Paříž II.

Probudila jsem se vedrem. Ještě než jsem stihla rozlepit oči, mi hlavou běžely divoké myšlenky o tom, jaké to bude až oči opravdu otevřu. Říkala jsem si, že se mi to třeba zdálo, že jsme přece oba byli nemocní, tak to byl asi nějaký špatný sen. Blouznění z horečky.

(pořád listopad 2014, pořád Paříž)

Otevřela jsem oči.

Nezdálo se mi to. Ze zdi na mě posměšně vyplazovala jazyk utržená tapeta.

Bylo mi vedro. Napoleonské topení žhnulo tak, že se na něm nedala udržet ruka. S údivem jsme zjistili, že už vůbec není žádné ráno, že den se pomalu přehupuje do své druhé poloviny a že jsme spali přes dvanáct hodin. Ono to totiž v tom pochmurném pařížském podzimním počasí nebylo pohledem z okna moc poznat.. A taky jsme zjistili, že jsme oba dva do růžova vyspinkaní a to i přes to, že střed matrace manželské postele, na které jsme spali, byl o dobrých 15cm níž než její okraje. Byl to vlastně takový dolík.

Konečně to vypadalo, že se karty obrátily a my si nakonec přece jen užijeme příjemnou dovolenou.

S chutí jsme vykročili z hotelu svižným tempem na ulici, kde jsme se rovnou zastavili. Ulice, která byla ještě večer prázdnou pařížskou ulicí, se mezitím co jsme spali, změnila v africké tržiště s exotickým ovocem, rybami a drobnými domácími potřebami jen tu a tam propleteným stánky s arabským občerstvením nebo sýry. Myslím, že největším výkonem ten den pro Libora bylo přiznání, že nikdy v životě neviděl tolik černochů pohromadě. Nakonec jsem si říkala, že to nebyl špatný nápad jet do Paříže, protože člověk zároveň objeví na Montmartre i kousek Afriky. K opožděné obědosnídani jsme si dali burger na tržnici u pána s výstavním knírem a chvíli se courali po stáncích se zbožím z Afriky a s čínskými padělky. Zamířili jsme vlastně mezi stánky schválně, protože pro tuto dovolenou jsem si vytýčila jeden cíl, kterému jsem hodlala podřídit všechno (tedy skoro všechno) – bleší trhy. Na internetu se to jen hemží radami, kde je najít a kdy mají otevřeno, ale většina těchto rad je k ničemu. Na místě kde měl být blešák, byla ona zmíněná tržnice a spousta pouličních prodavačů, kteří nám nutili hodinky, pásky, parfémy, mobily a já nevím co ještě. Až v momentě,  kdy jsme to už už chtěli vzdát jsem zahlédla malou uličku, jakoby schovanou mezi plachtami arabských stánků se sportovní obuví. Drapla jsem drahého za rukáv a už jsme tam byli.

Malé pohádkové městečko, které si žilo samo pro sebe nezávisle na tom, co se děje jinde ve městě. V úzkých uličkách před krámky vysedávali fousatí Francouzi a popíjeli víno, ochutnávali dobroty, které jim nabízeli sousedi, mile nás vítali a dávali se s námi do řeči. To místo, kde jsme se ocitli byl velký trh se starožitnostmi se spoustou úzkých a spletitých uliček a já si tam připadala jako Alenka v říši divů. Místy mi to taky připomínalo muzeum a klidně bych se vsadila, že některé kusy nábytku se s Ludvíkem XIV. znaly osobně. 

Samozřejmě jsme nemohli odejít s prázdnou a tak jsem si z 10EUR usmlouvala na 5EUR menší porcelánovou vázu s modrými motivy hudebních nástrojů, která by spíš než k nám domů patřila někam na zámek. Libor se mi samozřejmě smál, že je to určitě dynastie Ming. Uvidíme, třeba mi ji jednou bude závidět.

Poté co se Liborovi konečně podařilo mě přemluvit, abychom už šli, jsme se zase přetransformovali z objevitelů na turisty a zamířili k památce, která byla nejblíž od našeho hotelu. Sacre Coeur.

Okolo bylo narváno – doslova. Davy lidí se tlačily kolem chrámu a jen ztěží se vyhýbali všudypřítomným prodavačům malých či větších plastových Eiffelovek. 

Příjemnou věcí na Paříži je to, že pokud nemáte moc peněz nebo je nechcete utrácet za památky, jsou tu jako varianta kostely. Téměř do všech kostelů se dá dostat, jsou otevřené prakticky celý den a vstup je zadarmo. A provedou vás francouzskou historií možná i lépe než muzea. Navíc můžete všechno fotit – bez blesku samozřejmě. Taky zadarmo.

Kromě vnitřku Sacre Coeur jsme si nenechali ujít ani možnost vystoupat na věž a prohlédnout si Paříž z nejvyššího místa na Montmartre. Cesta nahoru vedla po točitých schodech a přes střešní uličky. Za výstup nahoru by ale spíš měli platit než vybírat vstupné – těch schodů je fakt hodně. Výhled na pozdně odpolední Paříž byl krásný, vítr nahoře studený a cestou dolů nás pobavili francouzští památkáři. Věděli jste, že věž katedrály Sacre coeur má plastová okna? Po návštěvě Sacre Coeur jsme se vydali ještě kousek z kopce podívat se na kolotoč a na funikuler (lanovku) a zamířili jsme zpátky do hotelu. Ač se to nezdálo, nachodili jsme strašných kilometrů, bolely nás nohy a začínalo se smrákat. Taky se začal ozývat hlad a my jsme se nechali zlákat vůní malé pekárny s dřevěnými okny a červenou fasádou v malé opuštěné uličce, kde jsme ulovili typickou francouzskou bagetu, jeden fantastický croissant plněný jen trochou cukru a posypaný plátky mandlí a k tomu jeden fantastický vanilkový cheese cake. Jestli Francouzi něco opravdu umí, tak jsou to sladkosti. V tom oboru jsou opravdu mistři a my jsme se o tom přesvědčili pak ještě několikrát, když jsme zkoušeli jablečný koláč nebo třeba créme bruleé. No a samozřejmě makronky. Ke druhé večeři jsme si u Arabů, kteří měli snad jako jediní ještě otevřeno, koupili pořádně plesnivý sýr, víno s názvem „Malé prasátko“ a sladké hrozny. Byli jsme tak unavení, že jsme se sotva dovlekli do hotelu a o tom, že bychom si našli nějaké jiné ubytování nemohla být ani řeč. Nakonec se nám ten underground v šestém patře líbil. Ten den byla neděle.

Paříž I.

No... bylo to šok. Ne... bylo to ŠOK! Tedy aspoň pro mého partnera, který se nechal přemluvit, aby na dovolenou poprvé v životě letěl. Byl to také šok kvůli tomu, že jsme si jako destinaci vybrali Paříž. O Paříži se předpokládá, že bude velmi romantická, ale ona začíná být spíš exotická :-D 

(listopad 2014)

S naší dovolenou to začínalo být kritické už dlouho před odjezdem. Nejdřív mě chytly záda a masérka mi oznámila, že už je to na doktora. Tři dny před odjezdem jsem dostala zánět dásní a od zubaře antibiotika a Libor dostal chřipku. Jediné v čem jsme měli štěstí bylo rozhodnutí letět, protože náš původní plán jet vlakem by v den odjezdu vzal za své. Zrovna v den odjezdu v Německu vypukla na železnici stávka. Prostě jako vždycky – nic nemůže být normální.

Cesta do Prahy proběhla v pohodě, až na zpožděný vlak, u kterého se to ale předpokládalo. Na letišti jsme spořádali poslední řízky od Liborovy maminky a šli se odbavit. Před odletem ještě panáka na kuráž a hurá na výlet.

O pařížském letišti Charles De-Gaulle jsem slyšela naposledy, když jsem na něm kdysi na dálku po telefonu hledala ztracené patnáctileté děvče. Tehdy jsem si ho představovala úplně šílené a daleko větší, tedy podle míry paniky, kterou dokázali rodiče ztraceného děvčátka vyvinout. Velké bylo, to je pravda, ale rozhodně mi nepřišlo tak šílené, aby se na něm dalo ztratit. Celkem rychle jsme se zorientovali a nasedli na RER (9,75EUR/os) a jeli směr centrum. Po cestě jsem z vlaku RER zírala z oken do černočerné pařížské tmy. Cesta nám zabrala cca 35min a vlak byl plný černochů, na které pro změnu zíral Libor a občas i s otevřenou pusou. A vůbec mi to začínalo připadat, že Pařížané v Paříži vymřeli. Potřebovali jsme přestoupit na Gare-du-Nord, kde jsme se trochu zamotali. Paní z informací nás na dotaz kudy do metra poslala na jednu stranu, paní ze záchodků na druhou. Když se potřebujete zeptat v Paříži na cestu, zeptejte se radši na záchodech.

Metro jsme našli, ale našli jsme taky informaci o tom, že stanice metra, na které potřebujeme vystoupit, a pár dalších jsou na příští 4 dny zavřené. Informace o tom jak se na onu stanici dostat ovšem chyběla, takže jsme to riskli a svezli na nejbližší možnou otevřenou a tam vystoupili. Ano i v Paříži mají tak jako u nás náhradní autobusovou dopravu. A ano, i v Paříži mají, tak jako v Japonsku, pracovníky dopravního podniku, kteří vás do už tak přeplněného autobusu prostě natlačí.

V ten moment už moje nervy přestávaly pracovat. Po stemění, okolo spousta lidí, mluvících jazykem, kterému nerozumím, žádné hlášení zastávek (kterému bych stejně nerozuměla) a mezitím vším my dva – v podstatě unavení a nemocní. Prostě jsem potřebovala někam, kde nebude nikdo a bude tam ticho a klid. V ten moment mi přišlo úsměvné v takovém stavu jet na dovolenou do jednoho z největších měst v Evropě.

Namátkově jsme vystoupili asi na třetí zastávce a nečekaně jsme se trefili – čtvrť Montmartre, zastávka metra Simplon a kousek odtud náš hotel. Svět zase vypadal o něco přívětivěji. Tedy do té doby než jsme přišli do pokoje. Hotel Olympiades byl, jak jsme se dozvěděli, postaven v roce 1924 při příležitosti pořádání Olympijských her v Paříži a já jsem měla podezření, že od té doby do hotelu nikdo neinvestoval jediný cent a taky tam od dvacátého čtvrtého nikdo neuklízel. Recepční, který byl už evidentně zvyklý na nepříliš nadšené reakce hostů, nám dal klíč a prý se máme jít nejdřív podívat a teprve pak zaplatíme.

6. patro, pokoj č. 605. Tušili jsme, že hotel bude hrozný, protože to byl jeden z těch nejlevnějších, ale to co jsme uviděli, předčilo naše očekávání. Holý pokoj s otrhanýma tapetama, na posteli špinavá deka, studené topení z dob Napoleona, venku nula a v pokoji otevřené okno dokořán. Chtělo se mi brečet. A pak ještě víc, při zjištění, že za něco málo přes 1000Kč za noc máme sdílený záchod na patře a jen dvě plesnivé sprchy na celý hotel.

Chvíli jsme přemýšleli co dělat, ale myšlenku, že bychom si teď v 10 hodin večer sháněli jiné ubytování  jsem okamžitě zavrhla. Za prvé jsme byli oba po cestě unavení a za druhé - na nádraží jsem už spala několikrát a náhodou vím, že ty francouzské nejsou zrovna terno. Takže jsme se rozhodli zůstat.

Zpátky na recepci se nás recepční s potměšilým úsměvem zeptal, jak jsme na tom. Odpověď, že pokoj je hrozný, ale že jsme to tušili, ho celkem pobavila. Pravděpodobně byl už zvyklý na velmi různé reakce hostů. Míň už ho ovšem pobavil náš požadavek na nějaké topítko nebo aspoň deku. Ujišťoval nás lámanou angličtinou, že topení z dob Napoleona určitě začne topit... tak za hodinu.

Vzdali jsme to a uzavřeli příměří – zaplatili jsme za jednu noc a dohodli se, že za další zaplatíme až když tu první přežijeme. A dostali jsme deku navíc.

Hotel story

To město bylo vlastně hrozně ošklivé. Nebyl jediný důvod aby v něm byl hotel takové úrovně. I když i ta úroveň byla jen tak na oko. Ve skutečnosti byl hotel stejný jako město samo, včetně jeho zaměstnanců a stálých hostů.
Starou socialistickou architekturu budovy a vybavení z let 90tých jen vtipně doplňoval každodenní zápach přepáleného oleje a zkaženého jídla z kuchyně s příšernou nabídkou a ještě horší obsluhou. 

"Máš čas?"
"Jo."
Čím víc rostlo škodolibé nadšení číšnic, tím víc jí ho bylo líto. Je sice pravda, že je to vůl, ale tohle jsme dělávali na základce a výsledky bývaly někdy bolestné.
"Ale no táák, vždyť mu jen předáš tady ten papír."
"Já vím, ale stejně..."
"Hlavně nezapomeň, že se nesmíš smát, až mu to budeš dávat."
"No jo."
"No tak už volej!"
"Vy jste opice!" ucedila recepční a vytočila číslo obchodního oddělení.
"Nebere to."
"Tak zkus zavolat na byt"

Zvedl sluchátko a chvíli bylo ticho.
"Haloó...ano." Prostě se neuměl ani představit do telefonu.
"Dobrý večer, tady recepce."
"Ano?"
"Nějaká slečna vám tady tady nechala nějaký papír?" Bože, co to dělám? Taková ptákovina!
"Mě?"
"No asi ano."
"Aha, tak já si pro to přijdu."
Položila sluchátko. "Tak už zmizte! Jde sem!" sykla na ty dvě.
Číšnice se s pubertálním hihotáním bleskurychle vytratily za roh do hotelové restaurace.
Polilo ji horko. Začala usilovně přemýšlet, proč se vždycky nechá namočit do takové kraviny. Na druhou stranu si dokázala spočítat, co bylo ve výsledku lepší. Jestli hrát stejnou hru s těmi, se kterými přímo pracuje anebo přežít jeden nevinný vtípek na svého vlastně ani ne nadřízeného. Zase svoji práci nesnášela o něco málo víc. Takový vtípek ji mohl stát místo, přece jen to byl syn ředitele, ale asi by jí ten vyhazov zase tolik nevadil. Ale stejně jí ho bylo líto.
"Tak co tady mám?" vytrhl ji ze zamyšlení.
"Tohle," podala mu usmolený svitek papíru omotaný gumičkou, "nechala to tady nějaká slečna. Říkala menší, tmavé vlasy a pořád chodí se sluchátkama. Tak to budete asi vy, ne?"
"A kde je?"
"Vytočila se tu a odešla. Vypadala hrozně nervózní."
"Tak to bude asi nějaká zhrzená milenka." usmíval se a rozbaloval papír.
"Vždyť jsem to říkal." ukázal jí papír, na kterém kromě číšnicí zmiňovaného milostného vyznání byly taky dva obrovské otisky rtěnky. Měla nutkání se rukou plácnout do čela, tak jak to dělala vždycky, když někdo vymyslel strašnou blbost.
"Teda vy se nezdáte..." snažila se zlehčit celou trapnou situaci.
"Takové rovnou vyhazuju." řekl s pořád ještě s úsměvem, složil papír a dal se na odchod.
Sice odcházel s úsměvem, ale stejně postřehla, že mu v posledním zlomku vteřiny mírně zkysnul.

"To prostě musel poznat, že si z něj děláme legraci."
"No a co?" odsekla číšnice, "vždyť je to vůl."

Rakousko, které vás nepustí...

Máme doma na prázdninách tři kluky značně nevděčného věku, co se týče zábavy. Jen tak něco s nimi nehne. Buď to není dost cool (ten nejstarší) nebo to není dost cool  (ten prostřední se opičí po nejstarším) anebo to zůstává nepochopeno (ten nejmladší).

A teď co s nima, aby jim člověk dopřál nezapomenutelné (nebo aspoň ucházející prázdniny). Já vsázím na výlety. Čím divnější tím lepší. Zatím to vždycky zabralo. A nejlíp jet někam, kde „nic“ není. Jako takové místo se na první pohled tváří mapa Rakouska, konkrétně region Dolní Rakousko. Ale zrada. Po vyzjištění různých informací od Strýčka Googla, jsme hromadně zůstali udiveni nad informací, že v celém Rakousku se nachází podle Wikipedie přes tisíc hradů a zámků, nepočítaje v to různá jiná místa vhodná jako výletní cíl. Takže kam dřív?

Tedy vzhůru na výlet. Je vám asi jasné, že tento článek nevznikl pro nic za nic a že to nebyl výlet, který by se obešel bez nějakých divností. Sedmičlennou posádku jsme tvořily já, moje teta, oni zmínění tři kluci a mé dvě navigátorky mamka a Denisa. Denisu jsme cestou několikrát přejmenovali od „fakt chytré holky“, přes „tak dobře, tentokrát ti to vyšlo“, až po „krávo jedna blbá“. Rozumějte, Denisa je navigace. Navigace zdarma. Nejdřív byla v pohodě. Trochu nás překvapila, protože jsme chtěli původně přes Vídeň do Klosterneuburgu, ale před Vídní nám řekla, abychom odbočili do nějaké  vesnice a když jsme přijeli k Dunaji, tak řekla: „Doleva.“ Jenže vlevo byla voda. Žádný most. Nejdřív jsme se na ni nechápavě zírali, ale když znovu řekla: „Doleva“, zaostřili jsme na protější břeh a docvaklo nám to – přívoz! Tak to by nás ve snu nenapadlo. Nalodili jsme se i s autem a za necelé 4 minuty a něco málo přes 12eur jsme byli na druhé straně řeky. O první zážitek jsme tedy měli postaráno. A do Klosterneuburgu jsme pak dorazili do dvou minut. Fakt chytrá holka. Procházka Klosterneuburgem nás nadchla – ta architektura... Gotická katedrála, obrovský klášter, uzounké uličky, romantický most a klukům se nejvíc líbila kašna, kde si namočili čepice. Dál jsme chtěli pokračovat do Krems an der Donau, ale objevil se malý zádrhel v podobě bílého lístečku za stěračem. Pokuta za parkování. Ano ano, v Rakousku pozor na krátkodobé parkovací zóny. Paní policistka byla moc milá a kromě pokuty nás vybavila spoustou užitečných informací, aby se nám to příště nestalo. Hned poté co jsme zaplatili a rozloučili se, jsme vjeli do zákazu vjezdu, ale toho už si naštěstí policistka nevšimla. Jen ten pán, co jsme mu dávali přednost a omluvně krčili rameny, si klepal na čelo. 

Po cestě do Krems jsem si vzpoměla, že na trase budeme míjet městečko Tulln, kde mají být nějaké zahrady. „Zahrady? No tak tam jedem!“ zahlásila mamka a Denisa se mohla zbláznit. Zapoměli jsme jí o tom říct.

V Tullnu jsme zahrady našli poměrně rychle. Nevěděli jsme, co čekat a tak nás zaskočila jen výše vstupného – tři dospělí + tři děti – cca 1000Kč. No co, když už jsme tady. Nakonec jsme se shodli, že to za to stálo. Představte si, že zaplatíte vstupné do Ikei. Tak tady to bylo dost podobné. Tullnské zahrady jsou takový zahradní showroom. Okolo hlavní stezky si můžete prohlédnout na 60 různých zahrad a všeho co s tím souvisí – zahradní nábytek, jezírka, kytky, ohniště, grily... V jednotlivých zahradách se můžete projít, posedět/poležet si. Žádný spěch. Kromě toho se tu téměř každý den pořádají různé přednášky o zahradních tématech. Třeba o slimácích, jak tomu bylo v našem případě. Bohužel pro nás, jsou přednášky jen v němčině. Strávili jsme v zahradách přes tři hodiny a stejně jsme měli pocit, že jsme neviděli všechno. A klukům se nejvíc líbila 30m vysoká rozhledna a dětské hřiště. A mě se nejvíc líbila limonáda z růží.

Po zahradním zdržení jsme se rozhodli, že Krems vynecháme a pojedeme rovnou na hrad. Když už jsme tu, byl by v tom čert, abychom alespoň jeden z toho tisíce neviděli. To co se na mapě zdálo jako 20km se ve skutečnosti ukázalo být 40. Denisa začala být nějaká otrávená a táhla nás kamsi do hlubin dolnorakouské krajiny. Když už jsme ji potřetí nazvali krávou blbou, rozloučili jsme se s ní a dál jsme pokračovali v šesti a s mapou.

Naší posledním cílem byl hrad Rosenburg nedaleko města Horn. Jen co jsme přesedlali na navigaci mapou nám cesta začala pěkně ubíhat. Nám dospělým to bylo po chuti, ale ti tři uličníci se začali nudit. Cestou jsme zahlédli na kopci se tyčící zříceninu hradu Gars a tak jsme udělali krátkou přestávku, což se nám ale stalo osudným, protože po příjezdu na Rosenburg jsme zjistili, že už zavírají. Z paní pokladní se vyklubala Češka a tak se nám ji podařilo usmlouvat, aby nás pustila alespoň na nádvoří. No byli jsme okouzlení a na Rosenburg se určitě ještě někdy podíváme v otevíracích hodinách. Pod hradem jsme si dali večeři v sympatické hospůdce, kluci dvakrát rozlili limonádu a už si asi budou vždycky pamatovat, že hadr se německy řekne der Lumpen.

A pak začalo naše trápení. Cesta domů. Nestihli jsme počítat, kolikrát jsme se ztratili, špatně odbočili, jeli opačným směrem, dojeli někam, kam jsme vůbec nechtěli nebo nevěděli kde jsme. I když v Rakousku mají tak kvalitní okresky, že se po nich prakticky neustále dá jet 100km/h, značení mají úplně na nic a domů jsme přijeli okolo půl jedenácté v noci totálně vyčerpaní. Ale aspoň víme, že překročit rakouské hranice není žádná legrace, že hraniční přechod Drosendorf/Vratěnín je uzavřený a že rozhodně potřebujeme novou mapu Rakouska.

Rakousko vás rozhodně jen tak nepustí... domů.

Denni chleba...

Chleba? Ale takhle teda ne!!

Tak už se to po...

Irina mi říká: „A počkej jaká bude legrace až dáte dohromady účastníky z Ázerbájdžánu a Arménie.“ Brala jsem to jako výstřelek její záliby v nacionalismu. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak moc měla pravdu.

Celý den jsem se zbývala tím, že jsem vyzvedávala účastníky z různých zemí na nádraží nebo na letišti. Kluci z Ázerbájdžánu, kteří přijeli dřív vypadali jako mladí sympatičtí muži. Arméni, kteří přijeli večer vypadali v pohodě do té doby, než se začali ptát s kým budou bydlet. Prý prosím jen ne s Ázerbájdžánci. Nebrala jsem to moc v potaz, protože jsem zvyklá setkávat se s lidmi, kteří se přes tyto problémy přenáší. O konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií si můžete trochu přečíst tady: http://kultura.idnes.cz/eurovize-2012-cxu-/hudba.aspx?c=A120525_192555_hudba_ptk

Po příjezdu do hotelu mě situace bleskově vyvedla z omylu. Účastníci z Ázerbájdžánu, kteří na neštěstí byli přímo z oblasti Náhorního Karabachu, okamžitě vyměnili jejich veselé výrazy za výrazy vše říkající a pak se přišli zeptat, jestli by se nemohli s někým vyměnit, že s Arménama rozhodně bydlet nebudou. Já jsem najednou prostě nechápala – za prvé mi bylo divné kdo je tak rozhodil do pokojů a za druhé jsem nechápala, kde je problém. Moje snaha vysvětlit 4 dospělým chlapům, že mezinárodní konflikt neznamená, že mají konflikt zrovna s těmato dvěma Armény byla úplně k ničemu a v momentě kdy jsem zpozorovala u jednoho z Ázerbájdžánských účastníků náznak agrese v jeho chování, jsem rychle vycouvala a zařídila výměnu. Ale aspoň jsem to zkusila. Odnesli to chudáci Turci, kteří se museli přestěhovat a byli pěkně naštvaní, že je to kvůli takové blbosti.

V tu dobu bylo okolo půl dvanácté v noci a já jsem už začínala být docela vyčerpaná. Ještě mě čekala jedna cesta na vlakové nádraží – účastníci z Ukrajiny. Společně jsem se  s Irinou vydala  na nádraží a protože po 11té večer ve Voroněži už nejezdí městská, vzali jsme s taxi a poprosily řidiče, aby na nás na nádraží počkal. Přijely jsme o něco dřív a tak jsme si sedly na nádraží na lavičku a jsem Irině vyprávěla, co se stalo.  

Vrchol celému večeru ovšem nasadil policajt, který se mě a Iriny přišel zeptat jestli by jsme nemohly jít svědčit k výslechu. Nějaká ženská zabila chlapa. Ze žárlivosti mu píchla nůž do zad. Tak jsme šly s Irinou na stanici, která je hned vedle nádraží. Viděl nás taxikář, který na nás čekal a hned mi volal, jestli má na nás počkat nebo nás zavřeli. Nevěděly jsme, co přesně nás na stanici čeká. Tím víc já jsem polovině toho, o čem ten policajt mluvil, nerozuměla. Na stanici seděla ve výslechové místnosti asi 25ti letá holka při tělě, se špatně odbarvenými vlasy, nezdravou pletí, zaslzenýma očima a asi ne příliš při smyslech. Sebou měla dvě nebo tři tašky plné dětských věcí. Postupně je vytahovala a dávala policistce, která zapisovala jejich popis do protokolu. Každou věc několikrát převrátila v ruce a řekla, co s ní měla v plánu. Za krátkou chvíli jsme se tak o ní dozvěděly skoro všechno. To, že má asi tříletého synka, že když šla domů, myslela si, že najde přítele v obležení prostitutek... A pak v určitých momentech prostě přepínala a měnila se v jinou osobu – „Hej zrzko, dej mi cigáro! Hoď ho pod stůl...“ začala šeptem volat na Irinu, když zapisovatelka odešla. Smířená se svou kriminální budoucností si zastrčila do jedné ponožky cigaretu, do druhé zapalovač a s hrdým výrazem ve tváři se nechala odvést.

Do Ruska...

Už zase se mi podařilo prospat celý let a probudit se v momentě, kdy letadlo žuchlo na přistávací dráhu v Moskvě a cestující začali tleskat jako pominutí. Za takové přistání by pilot zasloužil pohlavek a ne potlesk.

Obyčejně začínám slovy jako „takže“ nebo „tentokrát“, takže tentokrát se pokusím začít jinak.

Athman říkal, že prý ruská kontrarozvědka musela mít v posledních dnech plné ruce práce, protože ruské telekomunikační sítě byly zahlcené informací, že jedu zase do Voroněže. Hned první den to věděli opravdu všichni, včetně těch, u kterých bych uvítala aby to nevěděli.

Běžný popis cesty si tentokrát odpustím, až na drobnou poznámku, že jsem ve Vídni dostala flastra za blbý lístek, protože v ČD pracují jen debilové a klidně vám prodají lístek a řeknou vám, že s ním dojedete až na letiště, i když to vůbec není pravda. A taky musím zmínit, že ten nový terminál na letišti ve Vídni je faaaakt luxusní – kožené sedačky a lehátka, stolečky na notebooky se zásuvkama... no prostě stylový luxus – odteď létám zásadně jen z Vídně. Přestup v Moskvě v pohodě, cesta vlakem v pohodě, ve Voroněži taky v pohodě – co víc dodat? Zatím se to všechno daří a jen čekám, kdy se co po....