Opět místní doprava... (31.8.)

... aneb dobrodružství ilegálního přistěhovalce...

Člověk se ani nenaděje a už je z něj ilegální emigrant. Vypadá to, že si tady v té zemi vyzkouším fakt všechno. 29.8. mi vypršelo vízum. A i přesto, že jsem svůj pas dodala kam mi řekli a kdy mi řekli, nové vízum jaksi v nedohlednu. Místní mi říkali, že jako ilegální emigrant si vedu celkem dobře, protože to nejlepší v takovém případě je uklidit se na vesnici, kam milicie ani nepáchne (pokud tam zrovna nepřijede nějaký gubernátor nebo Putin). A ještě mi doporučili, pokud bych chtěla zůstat, abych se vdala a přihodili mi k tomu i seznam vhodných kandidátů z vesnice: jeden byl mladý, jeden starý, jeden žil s matkou, jeden neměl zuby, jeden byl alkoholik... začal jsem řešit, kdy je vhodná doba nechat se deportovat zpět do ČR.
31.8. Milana volala, že vízum už je prý hotové. Dva dny prožité jako ilegální emigrant uplynuly jako voda a nezbývalo tedy, než se sebrat a jet do města. Stejně se už těch věcí na vyřizování nahromadilo víc. V Divnogorje jsem nasedla na bus. Ten po cestě udělal jednu nedobrovolnou zastávku a to když se vyhýbal pohřebnímu průvodu.
No koneckonců i to k životu patří. A tady to probíhá, stejně jako celý život, ve svérázném ruském stylu. Pohřeb to byl malinký a hlavní věc, kterou bábušky v autobuse řešily, bylo, jestli to nebyl mladý nebožtík. Když ale viděly, že nebožtík už má svá nejlepší léta za sebou, vypadaly o moc klidnější. Otevřenou rakev a nejbližší příbuzné vezli na náklaďáku na hřbitov, za nimi šel pěší průvod a za nimi ještě jely auta. Stačila jsem si taky všimnout, že rakev na náklaďáku leží hlavou dozadu... Odtud asi staré známé: „nohama napřed“.
Můj autobus tedy do Lisek přijel pozdě a tak tak jsem stihla vlak do Voroněže, který se hned na první zastávce rozbil. Po příjezdu do Voroněže (s překvapivě jen půlhodinovým zpožděním) mě ve frontě na párek v bulce zmlátil jakýsi 4letý parchant, kterého jeho ruská mať odmítla vzít do náruče. Naštěstí byl maličký, takže dosáhl sotva nad kolena, ale člověk by nevěřil kolik síly má v sobě vzteklé dítě.
Po strastiplné cestě jsem dorazila do kanceláře, kde mi Milana předala nové vízum. Alespoň jedno příjemné překvapení za ten den – vízum mi dali vícevstupové s platností do 31.5.2011.