijela s půlhodinovým zpožděním, zpěvačka s kocovinou a manažer značně rozladěný. Pak se do toho přimíchala ještě mladinká novinářka, která chtěla se zpěvačkou interview (překládat interview je fakt těžké – svádí to k simultánnímu tlumočení, ale když to člověk pořádně neumí a ostatní na to nejsou zvyklí tak je to na houby) Člověk by nevěřil, že s Francouzama bude tak těžké pořízení, po třech hodinách jsem jich už opravdu měla plné zuby a s tiskovou mluvčí Táňou jsme se shodly, že jsou to francouzští gopnici (překlad ze slovníku: gopnik = lapka, příživník, pobuda, člen pouličního gangu...). Nakonec kapela řekla, že chce ještě před vystoupením zpátky do hotelu si odpočinout. Ok, objednali jsme jim taxi. Řekla jsem jim, že taxi přijede za 10min. Za 10min půlka kapely v klubu nebyla – potřebovali si jít prý cosi koupit do města. Taxi na ně čekalo přes 20min. Kapela se vrátila jakoby se nechumelilo.... a tak to bylo předtím celý den, takže každý jistě pochopí, že hned po tom co odjeli do hotelu jsme si s Táňou šly koupit flašku koňaku na nervy...
Na týden se mi převrátil režim – do práce v půl třetí, z práce taky v půl třetí (někdy i později), za týden se mi nahromadil v bytě neskutečný bordel (tak to dopadá, když se chodíte domů jen vyspat), ale zato jsem se seznámila se spoustou nových a zajímavých lidí, viděla jak vypadá takový týdenní festival zevnitř a pak se podívala i do druhého města.
Ve městě Oryol probíhala ve čtvrtek 4.11. jedna z posledních částí festivalu. Vypravili jsme se sem s Alisou, se kterou jsme společně pracovaly skoro celý týden na festivalu ve Voroněži a sebou jsme vzaly ještě mého známého německého dobrovolníka Valentina. Víceméně jsme sem chtěli jen tak na výlet. Když jsme přišli do zákulisí, přivítal nás překvapený producent Saša a ještě víc překvapení muzikanti, nejvíc dojatý byl Erik Marienthal, když jsem mu sdělila, že jsme sem na koncert jeli skoro 10 hodin autobusem (přičemž Oryol je od Voroněže jen 350km :-)) Nečekaně nás po koncertu poprosili organizátoři o pomoc s úklidem, tak jsme tu nakonec s Alisou byly i trochu pracovně :-)
V 10 večer za námi přijel ještě můj kamarád Váňa, který má v Oryolu rodiče, kteří odjeli na dovolenou = prázdný byt :-) Původně jsme chtěli hned druhý den zpátky do Voroněže, ale po tom, co nám producent Saša nabídl, že nás vezme v sobotu zpátky autem, jsme se rozhodli zůstat do soboty. V pátek jsme si udělali hezkou procházku po městě (nutno dodat, že Oryol je krásný a v centru se moc nepodobá ruským městům – je tu spousta historických budov a docela čisto) a taky docela solidně zmokli a v sobotu nás pak Saša vzal svým luxusním Audi A6 zpátky do Voroněže.
úterý 2. listopadu 2010
fotkýýýý
http://o.rajce.idnes.cz/jazz_province_festival_Voronezh_2010/
mezinárodní jazzový festival ve Voroněži, kam jsem se náhodou připletla jako asistentka a překladatelka producenta :-)
mezinárodní jazzový festival ve Voroněži, kam jsem se náhodou připletla jako asistentka a překladatelka producenta :-)
úterý 19. října 2010
Vážení a drazí mí milovaní rodičové, příbuzní, přátelé a ostatní... (18.10.)
Jelikož jsem absolutně neschopná dopsat zápisky z mojí dovolené, tak jsem se rozhodla, že to období prostě přeskočím a odložím na dobu, kdy budu mít čas (takže nejspíš až v ČR :-)) No ve zkratce – dovolená byla úžasná :-)
Spoustu z vás zajímá co tu ve Voroněži dělám, takže to vezmu od doby co jsem se vrátila z dovolené.
Odstěhovala jsem se definitivně z Divnogorje do města. Cestu (a Kosťovo zacházení) bohužel nepřežilo kolečko u kufru, tak jsem zvědavá jak ho pak potáhnu kamkoliv dál.
Nastěhovala jsem se do jednopokojového bytu přímo na náměstí Lenina (centrum města, něco jako v Brně Svoboďák), kde dřív bydlel polský dobrovolník Michal. Pravda byt není nijak extrémně nový nebo upravený, ale zato útulný.
Po příjezdu jsem začala volat, psát a domlouvat si nějakou činnost, abych se tu neukousala nudou, protože moje koordinátorka na mě prostě nemá čas...
Ze začátku mě zaměstnala rekonstrukce kanceláře, kterou bylo potřeba přestěhovat, přerozdělit a hlavně vyzdobit a zútulnit. Ještě kdyby zapli topení, tak by se mi tu i líbilo.
Seznámila jsem se s jednou holkou, co chce emigrovat do ČR, takže jsme se domluvili na hodinách češtiny. Slečna se se mnou chtěla tak moc stýkat, že mi dokonce pronajala dvoupokojový byt blízko pivovaru, což jsem ovšem odmítla. Ne snad proto, že žít sama v dvoupokojovém bytě by nebylo dost luxusní, ale od pivovaru je to do práce víc než půl hodiny dopravou a přece jenom centrum je centrum :-)
Na začátku října jsme zašli s mými ruskými a německými přáteli do Divadla opery a baletu na Labutí jezero. No přiznám se, že balet asi není nic pro mě. Jednak bylo vidět, že voroněžský baletní ansámbl rozhodně není jeden z nejlepších a taky Labutí jezero BEZ mrtvé labutě není Labutí jezero!
Zajímavý pak byl víkend z 8mého na 10tého října. Domluvili jsme akci, že sebereme lidi a pojedeme do Divnogorje čistit okolí řeky. 8mého taky měli přijet noví dobrovolníci – kluk z Holandska a holka ze Španělska.
Se Španělkou byly trošku problémy. Děvčica jede do Ruska už tři měsíce. Měla přijet na začátku srpna. Na začátku srpna přišla na letiště v Barceloně pouze se zvacím dopisem v domnění, že jí to na vstup do Ruska stačí, takže jí samozřejmě nepustili a propadla jí letenka. Teď už konečně byla na cestě i s vízem, ale po cestě se stihla ztratit v Moskvě. Takže my jsme opravdu všichni velmi netrpělivě očekávali, jestli přijede a co bude zač.
Přijela holka se jménem Anna, která vůbec nevypadá na Španělku. První dny byla značně vyplašená, ale shodli jsme se, že bude v pohodě. Zato kluk z Holandska je takový zvláštní. Jmenuje se Roy a je mu 28. I když většinu času se chová jakoby mu bylo 12. Přesto, že všichni víme, že ovládá 7 jazyků (je fakt chytrý), většinou nemluví, jen vydává zvuky v neurčitém jazyku, občas hopsá a skáče po kanceláři jako opice... a přesto, že je vzhledově velmi sympatický, někdy z něho mám strach.
Nedivila bych se, kdyby v nově příchozích víkend v Divnogorje zanechal pořádný kulturní šok. Jednak tam toho bordelu po turistech bylo fakt hodně a jednak jsme strávili první noc v mužském klášteře. No zatím, pokud jsem se zde setkala s představiteli církve, byli vždycky milí, hodní a tolerantní, ale to co jsme zažili tady, se nám vůbec nelíbilo. Kluci říkali, že je to tam jako na vojně a my holky jsme měly strach z paní, která měla na starosti ženskou ubytovnu – byla zlá! Samozřejmě jsme musely mít na hlavě šátek a oblečenou dlouhou sukni – to chápu. Na dotaz jestli půjdeme na mši, jsme se některé omluvily, že nepůjdeme, načež se paní strašně rozzlobila a začala nám PŘIKAZOVAT! že se máme obléct a jít na mši, takže jsme radši na tu dobu opustili území kláštera.
Druhá noc byla lepší. Spali jsme ve vesnici v domku, večer jsme udělali oheň a popili trochu domácí pálenky se sousedy, kteří se ze zvědavosti přišli podívat, kdo přijel.
V týdnu jsem pak uspořádala u mě večírek pro nové dobrovolníky, aby se taky trochu seznámili. Vařili jsme česká a španělská národní jídla a i když jsem rozhodně nezvala všechny co z nám, do mého jednopokojového bytu se nacpalo 24 lidí :-)
Další víkend jsem jela v sobotu s mojí známou (novinářkou) na exkurzi do Semilukského rajonu. Moje známá dělá tyhle exkruze pro turisty a zahraniční studenty. V tomto případě s námi jela skupina čínských studentů, kteří se projevili jako správní šikmoocí turisti, fotili fakt všechno a fakt zuřivě, že nebohá kráva, kterou většina z nich nejspíš viděla poprvé v životě, málem chcípla na šok.
V neděli mě pak tahle známá vzala ještě i s její kamarádkou z Moskvy na návštěvu k její babičce do vesnice Babakovo asi 20 km za Voroněží. Babička bylo hrozně milá, darovala mi ponožky z pravé ovčí vlny (jsou pravé, protože ještě pěkně smrdí :-D) a nakrmila nás domácíma pirožkama (recept jsem si samozřejmě zapsala), borščem a blinama.
A od pondělka je ze mě paní učitelka :-) Jelikož jsem zjistila, že nějak nemám žádnou pořádnou činnost a taky že tyhle večírky se někdy umí prodražit, tak jsem si tu našla práci. Dvakrát týdně učím češtinu v jazykové škole Anglický dům a v sobotu dávám ještě individuální hodiny. Ale rozhodně si chci najít ještě nějakou činnost, protože se začínám v kanceláři nudit a jako dobrovolník v podstatě nic nedělám. Teď nám sice slíbili, že na konci měsíce můžeme jít pomáhat na jazzový festival (lístky gratis jsou samozřejmostí :-D) ale jak tak znám Rusy, ještě se to desetkrát změní....
Spoustu z vás zajímá co tu ve Voroněži dělám, takže to vezmu od doby co jsem se vrátila z dovolené.
Odstěhovala jsem se definitivně z Divnogorje do města. Cestu (a Kosťovo zacházení) bohužel nepřežilo kolečko u kufru, tak jsem zvědavá jak ho pak potáhnu kamkoliv dál.
Nastěhovala jsem se do jednopokojového bytu přímo na náměstí Lenina (centrum města, něco jako v Brně Svoboďák), kde dřív bydlel polský dobrovolník Michal. Pravda byt není nijak extrémně nový nebo upravený, ale zato útulný.
Po příjezdu jsem začala volat, psát a domlouvat si nějakou činnost, abych se tu neukousala nudou, protože moje koordinátorka na mě prostě nemá čas...
Ze začátku mě zaměstnala rekonstrukce kanceláře, kterou bylo potřeba přestěhovat, přerozdělit a hlavně vyzdobit a zútulnit. Ještě kdyby zapli topení, tak by se mi tu i líbilo.
Seznámila jsem se s jednou holkou, co chce emigrovat do ČR, takže jsme se domluvili na hodinách češtiny. Slečna se se mnou chtěla tak moc stýkat, že mi dokonce pronajala dvoupokojový byt blízko pivovaru, což jsem ovšem odmítla. Ne snad proto, že žít sama v dvoupokojovém bytě by nebylo dost luxusní, ale od pivovaru je to do práce víc než půl hodiny dopravou a přece jenom centrum je centrum :-)
Na začátku října jsme zašli s mými ruskými a německými přáteli do Divadla opery a baletu na Labutí jezero. No přiznám se, že balet asi není nic pro mě. Jednak bylo vidět, že voroněžský baletní ansámbl rozhodně není jeden z nejlepších a taky Labutí jezero BEZ mrtvé labutě není Labutí jezero!
Zajímavý pak byl víkend z 8mého na 10tého října. Domluvili jsme akci, že sebereme lidi a pojedeme do Divnogorje čistit okolí řeky. 8mého taky měli přijet noví dobrovolníci – kluk z Holandska a holka ze Španělska.
Se Španělkou byly trošku problémy. Děvčica jede do Ruska už tři měsíce. Měla přijet na začátku srpna. Na začátku srpna přišla na letiště v Barceloně pouze se zvacím dopisem v domnění, že jí to na vstup do Ruska stačí, takže jí samozřejmě nepustili a propadla jí letenka. Teď už konečně byla na cestě i s vízem, ale po cestě se stihla ztratit v Moskvě. Takže my jsme opravdu všichni velmi netrpělivě očekávali, jestli přijede a co bude zač.
Přijela holka se jménem Anna, která vůbec nevypadá na Španělku. První dny byla značně vyplašená, ale shodli jsme se, že bude v pohodě. Zato kluk z Holandska je takový zvláštní. Jmenuje se Roy a je mu 28. I když většinu času se chová jakoby mu bylo 12. Přesto, že všichni víme, že ovládá 7 jazyků (je fakt chytrý), většinou nemluví, jen vydává zvuky v neurčitém jazyku, občas hopsá a skáče po kanceláři jako opice... a přesto, že je vzhledově velmi sympatický, někdy z něho mám strach.
Nedivila bych se, kdyby v nově příchozích víkend v Divnogorje zanechal pořádný kulturní šok. Jednak tam toho bordelu po turistech bylo fakt hodně a jednak jsme strávili první noc v mužském klášteře. No zatím, pokud jsem se zde setkala s představiteli církve, byli vždycky milí, hodní a tolerantní, ale to co jsme zažili tady, se nám vůbec nelíbilo. Kluci říkali, že je to tam jako na vojně a my holky jsme měly strach z paní, která měla na starosti ženskou ubytovnu – byla zlá! Samozřejmě jsme musely mít na hlavě šátek a oblečenou dlouhou sukni – to chápu. Na dotaz jestli půjdeme na mši, jsme se některé omluvily, že nepůjdeme, načež se paní strašně rozzlobila a začala nám PŘIKAZOVAT! že se máme obléct a jít na mši, takže jsme radši na tu dobu opustili území kláštera.
Druhá noc byla lepší. Spali jsme ve vesnici v domku, večer jsme udělali oheň a popili trochu domácí pálenky se sousedy, kteří se ze zvědavosti přišli podívat, kdo přijel.
V týdnu jsem pak uspořádala u mě večírek pro nové dobrovolníky, aby se taky trochu seznámili. Vařili jsme česká a španělská národní jídla a i když jsem rozhodně nezvala všechny co z nám, do mého jednopokojového bytu se nacpalo 24 lidí :-)
Další víkend jsem jela v sobotu s mojí známou (novinářkou) na exkurzi do Semilukského rajonu. Moje známá dělá tyhle exkruze pro turisty a zahraniční studenty. V tomto případě s námi jela skupina čínských studentů, kteří se projevili jako správní šikmoocí turisti, fotili fakt všechno a fakt zuřivě, že nebohá kráva, kterou většina z nich nejspíš viděla poprvé v životě, málem chcípla na šok.
V neděli mě pak tahle známá vzala ještě i s její kamarádkou z Moskvy na návštěvu k její babičce do vesnice Babakovo asi 20 km za Voroněží. Babička bylo hrozně milá, darovala mi ponožky z pravé ovčí vlny (jsou pravé, protože ještě pěkně smrdí :-D) a nakrmila nás domácíma pirožkama (recept jsem si samozřejmě zapsala), borščem a blinama.
A od pondělka je ze mě paní učitelka :-) Jelikož jsem zjistila, že nějak nemám žádnou pořádnou činnost a taky že tyhle večírky se někdy umí prodražit, tak jsem si tu našla práci. Dvakrát týdně učím češtinu v jazykové škole Anglický dům a v sobotu dávám ještě individuální hodiny. Ale rozhodně si chci najít ještě nějakou činnost, protože se začínám v kanceláři nudit a jako dobrovolník v podstatě nic nedělám. Teď nám sice slíbili, že na konci měsíce můžeme jít pomáhat na jazzový festival (lístky gratis jsou samozřejmostí :-D) ale jak tak znám Rusy, ještě se to desetkrát změní....
středa 13. října 2010
Dovolená k nezaplacení... II.(15. – 29.9.)
Kurgan
Po příjezdu do Kurganu nás na nádraží vyzvedla Irinina kamarádka Tatyana, ubytovala nás u ní v bytě, navečeřely jsme se, vypily půl láhve vodky (hostitelka na tom prostě trvala) a jely do města.
Tatyana bydlí v tzv. „spacím rajoně“. Je to poměrně daleko od centra a prakticky (kromě pár obchodů) tam nic není. Rozdíl mezi takovým sídlištěm ve Voroněži a v Kurganě je poměrně velký – hlavně co se rozlohy týče, protože tady už začíná Sibiř. To znamená, že tu prostě mají tolik místa, že nemá smysl s ním šetřit. Jednotlivé panelové domy jsou od sebe několik stovek metrů daleko.
Časový rozdíl oproti Voroněži je +2 hodiny (oproti ČR +4h.). Město Kurgan samo o sobě není nijak krásné ani vyjímečné, ale pár zajímavostí se tu najde. Ve městě je poměrně dost domů z 19. století a v některých se dokonce i bydlí. Irina mi stihla ukázat náměstí (samozřejmě s Leninem), dům fotografa Čekaševa. Zajímavý je dům malíře Trávnikova, postavený napůl v ruském a napůl pohádkovém stylu a pokud na něm svítí vitrážové okno, může prý kdokoliv přijít malíře navštívit. Malíř má bohužel za souseda gubernátora oblasti, který si nechal postavit rodinný dům přímo uprostřed města a pozemek - i s tím malířovým - nechal obehnat plotem (no aspoň to měl malíř zadarmo). Prohlédly jsme si asi 100let starý pivovar a v pivním baru ochutnaly kurgánské nefiltrované pivo (stejně není nad hodonínského Šviháka), chrám Alexandra Něvského (zapsaný v britské encyklopedii jako znak města). Kurgan se taky proslavil výrobou másla, které bylo považováno svého času za nejlepší v Evropě a pak je známý tím, že sem deportovali 7 děkabristů.
Druhý den v Kurganě, který jsme věnovaly výhradně muzeím, začal strašně odpornou ovesnou kaší s houbama (omlouvám se, asi to není úplně podstatná informace, ale něco tak hnusného jsem ještě nejedla).
První přišlo na řadu Kurgánské oblastní vlastivědné muzeum s historickou a přírodovědnou expozicí a výstavou motýlů. Na výstavě motýlů provázel její autor a majitel veškeré té havěti. Dostalo se mi tedy velmi odborného výkladu a nakonec jsem ještě byla nucena shlédnout jak si pán strká jakéhosi živého švába o délce cca 7-8cm do pusy. Další muzeum bylo Dům-muzeum děkabristů, kde žil v letech 1833-37 Michail Michailovič Naryškin - jeden ze sedmi deportovaných děkabristů. Provedla nás paní, kterou vysloveně obtěžovalo někoho provázet. Jako poslední bylo 4 roky staré (tedy vlastně nové) Muzeum historie města. Kurgan není moc veliký, ale má veliká muzea, proto ty tři byly za jeden den až moc.
Po příjezdu do Kurganu nás na nádraží vyzvedla Irinina kamarádka Tatyana, ubytovala nás u ní v bytě, navečeřely jsme se, vypily půl láhve vodky (hostitelka na tom prostě trvala) a jely do města.
Tatyana bydlí v tzv. „spacím rajoně“. Je to poměrně daleko od centra a prakticky (kromě pár obchodů) tam nic není. Rozdíl mezi takovým sídlištěm ve Voroněži a v Kurganě je poměrně velký – hlavně co se rozlohy týče, protože tady už začíná Sibiř. To znamená, že tu prostě mají tolik místa, že nemá smysl s ním šetřit. Jednotlivé panelové domy jsou od sebe několik stovek metrů daleko.
Časový rozdíl oproti Voroněži je +2 hodiny (oproti ČR +4h.). Město Kurgan samo o sobě není nijak krásné ani vyjímečné, ale pár zajímavostí se tu najde. Ve městě je poměrně dost domů z 19. století a v některých se dokonce i bydlí. Irina mi stihla ukázat náměstí (samozřejmě s Leninem), dům fotografa Čekaševa. Zajímavý je dům malíře Trávnikova, postavený napůl v ruském a napůl pohádkovém stylu a pokud na něm svítí vitrážové okno, může prý kdokoliv přijít malíře navštívit. Malíř má bohužel za souseda gubernátora oblasti, který si nechal postavit rodinný dům přímo uprostřed města a pozemek - i s tím malířovým - nechal obehnat plotem (no aspoň to měl malíř zadarmo). Prohlédly jsme si asi 100let starý pivovar a v pivním baru ochutnaly kurgánské nefiltrované pivo (stejně není nad hodonínského Šviháka), chrám Alexandra Něvského (zapsaný v britské encyklopedii jako znak města). Kurgan se taky proslavil výrobou másla, které bylo považováno svého času za nejlepší v Evropě a pak je známý tím, že sem deportovali 7 děkabristů.
Druhý den v Kurganě, který jsme věnovaly výhradně muzeím, začal strašně odpornou ovesnou kaší s houbama (omlouvám se, asi to není úplně podstatná informace, ale něco tak hnusného jsem ještě nejedla).
První přišlo na řadu Kurgánské oblastní vlastivědné muzeum s historickou a přírodovědnou expozicí a výstavou motýlů. Na výstavě motýlů provázel její autor a majitel veškeré té havěti. Dostalo se mi tedy velmi odborného výkladu a nakonec jsem ještě byla nucena shlédnout jak si pán strká jakéhosi živého švába o délce cca 7-8cm do pusy. Další muzeum bylo Dům-muzeum děkabristů, kde žil v letech 1833-37 Michail Michailovič Naryškin - jeden ze sedmi deportovaných děkabristů. Provedla nás paní, kterou vysloveně obtěžovalo někoho provázet. Jako poslední bylo 4 roky staré (tedy vlastně nové) Muzeum historie města. Kurgan není moc veliký, ale má veliká muzea, proto ty tři byly za jeden den až moc.
úterý 12. října 2010
Dovolená k nezaplacení... I.(15. – 29.9.)
Cestování vlakem
...aneb jak jsem se (k nepochopení rusů) vydala na hranici Evropy a Asie, místo toho abych jako správný cizinec jela do Moskvy a Petěrburgu...
Tentokráte jsem se na své cestě projevila jako maximalista. V oblasti středního Uralu se mi poštěstilo navštívit města Kurgan, Čeljabinsk a Jekatěrinburg a jejich okolí. Počasí bylo přímo vynikající. Spolucestující mi byla prvních 5 dní Irina Nikolajevna, která pracuje v muzeu v Divnogorje jako botanička. Za 14 dní jsem toho stihla víc než dost a bojím se, že po dovolené budu potřebovat dovolenou, abych si odpočinula.
Cestu jsem začala 15.9. docela netradičně a to návštěvou vernisáže výstavy tradičního oděvu Voroněžské oblasti. Výstava v Muzeu Krámského byla překvapivě velmi kvalitní a propracovaná do detailů. Kupodivu jsem nikde nenarazila na nic, co by připomínalo „russian style“ (to znamená: všechno bylo dotaženo do detailů, nikde nic nebylo přivázaného provázkem nebo zalepené izolepou...).
V půl 5té odpoledne jsme nastoupili do vlaku Voroněž – Novosibirsk (naší konečnou byl Kurgan – asi 43hodin cesty). Spolucestující byli příjemní ( paní, která bydlela kousek od Voroněže a jela někam na vesnici za Novosibirsk, pán na služební cestě, mladý kazach z Taškentu a později paní – detaily záhy...) a téměř celý vagón se ohromě bavil, když jsem Irině vyprávěla svou lámanou ruštinou historku o tom, jak jsem byla na migrační policii.
Prvního incidentu na cestě jsme se dočkaly velmi záhy. Asi v 1 hodinu v noci přistoupila na poslední volné místo v našem oddíle paní, jejíž zavadla jí do vlaku přinesl manžel. Velmi neurvalým způsobem začal její zavazadla cpát do úložného prostoru pod spodní postel, kde už ovšem ležela Irinina cestovka. S tou si hlavu nelámal a tašku prostě vyhodil do chodby. Irina, kterou probudilo jeho řečnění o zákonech cestování ve vlaku a jakýchsi pochybných právech cestujících, se začala ohromě rozčilovat a dožadovat se vrácení své tašky na původní místo. Muž mezitím vystoupil a Irina se začala dohadovat s paní. Irina je jinak velmi starostlivá, hodná a laskavá žena, ale v tomto případě se přiznám, že do křížku bych se s ní dostat nechtěla. Pěkně se vztekla a principiálně chtěla svoji tašku vrátit na původní místo. Nakonec si k celé věci zavolaly průvodčí, aby rozřešila, kdo má pravdu. Průvodčí dala za pravdu Irině, ovšem ty tři svým křikem stihly probudit celý vagón a já jsem se docela bála, že už s náma pak celou cestu nikdo nepromluví. Naštěstí se pak nebavili s tou paní.
Cestování ruskou plackartou je vždycky něčím zajímavé i přesto, že se toho ve vlaku moc dělat nedá. Většinou se cestující věnují čtení, luštění křížovek, pletení háčkování, hraní karet, popíjení čaje, jídlu nebo jako já: zírání z okna (možné pouze ve dne - tedy pokud není vaším koníčkem zírání do tmy.) Občas jednotvárnou cestu zpestří vlakem procházející prodejci všeho možného – od čínských hraček přes pletené zboží, šperky nebo 3D obrázky po jídlo a sušené ryby.
Na cestě jsme udělali kromě množství kratších zastávek jednu dlouhou. 40min vlak stál v Samaře. Irina se na peróně sešla se svým známým děkanem z univerzity v Samaře, který jí předal tašku plnou věcí pro jeho příbuzné v Kurganě (toto je jeden z typických způsobů přepravy zboží, protože pošta je dost nespolehlivá a trvá věčnost než něco přepraví). Děkan mě doprovodil na jedno menších náměstí v Samaře, které je hned u nádraží a u toho mi stačil udělat krátkou přednášku o Samaře (vznikla před asi 420ti lety jako pevnost na Volze). Typické pro samarské nádraží, které je 5let staré a vypadá velice moderně, je prodej čokolády na nástupištích, protože v Samaře je jedna ze tří vyhlášených továren na čokoládu v Rusku (jedna je v Moskvě a jedna nevím kde – čokoládu pak přivezu).
Poslední večerní zastávkou byla Ufa. Ufa je centrem baškirů, dokonce i nápisy tu mají ve dvou jazycích. Jedna paní mě poučila, že prý je to – doslovný překlad z ruštiny: „...blbý sifilidní národ...“ – muži prý mají zakázáno ukazovat nohy a proto chodí pořád v ponožkách a vůbec, už aby ten vlak odjel... Na tom se shodly všechny ženštiny z neustále se rozšiřujícího kroužku kolem mě neboť to vypadalo, že asi jako jediný cizinec ve vlaku jsem večer vítaná atrakce.
...aneb jak jsem se (k nepochopení rusů) vydala na hranici Evropy a Asie, místo toho abych jako správný cizinec jela do Moskvy a Petěrburgu...
Tentokráte jsem se na své cestě projevila jako maximalista. V oblasti středního Uralu se mi poštěstilo navštívit města Kurgan, Čeljabinsk a Jekatěrinburg a jejich okolí. Počasí bylo přímo vynikající. Spolucestující mi byla prvních 5 dní Irina Nikolajevna, která pracuje v muzeu v Divnogorje jako botanička. Za 14 dní jsem toho stihla víc než dost a bojím se, že po dovolené budu potřebovat dovolenou, abych si odpočinula.
Cestu jsem začala 15.9. docela netradičně a to návštěvou vernisáže výstavy tradičního oděvu Voroněžské oblasti. Výstava v Muzeu Krámského byla překvapivě velmi kvalitní a propracovaná do detailů. Kupodivu jsem nikde nenarazila na nic, co by připomínalo „russian style“ (to znamená: všechno bylo dotaženo do detailů, nikde nic nebylo přivázaného provázkem nebo zalepené izolepou...).
V půl 5té odpoledne jsme nastoupili do vlaku Voroněž – Novosibirsk (naší konečnou byl Kurgan – asi 43hodin cesty). Spolucestující byli příjemní ( paní, která bydlela kousek od Voroněže a jela někam na vesnici za Novosibirsk, pán na služební cestě, mladý kazach z Taškentu a později paní – detaily záhy...) a téměř celý vagón se ohromě bavil, když jsem Irině vyprávěla svou lámanou ruštinou historku o tom, jak jsem byla na migrační policii.
Prvního incidentu na cestě jsme se dočkaly velmi záhy. Asi v 1 hodinu v noci přistoupila na poslední volné místo v našem oddíle paní, jejíž zavadla jí do vlaku přinesl manžel. Velmi neurvalým způsobem začal její zavazadla cpát do úložného prostoru pod spodní postel, kde už ovšem ležela Irinina cestovka. S tou si hlavu nelámal a tašku prostě vyhodil do chodby. Irina, kterou probudilo jeho řečnění o zákonech cestování ve vlaku a jakýchsi pochybných právech cestujících, se začala ohromě rozčilovat a dožadovat se vrácení své tašky na původní místo. Muž mezitím vystoupil a Irina se začala dohadovat s paní. Irina je jinak velmi starostlivá, hodná a laskavá žena, ale v tomto případě se přiznám, že do křížku bych se s ní dostat nechtěla. Pěkně se vztekla a principiálně chtěla svoji tašku vrátit na původní místo. Nakonec si k celé věci zavolaly průvodčí, aby rozřešila, kdo má pravdu. Průvodčí dala za pravdu Irině, ovšem ty tři svým křikem stihly probudit celý vagón a já jsem se docela bála, že už s náma pak celou cestu nikdo nepromluví. Naštěstí se pak nebavili s tou paní.
Cestování ruskou plackartou je vždycky něčím zajímavé i přesto, že se toho ve vlaku moc dělat nedá. Většinou se cestující věnují čtení, luštění křížovek, pletení háčkování, hraní karet, popíjení čaje, jídlu nebo jako já: zírání z okna (možné pouze ve dne - tedy pokud není vaším koníčkem zírání do tmy.) Občas jednotvárnou cestu zpestří vlakem procházející prodejci všeho možného – od čínských hraček přes pletené zboží, šperky nebo 3D obrázky po jídlo a sušené ryby.
Na cestě jsme udělali kromě množství kratších zastávek jednu dlouhou. 40min vlak stál v Samaře. Irina se na peróně sešla se svým známým děkanem z univerzity v Samaře, který jí předal tašku plnou věcí pro jeho příbuzné v Kurganě (toto je jeden z typických způsobů přepravy zboží, protože pošta je dost nespolehlivá a trvá věčnost než něco přepraví). Děkan mě doprovodil na jedno menších náměstí v Samaře, které je hned u nádraží a u toho mi stačil udělat krátkou přednášku o Samaře (vznikla před asi 420ti lety jako pevnost na Volze). Typické pro samarské nádraží, které je 5let staré a vypadá velice moderně, je prodej čokolády na nástupištích, protože v Samaře je jedna ze tří vyhlášených továren na čokoládu v Rusku (jedna je v Moskvě a jedna nevím kde – čokoládu pak přivezu).
Poslední večerní zastávkou byla Ufa. Ufa je centrem baškirů, dokonce i nápisy tu mají ve dvou jazycích. Jedna paní mě poučila, že prý je to – doslovný překlad z ruštiny: „...blbý sifilidní národ...“ – muži prý mají zakázáno ukazovat nohy a proto chodí pořád v ponožkách a vůbec, už aby ten vlak odjel... Na tom se shodly všechny ženštiny z neustále se rozšiřujícího kroužku kolem mě neboť to vypadalo, že asi jako jediný cizinec ve vlaku jsem večer vítaná atrakce.
středa 15. září 2010
fotkýýýý
http://o.rajce.idnes.cz/Rusko_2010_part_6_-_Voronez_-_den_mesta/
tentokráte z oslav Dne Města ve Voroněži z 12.9. 2010 - atrakce, vojenské přehlídky, výstava veteránů, Alexandrovci... vše na co si vzpomenete :-)
tentokráte z oslav Dne Města ve Voroněži z 12.9. 2010 - atrakce, vojenské přehlídky, výstava veteránů, Alexandrovci... vše na co si vzpomenete :-)
úterý 7. září 2010
Ruská byrokracie vrací úder... (6.9.)
... aneb teror v praxi...
Člověk by si myslel, že dva dny jako ilegál stačí... Nestačí! Milana prostě nestihla udělat včas novou registraci. I když jsme si obě myslely, že se vlezeme do třídenní lhůty, paní na úřadě byla jiného mínění. Druhého září večer volala Milana a roztřeseným hlasem mi oznámila, že musím v pondělí přijet do Voroněže a že bude potřeba zaplatit pokutu a že u toho musím být osobně.
Poslušně jsem tedy v pondělí přijela do města a po obědě šla s Milanou řešit onen „štráf“. Původně nám řekli, že to bude 2000 rublů. Po asi hodinovém stání ve frontě jsme hodinu seděly v kanceláři u dvou inspektorek. Hodinu jsme střídavě vypisovaly a podepisovaly stohy papírů a odpovídaly na otázky (zde se ukázalo, že kluci měli pravdu a opravdu mám tak trochu nelegální vízum, protože než jsme přišly do kanceláře tak mi Milana vysvětlila kde bydlím a co tu dělám a kupodivu se to s mým bydlištěm a s mojí náplní mojí práce ani trochu neshodovalo:-)). Ovšem byrokracie je tu šílená, ta inspektorka těch papírů pro každou z nás vypsala nejmíň 25 (přesně nevím, po 15tém listu jsem vždycky ztratila přehled). Pak nám inspektorka oznámila, že pokuta je skutečně 2000 rublů – ovšem na osobu a jelikož jsme problém vyrobily údajně dvě, zaplatíme 4000. Pak se na mě paní inspektorka podívala, zašklebila se a řekla, že mi vezmou otisky prstů, protože jako cizinec-narušitel (z řeči jsem pochopila, že se jedná o oficiální status) musím být v databázi. Přinesla si černou krabičku, v ní černé sklíčko s černou barvou a černým válečkem mi načerno natřela polštářky prstů a udělala otisky. Ukazováčky speciálně dvakrát. Domnívala jsem se, že to je vše, ovšem pak mi natřela celé prsty a udělala další otisky. A pak mi ještě natřela celé dlaně a udělala otisky dlaní. Přiznám se, seriózně jsem čekala, že mi řekne abych si vyhrnula rukávy nebo zula boty. I když asi můžu být ráda, že mě tím válečkem nepřetáhla.
Tak se ze mě tedy stal oficiální ruský kriminálník :-) Zatím to prý nemá na nic vliv a můžu si po Rusku a z Ruska i do Ruska jezdit jak se mi zlíbí nebo kolik vízum a registrace dovolí, ale jestli se nám to prý povede ještě jednou tak pokuta bude 40 000 a na 5 let mi můžou zakázat vstup do země.
Dobré na tom je, že pokutu zaplatila místní organizace a ve finále pak stejně naše úžasná EU, takže se mě to nebude stát ani rubl, ale propříště si na Milaninu dochvilnost budu muset dát pozor... Hodlám se sem na jaro vypravit ještě jednou, když už mám to vízum tak nadlouho.
Člověk by si myslel, že dva dny jako ilegál stačí... Nestačí! Milana prostě nestihla udělat včas novou registraci. I když jsme si obě myslely, že se vlezeme do třídenní lhůty, paní na úřadě byla jiného mínění. Druhého září večer volala Milana a roztřeseným hlasem mi oznámila, že musím v pondělí přijet do Voroněže a že bude potřeba zaplatit pokutu a že u toho musím být osobně.
Poslušně jsem tedy v pondělí přijela do města a po obědě šla s Milanou řešit onen „štráf“. Původně nám řekli, že to bude 2000 rublů. Po asi hodinovém stání ve frontě jsme hodinu seděly v kanceláři u dvou inspektorek. Hodinu jsme střídavě vypisovaly a podepisovaly stohy papírů a odpovídaly na otázky (zde se ukázalo, že kluci měli pravdu a opravdu mám tak trochu nelegální vízum, protože než jsme přišly do kanceláře tak mi Milana vysvětlila kde bydlím a co tu dělám a kupodivu se to s mým bydlištěm a s mojí náplní mojí práce ani trochu neshodovalo:-)). Ovšem byrokracie je tu šílená, ta inspektorka těch papírů pro každou z nás vypsala nejmíň 25 (přesně nevím, po 15tém listu jsem vždycky ztratila přehled). Pak nám inspektorka oznámila, že pokuta je skutečně 2000 rublů – ovšem na osobu a jelikož jsme problém vyrobily údajně dvě, zaplatíme 4000. Pak se na mě paní inspektorka podívala, zašklebila se a řekla, že mi vezmou otisky prstů, protože jako cizinec-narušitel (z řeči jsem pochopila, že se jedná o oficiální status) musím být v databázi. Přinesla si černou krabičku, v ní černé sklíčko s černou barvou a černým válečkem mi načerno natřela polštářky prstů a udělala otisky. Ukazováčky speciálně dvakrát. Domnívala jsem se, že to je vše, ovšem pak mi natřela celé prsty a udělala další otisky. A pak mi ještě natřela celé dlaně a udělala otisky dlaní. Přiznám se, seriózně jsem čekala, že mi řekne abych si vyhrnula rukávy nebo zula boty. I když asi můžu být ráda, že mě tím válečkem nepřetáhla.
Tak se ze mě tedy stal oficiální ruský kriminálník :-) Zatím to prý nemá na nic vliv a můžu si po Rusku a z Ruska i do Ruska jezdit jak se mi zlíbí nebo kolik vízum a registrace dovolí, ale jestli se nám to prý povede ještě jednou tak pokuta bude 40 000 a na 5 let mi můžou zakázat vstup do země.
Dobré na tom je, že pokutu zaplatila místní organizace a ve finále pak stejně naše úžasná EU, takže se mě to nebude stát ani rubl, ale propříště si na Milaninu dochvilnost budu muset dát pozor... Hodlám se sem na jaro vypravit ještě jednou, když už mám to vízum tak nadlouho.
Opět místní doprava... (31.8.)
... aneb dobrodružství ilegálního přistěhovalce...
Člověk se ani nenaděje a už je z něj ilegální emigrant. Vypadá to, že si tady v té zemi vyzkouším fakt všechno. 29.8. mi vypršelo vízum. A i přesto, že jsem svůj pas dodala kam mi řekli a kdy mi řekli, nové vízum jaksi v nedohlednu. Místní mi říkali, že jako ilegální emigrant si vedu celkem dobře, protože to nejlepší v takovém případě je uklidit se na vesnici, kam milicie ani nepáchne (pokud tam zrovna nepřijede nějaký gubernátor nebo Putin). A ještě mi doporučili, pokud bych chtěla zůstat, abych se vdala a přihodili mi k tomu i seznam vhodných kandidátů z vesnice: jeden byl mladý, jeden starý, jeden žil s matkou, jeden neměl zuby, jeden byl alkoholik... začal jsem řešit, kdy je vhodná doba nechat se deportovat zpět do ČR.
31.8. Milana volala, že vízum už je prý hotové. Dva dny prožité jako ilegální emigrant uplynuly jako voda a nezbývalo tedy, než se sebrat a jet do města. Stejně se už těch věcí na vyřizování nahromadilo víc. V Divnogorje jsem nasedla na bus. Ten po cestě udělal jednu nedobrovolnou zastávku a to když se vyhýbal pohřebnímu průvodu.
No koneckonců i to k životu patří. A tady to probíhá, stejně jako celý život, ve svérázném ruském stylu. Pohřeb to byl malinký a hlavní věc, kterou bábušky v autobuse řešily, bylo, jestli to nebyl mladý nebožtík. Když ale viděly, že nebožtík už má svá nejlepší léta za sebou, vypadaly o moc klidnější. Otevřenou rakev a nejbližší příbuzné vezli na náklaďáku na hřbitov, za nimi šel pěší průvod a za nimi ještě jely auta. Stačila jsem si taky všimnout, že rakev na náklaďáku leží hlavou dozadu... Odtud asi staré známé: „nohama napřed“.
Můj autobus tedy do Lisek přijel pozdě a tak tak jsem stihla vlak do Voroněže, který se hned na první zastávce rozbil. Po příjezdu do Voroněže (s překvapivě jen půlhodinovým zpožděním) mě ve frontě na párek v bulce zmlátil jakýsi 4letý parchant, kterého jeho ruská mať odmítla vzít do náruče. Naštěstí byl maličký, takže dosáhl sotva nad kolena, ale člověk by nevěřil kolik síly má v sobě vzteklé dítě.
Po strastiplné cestě jsem dorazila do kanceláře, kde mi Milana předala nové vízum. Alespoň jedno příjemné překvapení za ten den – vízum mi dali vícevstupové s platností do 31.5.2011.
Člověk se ani nenaděje a už je z něj ilegální emigrant. Vypadá to, že si tady v té zemi vyzkouším fakt všechno. 29.8. mi vypršelo vízum. A i přesto, že jsem svůj pas dodala kam mi řekli a kdy mi řekli, nové vízum jaksi v nedohlednu. Místní mi říkali, že jako ilegální emigrant si vedu celkem dobře, protože to nejlepší v takovém případě je uklidit se na vesnici, kam milicie ani nepáchne (pokud tam zrovna nepřijede nějaký gubernátor nebo Putin). A ještě mi doporučili, pokud bych chtěla zůstat, abych se vdala a přihodili mi k tomu i seznam vhodných kandidátů z vesnice: jeden byl mladý, jeden starý, jeden žil s matkou, jeden neměl zuby, jeden byl alkoholik... začal jsem řešit, kdy je vhodná doba nechat se deportovat zpět do ČR.
31.8. Milana volala, že vízum už je prý hotové. Dva dny prožité jako ilegální emigrant uplynuly jako voda a nezbývalo tedy, než se sebrat a jet do města. Stejně se už těch věcí na vyřizování nahromadilo víc. V Divnogorje jsem nasedla na bus. Ten po cestě udělal jednu nedobrovolnou zastávku a to když se vyhýbal pohřebnímu průvodu.
No koneckonců i to k životu patří. A tady to probíhá, stejně jako celý život, ve svérázném ruském stylu. Pohřeb to byl malinký a hlavní věc, kterou bábušky v autobuse řešily, bylo, jestli to nebyl mladý nebožtík. Když ale viděly, že nebožtík už má svá nejlepší léta za sebou, vypadaly o moc klidnější. Otevřenou rakev a nejbližší příbuzné vezli na náklaďáku na hřbitov, za nimi šel pěší průvod a za nimi ještě jely auta. Stačila jsem si taky všimnout, že rakev na náklaďáku leží hlavou dozadu... Odtud asi staré známé: „nohama napřed“.
Můj autobus tedy do Lisek přijel pozdě a tak tak jsem stihla vlak do Voroněže, který se hned na první zastávce rozbil. Po příjezdu do Voroněže (s překvapivě jen půlhodinovým zpožděním) mě ve frontě na párek v bulce zmlátil jakýsi 4letý parchant, kterého jeho ruská mať odmítla vzít do náruče. Naštěstí byl maličký, takže dosáhl sotva nad kolena, ale člověk by nevěřil kolik síly má v sobě vzteklé dítě.
Po strastiplné cestě jsem dorazila do kanceláře, kde mi Milana předala nové vízum. Alespoň jedno příjemné překvapení za ten den – vízum mi dali vícevstupové s platností do 31.5.2011.
pondělí 6. září 2010
Россиа ресенная. Россиа мастерская (20.8.)
... aneb jak jsme byli v Rusku na fesťáku...
Rasija pjesenaja, Rasija mastěrskaja je mezinárodní všeruský folklorní festival, který se už po 9té zahajoval u vesničky Voroviovka, která leží cca 300km na jih od Voroněže.
Na festivalu se představily folklorní a etnografické soubory z Ruska, Běloruska a Ukrajiny.
Zvláštností festivalu je to, že je třídenní a každý den se koná na jiném místě. Je neuvěřitelné jak rychle se Rusové dokáží přestěhovat, večer v 1 hodinu to na místě festivalu vypadalo jako na matějské a ráno po 7mé tam zbyla pustina – dokonce i odpadky po sobě uklidili.
Ve 20:00 festival zahájili gubernátor voroněžské oblasti a náčelník správy kultury voroněžské oblasti.
Vystoupení byly výborné, probíhaly na pódiu na vodě, jen každý soubor zazpíval jen jednu píseň a program končil v půl 11té.
Za zmínku stojí soubor z Ukrajiny, který diváci málem vypískali (a rozhodně to nebylo proto, že by špatně zpívali) a taneční soubor z Dagestánu, který naopak sklidil obrovský úspěch. Kromě souborů zazpíval onen zmiňovaný náčelník správy kultury voroněžské oblasti Ivan Dmitrijevič Abrasov. Vystoupení si údajně vyžádali členové vystupujících souborů. Jeho exhibice mi velmi připomínala Vaška, ale kdyby si dal sukni bude vypadat jako Eva. Nejhorší na tom bylo, že lidi si vyžádali přídavek... blééé (mimochodem to není jediný zpívající ruský politik)
První festivalový den zakončili vytažením zvonu z vody pod podiem (účel tohoto aktu mi doposud není příliš jasný) vodotryskem, laser-show a velkolepým ohňostrojem. Všechno by bylo parádní, kdyby špatně mířené střely ohňostroje nepodpálily část stanového městečka. Nejhorší na tom bylo, že si většina návštěvníků festivalu myslela, že jde o pyrotechnický efekt, takže nikdo moc nehasil. Stanů prý shořelo asi 5, 1 auto a byli i nějací popálení lidi. My jsme si původně taky chtěli postavit stany na tom místě ale jakousi prozřetelností k nám přišel policajt, že si je máme postavit jinde... Vtipné na tom je, že po víc než 2 měsících neuvěřitelného vedra a po tolika požárech, jsou Rusové schopní se ještě podpálit sami.
Další den jsme chtěli jet k Váňovi na chatu, ale vzhledem k tomu, jaká byla v noci na festivalu zima (a nejvíc si jí užil asi Kuba, který spal pod autem) jsme se ve Voroněži zašili opět u Michala v bytě a další den návštěva spokojně odletěla domů.
Rasija pjesenaja, Rasija mastěrskaja je mezinárodní všeruský folklorní festival, který se už po 9té zahajoval u vesničky Voroviovka, která leží cca 300km na jih od Voroněže.
Na festivalu se představily folklorní a etnografické soubory z Ruska, Běloruska a Ukrajiny.
Zvláštností festivalu je to, že je třídenní a každý den se koná na jiném místě. Je neuvěřitelné jak rychle se Rusové dokáží přestěhovat, večer v 1 hodinu to na místě festivalu vypadalo jako na matějské a ráno po 7mé tam zbyla pustina – dokonce i odpadky po sobě uklidili.
Ve 20:00 festival zahájili gubernátor voroněžské oblasti a náčelník správy kultury voroněžské oblasti.
Vystoupení byly výborné, probíhaly na pódiu na vodě, jen každý soubor zazpíval jen jednu píseň a program končil v půl 11té.
Za zmínku stojí soubor z Ukrajiny, který diváci málem vypískali (a rozhodně to nebylo proto, že by špatně zpívali) a taneční soubor z Dagestánu, který naopak sklidil obrovský úspěch. Kromě souborů zazpíval onen zmiňovaný náčelník správy kultury voroněžské oblasti Ivan Dmitrijevič Abrasov. Vystoupení si údajně vyžádali členové vystupujících souborů. Jeho exhibice mi velmi připomínala Vaška, ale kdyby si dal sukni bude vypadat jako Eva. Nejhorší na tom bylo, že lidi si vyžádali přídavek... blééé (mimochodem to není jediný zpívající ruský politik)
První festivalový den zakončili vytažením zvonu z vody pod podiem (účel tohoto aktu mi doposud není příliš jasný) vodotryskem, laser-show a velkolepým ohňostrojem. Všechno by bylo parádní, kdyby špatně mířené střely ohňostroje nepodpálily část stanového městečka. Nejhorší na tom bylo, že si většina návštěvníků festivalu myslela, že jde o pyrotechnický efekt, takže nikdo moc nehasil. Stanů prý shořelo asi 5, 1 auto a byli i nějací popálení lidi. My jsme si původně taky chtěli postavit stany na tom místě ale jakousi prozřetelností k nám přišel policajt, že si je máme postavit jinde... Vtipné na tom je, že po víc než 2 měsících neuvěřitelného vedra a po tolika požárech, jsou Rusové schopní se ještě podpálit sami.
Další den jsme chtěli jet k Váňovi na chatu, ale vzhledem k tomu, jaká byla v noci na festivalu zima (a nejvíc si jí užil asi Kuba, který spal pod autem) jsme se ve Voroněži zašili opět u Michala v bytě a další den návštěva spokojně odletěla domů.
Ruská kuchyně... (19.8.)
Po příjezdu do Divnogorje bylo na plánu, kromě exkurze, testování ruské kuchyně. Jako první přišla na řadu okrožka – tradiční studená ruské polévka. Na ni je třeba se připravit předem, protože na tu pravou okrožku je třeba udělat domácí světlý kvas. Zákvasku jsem dostala od Paši, dozor pak obstarala maminka Veroniky Viktorovny (tu ženskou nesnáším – komunistka s červenými vlasy a strašně nepříjemným pronikavým hlasem – její nejoblíbenější téma je perestrojka). Nejsem si jistá jestli se mi povedla okrožka tak dobrá nebo jsme prostě měli velký hlad, ale rozhodně stála za to:
Základní ingredience:
vařená vejce, vařené brambory, čerstvé okurky, kopr, kvas, smetana, sůl, pepř
Můžeme přidat:
maso nebo salám, místo kvasu lze požít kefír a perlivou vodu, ale už to není ono, místo smetany někdo dává majonézu.
Všechny ingredience nakrájíme na malé kousky a smícháme dohromady, směs klademe na talíř, zaléváme kvasem a dle libosti přidáváme smetanu, sůl a pepř.
Základní ingredience:
vařená vejce, vařené brambory, čerstvé okurky, kopr, kvas, smetana, sůl, pepř
Můžeme přidat:
maso nebo salám, místo kvasu lze požít kefír a perlivou vodu, ale už to není ono, místo smetany někdo dává majonézu.
Všechny ingredience nakrájíme na malé kousky a smícháme dohromady, směs klademe na talíř, zaléváme kvasem a dle libosti přidáváme smetanu, sůl a pepř.
Jak se v Rusku vaří pivo... (17.8.)
Kosťa nám domluvil exkurzi do voroněžského pivovaru společnosti Baltika. Každý jsme zaplatili po 100 rublech a poctivě jsme shlédli celý pivovar, ale nejvíc se všichni těšili na ochutnávku a půllitr.
Nutno dodat, že ruské pivo se ani zdaleka nepodobá českému, všechny jsou nějaké řídké a strašně sladké. Dají se tu sice koupit i české lahváče (Kozel, Pilsner a Staropramen) ale i ty jsou vyráběny v Rusku a s tím co se dává do flašek u nás to taky nemá mnoho společného. A to i přesto, že pivovar zevnitř vypadá stejně jako ten v Brně. Dost mě tady pobavily variace na česká piva, která jsou zde mimochodem velmi oblíbená (zvlášť Žatecký Gus). Nejlepší byl lahváč pod názvem Červená Selka s takovou nadměrně prsatou slečnou na etiketě.
Já jsem se naivně těšila na čerstvé pivo z tanku (jako v Brně), ovšem milá paní průvodkyně nás odtáhla do jakési degustační místnosti a na stůl vyložila asi 6 druhů piv (Žigulovské, Žatecký Gus (který je údajně vyráběn z originál žateckého chmelu), Tuborg, Baltika 3, Baltika 7...) - lahváče... no pardon, takovou degustaci jsme si mohli udělat doma. Paní průvodkyně nám vysvětlila jak správně degustovat pivo (barva, zápach, chuť) a dodala nám k tomu i jakési degustační tabulky s obrázkama. Myslím ale, že většina z nás už má stejně svůj vlastní léty osvědčený způsob degustace...
Nutno dodat, že ruské pivo se ani zdaleka nepodobá českému, všechny jsou nějaké řídké a strašně sladké. Dají se tu sice koupit i české lahváče (Kozel, Pilsner a Staropramen) ale i ty jsou vyráběny v Rusku a s tím co se dává do flašek u nás to taky nemá mnoho společného. A to i přesto, že pivovar zevnitř vypadá stejně jako ten v Brně. Dost mě tady pobavily variace na česká piva, která jsou zde mimochodem velmi oblíbená (zvlášť Žatecký Gus). Nejlepší byl lahváč pod názvem Červená Selka s takovou nadměrně prsatou slečnou na etiketě.
Já jsem se naivně těšila na čerstvé pivo z tanku (jako v Brně), ovšem milá paní průvodkyně nás odtáhla do jakési degustační místnosti a na stůl vyložila asi 6 druhů piv (Žigulovské, Žatecký Gus (který je údajně vyráběn z originál žateckého chmelu), Tuborg, Baltika 3, Baltika 7...) - lahváče... no pardon, takovou degustaci jsme si mohli udělat doma. Paní průvodkyně nám vysvětlila jak správně degustovat pivo (barva, zápach, chuť) a dodala nám k tomu i jakési degustační tabulky s obrázkama. Myslím ale, že většina z nás už má stejně svůj vlastní léty osvědčený způsob degustace...
Návštěvníci... (16.8.)
Nastal den, kdy za mnou přijede první a myslím, že taky poslední návštěva. Novomanželé Královi se vypravili na svatební cestu do Ruska, dva dny strávili v Moskvě a pak jeli za mnou do Voroněže.
Na letiště jsem samozřejmě na čas nestíhala, ale i tak jsem s hodinovým zpožděním dorazila tak akorát. Pro mě hlavní problém nastal ve chvíli, kdy jsme se s Luckou a Kubou potkali. Začala jsem na ně mluvit česky, ale ten slovosled byl nějaký divný. Trvalo mi to asi dvě věty, než jsem se ustálila v české gramatice i tak jsem si občas nebyla jistá, jestli to co říkám, je česky správně :-)
Jako uvítací zážitek byly dvě hodiny čekání na letišti na bus a pak hodinová jízda do města. Myslím, že pak příjemnějším uvítáním byla klasická mezinárodní párty u Michala v bytě.
Na letiště jsem samozřejmě na čas nestíhala, ale i tak jsem s hodinovým zpožděním dorazila tak akorát. Pro mě hlavní problém nastal ve chvíli, kdy jsme se s Luckou a Kubou potkali. Začala jsem na ně mluvit česky, ale ten slovosled byl nějaký divný. Trvalo mi to asi dvě věty, než jsem se ustálila v české gramatice i tak jsem si občas nebyla jistá, jestli to co říkám, je česky správně :-)
Jako uvítací zážitek byly dvě hodiny čekání na letišti na bus a pak hodinová jízda do města. Myslím, že pak příjemnějším uvítáním byla klasická mezinárodní párty u Michala v bytě.
Den archeologů... (15.8.)
Na dnešní den opět připadl svátek – tentokrát den archeologů. Profesor Alexandr Nikolajevič opět neváhal a přijel s pozváním, aby jsme se s veškerým personálem muzea připojili.
U archeologů bylo hodně veselo a vodky bylo větší než malé množství. Nejhorší jsou na pití s Rusy „tosty“ neboli přípitky, které se objevují téměř před každou skleničkou a v docela rychlém sledu za sebou. Samozřejmě ani mě se přípitek nevyhnul a samozřejmě na přání pana profesora nejdřív v češtině a pak v ruštině. Žádosti o sólový zpěv tradiční lidové české písně jsem se pak naštěstí vyhnula.
S mladou archeoložkou Irinou jsme si docela padly do noty. Půjčila mi knížku („Kofejnaja kniha“ od Max Frei) s různými recepty na kávu a pozvala mě do Lipecka na návštěvu...
Nečekaně se taky ve společnosti objevila Valentina Pavlovna, která tvrdila, že přišla za mnou, ale já si myslím, že spíš chtěla mezi lidi a hledala záminku. Domluvily jsme se, že druhý den spolu pojedeme ráno vlakem do Voroněže, ale ráno Valentina nepřišla. A pak mi Nikolaj Stěpanovič říkal, že přišla domů kolem druhé ráno a měla nějaké trable se schodama a že se nediví, protože má ráda vodku :-)
U archeologů bylo hodně veselo a vodky bylo větší než malé množství. Nejhorší jsou na pití s Rusy „tosty“ neboli přípitky, které se objevují téměř před každou skleničkou a v docela rychlém sledu za sebou. Samozřejmě ani mě se přípitek nevyhnul a samozřejmě na přání pana profesora nejdřív v češtině a pak v ruštině. Žádosti o sólový zpěv tradiční lidové české písně jsem se pak naštěstí vyhnula.
S mladou archeoložkou Irinou jsme si docela padly do noty. Půjčila mi knížku („Kofejnaja kniha“ od Max Frei) s různými recepty na kávu a pozvala mě do Lipecka na návštěvu...
Nečekaně se taky ve společnosti objevila Valentina Pavlovna, která tvrdila, že přišla za mnou, ale já si myslím, že spíš chtěla mezi lidi a hledala záminku. Domluvily jsme se, že druhý den spolu pojedeme ráno vlakem do Voroněže, ale ráno Valentina nepřišla. A pak mi Nikolaj Stěpanovič říkal, že přišla domů kolem druhé ráno a měla nějaké trable se schodama a že se nediví, protože má ráda vodku :-)
Svátky... (14.8.)
Dneškem začala série jakýchsi menších svátků, jejichž smysl jsem příliš nepobrala. Na dnešní den připadl tzv. „medovyj spas“ – v kostele se světil med a v tento den by se měl jíst. Po tomto dni by se pak neměly jíst jablka, protože na 19.8. připadá tzv. „jabločnyj spas“, kdy se světí jablka (obávám se ale, že vzhledem k letošní úrodě nebude moc co světit). A taky by se neměly jíst ořechy, protože na 28.8. připadá tzv. „oriechovyj spas“, který je hlavním svátkem a zároveň vyvrcholením tohoto období...
To nejsou Rusové – to jsou Hippie!!!... (9.8.)
Typicky ruské: jste ve městě, nic netušíte - koordinátorka vám kolem oběda zavolá, že potřebuje nutně zítra ráno váš pas, aby zažádala o prodloužení víza - váš pas je od vás vzdálen 4,5 hodiny cesty....
Typicky české: koordinátorce vynadáte, proč vám to neřekla předevčírem, když jste se viděly – koordinátorka nechápe, za co jí nadáváte – je to ruska...
Typicky hippie: koordinátorka vám řekne, aby jste po příjezdu do vesnice vzali svůj pas a zanesli ho do sousední vesnice, domu čp. 38, tam bydlí Sergej a ten zítra ráno jede do města...
Asi jsem taky trochu hippie, protože jsem šla cca 3km do sousední vesnice a dala svůj pas do ruky cizímu Sergejovi, kterého jsem viděla poprvé v životě...
Pak jsem o pasu asi 4 dny nic nevěděla.
Ale vše dobře dopadlo a pas už mám dokonce zpátky (jen nevím kolik padělků si stihli za tu dobu udělat :-))
Typicky české: koordinátorce vynadáte, proč vám to neřekla předevčírem, když jste se viděly – koordinátorka nechápe, za co jí nadáváte – je to ruska...
Typicky hippie: koordinátorka vám řekne, aby jste po příjezdu do vesnice vzali svůj pas a zanesli ho do sousední vesnice, domu čp. 38, tam bydlí Sergej a ten zítra ráno jede do města...
Asi jsem taky trochu hippie, protože jsem šla cca 3km do sousední vesnice a dala svůj pas do ruky cizímu Sergejovi, kterého jsem viděla poprvé v životě...
Pak jsem o pasu asi 4 dny nic nevěděla.
Ale vše dobře dopadlo a pas už mám dokonce zpátky (jen nevím kolik padělků si stihli za tu dobu udělat :-))
Opravdové dobrovolnictví... (6.8.)
Výjimečně jsem se do Voroněže vypravila v pátek, protože naši američtí přátelé v sobotu a neděli postupně odjížděli. Takže bylo potřeba udělat party na rozloučenou a v sobotu jim říct „goodbye“. Někteří byli rádi, že jim mohou říct goodbye :-)
Hned jak jsem vyšla z nádraží, potkala jsem Lukase (německý dobrovolník) a prý jestli mám čas. A já na to, že mám. Tak jsme šli společně do domu mládeže, kde jsme pomáhali třídit oblečení pro lidi, kterým tady při požárech shořely domy. Oblečení věnovali lidi buď přes sbírky města nebo přes církevní sbírky. Paradoxně na to, že se teploty stále pohybovaly okolo 37°C, byla většina oblečení zimní. No snad se jim bude hodit později. My jsme se s Lukasem při práci opravdu bavili, protože to bylo jako v sekáči a některé modely fakt stály za to :-)
Rozlučkový večer jsme zahájili piknikem ve voroněžském Dynamo parku a pak jsme pokračovali na koncert do nově otevřeného klubu Barack O’Mama, kde jsme se potkali se skupinou našich známých - španělsky hovořících studentů. Ve výsledku jsme vytvořili asi 40ti členou mezinárodní skupinu a sekuriťáci se s námi při odchodu z klubu nadšeně loučili a říkali, že takovou párty ještě nezažili.
Ti, kteří toho ještě neměli dost, se vypravili do ulic města. Po cestě jsme potkali pouliční kapelu, tak jsme ještě asi hodinu tančili a okolojdoucí místní na nás celkem nevěřícně zírali. Prostě večírek v mezinárodním stylu...
Nakonec se ti, kteří vydrželi, odebrali pokračovat k Michalovi do bytu. A někteří slavili odjezd američanů tak důkladně, že poslední návštěva se z Michalova bytu vypotácela v pondělí odpoledne :-)
Soukromě jsme tento večírek pojmenovali „Noc z pátku na pondělí“
Hned jak jsem vyšla z nádraží, potkala jsem Lukase (německý dobrovolník) a prý jestli mám čas. A já na to, že mám. Tak jsme šli společně do domu mládeže, kde jsme pomáhali třídit oblečení pro lidi, kterým tady při požárech shořely domy. Oblečení věnovali lidi buď přes sbírky města nebo přes církevní sbírky. Paradoxně na to, že se teploty stále pohybovaly okolo 37°C, byla většina oblečení zimní. No snad se jim bude hodit později. My jsme se s Lukasem při práci opravdu bavili, protože to bylo jako v sekáči a některé modely fakt stály za to :-)
Rozlučkový večer jsme zahájili piknikem ve voroněžském Dynamo parku a pak jsme pokračovali na koncert do nově otevřeného klubu Barack O’Mama, kde jsme se potkali se skupinou našich známých - španělsky hovořících studentů. Ve výsledku jsme vytvořili asi 40ti členou mezinárodní skupinu a sekuriťáci se s námi při odchodu z klubu nadšeně loučili a říkali, že takovou párty ještě nezažili.
Ti, kteří toho ještě neměli dost, se vypravili do ulic města. Po cestě jsme potkali pouliční kapelu, tak jsme ještě asi hodinu tančili a okolojdoucí místní na nás celkem nevěřícně zírali. Prostě večírek v mezinárodním stylu...
Nakonec se ti, kteří vydrželi, odebrali pokračovat k Michalovi do bytu. A někteří slavili odjezd američanů tak důkladně, že poslední návštěva se z Michalova bytu vypotácela v pondělí odpoledne :-)
Soukromě jsme tento večírek pojmenovali „Noc z pátku na pondělí“
pondělí 30. srpna 2010
fotkýýýý
http://o.rajce.idnes.cz/rusko_2010_part_4/
různé večírky a párty... aneb jak my dobrovolníci a zahraniční studenti trávíme volný čas (nejsem si jistá jestli jsou tyto fotografie vhodné pro babičku :-))
různé večírky a párty... aneb jak my dobrovolníci a zahraniční studenti trávíme volný čas (nejsem si jistá jestli jsou tyto fotografie vhodné pro babičku :-))
pátek 6. srpna 2010
fotkýýýý
http://o.rajce.idnes.cz/Rusko_2010_part_3_pozary/
tentokráte nějaké krajinky z Divnogorje, místní lidé, se kterými se denně stýkám a požáry, které jsem viděla...
tentokráte nějaké krajinky z Divnogorje, místní lidé, se kterými se denně stýkám a požáry, které jsem viděla...
Nový spolubydlící.... (2.8.)
Jako by nestačilo, že jsem se konečně zbavila nepříjemného souseda a že jsem před dvěma týdny v noci bojovala s kudlankou, která mi vletěla do pokoje a nechtěla ven. Mám novou spolubydlící.
Ano, je to myš! Už 6 dní bivakuje u mě v pokoji zalezlá v trubkách topení a odmítá se dát chytit. Po tom co se mi v noci procházela po notebooku a pak sežrala veku, jsme nastražili past – lepidlo na hlodavce na skleněnou tabulku a doprostřed kus veky. Všechno ostatní, co by mohla sežrat, jsem vynesla ven, ale asi je to nějaká rozežraná myš, protože suchá veka z pastičky jí není dost dobrá. Zkusili jsme zakápnout olejem... oříšky... a nic. Chudák myš už asi čtvrtý den musí držet hladovku, ale odmítá se vystěhovat a po nocích se mi courá po pokoji. Jako by nestačilo, že se nedá spát kvůli vedru.
Ostatně problémy se spánkem kvůli horku tu mají všichni. A všichni to řeší stejným způsobem. Jeden den vstávají fakt brzo (kolem 5té) a jdou pozdě spát (teda spíš si lehnout) a pak fungují další den a večer jsou po těch dvou dnech tak vyřízení, že usnou únavou – vedro nevedro.
Horké počasí a požáry jsou pak taky hlavním tématem většiny rozhovorů ve vlacích, na zastávkách, na trhu...
V pátek po cestě do Voroněže jsem neslyšela mluvit lidi o ničem jiném (a to včetně průvodčích). Ono se není co divit, když to celou cestou smrdělo spáleništěm.
Ano, je to myš! Už 6 dní bivakuje u mě v pokoji zalezlá v trubkách topení a odmítá se dát chytit. Po tom co se mi v noci procházela po notebooku a pak sežrala veku, jsme nastražili past – lepidlo na hlodavce na skleněnou tabulku a doprostřed kus veky. Všechno ostatní, co by mohla sežrat, jsem vynesla ven, ale asi je to nějaká rozežraná myš, protože suchá veka z pastičky jí není dost dobrá. Zkusili jsme zakápnout olejem... oříšky... a nic. Chudák myš už asi čtvrtý den musí držet hladovku, ale odmítá se vystěhovat a po nocích se mi courá po pokoji. Jako by nestačilo, že se nedá spát kvůli vedru.
Ostatně problémy se spánkem kvůli horku tu mají všichni. A všichni to řeší stejným způsobem. Jeden den vstávají fakt brzo (kolem 5té) a jdou pozdě spát (teda spíš si lehnout) a pak fungují další den a večer jsou po těch dvou dnech tak vyřízení, že usnou únavou – vedro nevedro.
Horké počasí a požáry jsou pak taky hlavním tématem většiny rozhovorů ve vlacích, na zastávkách, na trhu...
V pátek po cestě do Voroněže jsem neslyšela mluvit lidi o ničem jiném (a to včetně průvodčích). Ono se není co divit, když to celou cestou smrdělo spáleništěm.
Jak jsem se v Rusku naučila dělat knedlíky... (31.7.)
Neprozřetelně jsem synovi naší paní ředitelky prozradila, že jedno z typických českých jídel jsou knedlíky. Já jsem měla na mysli ty normální k zelí a vepřovému, ale když to slyšela Valentina Pavlovna, hned se toho chytla a že slyšela, že se u nás dělají tvarohové s ovocem. A prej jestli je umím, na což jsem odvětila, že ne, ale že to můžu zkusit.
Takže jsem se začala děsit soboty (nebo neděle) kdy mě čekaly moje první knedlíky v životě – 2000 km od domova a bez pomoci mojí drahé maminky.
Moje skvělá maminka mi poslala hned několik receptů smskou a pak ještě několik po mailu a každý z nich se v nějakém detailu lišil, z čehož mi naskakovala husí kůže.
Hlavní problém byl tvaroh. Ne že by se tu nedal koupit na trhu, ale tam se jezdí v pondělí nebo v úterý a do soboty při zdejších teplotách by tvaroh nemusel vydržet (opravdu tu někdy nestíhá ani lednička a to je nová) a paní, která bydlí hned vedle gastinice a která dělá tvaroh jako na potvoru zrovna odjela do Moskvy. Trvalo nám dva týdny, než jsme se s Valentinou Pavlovnou dostaly k tomu, že jsme si tvaroh udělaly samy z domácího mléka. Valentina Pavlovna dodala jahodové varenie (něco jako naše zavařenina). A pak přišel boj s těstem. Myslím, že jediný, kdo by mě za jeho konzistenci pochválil by byli zedníci nebo obkladači. Něco tak lepivého jsem v kuchyni ještě neviděla.
No nicméně můžu říct, že se mi podařilo udělat tvarohové knedlíky s ovocem :-) sice moc neodpovídaly svým tvarem, ale nic mi z nich nevyteklo a chuťově byly akorát. Jediný komu jsem se s knedlíkama nezavděčila byli místní chlapi (z muzea a gastinice), protože oni radši maso. Sice jim chutnaly, ale potom, co mě ženštiny z muzea uprosily, abych je udělala ještě jednou a pak Irina Nikolajevna ve své zbrklosti je prostě musela zkusit taky, jim asi české knedlíky lezou krkem. Ostatně mě taky, protože třikrát za týden je fakt moc. Mami pošli recept na nějaké maso!
Takže jsem se začala děsit soboty (nebo neděle) kdy mě čekaly moje první knedlíky v životě – 2000 km od domova a bez pomoci mojí drahé maminky.
Moje skvělá maminka mi poslala hned několik receptů smskou a pak ještě několik po mailu a každý z nich se v nějakém detailu lišil, z čehož mi naskakovala husí kůže.
Hlavní problém byl tvaroh. Ne že by se tu nedal koupit na trhu, ale tam se jezdí v pondělí nebo v úterý a do soboty při zdejších teplotách by tvaroh nemusel vydržet (opravdu tu někdy nestíhá ani lednička a to je nová) a paní, která bydlí hned vedle gastinice a která dělá tvaroh jako na potvoru zrovna odjela do Moskvy. Trvalo nám dva týdny, než jsme se s Valentinou Pavlovnou dostaly k tomu, že jsme si tvaroh udělaly samy z domácího mléka. Valentina Pavlovna dodala jahodové varenie (něco jako naše zavařenina). A pak přišel boj s těstem. Myslím, že jediný, kdo by mě za jeho konzistenci pochválil by byli zedníci nebo obkladači. Něco tak lepivého jsem v kuchyni ještě neviděla.
No nicméně můžu říct, že se mi podařilo udělat tvarohové knedlíky s ovocem :-) sice moc neodpovídaly svým tvarem, ale nic mi z nich nevyteklo a chuťově byly akorát. Jediný komu jsem se s knedlíkama nezavděčila byli místní chlapi (z muzea a gastinice), protože oni radši maso. Sice jim chutnaly, ale potom, co mě ženštiny z muzea uprosily, abych je udělala ještě jednou a pak Irina Nikolajevna ve své zbrklosti je prostě musela zkusit taky, jim asi české knedlíky lezou krkem. Ostatně mě taky, protože třikrát za týden je fakt moc. Mami pošli recept na nějaké maso!
Archeologické trable... (30.7.)
Profesor Anton Zacharovič, který tu bydlel hned vedle mě, konečně odjel. Konečně mělo smysl uklidit koupelnu (která pak zůstala konečně víc než půl hodiny čistá). Za celou dobu se se mnou opravdu viditelně! nebavil, čímž si ode mě vysloužil soukromou přezdívku „dědek“.
Muzejní pozemky teď momentálně obývají studenti archeologie, kteří jsou tu na praxi. Na tzv. „razkopkách“ (místech kde kopou) našli kostry koní – celé stádo. Původně si mysleli, že jde o „tarpany“, ale nakonec se ukázalo, že je to jen obyčejný „equus ferrus“. Celou praxi vede profesor antropologie Alexander Nikolajevič z Lipecké Univerzity, který se tu sem tam zastavil u „dědka“ na pokec. Jednoho večera jsme klasicky vysedávali s Nikolajem Sťepanovičem (správce ubytovny) venku na schodech a poslouchali jak se v přednáškovém sále ubytovny hádají všichni na konferenci. Po několikahodinové debatě Paša (můj koordinátor – už si konečně pamatuju jméno) znechuceně prohlásil, že Puškin a Petr I. byli nejspíš taky archeologové a seděli tady a žrali mamuty. Po konferenci se většina odebrala na kutě a klasická osádka ještě zůstávala sedět venku na konečně dýchatelném vzduchu. Profesor Alexander Nikolajevič , který tam zůstal s námi, se mě nejdřív zeptal, jestli jsem přijela za manželem. Evidentně mě považoval za uklízečku. Když zjistil, že ne, napadlo ho zeptat se, co že tu vlastně dělám (mezitím se ovšem dvakrát zeptal jestli se vdám do Ruska). Následujícího dne mě požádal, jestli bych mohla jeho studentům udělat přednášku o ČR (v ruštině samozřejmě), protože někteří prý neví, kde to je. A abych k nim přišla na večeři. Mezitím všude rozhlásil, že budu povídat a aby všichni přišli.
K archeologům jsem se tedy vydala v doprovodu muzejní botaničky Iriny Nikolajevny, která se mi snažila pomoct, ale protože to je velmi zbrklá žena, bylo to chvílemi opravdu těžké. První otázka, která od profesora padla, byla na můj původ a rodinu, protože ať se prý nezlobím, ale můj antropologický typ opravdu není slovanský.
Přednáška pak dopadla poměrně blbě, protože pan profesor neustále vše stáčel na politiku, což není moje oblíbené téma. Jedna studentka pak měla dotěrné dotazy na druhou světovou válku (čert aby vzal tuhle politiku). Běžné věci o ČR (tradice, život atd...) většinu studentů opravdu nezajímaly a nějaká děvuška z ČR jim byla evidentně docela ukradená. Nakonec se profesor ještě asi třikrát zeptal, jestli se teda vdám do Ruska a pak prohlásil, že toho vlastně moc nevím a jestli si dám vodku... naštěstí mě pak vytáhla ven skupinka studentů, kteří byli poměrně normální, koupili jsme pivo a šli se projít...
Jediné pozitivum, které z toho pro mě vzešlo, byla nabídka navštěvovat etnografické přednášky na Voroněžské univerzitě, což jsem samozřejmě neodmítla, tak doufám, že to pak na našem brněnském ústavu trochu ocení.
Muzejní pozemky teď momentálně obývají studenti archeologie, kteří jsou tu na praxi. Na tzv. „razkopkách“ (místech kde kopou) našli kostry koní – celé stádo. Původně si mysleli, že jde o „tarpany“, ale nakonec se ukázalo, že je to jen obyčejný „equus ferrus“. Celou praxi vede profesor antropologie Alexander Nikolajevič z Lipecké Univerzity, který se tu sem tam zastavil u „dědka“ na pokec. Jednoho večera jsme klasicky vysedávali s Nikolajem Sťepanovičem (správce ubytovny) venku na schodech a poslouchali jak se v přednáškovém sále ubytovny hádají všichni na konferenci. Po několikahodinové debatě Paša (můj koordinátor – už si konečně pamatuju jméno) znechuceně prohlásil, že Puškin a Petr I. byli nejspíš taky archeologové a seděli tady a žrali mamuty. Po konferenci se většina odebrala na kutě a klasická osádka ještě zůstávala sedět venku na konečně dýchatelném vzduchu. Profesor Alexander Nikolajevič , který tam zůstal s námi, se mě nejdřív zeptal, jestli jsem přijela za manželem. Evidentně mě považoval za uklízečku. Když zjistil, že ne, napadlo ho zeptat se, co že tu vlastně dělám (mezitím se ovšem dvakrát zeptal jestli se vdám do Ruska). Následujícího dne mě požádal, jestli bych mohla jeho studentům udělat přednášku o ČR (v ruštině samozřejmě), protože někteří prý neví, kde to je. A abych k nim přišla na večeři. Mezitím všude rozhlásil, že budu povídat a aby všichni přišli.
K archeologům jsem se tedy vydala v doprovodu muzejní botaničky Iriny Nikolajevny, která se mi snažila pomoct, ale protože to je velmi zbrklá žena, bylo to chvílemi opravdu těžké. První otázka, která od profesora padla, byla na můj původ a rodinu, protože ať se prý nezlobím, ale můj antropologický typ opravdu není slovanský.
Přednáška pak dopadla poměrně blbě, protože pan profesor neustále vše stáčel na politiku, což není moje oblíbené téma. Jedna studentka pak měla dotěrné dotazy na druhou světovou válku (čert aby vzal tuhle politiku). Běžné věci o ČR (tradice, život atd...) většinu studentů opravdu nezajímaly a nějaká děvuška z ČR jim byla evidentně docela ukradená. Nakonec se profesor ještě asi třikrát zeptal, jestli se teda vdám do Ruska a pak prohlásil, že toho vlastně moc nevím a jestli si dám vodku... naštěstí mě pak vytáhla ven skupinka studentů, kteří byli poměrně normální, koupili jsme pivo a šli se projít...
Jediné pozitivum, které z toho pro mě vzešlo, byla nabídka navštěvovat etnografické přednášky na Voroněžské univerzitě, což jsem samozřejmě neodmítla, tak doufám, že to pak na našem brněnském ústavu trochu ocení.
Poslušně hlásím... (27.7.)
...že po dobu mojí služby se nic zvláštního nestalo... tedy až na ten požár...
Trochu tady hořelo. Cca 50km od Divnogorje u města Liski 3 dny hořel borový les a v okolí asi 70ti km se pak objevily ještě další dva menší požáry. Vzhledem k tomu, že krajina je tady úplně plochá, vítr zanášel veškerý dým a popel sem (uvidíte samozřejmě na fotkách). Přes den to vypadalo, že hoří přímo tady a ještě teď mi všechny věci smrdí jako bych se dva dny válela u táboráku. Ono se to ostatně dalo čekat, když jsou všude kolem suché stepi a minulý týden se teplota vyšplhala na neuvěřitelných 41°C ve stínu a normálně se pohybuje kolem mezi 37-39°C.
Aby to nebylo jen tak, o pár dní později jsme se dozvěděli, že těmto požárům někdo neúmyslně trošku pomohl (například dobře mířeným vajglem...). A teď prý nastaly velké problémy, teploty se zase vyšplhaly přes 40°C ve stínu a požáry tu teď vznikají (samo)vznícením od sluníčka. A už nehoří jen lesy, začalo hořet i ve městech, ve Voroněži – pokud vím, jim chytlo autobusové nádraží a pak jedna nemocnice. Zatím nejbližší požár byl odsud cca 25km daleko a i z té vzdálenosti byly vidět plameny. Dokonce jsem zaslechla, že ve městě už naložili do aut celou delegaci kněží, popů a nevím koho a vozí je okolo města, kde se modlí aby nehořelo... prostě peklo. Z Moskvy pak přišlo doporučení k opuštění oblastí, kde hoří, ale moc nechápu (a výjimečně to nechápou ani samotní Rusové) kam chtějí všechny ty lidi z oblasti středního Ruska (a prý už hoří i Sibiř) vystěhovat.A taky jak, protože například tady v okolí uzavírají cesty a občas zastavují vlaky. Jediný kdo toto doporučení přijal s nadšením je naše paní ředitelka, která odjela na dovolenou na Krym.
Co se týče teplot, už jsme si na ně celkem zvykli. Když bylo 42°C ve stínu všichni to odhadovali maximálně na 38°C. Na příští týden hlásí opět 44°C (a to až do půlky srpna). A v televizi říkali, že je tu momentálně větší horko než v Africe. Horší to ovšem bude až se ochladí, protože jeden večer tu teplota klesla na 28°C a všichni jsme se museli jít přiobléct, protože nám byla opravdu regulérní zima.
Trochu tady hořelo. Cca 50km od Divnogorje u města Liski 3 dny hořel borový les a v okolí asi 70ti km se pak objevily ještě další dva menší požáry. Vzhledem k tomu, že krajina je tady úplně plochá, vítr zanášel veškerý dým a popel sem (uvidíte samozřejmě na fotkách). Přes den to vypadalo, že hoří přímo tady a ještě teď mi všechny věci smrdí jako bych se dva dny válela u táboráku. Ono se to ostatně dalo čekat, když jsou všude kolem suché stepi a minulý týden se teplota vyšplhala na neuvěřitelných 41°C ve stínu a normálně se pohybuje kolem mezi 37-39°C.
Aby to nebylo jen tak, o pár dní později jsme se dozvěděli, že těmto požárům někdo neúmyslně trošku pomohl (například dobře mířeným vajglem...). A teď prý nastaly velké problémy, teploty se zase vyšplhaly přes 40°C ve stínu a požáry tu teď vznikají (samo)vznícením od sluníčka. A už nehoří jen lesy, začalo hořet i ve městech, ve Voroněži – pokud vím, jim chytlo autobusové nádraží a pak jedna nemocnice. Zatím nejbližší požár byl odsud cca 25km daleko a i z té vzdálenosti byly vidět plameny. Dokonce jsem zaslechla, že ve městě už naložili do aut celou delegaci kněží, popů a nevím koho a vozí je okolo města, kde se modlí aby nehořelo... prostě peklo. Z Moskvy pak přišlo doporučení k opuštění oblastí, kde hoří, ale moc nechápu (a výjimečně to nechápou ani samotní Rusové) kam chtějí všechny ty lidi z oblasti středního Ruska (a prý už hoří i Sibiř) vystěhovat.A taky jak, protože například tady v okolí uzavírají cesty a občas zastavují vlaky. Jediný kdo toto doporučení přijal s nadšením je naše paní ředitelka, která odjela na dovolenou na Krym.
Co se týče teplot, už jsme si na ně celkem zvykli. Když bylo 42°C ve stínu všichni to odhadovali maximálně na 38°C. Na příští týden hlásí opět 44°C (a to až do půlky srpna). A v televizi říkali, že je tu momentálně větší horko než v Africe. Horší to ovšem bude až se ochladí, protože jeden večer tu teplota klesla na 28°C a všichni jsme se museli jít přiobléct, protože nám byla opravdu regulérní zima.
Vlastně se nic nestalo... (23.7.)
Někdy mi připadá tenhle ztřeštěný stát jako malé dítě. Lidi se tu někdy chovají jakoby se narodili včera a na věci kolem hledí, jako by tu byly teprve dvě hodiny. Nechápu jak člověk, který tu pracuje 10 let, nemůže nevědět, že ve vesnici je pošta (Irina Nikolajevna) nebo opravna obuvi (Valentina Pavlovna)... Ostatně kromě dvou maličkých obchodů a doktora jsou to jediné dvě věci, které tu spadají do sektoru služeb.
Začal klasický pracovní víkend. Tentokrát jsme chystaly s Valentinou Pavlovnou výstavku mušlí. Nutno podotknout, že přípravy se pak protáhly na několik týdnů, protože Valentina Pavlovna má prostě čas. Kromě různých drobných prací okolo muzea mě Valentina Pavlovna naučila šít tradiční panenky (kúkolky) a dokonce mi koupila barvičky abych mohla malovat. Na panenkách jsem si vyzkoušela jak se šijí raglánové rukávy a taky výšivku. A pak taky patchwork. Ručně šitý samozřejmě, protože tu nikdo nemá šicí stroj. Prostě etnografie v praxi. Paní ředitelce se moje malůvky ohromě líbí (nechápu co na nich vidí).
Začal klasický pracovní víkend. Tentokrát jsme chystaly s Valentinou Pavlovnou výstavku mušlí. Nutno podotknout, že přípravy se pak protáhly na několik týdnů, protože Valentina Pavlovna má prostě čas. Kromě různých drobných prací okolo muzea mě Valentina Pavlovna naučila šít tradiční panenky (kúkolky) a dokonce mi koupila barvičky abych mohla malovat. Na panenkách jsem si vyzkoušela jak se šijí raglánové rukávy a taky výšivku. A pak taky patchwork. Ručně šitý samozřejmě, protože tu nikdo nemá šicí stroj. Prostě etnografie v praxi. Paní ředitelce se moje malůvky ohromě líbí (nechápu co na nich vidí).
Kuchyňské okénko...
Čeburek – těstovinová placka, opět plněná „masem“, která se smaží. Vcelku poživatelná věc. Ovšem bylo mi doporučeno konzumovat pouze v teplém stavu, protože prý studené se to jíst nedá.
Smetana – nedá se ušlehat, protože její konzistence připomíná náš Pribináček. Opravdu luxusní záležitost. Dá je jíst jen tak, třeba s „vareniem“.
Máslo – nejlepší je samozřejmě domácí. Jinak se prodává ve velkých 0,5kg kostkách a cenově je na tom zhruba stejně jako u nás. Dají se koupit i malé klasické 250g balení, ale většinou připomínají spíš margarín a jsou ještě dražší.
Čaj podle jakutů – že se pije čaj s mlékem jsem věděla, ale že se i solí pro mě byla novinka. Nicméně doporučuji zkusit – taktéž luxusní záležitost. Do hrníčku asi třetinu mléka, pak dolít horký černý čaj a přidat špetku soli. Pije se teplý a bez cukru.
Varenie – něco mezi českou marmeládou a zavařeninou. Ovoce a spousta cukru.
Ovoce – v tomto regionu příšerně drahá záležitost, ale už jsem to nevydržela a na rynku (trhu) si koupila aspoň 4 malinké jablka a 2 banány (kolem 100 rublů). Jabka tu nejsou, protože horkem všechno ovoce ze stromů (kterých tady pravda moc není) předčasně spadlo. Ale ty banány (i když je normálně nejím) byly výborné.
Smetana – nedá se ušlehat, protože její konzistence připomíná náš Pribináček. Opravdu luxusní záležitost. Dá je jíst jen tak, třeba s „vareniem“.
Máslo – nejlepší je samozřejmě domácí. Jinak se prodává ve velkých 0,5kg kostkách a cenově je na tom zhruba stejně jako u nás. Dají se koupit i malé klasické 250g balení, ale většinou připomínají spíš margarín a jsou ještě dražší.
Čaj podle jakutů – že se pije čaj s mlékem jsem věděla, ale že se i solí pro mě byla novinka. Nicméně doporučuji zkusit – taktéž luxusní záležitost. Do hrníčku asi třetinu mléka, pak dolít horký černý čaj a přidat špetku soli. Pije se teplý a bez cukru.
Varenie – něco mezi českou marmeládou a zavařeninou. Ovoce a spousta cukru.
Ovoce – v tomto regionu příšerně drahá záležitost, ale už jsem to nevydržela a na rynku (trhu) si koupila aspoň 4 malinké jablka a 2 banány (kolem 100 rublů). Jabka tu nejsou, protože horkem všechno ovoce ze stromů (kterých tady pravda moc není) předčasně spadlo. Ale ty banány (i když je normálně nejím) byly výborné.
Zase bez teplé vody...
Návštěvu gubernátora nám tu byl čert dlužen. V záchvatu vylepšovacích prací tu dělníci porýpali něco s trubkama, takže zase neteče teplá voda – jako naschvál samozřejmě jen v té části domu, kde bydlím já (v ostatních bytech mají aspoň karmy). Nutno ovšem dodat, že při zdejších teplotách tu teplou vodu asi nikdo nepoužívá. A ze mě se stal otužilec.
pondělí 12. července 2010
fotkýýýý
http://o.rajce.idnes.cz/rusko_2010_part_2/
takze další várka, ještě zbytky z cesty a pak z voroneze a pak z divnogorje :-)
takze další várka, ještě zbytky z cesty a pak z voroneze a pak z divnogorje :-)
Víkend tentokrát opravdu pracovní (11.7.)
Už asi šest let se tu v muzeu pravidelně koná tzv. Noc v Divnogorje. Vloni jim prý pršelo a letos to nevypadalo o moc líp.
Paní ředitelka se rozhodla po 14ti dnech mého pobytu tady vyzkoušet jestli jsem tak neschopná jak vypadám. Přidělila mě jako pomocnou ruku Valentině Pavlovně, která má v muzeu na starosti tzv. Podvoří (ukázka lid architektury – domek a stáj) a prodej suvenýrů. Příjemné je, že Valentina Pavlovna začíná pracovní den v 11 a posezením u kávy a cigarety.
Mým úkolem bylo pomoct s výzdobou Podvoří a připravit ho jako zázemí pro herce voroněžského Divadla operety a baletu a potom se postarat o rozsvěcení svíček ve skalním chrámu.
Celý den bylo v okolí muzea velice rušno, protože večer byla očekávána státní návštěva – guvernér voroněžského kraje a nějaký předseda (nemůžu přijít na adekvátní český výraz) ministerstva kultury pro voroněžský kraj. Muzeum, jeho okolí a dokonce i naše gastinica (ubytovna) byly od rána plné policajtů, kteří se poflakovali sem a tam a překáželi (ale tvářili se u toho velice profesionálně).
Obávám se, že tyto přípravy možná omarodím. Sice od rána co dvě hodinky zapršelo, ale venku bylo neustále dusno a kolem 27°C no a ve skalním chrámu kolem 8°C. Vždycky když jsem pak z chrámu vyběhla ven, myslela jsem, že to se mnou sekne.
Po všech přípravách zbývala do začátku vystoupení asi hodinka a já uznala za vhodné skočit se najíst a dát si sprchu. Když jsem se pak vracela zpátky, byli už policajti úplně všude... a já si tak jdu a pozoruju toho policajta přede mnou a říkám si sakra, ten chlap kroutí zadkem víc než já!
Představení začalo s půlhodinovým zpožděním, protože guvernér se někde zasekl. Byla to opereta s názvem Marica a jelikož jsem to neviděla celé, nevím o čem to bylo (Valentina říkala, že je to něco veselého o lásce). Úryvky, které jsem stihla shlédnout, byly ovšem velmi vtipné. Zvlášť ve chvílích, kdy jel okolo vlak (koleje vedou cca 150m za muzeem) – protože to bylo v noci, byly to vlaky nákladní a protože jsme v Rusku mají cca mezi 60 až 80 vagony, takže to nějakou chvíli trvá než projedou. V takových chvílích si člověk všimne jaký je tu v sobotu večer na dráze provoz. Dále mě velmi pobavila scéna, kdy bylo jeviště plné herců v prvorepublikových kostýmech a mezi ně vtančili další, kteří měli „lidové šaty“ a převáděli něco na způsob kozáčka a které pak vystřídaly orientální tanečnice a cikánka – no dokonalý mišmaš. Ale bylo to hezké.
Guvernér si pak po programu nechal uspořádat soukromou diskotéku na louce za řekou (vypadalo to jako malý fesťák). Nás pak čekal ještě úklid chrámu a do postele jsem se pak doslova doplazila ve dvě ráno a padla jak zabitá.
Neděle pak byla krutá, protože mě čekala klasická obchůzka a to hned ráno. Po cestě jsem se zastavila v archeoparku, pozdravit Natašu. Od jejího přítele (mladý zubař) jsem si vyslechla, že za všechno můžou Švýcaři (za 1. a 2. sv. válku, atd. atd.) poněvadž tam prý žijí rodiny, které to mají pod palcem. A prý kdyby si rusové dupli tak bude válka. A že dolar vládne světem, ale že v Rusku je všechno, že nikoho nepotřebují.... ale chtěl by žít a pracovat v Evropě... Občas je zajímavé si poslechnout co si tady lidi myslí. Mimo jiné už jsem narazila i na to, že tu někteří lidi neví nic o 68. roce.
A pak zase začalo pršet a pak přestalo a pak zase začalo a večer vypli elektriku... no prostě nuda.
Mimo jiné těhotenská epidemie už dorazila i sem – Nelya je taky v očekávání.
Paní ředitelka se rozhodla po 14ti dnech mého pobytu tady vyzkoušet jestli jsem tak neschopná jak vypadám. Přidělila mě jako pomocnou ruku Valentině Pavlovně, která má v muzeu na starosti tzv. Podvoří (ukázka lid architektury – domek a stáj) a prodej suvenýrů. Příjemné je, že Valentina Pavlovna začíná pracovní den v 11 a posezením u kávy a cigarety.
Mým úkolem bylo pomoct s výzdobou Podvoří a připravit ho jako zázemí pro herce voroněžského Divadla operety a baletu a potom se postarat o rozsvěcení svíček ve skalním chrámu.
Celý den bylo v okolí muzea velice rušno, protože večer byla očekávána státní návštěva – guvernér voroněžského kraje a nějaký předseda (nemůžu přijít na adekvátní český výraz) ministerstva kultury pro voroněžský kraj. Muzeum, jeho okolí a dokonce i naše gastinica (ubytovna) byly od rána plné policajtů, kteří se poflakovali sem a tam a překáželi (ale tvářili se u toho velice profesionálně).
Obávám se, že tyto přípravy možná omarodím. Sice od rána co dvě hodinky zapršelo, ale venku bylo neustále dusno a kolem 27°C no a ve skalním chrámu kolem 8°C. Vždycky když jsem pak z chrámu vyběhla ven, myslela jsem, že to se mnou sekne.
Po všech přípravách zbývala do začátku vystoupení asi hodinka a já uznala za vhodné skočit se najíst a dát si sprchu. Když jsem se pak vracela zpátky, byli už policajti úplně všude... a já si tak jdu a pozoruju toho policajta přede mnou a říkám si sakra, ten chlap kroutí zadkem víc než já!
Představení začalo s půlhodinovým zpožděním, protože guvernér se někde zasekl. Byla to opereta s názvem Marica a jelikož jsem to neviděla celé, nevím o čem to bylo (Valentina říkala, že je to něco veselého o lásce). Úryvky, které jsem stihla shlédnout, byly ovšem velmi vtipné. Zvlášť ve chvílích, kdy jel okolo vlak (koleje vedou cca 150m za muzeem) – protože to bylo v noci, byly to vlaky nákladní a protože jsme v Rusku mají cca mezi 60 až 80 vagony, takže to nějakou chvíli trvá než projedou. V takových chvílích si člověk všimne jaký je tu v sobotu večer na dráze provoz. Dále mě velmi pobavila scéna, kdy bylo jeviště plné herců v prvorepublikových kostýmech a mezi ně vtančili další, kteří měli „lidové šaty“ a převáděli něco na způsob kozáčka a které pak vystřídaly orientální tanečnice a cikánka – no dokonalý mišmaš. Ale bylo to hezké.
Guvernér si pak po programu nechal uspořádat soukromou diskotéku na louce za řekou (vypadalo to jako malý fesťák). Nás pak čekal ještě úklid chrámu a do postele jsem se pak doslova doplazila ve dvě ráno a padla jak zabitá.
Neděle pak byla krutá, protože mě čekala klasická obchůzka a to hned ráno. Po cestě jsem se zastavila v archeoparku, pozdravit Natašu. Od jejího přítele (mladý zubař) jsem si vyslechla, že za všechno můžou Švýcaři (za 1. a 2. sv. válku, atd. atd.) poněvadž tam prý žijí rodiny, které to mají pod palcem. A prý kdyby si rusové dupli tak bude válka. A že dolar vládne světem, ale že v Rusku je všechno, že nikoho nepotřebují.... ale chtěl by žít a pracovat v Evropě... Občas je zajímavé si poslechnout co si tady lidi myslí. Mimo jiné už jsem narazila i na to, že tu někteří lidi neví nic o 68. roce.
A pak zase začalo pršet a pak přestalo a pak zase začalo a večer vypli elektriku... no prostě nuda.
Mimo jiné těhotenská epidemie už dorazila i sem – Nelya je taky v očekávání.
Různé události a zkazky (7.7.)
No hned první den (středa) dalšího „pracovního“ týdne začal dost stylově. Nejdřív ráno klasicky nepřišla Nelya (i přesto, že jsme byly domluvené). Když už jsem toho čekání a čumění do počítače měla tak akorát, podívala jsem se z okna a po zjištění, že je venku příjemné počasí jako stvořené na menší procházku, jsem se sbalila, že jdu na svou obvyklou obchůzku. Na schodech mě Nikolaj Sťepanovič zarazil, že nemám nikam chodit, prý bude pršet. Říkala jsem si, že to bude odhadem jako vždycky tak za dvě hodinky. Mýlila jsem se. Udělala jsem krok ze dveří a začalo. A jak už jsem několikrát psala – počasí tu prostě neumí být jen „normální“. Odnikud se přihnala příšerná průtrž mračen (aspoň jsem nemusela zalévat trávník) a největší kroupa, která mi dopadla na balkon měla skoro 2,5cm v průměru. No a pak už to vypadalo, že proprší celý den, takže mi nezbylo než si zase sednout za pc a pokračovat v překladech.
Bl(ééé)iny – jeden z mražených polotovarů, který se dá (stejně jako pelmeně) koupit téměř všude a jeho příprava netrvá dýl než 10min. Je to závitek z tenoučkého (2-3mm) lívancového těsta a uvnitř je náplň – stejně jako u pelmení píšou, že masová. Ovšem ta „masová“ náplň ze všeho nejvíc připomíná „masovou“ náplň brněnského burku. Samozřejmě se dělá ve více variantách. Jelikož zrovna nebyla po ruce žádná místní ženština, která by mě poučila jak takovou věc správně dostat ze stavu mraženého do stavu poživatelného, musela jsem se spolehnout na radu a pomoc Nikolaje Sťepanoviče. Spíš jsem si myslela, že se to bude vařit než smažit. Nikolaj Sťepanovič nalil na pánev kýbl olivového oleje (byl to skoro zázrak ho na trhu sehnat), který víc než mírně přepálil a pak do toho mrsknul 4 ještě zmrzlé závitky, oprskal celou kuchyň, včetně sebe i mě a závitky nechal volně připalovat. No žádný zázrak, bylo to příšerně mastné a chutnalo to jako závitky od číňanů u nás. Při dalším experimentování s ruskou kuchyní jsem ovšem zjistila, že když se to podusí třeba na zelenině, je to dokonce i poživatelné.
Ani jsem nevěděla, že moje jméno taky něco znamená (tedy kromě klasického nudného latinského překladu – a ten je jen pro Pavla tuším). V ruštině totiž Pavlin znamená páv. A to je taky důvod, proč mě tu nikdo neoslovuje správně – ti líní mě oslovují rovnou páve (Pavlin) a ti línější Paulina. Paní ředitelka je ovšem velmi uvědomělá a neustále všechny okolo napomíná, aby to vyslovovali správně. Až je mi z toho někdy trapně, protože já si její druhé jméno (otčestvo) nemůžu zapamatovat vůbec.
Zkoušela jsem pak najít ve slovníku i další jména, ale moc jich nebylo. Tak třeba Jula – to je káča (jako ta hračka) nebo neposeda.
Taky už mám toho nového souseda. Je to profesor v letech, antropologie nebo archeologie, nevím přesně (ale budu to muset zjistit protože, jestli archeologie, tak ho budu potřebovat), odhadem 60-65. Takový celkem ošklivý pán, který se se mnou vůbec nebaví (většinou je mu zatěžko odpovědět na pozdrav), v noci hrozně chrápe a se kterým se bohužel musím dělit o koupelnu. Včera tam nechal strašný svinčík. Používá můj toaletní papír a prostředek na mytí nádobí (kdybych ho nechala v kuchyni, tak ho budou používat úplně všichni) a myslím, že ty zubní kartáčky si pro jistotu odstěhuju zpátky do pokoje. Jak jsem na začátku psala, že ta koupelna nebyla tak špinavá, tak to se ukázalo být pouhou mojí domněnkou. Aktivně jsem se jala umývat zem v pokoji a když už jsem měla ten hadr v ruce, vzala jsem to i s koupelnou. Ne že bych chtěla tak dopodrobna vypisovat jaká jsem čistotná a pořádná ;-), ale má to svůj důvod. Poté, co jsem s vervou ženy v domácnosti z televizní reklamy nakráčela do koupelny a svůj bystrý zrak, zaměřující všechnu špínu a bakterie (Mr. Proper stál určitě hned vedle mě), nasměrovala pod vanu, myslela jsem, že omdlím (obávám se, že Mr. Proper omdlel zcela určitě). Pod vanou nejen že byl nametený takový ten klasický stavební svinčík, co zůstane po rekonstrukci (prach, kousky omítky, zbytky těsnící pěny atd.), ale dále se zde nacházela krabička od cigaret, krabička od sirek a jako bonus použitá intimka. Tím pádem jsem zde v této budově s jakýmkoliv úklidem nadplán skončila - nechci najít nic dalšího!
Bl(ééé)iny – jeden z mražených polotovarů, který se dá (stejně jako pelmeně) koupit téměř všude a jeho příprava netrvá dýl než 10min. Je to závitek z tenoučkého (2-3mm) lívancového těsta a uvnitř je náplň – stejně jako u pelmení píšou, že masová. Ovšem ta „masová“ náplň ze všeho nejvíc připomíná „masovou“ náplň brněnského burku. Samozřejmě se dělá ve více variantách. Jelikož zrovna nebyla po ruce žádná místní ženština, která by mě poučila jak takovou věc správně dostat ze stavu mraženého do stavu poživatelného, musela jsem se spolehnout na radu a pomoc Nikolaje Sťepanoviče. Spíš jsem si myslela, že se to bude vařit než smažit. Nikolaj Sťepanovič nalil na pánev kýbl olivového oleje (byl to skoro zázrak ho na trhu sehnat), který víc než mírně přepálil a pak do toho mrsknul 4 ještě zmrzlé závitky, oprskal celou kuchyň, včetně sebe i mě a závitky nechal volně připalovat. No žádný zázrak, bylo to příšerně mastné a chutnalo to jako závitky od číňanů u nás. Při dalším experimentování s ruskou kuchyní jsem ovšem zjistila, že když se to podusí třeba na zelenině, je to dokonce i poživatelné.
Ani jsem nevěděla, že moje jméno taky něco znamená (tedy kromě klasického nudného latinského překladu – a ten je jen pro Pavla tuším). V ruštině totiž Pavlin znamená páv. A to je taky důvod, proč mě tu nikdo neoslovuje správně – ti líní mě oslovují rovnou páve (Pavlin) a ti línější Paulina. Paní ředitelka je ovšem velmi uvědomělá a neustále všechny okolo napomíná, aby to vyslovovali správně. Až je mi z toho někdy trapně, protože já si její druhé jméno (otčestvo) nemůžu zapamatovat vůbec.
Zkoušela jsem pak najít ve slovníku i další jména, ale moc jich nebylo. Tak třeba Jula – to je káča (jako ta hračka) nebo neposeda.
Taky už mám toho nového souseda. Je to profesor v letech, antropologie nebo archeologie, nevím přesně (ale budu to muset zjistit protože, jestli archeologie, tak ho budu potřebovat), odhadem 60-65. Takový celkem ošklivý pán, který se se mnou vůbec nebaví (většinou je mu zatěžko odpovědět na pozdrav), v noci hrozně chrápe a se kterým se bohužel musím dělit o koupelnu. Včera tam nechal strašný svinčík. Používá můj toaletní papír a prostředek na mytí nádobí (kdybych ho nechala v kuchyni, tak ho budou používat úplně všichni) a myslím, že ty zubní kartáčky si pro jistotu odstěhuju zpátky do pokoje. Jak jsem na začátku psala, že ta koupelna nebyla tak špinavá, tak to se ukázalo být pouhou mojí domněnkou. Aktivně jsem se jala umývat zem v pokoji a když už jsem měla ten hadr v ruce, vzala jsem to i s koupelnou. Ne že bych chtěla tak dopodrobna vypisovat jaká jsem čistotná a pořádná ;-), ale má to svůj důvod. Poté, co jsem s vervou ženy v domácnosti z televizní reklamy nakráčela do koupelny a svůj bystrý zrak, zaměřující všechnu špínu a bakterie (Mr. Proper stál určitě hned vedle mě), nasměrovala pod vanu, myslela jsem, že omdlím (obávám se, že Mr. Proper omdlel zcela určitě). Pod vanou nejen že byl nametený takový ten klasický stavební svinčík, co zůstane po rekonstrukci (prach, kousky omítky, zbytky těsnící pěny atd.), ale dále se zde nacházela krabička od cigaret, krabička od sirek a jako bonus použitá intimka. Tím pádem jsem zde v této budově s jakýmkoliv úklidem nadplán skončila - nechci najít nic dalšího!
Víkend na vsi (5.7.)
Tedy vlastně pondělí a úterý, protože víkendy ve zdejším muzeu jsou tu jako jinde na světě samozřejmě pracovní.
Asi to bude znít divně, ale byla jsem líná jet na dva dny do Voroněže, tak jsem radši vstala v 5 ráno a jela jen do Liski (cca 30min vlakem) na trh doplnit zásoby v ledničce. Ale vyplatilo se to, protože hned ráno ve vlaku mi průvodčí blbě vrátila, tak jsem na cestě i docela vydělala :-)
Na trh jsem potřebovala nejen z důvodu doplnění potravin, ale nastal u mě velký problém – podařilo se mi prošoupat podrážky na mých oblíbených vlastnoručně malovaných jarmilkách. A řekněte mi, kde v Rusku koupit obyčejné jarmilky? Samozřejmě jsem nekoupila a tento palčivý problém odložila na příští návštěvu Voroněže.
Protože bylo pondělí, na trhu bohužel nebyly mléčné výrobky, tak byl problém sehnat čerstvé máslo, sýry a podobné lahůdky. Vynahradila jsem si to vynikající slaninou a ázerbájdžánským juicem z granátových jablek (vynikající, ale asi to byla ta věc, ze které mi nebylo moc dobře). Na tomhle způsobu nakupování se mi líbí, že vám bábuška dá slaninu (nebo sýr nebo cokoliv jiného) nejdřív ochutnat a když kývnete, že je to dobré, teprve potom vám kus uřeže a zabalí. Taky si při tomhle způsobu nakupování většinou dobře provětrám slovník, neboť bábuška se vždy snaží prodat co nejvíc, takže jí většinou musím nadvakrát vysvětlovat, že té slaniny (nebo sýru nebo čehokoliv jiného) nechci 1,5kg, ale stačí malý kousek. Poté co se dostaneme na velikost cca 400g (menší kousek většinou ani nechtějí prodat) bábuška většinou obrátí oči v sloup, zakroutí hlavou a konečně kousek uřeže, zváží a zabalí. Někdy pak ještě následuje dotaz odkud že jsem a co tu dělám. A pak, že mi ta ruština jde, protože se opravdu nesnažím bábuškám na trhu vysvětlovat, že jsem tu jako dobrovolník, ale vždycky říkám, že tu studuju jazyk, což je taky pravda a navíc na to mám vízum. A jak jsem se ovšem dozvěděla už v prvním týdnu od jednoho německého dobrovolníka, v mém případě jde víceméně o ilegální vízum, což je ale prý dobře. Tak se mi zdá, že se ti Rusové v té byrokracii tak trochu vyžívají.
Druhý den jsem využila k patřičně dlouhému spánku a pak k procházce po okolí, kterou jsem si protáhla nakonec až do sousední vesnice Kopaniše, kde jsem podle milníku na kolejích zjistila, že jsem ušla 4km. Jelikož to tam vypadalo pořád stejně jako v Divnogorje a nějaká cesta, která by zpátky vedla jinudy nebyla k mání, tak jsem to otočila a šla zase zpátky. Aspoň jsem po cestě (kromě pozorování vrcholné sovětské lidové architektury) zjistila, že v Divnogorje je ordinace lékaře (medpunkt) a taky že je tu i pošta. Bábuška, které jsem se ptala na cestu, říkala, že pošta je na vedlejší ulici – což znamenalo za nejbližším stromem doleva, po úzké cestičce a na celé „ulici“ byl jen jeden barák – pošta a nějaký kulturní klub dohromady.
Na poště kromě poštovních služeb prodávají například prací prášky, cigarety apod. Paní na poště byla milá, dopis pro babičku i s nalepenýma známkama si ode mě vzala, zvážila ho, pak něco spočítala, někam zavolala a pak mi řekla, že doplatím 25 rublů a 10 kopějek. Místo toho jsem paní dala další známky za 20 rublů, které jsem koupila ve Voroněži. Paní pak neměla 5ti rublovou známku tak musela použít s menší hodnotou. Ve výsledku bylo na obálce cca 10ks známek (což byla skoro polovina obálky). Půlka vypadala, že odpadne v příštích 5ti minutách a druhá za půl hodiny. A dopis prý půjde až další den.
Asi to bude znít divně, ale byla jsem líná jet na dva dny do Voroněže, tak jsem radši vstala v 5 ráno a jela jen do Liski (cca 30min vlakem) na trh doplnit zásoby v ledničce. Ale vyplatilo se to, protože hned ráno ve vlaku mi průvodčí blbě vrátila, tak jsem na cestě i docela vydělala :-)
Na trh jsem potřebovala nejen z důvodu doplnění potravin, ale nastal u mě velký problém – podařilo se mi prošoupat podrážky na mých oblíbených vlastnoručně malovaných jarmilkách. A řekněte mi, kde v Rusku koupit obyčejné jarmilky? Samozřejmě jsem nekoupila a tento palčivý problém odložila na příští návštěvu Voroněže.
Protože bylo pondělí, na trhu bohužel nebyly mléčné výrobky, tak byl problém sehnat čerstvé máslo, sýry a podobné lahůdky. Vynahradila jsem si to vynikající slaninou a ázerbájdžánským juicem z granátových jablek (vynikající, ale asi to byla ta věc, ze které mi nebylo moc dobře). Na tomhle způsobu nakupování se mi líbí, že vám bábuška dá slaninu (nebo sýr nebo cokoliv jiného) nejdřív ochutnat a když kývnete, že je to dobré, teprve potom vám kus uřeže a zabalí. Taky si při tomhle způsobu nakupování většinou dobře provětrám slovník, neboť bábuška se vždy snaží prodat co nejvíc, takže jí většinou musím nadvakrát vysvětlovat, že té slaniny (nebo sýru nebo čehokoliv jiného) nechci 1,5kg, ale stačí malý kousek. Poté co se dostaneme na velikost cca 400g (menší kousek většinou ani nechtějí prodat) bábuška většinou obrátí oči v sloup, zakroutí hlavou a konečně kousek uřeže, zváží a zabalí. Někdy pak ještě následuje dotaz odkud že jsem a co tu dělám. A pak, že mi ta ruština jde, protože se opravdu nesnažím bábuškám na trhu vysvětlovat, že jsem tu jako dobrovolník, ale vždycky říkám, že tu studuju jazyk, což je taky pravda a navíc na to mám vízum. A jak jsem se ovšem dozvěděla už v prvním týdnu od jednoho německého dobrovolníka, v mém případě jde víceméně o ilegální vízum, což je ale prý dobře. Tak se mi zdá, že se ti Rusové v té byrokracii tak trochu vyžívají.
Druhý den jsem využila k patřičně dlouhému spánku a pak k procházce po okolí, kterou jsem si protáhla nakonec až do sousední vesnice Kopaniše, kde jsem podle milníku na kolejích zjistila, že jsem ušla 4km. Jelikož to tam vypadalo pořád stejně jako v Divnogorje a nějaká cesta, která by zpátky vedla jinudy nebyla k mání, tak jsem to otočila a šla zase zpátky. Aspoň jsem po cestě (kromě pozorování vrcholné sovětské lidové architektury) zjistila, že v Divnogorje je ordinace lékaře (medpunkt) a taky že je tu i pošta. Bábuška, které jsem se ptala na cestu, říkala, že pošta je na vedlejší ulici – což znamenalo za nejbližším stromem doleva, po úzké cestičce a na celé „ulici“ byl jen jeden barák – pošta a nějaký kulturní klub dohromady.
Na poště kromě poštovních služeb prodávají například prací prášky, cigarety apod. Paní na poště byla milá, dopis pro babičku i s nalepenýma známkama si ode mě vzala, zvážila ho, pak něco spočítala, někam zavolala a pak mi řekla, že doplatím 25 rublů a 10 kopějek. Místo toho jsem paní dala další známky za 20 rublů, které jsem koupila ve Voroněži. Paní pak neměla 5ti rublovou známku tak musela použít s menší hodnotou. Ve výsledku bylo na obálce cca 10ks známek (což byla skoro polovina obálky). Půlka vypadala, že odpadne v příštích 5ti minutách a druhá za půl hodiny. A dopis prý půjde až další den.
Jak jsem si přála.... (1.7.)
Jak už víte, každý den na mě nemilosrdně čeká 3km túra + 406 schodů do kopce a z kopce. Toho dne bylo zase vedro jako prase a mě se klasicky nechtělo ráno vstávat. Takže jsem se na svou pravidelnou obchůzku vydala krátce po obědě s tím, že ty pelmeně aspoň rychleji strávím. První polovinu cesty mě celou dobu doprovázel nějaký návštěvník, který bral můj přiblblý výraz a odpověď, že nerozumím a nemluvím (no rozuměla jsem, ale fakt se mi s ním nechtělo bavit) jako přátelské gesto. Dokonce na mě čekal, když jsem se ve snaze ho setřást vydala mimo prohlídkovou trasu na strmý sráz, kde hrozilo, že mi každou chvíli ujedou nohy a já posvištím dolů z kopce rovnou do kolejí a kam by dobrovolně vlezl jen blázen. Naštěstí si to pak namířil směrem k dětskému táboru (kdoví co byl zač?) a já si říkala, že je to fajn, že už to mám skoro za sebou a že je škoda, že ty bouřkové mraky tohle vyprahlé místo zase jako na potvoru obletí. A jak mi bylo vedro tak jsem si říkala, že bych chtěla trochu zmoknout. Bouřkové mraky odletěly v dál a já už se těšila jak si dám „doma“ sprchu. Když už jsem byla skoro ve vesnici, přibrzdilo vedle mě auto a nějaký chlápek se ptal, jestli mi do tašky s bordelem může přihodit plechovku, na což jsem kývla a v duchu si říkala, že určitě nemůže být normální, protože každý normální Rus by plechovku hodil z okna a ujel. Normální nebyl. Začal se vyptávat, kam že jdu, jak se jmenuju, až jsem si chvílemi připadala jako Karkulka pronásledovaná vlkem. Když už jsem potřetí odmítla jeho nabídku, že mě sveze, začal něco brblat, že požaluje Marině (ředitelka muzea), že taková krasivaja dievočka... a něco.... a něco... a prý zmoknu.
Řekla bych, že to byl buď přestrojený čert nebo pánbůh, který zrovna neměl co dělat. U odbočky k ubytovně šlápnul na plyn a ujel, já si vydechla, že mám klid a během 20ti vteřin začalo pršet. Jak už jste si asi všimli, počasí v Rusku je vždycky extrémní, takže než jsem doběhla posledních 100 metrů, byla jsem promočená na kost, dotlučená od krup a pěkně zmrzlá...
Chtělo by to na závěr asi nějaké ponaučení, ale když se nad tím zamyslím napadá mě milion příjemných způsobů jak takové přání zneužít...
Řekla bych, že to byl buď přestrojený čert nebo pánbůh, který zrovna neměl co dělat. U odbočky k ubytovně šlápnul na plyn a ujel, já si vydechla, že mám klid a během 20ti vteřin začalo pršet. Jak už jste si asi všimli, počasí v Rusku je vždycky extrémní, takže než jsem doběhla posledních 100 metrů, byla jsem promočená na kost, dotlučená od krup a pěkně zmrzlá...
Chtělo by to na závěr asi nějaké ponaučení, ale když se nad tím zamyslím napadá mě milion příjemných způsobů jak takové přání zneužít...
Na dva dny do města (28.6.)
Paní ředitelka je hrozně fajn – domluvila mě a Nelye místa v muzejní dodávce, která jela v pondělí z Divnogorje do Voroněže (aspoň jsme ušetřily 130rublů za cestu). Takže jsme se po týdnu na vsi dostaly zase do civilizace. Ale byla to panečku jízda – než jsme najeli na dálnici (Rostov na Donu – Voroněž) připadala jsem si se zavřenýma očima, že jsem ve startující raketě. Dálnice pak byla překvapivě rovná s provozem asi jako u nás na D1 ve špičce. Ve městě pak přirozeně vedly moje první kroky do kanceláře na internet. Bez něho je občas v Divnogorje nuda. Pak jsem se měla sejít s Katyou. Ta na mě čekala u Natalye, která opožděně slavila narozeniny. Při této příležitosti se mi poštěstilo ochutnat tradiční slavnostní ruský pokrm zvaný „okružka“ – na malé kousky nakrájené čerstvé okurky, vařené brambory, vařené vajíčko a samozřejmě kopr, vše smíchané dohromady. Na talíři se pak vše zalije kvasem (světlým, nejlépe domácím) a vznikne z toho taková jakože polévka a ještě se vmíchá majonéza – no zní to šíleně, vypadá to šíleně, ale je to vcelku poživatelné. Pak jsme si otevřely láhev šampaňského a skoro do půlnoci jen tak seděly a povídaly.
Po cestě ke Katye domů jsme rozebíraly problematiku kožichů v Rusku a Katya mě zase krmila svýma úžasnýma historkama. Kromě toho, že mi tvrdila, že jí nějaká bábuška říkala, že v úterý má být 40°C (což bych jí v těchhle vedrech byla ochotná věřit) to byla tentokrát historka (a to prý založená na pravdě) o tom jak šla nějaká ženská sama potmě domů a za ní šli dva chlapi. Když přidala do kroku, oni přidali taky. Tak začala utíkat a zaběhla někde do vchodu. Chlápci ji minuli a ženská prý slyšela, jak se mezi sebou baví o tom, že ji ztratili a že měla být žrádlo pro norky. No kde ušetříte, tam ušetříte... Taky prý se dá v Rusku koupit lidské maso na trhu (to jí klidně budu věřit, protože v Rusku je možné všechno, že?) a já si začínám myslet, že je Katya už moc dlouho sama doma (předtím pracovala pro armádu jak jsem pochopila) nebo že moc pije...
Druhý den jsem pak zašla na rynok (trh) nakoupit nezbytné chybějící věci a hurá zpátky električkou mezi kopce. A samozřejmě se to neobešlo bez komplikací. Tedy já jsem odjela a dojela v pořádku. Malým překvapením bylo, že na jízdním řádu ve Voroněži byl vlak do Liski napsaný 17:23, ale odjížděl už 17:10. Ale Nelya, která měla jet zpátky se mnou se jaksi neozvala. A pak ani další 2 dny. A pak jen tak zavolala, že je „vsjo charašo“ (v pohodě) a kdy bude další hodina. Nechápu...
Po cestě ke Katye domů jsme rozebíraly problematiku kožichů v Rusku a Katya mě zase krmila svýma úžasnýma historkama. Kromě toho, že mi tvrdila, že jí nějaká bábuška říkala, že v úterý má být 40°C (což bych jí v těchhle vedrech byla ochotná věřit) to byla tentokrát historka (a to prý založená na pravdě) o tom jak šla nějaká ženská sama potmě domů a za ní šli dva chlapi. Když přidala do kroku, oni přidali taky. Tak začala utíkat a zaběhla někde do vchodu. Chlápci ji minuli a ženská prý slyšela, jak se mezi sebou baví o tom, že ji ztratili a že měla být žrádlo pro norky. No kde ušetříte, tam ušetříte... Taky prý se dá v Rusku koupit lidské maso na trhu (to jí klidně budu věřit, protože v Rusku je možné všechno, že?) a já si začínám myslet, že je Katya už moc dlouho sama doma (předtím pracovala pro armádu jak jsem pochopila) nebo že moc pije...
Druhý den jsem pak zašla na rynok (trh) nakoupit nezbytné chybějící věci a hurá zpátky električkou mezi kopce. A samozřejmě se to neobešlo bez komplikací. Tedy já jsem odjela a dojela v pořádku. Malým překvapením bylo, že na jízdním řádu ve Voroněži byl vlak do Liski napsaný 17:23, ale odjížděl už 17:10. Ale Nelya, která měla jet zpátky se mnou se jaksi neozvala. A pak ani další 2 dny. A pak jen tak zavolala, že je „vsjo charašo“ (v pohodě) a kdy bude další hodina. Nechápu...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)