Mezinárodní jazzový festival Jazz Province Voroněž (25.10. - 31.10.)

K mému velkému překvapení přišla jednoho dne do kanceláře koordinátorka s tím, že v sobotu 23.10. se koná v kanceláři reklamní společnosti ArtFolio schůzka dobrovolníků, kteří jdou pomáhat na jazzový festival. A že ředitel festivalu Dmitrij chce z naší organizace jako dobrovolníka jenom mě, protože Anna a Roy nemluví rusky. V sobotu jsem se tedy dostavila na schůzku, kde se sešlo asi 15 dobrovolníků a vedení festivalu. Za vedení festivalu zde byl Dmitrij – ředitel, Saša – producent, Táňa – tisková mluvčí a Natalia – koordinátor. Při rozdávání úkolů si mě samozřejmě jako raritu (dobrovolník cizinec) nechali na konec, pořádně se vyptali co všechno umím a pak mi sdělili, že budu asistentkou producenta. No proč ne, říkám si...
Festival se konal už 15tou sezonu a šestým rokem pod tímhle vedením. Probíhá ve městech Voroněž, Oryol, Brjansk, Kursk, Belgorod a Tula. Letošní hlavní hvězdou byl americký saxofonista Erik Marienthal, který hrál například s Chickem Coreou a skládal muziku k seriálům Krok za krokem nebo Santa Barbara... Ovšem u diváků sklízela největší úspěch kapela ManSound z Ukrajiny. Vokální skupina s neuvěřitelným tónovým rozsahem a velice kvalitním repertoárem od jazzové klasiky přes ruské lidové po Strýček Donald farmu měl... Doporučuju poslechnout nebo ještě lépe vidět koncert – opravdu silný zážitek...
Festival byl téměř na evropské úrovni, ale přece jen v ruském stylu probíhal nábor dobrovolníků dva dny před zahájením... a přece všechno stihli a všechno šlapalo jako hodinky.
Byla jsem zvědavá co taková pozice asistentky producenta obnáší... obnášela všechno – od setkávání se s muzikanty, tlumočení (mezi anglickým a ruským – už mi to celkem jde :-)), přes shánění lidí (Kde je zase sakra ten řidič (tisková mluvčí, technik nebo kdokoliv další)? Kam zmizela ta francouzská kapela? Jakto že má ten saxofonista klíč od šatny? atd... atd...), starání se o muzikanty (ta zpěvačka ze Zimbabwe chce vodku, cigarety, čepici a marihuanu... nebo: pianista potřebuje vyžehlit košili...), po vaření kafe nebo čaje a úklidu po muzikantech....
Nejzajímavější byla sobota, kdy jsme už měli mít volno. V půl jedné, kdy jsem samozřejmě ještě spala, mi volala tisková mluvčí, že mám být za půl hodiny v klubu Vinyl, kde měla vystupovat zpěvačka Chengetai ze Zimbabwe s její francouzskou kapelou. Neměli překladatelku (ta oficiální chudák dva dny skoro nespala, tak zůstala doma). Kapela přijela s půlhodinovým zpožděním, zpěvačka s kocovinou a manažer značně rozladěný. Pak se do toho přimíchala ještě mladinká novinářka, která chtěla se zpěvačkou interview (překládat interview je fakt těžké – svádí to k simultánnímu tlumočení, ale když to člověk pořádně neumí a ostatní na to nejsou zvyklí tak je to na houby) Člověk by nevěřil, že s Francouzama bude tak těžké pořízení, po třech hodinách jsem jich už opravdu měla plné zuby a s tiskovou mluvčí Táňou jsme se shodly, že jsou to francouzští gopnici (překlad ze slovníku: gopnik = lapka, příživník, pobuda, člen pouličního gangu...). Nakonec kapela řekla, že chce ještě před vystoupením zpátky do hotelu si odpočinout. Ok, objednali jsme jim taxi. Řekla jsem jim, že taxi přijede za 10min. Za 10min půlka kapely v klubu nebyla – potřebovali si jít prý cosi koupit do města. Taxi na ně čekalo přes 20min. Kapela se vrátila jakoby se nechumelilo.... a tak to bylo předtím celý den, takže každý jistě pochopí, že hned po tom co odjeli do hotelu jsme si s Táňou šly koupit flašku koňaku na nervy...
Na týden se mi převrátil režim – do práce v půl třetí, z práce taky v půl třetí (někdy i později), za týden se mi nahromadil v bytě neskutečný bordel (tak to dopadá, když se chodíte domů jen vyspat), ale zato jsem se seznámila se spoustou nových a zajímavých lidí, viděla jak vypadá takový týdenní festival zevnitř a pak se podívala i do druhého města.
Ve městě Oryol probíhala ve čtvrtek 4.11. jedna z posledních částí festivalu. Vypravili jsme se sem s Alisou, se kterou jsme společně pracovaly skoro celý týden na festivalu ve Voroněži a sebou jsme vzaly ještě mého známého německého dobrovolníka Valentina. Víceméně jsme sem chtěli jen tak na výlet. Když jsme přišli do zákulisí, přivítal nás překvapený producent Saša a ještě víc překvapení muzikanti, nejvíc dojatý byl Erik Marienthal, když jsem mu sdělila, že jsme sem na koncert jeli skoro 10 hodin autobusem (přičemž Oryol je od Voroněže jen 350km :-)) Nečekaně nás po koncertu poprosili organizátoři o pomoc s úklidem, tak jsme tu nakonec s Alisou byly i trochu pracovně :-)
V 10 večer za námi přijel ještě můj kamarád Váňa, který má v Oryolu rodiče, kteří odjeli na dovolenou = prázdný byt :-) Původně jsme chtěli hned druhý den zpátky do Voroněže, ale po tom, co nám producent Saša nabídl, že nás vezme v sobotu zpátky autem, jsme se rozhodli zůstat do soboty. V pátek jsme si udělali hezkou procházku po městě (nutno dodat, že Oryol je krásný a v centru se moc nepodobá ruským městům – je tu spousta historických budov a docela čisto) a taky docela solidně zmokli a v sobotu nás pak Saša vzal svým luxusním Audi A6 zpátky do Voroněže.