Jak jsem si přála.... (1.7.)

Jak už víte, každý den na mě nemilosrdně čeká 3km túra + 406 schodů do kopce a z kopce. Toho dne bylo zase vedro jako prase a mě se klasicky nechtělo ráno vstávat. Takže jsem se na svou pravidelnou obchůzku vydala krátce po obědě s tím, že ty pelmeně aspoň rychleji strávím. První polovinu cesty mě celou dobu doprovázel nějaký návštěvník, který bral můj přiblblý výraz a odpověď, že nerozumím a nemluvím (no rozuměla jsem, ale fakt se mi s ním nechtělo bavit) jako přátelské gesto. Dokonce na mě čekal, když jsem se ve snaze ho setřást vydala mimo prohlídkovou trasu na strmý sráz, kde hrozilo, že mi každou chvíli ujedou nohy a já posvištím dolů z kopce rovnou do kolejí a kam by dobrovolně vlezl jen blázen. Naštěstí si to pak namířil směrem k dětskému táboru (kdoví co byl zač?) a já si říkala, že je to fajn, že už to mám skoro za sebou a že je škoda, že ty bouřkové mraky tohle vyprahlé místo zase jako na potvoru obletí. A jak mi bylo vedro tak jsem si říkala, že bych chtěla trochu zmoknout. Bouřkové mraky odletěly v dál a já už se těšila jak si dám „doma“ sprchu. Když už jsem byla skoro ve vesnici, přibrzdilo vedle mě auto a nějaký chlápek se ptal, jestli mi do tašky s bordelem může přihodit plechovku, na což jsem kývla a v duchu si říkala, že určitě nemůže být normální, protože každý normální Rus by plechovku hodil z okna a ujel. Normální nebyl. Začal se vyptávat, kam že jdu, jak se jmenuju, až jsem si chvílemi připadala jako Karkulka pronásledovaná vlkem. Když už jsem potřetí odmítla jeho nabídku, že mě sveze, začal něco brblat, že požaluje Marině (ředitelka muzea), že taková krasivaja dievočka... a něco.... a něco... a prý zmoknu.
Řekla bych, že to byl buď přestrojený čert nebo pánbůh, který zrovna neměl co dělat. U odbočky k ubytovně šlápnul na plyn a ujel, já si vydechla, že mám klid a během 20ti vteřin začalo pršet. Jak už jste si asi všimli, počasí v Rusku je vždycky extrémní, takže než jsem doběhla posledních 100 metrů, byla jsem promočená na kost, dotlučená od krup a pěkně zmrzlá...
Chtělo by to na závěr asi nějaké ponaučení, ale když se nad tím zamyslím napadá mě milion příjemných způsobů jak takové přání zneužít...