Předposlední týden (8. - 12.12.)

Práce, práce, práce...
Od pondělka do soboty
A v sobotu jsem si vzala volno a odjela do Divnogorje.

Tak mi zůstal předposlední týden v téhle šílené zemi. Všichni známí už pomalu začínají odjíždět, někdo na dovolenou, někdo domů...
Ve čtvrtek mi odjela Heidi (němka) do Číny a Gríša (rus) do Španělska, takže bylo potřeba se řádně rozloučit. Udělali jsme tedy ve středu večírek u nás na bytě. Nejdřív v půl 11té volali sousedi, že jsme hluční. Pak se Alban (francouzska) udělalo špatně a na dvě hodiny se zavřela na záchodě, který kompletně celý od země až do stropu... však víte co.... Když se nám podařilo Alban konečně vytáhnout ze záchodu a dostat do koupelny, nezbylo nám nic jiného než to uklidit. Christian (němec) mi statečně asistoval a když to všechno šel vynést do odpadků, lapila ho na ulici policie. Nenapadlo ho nic lepšího než vzít telefon, zavolat mi a předat telefon policii, protože jeho ruština je fakt mizerná. Policajt se mě zeptal, kde že bydlíme, načež jsem pohotově zalhala, že jsme na návštěvě (protože každý z nás má registraci na úplně jiných místech ve městě). Pak se mě zeptal co že opilý Christian dělá venku, načež jsem mu popravdě odpověděla, že šel vynést odpadky. Policista svou otázku zopakoval ještě dvakrát a když pokaždé dostal stejnou odpověď, požádal mě abych se podívala kolik je hodin. Odpověděla jsem mu, že půl 5té ráno, jakoby se nechumelilo. Chudák asi poznal, že s opilýma cizincema nic neudělá, tak mi řekl abych vyšla před dům a Christiana vzala domů. Problém byl, že Christian si vzal klíče od bytu a byt zamknul, takže jsem musela probudit spolubydlící Anju, říct jí co se stalo a že potřebuju klíče. Samozřejmě to probudilo všechny ostatní, takže z toho byla show. Nakonec jsme Christiana našli před domem a naštěstí bez policajtů. Aby toho nebylo málo, mám na katastrofálním průběhu večírku také svůj podíl. Kluci naříkali, že mají hlad. Jako nejjednodušší řešení se mi zdálo udělat obložený talíř, takže jsem si všechno nachystala a dala vařit vejce. To byla osudná chyba, protože jsem na ně zapomněla. Asi za hodinu jsem pak přišla do kuchyně, kde už byl docela smrad a když jsem viděla jak se vejce spíš smaží než vaří, nenapadlo mě nic lepšího než do hrnce napustit studenou vodu. Vejce ovšem pukla a tak byl v kuchyni smrad ještě větší. Bohužel už máme zalepená okna proti zimě, takže nejdou otevřít. Řekla jsem si, že nejlepší bude, když hrnec se smradlavými vejci vynesu na chodbu a nechám ho venku na stříšce nad vchodem, kam se dá dostat rozbitým oknem. Nepočítala jsem ale s tím, že zrovna další den ráno přijdou sklenáři okno opravit (bylo rozbité už 14 dní), takže okno spravili a zatloukli a my jsme bez hrnce (zůstal na stříšce i s vejci).
Ještě štěstí, že to byl večírek poslední.
Ve čtvrtek jsem si šla koupit lístek na autobus z Voroněže do Charkova. A v pátek byl fakt asi blbý den. Hned ráno se mi podařilo připálit perníčky, tak jsem pak šla radši do kanceláře. V kanceláři na nás čekala šéfka Milana, která se vrátila z Polska. Škoda, že si ji tam nenechali. Na zabití. Všechno co jsme společně s Irou, Annou a Royem naplánovali vzalo za své. Najednou nic není možné, nic nejde a ona se u toho usmívá tak, že se člověk cítí jako opravdový idiot. Popravdě když jsem odcházela v pátek z kanceláře, měla jsem chuť někoho nakopat. V autobuse domů jsme se potkaly se spolubydlící Anjou a když jsme přijely domů, zkusily jsme společně udělat perníčky ještě jednou. Pak přišel domů Roy a Anna a s perníčkama začala být docela zábava – udělali jsme vánoční kolečka, čtverečky, stromečky, domečky, písmenka, ryby, hvězdičky, králíka, slona, žirafu, kočku a malého ku klux klana. Chtěla jsem zkusit udělat vánočního Lenina, ale Anja mi to kategoricky zakázala. Nakonec jsme měli příjemný večer i s vánoční muzikou...
V sobotu ráno jsem se ještě pokoušela najít lepší místo pro náš vánoční večírek ale Milana mi řekla, že prý jsme to všechno začali dělat pozdě, tak jsem se jí omluvila, za to, že se jí do toho pletu, otočila se na podpatku a odešla s novou dobrovolnicí Veronikou (z Maďarska) na výstavu.
Po výstavě jsem sedla na vlak a odjela do Divnogorje. Docela jsem se už těšila, vypadnout z města, aspoň na chvilku. Po cestě jsem ale velice rychle poznala, že tentokrát jsem si nekoupila lístek na vlak, ale do divadla. Hned ve Voroněži se ve vagóně strhla hádka mezi průvodčí a jakousi ženštinou, které se nelíbilo cosi s lístkem. O dvě zastávky dál si ke mě přisedl mladý kadet v uniformě a ožralý chlap. Chlapa velice zajímalo, co dělám na notebooku (ano v Rusku je to velice neobvyklé – jet vlakem a pracovat na počítači) Chlapa jsem poslala do háje. Odešel někam na druhý konec vlaku a když se vrátil strhla se zase hádka mezi ním a průvodčí. Nechtěl zaplatit za lístek. Nakonec začal nadávat, že mu ženské celý život jenom nadávají a že se „na chuj“ ženil a že mu žena pije už 40let krev. To ovšem neměl dělat - ve vagóně to vyvolalo vlnu nevole mezi jedoucími ženami, které mu to začaly patřičně vracet a strhla se genderová hádka, kterou nakonec ukončila až ochranka.
V Divnogorje mě na zastávce vyzvedl Nikolaj Stěpanovič a odvezl mě do gastinice. Uvařila jsem si čaj a chtěla jsem ještě pracovat na počítači. V 8 hodin jsem ale usnula jak malé děcko a spala jsem cca 15 hodin. V neděli na oběd jsem se šla naposledy projít po vesnici. Napadlo spousta sněhu a v celé vesnici bylo absolutní ticho – tohle mi bude chybět. Vrátila jsem se ještě do gastinice, abych si usušila věci, Nikolaj Stěpanovič mi přivezl tři litry domácího mléka (tohle mi bude chybět ještě víc) a vlakem odjela zpátky do Voroněže – taková rychlá dovolená. Zůstala bych dýl, ale v sobotu když jsem odjížděla, volali z jedné školy, kde učím, že potřebují přeložit nějaké papíry z češtiny do ruštiny, takže zase práce (ale aspoň za peníze).