http://o.rajce.idnes.cz/rusko_2010_part_2/
takze další várka, ještě zbytky z cesty a pak z voroneze a pak z divnogorje :-)
pondělí 12. července 2010
Víkend tentokrát opravdu pracovní (11.7.)
Už asi šest let se tu v muzeu pravidelně koná tzv. Noc v Divnogorje. Vloni jim prý pršelo a letos to nevypadalo o moc líp.
Paní ředitelka se rozhodla po 14ti dnech mého pobytu tady vyzkoušet jestli jsem tak neschopná jak vypadám. Přidělila mě jako pomocnou ruku Valentině Pavlovně, která má v muzeu na starosti tzv. Podvoří (ukázka lid architektury – domek a stáj) a prodej suvenýrů. Příjemné je, že Valentina Pavlovna začíná pracovní den v 11 a posezením u kávy a cigarety.
Mým úkolem bylo pomoct s výzdobou Podvoří a připravit ho jako zázemí pro herce voroněžského Divadla operety a baletu a potom se postarat o rozsvěcení svíček ve skalním chrámu.
Celý den bylo v okolí muzea velice rušno, protože večer byla očekávána státní návštěva – guvernér voroněžského kraje a nějaký předseda (nemůžu přijít na adekvátní český výraz) ministerstva kultury pro voroněžský kraj. Muzeum, jeho okolí a dokonce i naše gastinica (ubytovna) byly od rána plné policajtů, kteří se poflakovali sem a tam a překáželi (ale tvářili se u toho velice profesionálně).
Obávám se, že tyto přípravy možná omarodím. Sice od rána co dvě hodinky zapršelo, ale venku bylo neustále dusno a kolem 27°C no a ve skalním chrámu kolem 8°C. Vždycky když jsem pak z chrámu vyběhla ven, myslela jsem, že to se mnou sekne.
Po všech přípravách zbývala do začátku vystoupení asi hodinka a já uznala za vhodné skočit se najíst a dát si sprchu. Když jsem se pak vracela zpátky, byli už policajti úplně všude... a já si tak jdu a pozoruju toho policajta přede mnou a říkám si sakra, ten chlap kroutí zadkem víc než já!
Představení začalo s půlhodinovým zpožděním, protože guvernér se někde zasekl. Byla to opereta s názvem Marica a jelikož jsem to neviděla celé, nevím o čem to bylo (Valentina říkala, že je to něco veselého o lásce). Úryvky, které jsem stihla shlédnout, byly ovšem velmi vtipné. Zvlášť ve chvílích, kdy jel okolo vlak (koleje vedou cca 150m za muzeem) – protože to bylo v noci, byly to vlaky nákladní a protože jsme v Rusku mají cca mezi 60 až 80 vagony, takže to nějakou chvíli trvá než projedou. V takových chvílích si člověk všimne jaký je tu v sobotu večer na dráze provoz. Dále mě velmi pobavila scéna, kdy bylo jeviště plné herců v prvorepublikových kostýmech a mezi ně vtančili další, kteří měli „lidové šaty“ a převáděli něco na způsob kozáčka a které pak vystřídaly orientální tanečnice a cikánka – no dokonalý mišmaš. Ale bylo to hezké.
Guvernér si pak po programu nechal uspořádat soukromou diskotéku na louce za řekou (vypadalo to jako malý fesťák). Nás pak čekal ještě úklid chrámu a do postele jsem se pak doslova doplazila ve dvě ráno a padla jak zabitá.
Neděle pak byla krutá, protože mě čekala klasická obchůzka a to hned ráno. Po cestě jsem se zastavila v archeoparku, pozdravit Natašu. Od jejího přítele (mladý zubař) jsem si vyslechla, že za všechno můžou Švýcaři (za 1. a 2. sv. válku, atd. atd.) poněvadž tam prý žijí rodiny, které to mají pod palcem. A prý kdyby si rusové dupli tak bude válka. A že dolar vládne světem, ale že v Rusku je všechno, že nikoho nepotřebují.... ale chtěl by žít a pracovat v Evropě... Občas je zajímavé si poslechnout co si tady lidi myslí. Mimo jiné už jsem narazila i na to, že tu někteří lidi neví nic o 68. roce.
A pak zase začalo pršet a pak přestalo a pak zase začalo a večer vypli elektriku... no prostě nuda.
Mimo jiné těhotenská epidemie už dorazila i sem – Nelya je taky v očekávání.
Paní ředitelka se rozhodla po 14ti dnech mého pobytu tady vyzkoušet jestli jsem tak neschopná jak vypadám. Přidělila mě jako pomocnou ruku Valentině Pavlovně, která má v muzeu na starosti tzv. Podvoří (ukázka lid architektury – domek a stáj) a prodej suvenýrů. Příjemné je, že Valentina Pavlovna začíná pracovní den v 11 a posezením u kávy a cigarety.
Mým úkolem bylo pomoct s výzdobou Podvoří a připravit ho jako zázemí pro herce voroněžského Divadla operety a baletu a potom se postarat o rozsvěcení svíček ve skalním chrámu.
Celý den bylo v okolí muzea velice rušno, protože večer byla očekávána státní návštěva – guvernér voroněžského kraje a nějaký předseda (nemůžu přijít na adekvátní český výraz) ministerstva kultury pro voroněžský kraj. Muzeum, jeho okolí a dokonce i naše gastinica (ubytovna) byly od rána plné policajtů, kteří se poflakovali sem a tam a překáželi (ale tvářili se u toho velice profesionálně).
Obávám se, že tyto přípravy možná omarodím. Sice od rána co dvě hodinky zapršelo, ale venku bylo neustále dusno a kolem 27°C no a ve skalním chrámu kolem 8°C. Vždycky když jsem pak z chrámu vyběhla ven, myslela jsem, že to se mnou sekne.
Po všech přípravách zbývala do začátku vystoupení asi hodinka a já uznala za vhodné skočit se najíst a dát si sprchu. Když jsem se pak vracela zpátky, byli už policajti úplně všude... a já si tak jdu a pozoruju toho policajta přede mnou a říkám si sakra, ten chlap kroutí zadkem víc než já!
Představení začalo s půlhodinovým zpožděním, protože guvernér se někde zasekl. Byla to opereta s názvem Marica a jelikož jsem to neviděla celé, nevím o čem to bylo (Valentina říkala, že je to něco veselého o lásce). Úryvky, které jsem stihla shlédnout, byly ovšem velmi vtipné. Zvlášť ve chvílích, kdy jel okolo vlak (koleje vedou cca 150m za muzeem) – protože to bylo v noci, byly to vlaky nákladní a protože jsme v Rusku mají cca mezi 60 až 80 vagony, takže to nějakou chvíli trvá než projedou. V takových chvílích si člověk všimne jaký je tu v sobotu večer na dráze provoz. Dále mě velmi pobavila scéna, kdy bylo jeviště plné herců v prvorepublikových kostýmech a mezi ně vtančili další, kteří měli „lidové šaty“ a převáděli něco na způsob kozáčka a které pak vystřídaly orientální tanečnice a cikánka – no dokonalý mišmaš. Ale bylo to hezké.
Guvernér si pak po programu nechal uspořádat soukromou diskotéku na louce za řekou (vypadalo to jako malý fesťák). Nás pak čekal ještě úklid chrámu a do postele jsem se pak doslova doplazila ve dvě ráno a padla jak zabitá.
Neděle pak byla krutá, protože mě čekala klasická obchůzka a to hned ráno. Po cestě jsem se zastavila v archeoparku, pozdravit Natašu. Od jejího přítele (mladý zubař) jsem si vyslechla, že za všechno můžou Švýcaři (za 1. a 2. sv. válku, atd. atd.) poněvadž tam prý žijí rodiny, které to mají pod palcem. A prý kdyby si rusové dupli tak bude válka. A že dolar vládne světem, ale že v Rusku je všechno, že nikoho nepotřebují.... ale chtěl by žít a pracovat v Evropě... Občas je zajímavé si poslechnout co si tady lidi myslí. Mimo jiné už jsem narazila i na to, že tu někteří lidi neví nic o 68. roce.
A pak zase začalo pršet a pak přestalo a pak zase začalo a večer vypli elektriku... no prostě nuda.
Mimo jiné těhotenská epidemie už dorazila i sem – Nelya je taky v očekávání.
Různé události a zkazky (7.7.)
No hned první den (středa) dalšího „pracovního“ týdne začal dost stylově. Nejdřív ráno klasicky nepřišla Nelya (i přesto, že jsme byly domluvené). Když už jsem toho čekání a čumění do počítače měla tak akorát, podívala jsem se z okna a po zjištění, že je venku příjemné počasí jako stvořené na menší procházku, jsem se sbalila, že jdu na svou obvyklou obchůzku. Na schodech mě Nikolaj Sťepanovič zarazil, že nemám nikam chodit, prý bude pršet. Říkala jsem si, že to bude odhadem jako vždycky tak za dvě hodinky. Mýlila jsem se. Udělala jsem krok ze dveří a začalo. A jak už jsem několikrát psala – počasí tu prostě neumí být jen „normální“. Odnikud se přihnala příšerná průtrž mračen (aspoň jsem nemusela zalévat trávník) a největší kroupa, která mi dopadla na balkon měla skoro 2,5cm v průměru. No a pak už to vypadalo, že proprší celý den, takže mi nezbylo než si zase sednout za pc a pokračovat v překladech.
Bl(ééé)iny – jeden z mražených polotovarů, který se dá (stejně jako pelmeně) koupit téměř všude a jeho příprava netrvá dýl než 10min. Je to závitek z tenoučkého (2-3mm) lívancového těsta a uvnitř je náplň – stejně jako u pelmení píšou, že masová. Ovšem ta „masová“ náplň ze všeho nejvíc připomíná „masovou“ náplň brněnského burku. Samozřejmě se dělá ve více variantách. Jelikož zrovna nebyla po ruce žádná místní ženština, která by mě poučila jak takovou věc správně dostat ze stavu mraženého do stavu poživatelného, musela jsem se spolehnout na radu a pomoc Nikolaje Sťepanoviče. Spíš jsem si myslela, že se to bude vařit než smažit. Nikolaj Sťepanovič nalil na pánev kýbl olivového oleje (byl to skoro zázrak ho na trhu sehnat), který víc než mírně přepálil a pak do toho mrsknul 4 ještě zmrzlé závitky, oprskal celou kuchyň, včetně sebe i mě a závitky nechal volně připalovat. No žádný zázrak, bylo to příšerně mastné a chutnalo to jako závitky od číňanů u nás. Při dalším experimentování s ruskou kuchyní jsem ovšem zjistila, že když se to podusí třeba na zelenině, je to dokonce i poživatelné.
Ani jsem nevěděla, že moje jméno taky něco znamená (tedy kromě klasického nudného latinského překladu – a ten je jen pro Pavla tuším). V ruštině totiž Pavlin znamená páv. A to je taky důvod, proč mě tu nikdo neoslovuje správně – ti líní mě oslovují rovnou páve (Pavlin) a ti línější Paulina. Paní ředitelka je ovšem velmi uvědomělá a neustále všechny okolo napomíná, aby to vyslovovali správně. Až je mi z toho někdy trapně, protože já si její druhé jméno (otčestvo) nemůžu zapamatovat vůbec.
Zkoušela jsem pak najít ve slovníku i další jména, ale moc jich nebylo. Tak třeba Jula – to je káča (jako ta hračka) nebo neposeda.
Taky už mám toho nového souseda. Je to profesor v letech, antropologie nebo archeologie, nevím přesně (ale budu to muset zjistit protože, jestli archeologie, tak ho budu potřebovat), odhadem 60-65. Takový celkem ošklivý pán, který se se mnou vůbec nebaví (většinou je mu zatěžko odpovědět na pozdrav), v noci hrozně chrápe a se kterým se bohužel musím dělit o koupelnu. Včera tam nechal strašný svinčík. Používá můj toaletní papír a prostředek na mytí nádobí (kdybych ho nechala v kuchyni, tak ho budou používat úplně všichni) a myslím, že ty zubní kartáčky si pro jistotu odstěhuju zpátky do pokoje. Jak jsem na začátku psala, že ta koupelna nebyla tak špinavá, tak to se ukázalo být pouhou mojí domněnkou. Aktivně jsem se jala umývat zem v pokoji a když už jsem měla ten hadr v ruce, vzala jsem to i s koupelnou. Ne že bych chtěla tak dopodrobna vypisovat jaká jsem čistotná a pořádná ;-), ale má to svůj důvod. Poté, co jsem s vervou ženy v domácnosti z televizní reklamy nakráčela do koupelny a svůj bystrý zrak, zaměřující všechnu špínu a bakterie (Mr. Proper stál určitě hned vedle mě), nasměrovala pod vanu, myslela jsem, že omdlím (obávám se, že Mr. Proper omdlel zcela určitě). Pod vanou nejen že byl nametený takový ten klasický stavební svinčík, co zůstane po rekonstrukci (prach, kousky omítky, zbytky těsnící pěny atd.), ale dále se zde nacházela krabička od cigaret, krabička od sirek a jako bonus použitá intimka. Tím pádem jsem zde v této budově s jakýmkoliv úklidem nadplán skončila - nechci najít nic dalšího!
Bl(ééé)iny – jeden z mražených polotovarů, který se dá (stejně jako pelmeně) koupit téměř všude a jeho příprava netrvá dýl než 10min. Je to závitek z tenoučkého (2-3mm) lívancového těsta a uvnitř je náplň – stejně jako u pelmení píšou, že masová. Ovšem ta „masová“ náplň ze všeho nejvíc připomíná „masovou“ náplň brněnského burku. Samozřejmě se dělá ve více variantách. Jelikož zrovna nebyla po ruce žádná místní ženština, která by mě poučila jak takovou věc správně dostat ze stavu mraženého do stavu poživatelného, musela jsem se spolehnout na radu a pomoc Nikolaje Sťepanoviče. Spíš jsem si myslela, že se to bude vařit než smažit. Nikolaj Sťepanovič nalil na pánev kýbl olivového oleje (byl to skoro zázrak ho na trhu sehnat), který víc než mírně přepálil a pak do toho mrsknul 4 ještě zmrzlé závitky, oprskal celou kuchyň, včetně sebe i mě a závitky nechal volně připalovat. No žádný zázrak, bylo to příšerně mastné a chutnalo to jako závitky od číňanů u nás. Při dalším experimentování s ruskou kuchyní jsem ovšem zjistila, že když se to podusí třeba na zelenině, je to dokonce i poživatelné.
Ani jsem nevěděla, že moje jméno taky něco znamená (tedy kromě klasického nudného latinského překladu – a ten je jen pro Pavla tuším). V ruštině totiž Pavlin znamená páv. A to je taky důvod, proč mě tu nikdo neoslovuje správně – ti líní mě oslovují rovnou páve (Pavlin) a ti línější Paulina. Paní ředitelka je ovšem velmi uvědomělá a neustále všechny okolo napomíná, aby to vyslovovali správně. Až je mi z toho někdy trapně, protože já si její druhé jméno (otčestvo) nemůžu zapamatovat vůbec.
Zkoušela jsem pak najít ve slovníku i další jména, ale moc jich nebylo. Tak třeba Jula – to je káča (jako ta hračka) nebo neposeda.
Taky už mám toho nového souseda. Je to profesor v letech, antropologie nebo archeologie, nevím přesně (ale budu to muset zjistit protože, jestli archeologie, tak ho budu potřebovat), odhadem 60-65. Takový celkem ošklivý pán, který se se mnou vůbec nebaví (většinou je mu zatěžko odpovědět na pozdrav), v noci hrozně chrápe a se kterým se bohužel musím dělit o koupelnu. Včera tam nechal strašný svinčík. Používá můj toaletní papír a prostředek na mytí nádobí (kdybych ho nechala v kuchyni, tak ho budou používat úplně všichni) a myslím, že ty zubní kartáčky si pro jistotu odstěhuju zpátky do pokoje. Jak jsem na začátku psala, že ta koupelna nebyla tak špinavá, tak to se ukázalo být pouhou mojí domněnkou. Aktivně jsem se jala umývat zem v pokoji a když už jsem měla ten hadr v ruce, vzala jsem to i s koupelnou. Ne že bych chtěla tak dopodrobna vypisovat jaká jsem čistotná a pořádná ;-), ale má to svůj důvod. Poté, co jsem s vervou ženy v domácnosti z televizní reklamy nakráčela do koupelny a svůj bystrý zrak, zaměřující všechnu špínu a bakterie (Mr. Proper stál určitě hned vedle mě), nasměrovala pod vanu, myslela jsem, že omdlím (obávám se, že Mr. Proper omdlel zcela určitě). Pod vanou nejen že byl nametený takový ten klasický stavební svinčík, co zůstane po rekonstrukci (prach, kousky omítky, zbytky těsnící pěny atd.), ale dále se zde nacházela krabička od cigaret, krabička od sirek a jako bonus použitá intimka. Tím pádem jsem zde v této budově s jakýmkoliv úklidem nadplán skončila - nechci najít nic dalšího!
Víkend na vsi (5.7.)
Tedy vlastně pondělí a úterý, protože víkendy ve zdejším muzeu jsou tu jako jinde na světě samozřejmě pracovní.
Asi to bude znít divně, ale byla jsem líná jet na dva dny do Voroněže, tak jsem radši vstala v 5 ráno a jela jen do Liski (cca 30min vlakem) na trh doplnit zásoby v ledničce. Ale vyplatilo se to, protože hned ráno ve vlaku mi průvodčí blbě vrátila, tak jsem na cestě i docela vydělala :-)
Na trh jsem potřebovala nejen z důvodu doplnění potravin, ale nastal u mě velký problém – podařilo se mi prošoupat podrážky na mých oblíbených vlastnoručně malovaných jarmilkách. A řekněte mi, kde v Rusku koupit obyčejné jarmilky? Samozřejmě jsem nekoupila a tento palčivý problém odložila na příští návštěvu Voroněže.
Protože bylo pondělí, na trhu bohužel nebyly mléčné výrobky, tak byl problém sehnat čerstvé máslo, sýry a podobné lahůdky. Vynahradila jsem si to vynikající slaninou a ázerbájdžánským juicem z granátových jablek (vynikající, ale asi to byla ta věc, ze které mi nebylo moc dobře). Na tomhle způsobu nakupování se mi líbí, že vám bábuška dá slaninu (nebo sýr nebo cokoliv jiného) nejdřív ochutnat a když kývnete, že je to dobré, teprve potom vám kus uřeže a zabalí. Taky si při tomhle způsobu nakupování většinou dobře provětrám slovník, neboť bábuška se vždy snaží prodat co nejvíc, takže jí většinou musím nadvakrát vysvětlovat, že té slaniny (nebo sýru nebo čehokoliv jiného) nechci 1,5kg, ale stačí malý kousek. Poté co se dostaneme na velikost cca 400g (menší kousek většinou ani nechtějí prodat) bábuška většinou obrátí oči v sloup, zakroutí hlavou a konečně kousek uřeže, zváží a zabalí. Někdy pak ještě následuje dotaz odkud že jsem a co tu dělám. A pak, že mi ta ruština jde, protože se opravdu nesnažím bábuškám na trhu vysvětlovat, že jsem tu jako dobrovolník, ale vždycky říkám, že tu studuju jazyk, což je taky pravda a navíc na to mám vízum. A jak jsem se ovšem dozvěděla už v prvním týdnu od jednoho německého dobrovolníka, v mém případě jde víceméně o ilegální vízum, což je ale prý dobře. Tak se mi zdá, že se ti Rusové v té byrokracii tak trochu vyžívají.
Druhý den jsem využila k patřičně dlouhému spánku a pak k procházce po okolí, kterou jsem si protáhla nakonec až do sousední vesnice Kopaniše, kde jsem podle milníku na kolejích zjistila, že jsem ušla 4km. Jelikož to tam vypadalo pořád stejně jako v Divnogorje a nějaká cesta, která by zpátky vedla jinudy nebyla k mání, tak jsem to otočila a šla zase zpátky. Aspoň jsem po cestě (kromě pozorování vrcholné sovětské lidové architektury) zjistila, že v Divnogorje je ordinace lékaře (medpunkt) a taky že je tu i pošta. Bábuška, které jsem se ptala na cestu, říkala, že pošta je na vedlejší ulici – což znamenalo za nejbližším stromem doleva, po úzké cestičce a na celé „ulici“ byl jen jeden barák – pošta a nějaký kulturní klub dohromady.
Na poště kromě poštovních služeb prodávají například prací prášky, cigarety apod. Paní na poště byla milá, dopis pro babičku i s nalepenýma známkama si ode mě vzala, zvážila ho, pak něco spočítala, někam zavolala a pak mi řekla, že doplatím 25 rublů a 10 kopějek. Místo toho jsem paní dala další známky za 20 rublů, které jsem koupila ve Voroněži. Paní pak neměla 5ti rublovou známku tak musela použít s menší hodnotou. Ve výsledku bylo na obálce cca 10ks známek (což byla skoro polovina obálky). Půlka vypadala, že odpadne v příštích 5ti minutách a druhá za půl hodiny. A dopis prý půjde až další den.
Asi to bude znít divně, ale byla jsem líná jet na dva dny do Voroněže, tak jsem radši vstala v 5 ráno a jela jen do Liski (cca 30min vlakem) na trh doplnit zásoby v ledničce. Ale vyplatilo se to, protože hned ráno ve vlaku mi průvodčí blbě vrátila, tak jsem na cestě i docela vydělala :-)
Na trh jsem potřebovala nejen z důvodu doplnění potravin, ale nastal u mě velký problém – podařilo se mi prošoupat podrážky na mých oblíbených vlastnoručně malovaných jarmilkách. A řekněte mi, kde v Rusku koupit obyčejné jarmilky? Samozřejmě jsem nekoupila a tento palčivý problém odložila na příští návštěvu Voroněže.
Protože bylo pondělí, na trhu bohužel nebyly mléčné výrobky, tak byl problém sehnat čerstvé máslo, sýry a podobné lahůdky. Vynahradila jsem si to vynikající slaninou a ázerbájdžánským juicem z granátových jablek (vynikající, ale asi to byla ta věc, ze které mi nebylo moc dobře). Na tomhle způsobu nakupování se mi líbí, že vám bábuška dá slaninu (nebo sýr nebo cokoliv jiného) nejdřív ochutnat a když kývnete, že je to dobré, teprve potom vám kus uřeže a zabalí. Taky si při tomhle způsobu nakupování většinou dobře provětrám slovník, neboť bábuška se vždy snaží prodat co nejvíc, takže jí většinou musím nadvakrát vysvětlovat, že té slaniny (nebo sýru nebo čehokoliv jiného) nechci 1,5kg, ale stačí malý kousek. Poté co se dostaneme na velikost cca 400g (menší kousek většinou ani nechtějí prodat) bábuška většinou obrátí oči v sloup, zakroutí hlavou a konečně kousek uřeže, zváží a zabalí. Někdy pak ještě následuje dotaz odkud že jsem a co tu dělám. A pak, že mi ta ruština jde, protože se opravdu nesnažím bábuškám na trhu vysvětlovat, že jsem tu jako dobrovolník, ale vždycky říkám, že tu studuju jazyk, což je taky pravda a navíc na to mám vízum. A jak jsem se ovšem dozvěděla už v prvním týdnu od jednoho německého dobrovolníka, v mém případě jde víceméně o ilegální vízum, což je ale prý dobře. Tak se mi zdá, že se ti Rusové v té byrokracii tak trochu vyžívají.
Druhý den jsem využila k patřičně dlouhému spánku a pak k procházce po okolí, kterou jsem si protáhla nakonec až do sousední vesnice Kopaniše, kde jsem podle milníku na kolejích zjistila, že jsem ušla 4km. Jelikož to tam vypadalo pořád stejně jako v Divnogorje a nějaká cesta, která by zpátky vedla jinudy nebyla k mání, tak jsem to otočila a šla zase zpátky. Aspoň jsem po cestě (kromě pozorování vrcholné sovětské lidové architektury) zjistila, že v Divnogorje je ordinace lékaře (medpunkt) a taky že je tu i pošta. Bábuška, které jsem se ptala na cestu, říkala, že pošta je na vedlejší ulici – což znamenalo za nejbližším stromem doleva, po úzké cestičce a na celé „ulici“ byl jen jeden barák – pošta a nějaký kulturní klub dohromady.
Na poště kromě poštovních služeb prodávají například prací prášky, cigarety apod. Paní na poště byla milá, dopis pro babičku i s nalepenýma známkama si ode mě vzala, zvážila ho, pak něco spočítala, někam zavolala a pak mi řekla, že doplatím 25 rublů a 10 kopějek. Místo toho jsem paní dala další známky za 20 rublů, které jsem koupila ve Voroněži. Paní pak neměla 5ti rublovou známku tak musela použít s menší hodnotou. Ve výsledku bylo na obálce cca 10ks známek (což byla skoro polovina obálky). Půlka vypadala, že odpadne v příštích 5ti minutách a druhá za půl hodiny. A dopis prý půjde až další den.
Jak jsem si přála.... (1.7.)
Jak už víte, každý den na mě nemilosrdně čeká 3km túra + 406 schodů do kopce a z kopce. Toho dne bylo zase vedro jako prase a mě se klasicky nechtělo ráno vstávat. Takže jsem se na svou pravidelnou obchůzku vydala krátce po obědě s tím, že ty pelmeně aspoň rychleji strávím. První polovinu cesty mě celou dobu doprovázel nějaký návštěvník, který bral můj přiblblý výraz a odpověď, že nerozumím a nemluvím (no rozuměla jsem, ale fakt se mi s ním nechtělo bavit) jako přátelské gesto. Dokonce na mě čekal, když jsem se ve snaze ho setřást vydala mimo prohlídkovou trasu na strmý sráz, kde hrozilo, že mi každou chvíli ujedou nohy a já posvištím dolů z kopce rovnou do kolejí a kam by dobrovolně vlezl jen blázen. Naštěstí si to pak namířil směrem k dětskému táboru (kdoví co byl zač?) a já si říkala, že je to fajn, že už to mám skoro za sebou a že je škoda, že ty bouřkové mraky tohle vyprahlé místo zase jako na potvoru obletí. A jak mi bylo vedro tak jsem si říkala, že bych chtěla trochu zmoknout. Bouřkové mraky odletěly v dál a já už se těšila jak si dám „doma“ sprchu. Když už jsem byla skoro ve vesnici, přibrzdilo vedle mě auto a nějaký chlápek se ptal, jestli mi do tašky s bordelem může přihodit plechovku, na což jsem kývla a v duchu si říkala, že určitě nemůže být normální, protože každý normální Rus by plechovku hodil z okna a ujel. Normální nebyl. Začal se vyptávat, kam že jdu, jak se jmenuju, až jsem si chvílemi připadala jako Karkulka pronásledovaná vlkem. Když už jsem potřetí odmítla jeho nabídku, že mě sveze, začal něco brblat, že požaluje Marině (ředitelka muzea), že taková krasivaja dievočka... a něco.... a něco... a prý zmoknu.
Řekla bych, že to byl buď přestrojený čert nebo pánbůh, který zrovna neměl co dělat. U odbočky k ubytovně šlápnul na plyn a ujel, já si vydechla, že mám klid a během 20ti vteřin začalo pršet. Jak už jste si asi všimli, počasí v Rusku je vždycky extrémní, takže než jsem doběhla posledních 100 metrů, byla jsem promočená na kost, dotlučená od krup a pěkně zmrzlá...
Chtělo by to na závěr asi nějaké ponaučení, ale když se nad tím zamyslím napadá mě milion příjemných způsobů jak takové přání zneužít...
Řekla bych, že to byl buď přestrojený čert nebo pánbůh, který zrovna neměl co dělat. U odbočky k ubytovně šlápnul na plyn a ujel, já si vydechla, že mám klid a během 20ti vteřin začalo pršet. Jak už jste si asi všimli, počasí v Rusku je vždycky extrémní, takže než jsem doběhla posledních 100 metrů, byla jsem promočená na kost, dotlučená od krup a pěkně zmrzlá...
Chtělo by to na závěr asi nějaké ponaučení, ale když se nad tím zamyslím napadá mě milion příjemných způsobů jak takové přání zneužít...
Na dva dny do města (28.6.)
Paní ředitelka je hrozně fajn – domluvila mě a Nelye místa v muzejní dodávce, která jela v pondělí z Divnogorje do Voroněže (aspoň jsme ušetřily 130rublů za cestu). Takže jsme se po týdnu na vsi dostaly zase do civilizace. Ale byla to panečku jízda – než jsme najeli na dálnici (Rostov na Donu – Voroněž) připadala jsem si se zavřenýma očima, že jsem ve startující raketě. Dálnice pak byla překvapivě rovná s provozem asi jako u nás na D1 ve špičce. Ve městě pak přirozeně vedly moje první kroky do kanceláře na internet. Bez něho je občas v Divnogorje nuda. Pak jsem se měla sejít s Katyou. Ta na mě čekala u Natalye, která opožděně slavila narozeniny. Při této příležitosti se mi poštěstilo ochutnat tradiční slavnostní ruský pokrm zvaný „okružka“ – na malé kousky nakrájené čerstvé okurky, vařené brambory, vařené vajíčko a samozřejmě kopr, vše smíchané dohromady. Na talíři se pak vše zalije kvasem (světlým, nejlépe domácím) a vznikne z toho taková jakože polévka a ještě se vmíchá majonéza – no zní to šíleně, vypadá to šíleně, ale je to vcelku poživatelné. Pak jsme si otevřely láhev šampaňského a skoro do půlnoci jen tak seděly a povídaly.
Po cestě ke Katye domů jsme rozebíraly problematiku kožichů v Rusku a Katya mě zase krmila svýma úžasnýma historkama. Kromě toho, že mi tvrdila, že jí nějaká bábuška říkala, že v úterý má být 40°C (což bych jí v těchhle vedrech byla ochotná věřit) to byla tentokrát historka (a to prý založená na pravdě) o tom jak šla nějaká ženská sama potmě domů a za ní šli dva chlapi. Když přidala do kroku, oni přidali taky. Tak začala utíkat a zaběhla někde do vchodu. Chlápci ji minuli a ženská prý slyšela, jak se mezi sebou baví o tom, že ji ztratili a že měla být žrádlo pro norky. No kde ušetříte, tam ušetříte... Taky prý se dá v Rusku koupit lidské maso na trhu (to jí klidně budu věřit, protože v Rusku je možné všechno, že?) a já si začínám myslet, že je Katya už moc dlouho sama doma (předtím pracovala pro armádu jak jsem pochopila) nebo že moc pije...
Druhý den jsem pak zašla na rynok (trh) nakoupit nezbytné chybějící věci a hurá zpátky električkou mezi kopce. A samozřejmě se to neobešlo bez komplikací. Tedy já jsem odjela a dojela v pořádku. Malým překvapením bylo, že na jízdním řádu ve Voroněži byl vlak do Liski napsaný 17:23, ale odjížděl už 17:10. Ale Nelya, která měla jet zpátky se mnou se jaksi neozvala. A pak ani další 2 dny. A pak jen tak zavolala, že je „vsjo charašo“ (v pohodě) a kdy bude další hodina. Nechápu...
Po cestě ke Katye domů jsme rozebíraly problematiku kožichů v Rusku a Katya mě zase krmila svýma úžasnýma historkama. Kromě toho, že mi tvrdila, že jí nějaká bábuška říkala, že v úterý má být 40°C (což bych jí v těchhle vedrech byla ochotná věřit) to byla tentokrát historka (a to prý založená na pravdě) o tom jak šla nějaká ženská sama potmě domů a za ní šli dva chlapi. Když přidala do kroku, oni přidali taky. Tak začala utíkat a zaběhla někde do vchodu. Chlápci ji minuli a ženská prý slyšela, jak se mezi sebou baví o tom, že ji ztratili a že měla být žrádlo pro norky. No kde ušetříte, tam ušetříte... Taky prý se dá v Rusku koupit lidské maso na trhu (to jí klidně budu věřit, protože v Rusku je možné všechno, že?) a já si začínám myslet, že je Katya už moc dlouho sama doma (předtím pracovala pro armádu jak jsem pochopila) nebo že moc pije...
Druhý den jsem pak zašla na rynok (trh) nakoupit nezbytné chybějící věci a hurá zpátky električkou mezi kopce. A samozřejmě se to neobešlo bez komplikací. Tedy já jsem odjela a dojela v pořádku. Malým překvapením bylo, že na jízdním řádu ve Voroněži byl vlak do Liski napsaný 17:23, ale odjížděl už 17:10. Ale Nelya, která měla jet zpátky se mnou se jaksi neozvala. A pak ani další 2 dny. A pak jen tak zavolala, že je „vsjo charašo“ (v pohodě) a kdy bude další hodina. Nechápu...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)