pondělí 28. března 2011

Pan domácí se opil... (8.-27.3.)

Tak se mi zdá, že příchod jara hodně Rusů slaví stejně jako oficiální svátky – tedy spíše zapíjejí, než slaví. Problém je v tom, že jaro sem přichází dlouho. A pak nemá mít tahle země problém s alkoholismem a pověst Rusko=vodka.

Jako by nestačilo, že když jsme si pronajaly domek, ukázalo se, že náš pan domácí je mladý, úspěšně začínající alkoholik. Několikrát k nám domů přišel opilý a jednou přišel střízlivý a opil se až u nás. Nejdřív u nás netekla asi týden teplá voda. Až potom, co pana domácího Anya strašně seřvala a já jsem mu oznámila, že jsme si zavolali opraváře – plynaře, se nejspíš dostatečně zhrozil naší aktivity, přijel střízlivý i s opravářem a všechno spravil. Takže domek zatím jakž takž funguje a všechno vypadá k lepšímu – začaly jsme se obávat, že až si přijde příští měsíc pro nájem, tak ho ani nepozná...
Dokonce máme už i domácí zvířátko/a – myši. V lovení myší nejsme experti, ale prudce se zlepšujeme. Já se zatím hrdě prohlašuji za největšího milovníka zvířat, protože myši jen vynáším/vyháním z domu, zato Anya a Heidi jsou mnohem brutálnější. Anya se pokusila jednu myš utopit (nebo spíš uvařit? – zalila ji v kýblu horkou vodou) – myš sice utekla, ale obávám se, že s mokrým kožichem ve sněhu to bylo její poslední. Heidi si běžně bere na myši kladivo – zatím žádnou netrefila, ale jestli trefí, tak doufám, že u toho nebudu.
Stejně je u nás ale s myšima ohromná zábava. Když jsme se my tři obyvatelky pokoušely zabít myš bambusovou holí, Sergej, který k nám přišel přišroubovat poličky, se málem počural smíchy.
Zpět k alkoholu...
Náš pan domácí není jediný, kdo má problém s chlastem. Potřebovala jsem odjet na pár dní do Divnogorje a v záchvatu dobrosrdečnosti jsem sebou vzala Veroniku – dobrovolnici z Maďarska, která se před několika dny vrátila z civilizace (rozumějte z EU) do divočiny (do Ruska). Bohužel jsem jí tím neplánovaně způsobila kulturní šok. Do Divnogorje jsme dorazily v pořádku, ubytovaly se a já jsem se začala shánět po jedné paní z vesnice, co jsem s ní potřebovala mluvit. Paní bohužel odjela někam k Moskvě a nikdo nevěděl kdy se vrátí. Potom jsem se začala shánět po Valentině Pavlovně – bylo mi řečeno, že trochu pila a že spí. Po každé když přijedu do Divnogorje, bydlím v prvním patře. V přízemí sedí sekuriťáci, které sice všechny znám, ale kteří nikdy nepřišli do patra, že mi něco chtějí – vždycky zespoda zavolali a hlavně kteří ve službě nikdy nepijí. Tentokrát se v 11 večer rozlétly dveře od pokoje, v nich stál sekuriťák, který měl noční – hrozně opilý, v jedné ruce popelník, v druhé cigaretu a prý proč nejdeme dolů s ním pít čaj....
A ráno velice originální budíček - do pokoje bez zaklepání vtrhla Valentina Pavlovna s příšernou kocovinou, sedla si na spící Veroniku a začala naříkat, jak je jí zle. Naneštěstí jsme s Veronikou zapomněly na stole nedopitou láhev vodky, kterou Valentina Pavlovna okamžitě zbystřila a prý jestli bych jí nemohla trochu nalít, že by se jí ulevilo od kocoviny. To bylo asi v 9 ráno. Valentinu Pavlovnu jsem opatrně vypakovala zpátky k ní do pokoje. Darovala jsem jí růžového kamarádíčka (Brufen) a šla zpátky k sobě, marně vysvětlovat Veronice, že tohle tady není normální. Ve 12 hodin, když jsme odjížděli autem zpátky do Voroněže, přišla Valentina Pavlovna a trochu se usmívala, což mi bylo podezřelé. Když na mě promluvila, myslela jsem, že omdlím – byla zase opilá. Táhlo to zní domácí samohonkou, takže si dokážete (to je jen řečnický obrat - kdo to nezažil, ten neví) představit ten odér v autě. A to jsme se po cestě museli zastavit v muzeu v Liski – to byla panečku ostuda...

Rybaření na zamrzlé řece II (22.3.)


S rybařením a otázkou velikosti ryb jsem otravovala všechny okolo tak dlouho, až nakonec spolubydlící Heidi souhlasila, že se se mnou půjde rybářů na zamrzlé městské přehradě zeptat, jak se věci mají.


V úterý ráno, před tím něž jsme šly do práce, jsme se tedy vypravily na zamrzlou městskou přehradu. Pravda od břehu jsme se odvážily jen na pár desítek metrů, ale stejně to byl dost adrenalin, když jsem si představila, že svítí sluníčko, led taje a pod námi jsou 4m vody. Navíc na ledu byla křehká vrstva polozmrzlého sněhu, který nepříjemně křupal.
Nikdy bych nečekala, že místní rybáři budou tak družní, veselí a ochotní a klidně se nechají i vyfotit (ten jeden byl určitě takový, protože byl téměř namol).
Naše první otázka, kterou jsme položily maličkému ruskému mužiku jménem Igor, byla, jestli je bezpečné chodit tady po ledu (jsme to ale hloupé děvočky, že?)? Odpověď byla více než jednoznačná: „Není.“ Ale prý se nemáme čeho bát, protože tady je led ještě silný a přímo vedle nás vyvrtal díru do ledu – měl ještě dobrých 40cm, ale vzápětí nám k jeho odpovědi a názorné ukázce přidal spoustu historek o tom, kdo a kde se tento rok propadl. Jedna z těch veselejších byla o rybáři, který se za slunného počasí propadl nedaleko od místa, kde jsme stáli. Když ho prý vytáhli ven (mimochodem k tomu používají vrtáky, kterými dělají díry do ledu), sundal si mokré oblečení a protože bylo prý vcelku teplo, ani se nešel domů převléct, ale rovnou si šel vyvrtat díru o kousek dál a klidně pokračoval v rybaření.
Igor, kterému bylo asi kolem 40ti, byl hrozně upovídaný. Dozvěděly jsme se, že ryby neloví na prodej, rybařit chodí pro zábavu a taky proto, že teď nemá práci, tak aby neseděl doma. Stejně tak odpovídali i ostatní rybáři, ale jsou prý i tací, kteří loví na prodej. Ti pak dělají několik děr (10-15) vedle sebe a pod led natahují sítě. A na zimním rybaření je láká hlavně to, že můžou chodit po ledě.
Nad naší hlavní otázkou – co dělají, když chytí rybu větší než je díra v ledu – se všichni smáli. Někteří tvrdili, že v městské přehradě tak velké ryby nejsou a někteří, že jsou. Ale v případě, že ryba bude větší než díra, budou spolupracovat – jeden bude provázek s chycenou rybou držet a druhý bude zvětšovat díru – přece rybu nepustí, že?

pondělí 21. března 2011

Rybaření na zamrzlé řece... (20.3.)

„Poslouchej, já už se na tebe nemůžu dívat,“ říká mi jednou moje věrná kamarádka novinářka Irina (a taktéž osobní psycholog a pozorovatel), „měla by ses víc bavit a ne jen pracovat, dělají se ti vrásky na čele.“

Že prý bych to neměla tak přehánět a udělat si volno. Ve smyslu – volno jako opravdické volno a ne volno, že pojedu někam jinam řešit něco jiného...
Irina je velice pozorný člověk, miluje zkoumat lidské charaktery a změny nálad a vždycky všechno pozná.
Tak jsem poslechla. Po sobotním večírku, na který mě pozvali moji známí muzikanti, jsem se v neděli probudila do slunného pozdního poledne s rozhodnutím, že tento den věnuji relaxování, odpočinku a nicnedělání. Vydala jsem se na pěší výlet zkoumat ostatní části naší vesnické čtvrti. Divím se, že se to tady jmenuje Dinamo, spíš by se měla jmenovat Vojenská nebo Revoluční nebo tak nějak... Názvy ulic jsou v pravdě ruské – ul. Hrdinů revoluce, ul. Obrany revoluce, Kavalerijská, Pracovní, Vojenská ulička, Osvoboditelů práce... atp.
Naše ulice Hrdinů revoluce je svým tvarem velice atypická:
- a na rozdíl od normálních ulic tady naproti sobě nenajdete sudá a lichá čísla stejné hodnoty, ale například 43 a 76 nebo 55 a 118...
Naše čtvrť leží na břehu městské přehrady a nedaleko od našeho domu se dá dojít přímo k vodě. Tedy dalo by se kdyby tam nebylo bláto (jsem si jistá, že ho tam může být i půl metru). Z kopce nad přehradou je krásný výhled na Severní dvoupatrový most, na Levý břeh a na zamrzlou přehradu, na které rybaří odvážní ruští mužici. Po ledu začínají chodit téměř okamžitě po tom, co přehrada v listopadu zamrzne. Všichni vypadají stejně a mají stejné vybavení – vrták a bedýnku s rybářským náčiním, na které při rybaření sedí . Vrtákem vyvrtají díru do ledu , do díry ponoří špagátek s návnadou (udice jsem u nich nikdy neviděla), sednou na bedýnku a čekají. Je to nádherný pohled. Když jsme jely s Irinou maršrutkou přes Severní most a pozorovaly rybáře, řekly jsme si, že by stálo za to, udělat s nimi rozhovor nebo napsat článek. Přitom jsme přišly na jednu velice zapeklitou otázku: Co bude rybář dělat, když uloví rybu, která je větší než jeho díra v ledu??

Rybáře to pravděpodobně může rozmrzet, ale zaručeně to pobaví celou maršrutku...

čtvrtek 10. března 2011

Budeme se stěhovat... (10.3.)

Už asi měsíc si s Heidi ( z Německa) a Anyou (Ruska) hledáme nějaké bydlení. Nakonec jsme našli...

Bylo to dne 8. března. V tento den se v Rusku slaví mezinárodní den žen – a že je to země veliká - slaví se ve velkém. To znamená, že už tři dny předem se na ulicích objevují stánky s květinami, každá druhá žena ( a postupně jich přibývá) si nese kytici a v samotný den 8. března vás každý málem zdraví na ulici. Protože Česko je země malinká, tak se svátek slaví v malém – tzn. skoro vůbec, tak mi tak nějak nepřišlo, že tady mají už dva dny volno a jako husa hloupá jsem šla do práce – a ochranka, která sedí na recepci si nejspíš konečně potvrdila, že nejsem jen divná, ale že nejsem z Ruska (už mě dobře znají a nemusím jim pokaždé říkat který klíč chci). Dokonce i chlap, který tam opravoval na chodbě automat se mě udiveně ptal co dělám v práci... (nejdřív mi ale samozřejmě pogratuloval k svátku).
Po obědě za mnou do kanclu přišla Heidi (taky není z Ruska a taky přišla z práce) a společně jsme se rozhodly to risknout a obvolat nějaké inzeráty. Většinou to dělala Anya, protože je rodilá mluvčí a já po telefonu špatně rozumím i česky. Byt, jak jsme původně chtěly, jsme nenašly a Heidi dostala nápad, že by jsme se mohly poohlédnout po domku, protože v centru a jeho blízkém okolí jich pár je. Nejdřív se nám zalíbila nabídka domku daleko od centra, ale zato s baňou, zahrádkou a já nevím čím ještě, nicméně prioritní pro nás bohužel byla lokalita, tak jsme zavolaly na inzerát s domkem jen 5 zastávek MHD od mojí práce, 2 zastávky do práce pro Heidi a 7 zastávek pro Anyu (já jsem jich do teď projížděla 21 a Anya přes 25).
Abychom se dostali k samotné veselé historce, ještě nutno dodat, že za domek pán požadoval 10000 + inkaso.
Pánovi jsme zavolali a on prý jestli máme čas si ho prohlédnout třeba za hodinu, že tam zrovna je. Po telefonu měl velice příjemný hlas, který evokoval nějakého úspěšného byznysmena nebo člověka podobného typu. Na zastávku nás přišel vyzvednout vysoký, docela sympatický muž, asi 35ti-letý, v černém obleku a bílé košili. Měl jen jednu malou vadu – byl opilý téměř na mol... Přišel ještě s kamarádem, který na tom byl dost podobně, vzájemně se podpírali při chůzi a hrozně se omlouvali, že jako je ten svátek, tak že ho jako oslavují. Společně jsme došli do domku, (tedy on je to spíš půldomek) kde nás čekal další jejich kamarád, taktéž v podroušeném stavu. Domek se nám s Heidi líbil, i přesto, že má dvě ze tří místností průchozí a třetí neprůchozí místnost nemá dveře :-) Průchodnost místností je tu celkem běžná věc – domků jsem tu viděla několik a je to prostě pro tuto architekturu typické – třípokojový domek s neprůchozími pokoji nenajdete. Nám se hlavně líbilo, že je čistý (ve smyslu - žádná plíseň), což je tu naopak jev dost ojedinělý. K domku patří garáž – dřevěná stodola na dvorku – shodly jsme se, že to bude výborné místo pro zastřešení letních večírků a za garáží prý malinká zahrádka, ale teď tam leží ještě dvoumetrová hromada sněhu, tak není nic vidět.
Alexej, jak jsme se dozvěděly, že se muž jmenuje nám všechno ukázal a povyprávěl (některé věci díky své opilosti i třikrát) a pak jsme se dostaly k otázce financí. Musím se pochválit, jsem dobrá – z 10ti tisíc jsem ho ukecala na 8500... Skoro jako na trhu...
Další den jsem se mu nemohla dovolat, tak jsem se trochu bála, že vystřízlivěl a rozmyslel si to, ale pak se ozval sám a dneska jsem podepsali smlouvu, zaplatili první nájem a dostali klíče. Ještě zítra nám má přijít spravit něco na karmě. A my s Heidi už se těšíme, až pojedeme za město, do toho nového nákupního centra, kde by měli otvírat Kiku, abychom si domek trochu zútulnily...

pondělí 7. března 2011

Nižný Novogorod II.

Nižegorodský sightseeing...

Nižný Novgorod je řekami Oka a Volha rozdělený na tři části, mezi kterými se dá přesouvat po čtyřech mostech. Díky velikosti města to ovšem znamená časté dopravní zácpy (i když na Moskovský prospekt ve Voroněži teda rozhodně nemají).
První věc, kterou jsem zbystřila ihned po příjezdu byla téměř úplná absence klasických žlutých maršrutek. Jezdí tu buď obyčejné autobusy nebo klasické PAZy.
Centrum města a především hlavní bulvár Balšaya Pokrovskaya jsou plné suši barů, které jsou velice populární v celém Rusku. Na konci ulice Balšaya Pokrovskaya je na jedné straně náměstí Gorkého a na druhé náměstí Minina.
Podařilo se mi tady koupit jednu dost zvláštní věc, což byl boršč z kuřecího masa – velice neobvyklá věc...
Dále jsem navštívila kreml – je dominantou centrální části města a první který jsem kdy viděla, takže jsem si do té doby nějak nedovedla představit co to vlastně je. Jsou to hradby nad řekou a uvnitř hradeb je kostel a nějaké budovy – jako Správa Nižegorodské oblasti, Muzeum umění, suvenýry apod... ale je odtud hezká vyhlídka na mosty a zamrzlou řeku.
Dalším místem, které stojí za to vidět je „Jarmarka“ - neboli tržnice, krásná velká budova, ale uvnitř jsou jen obchody s oblečením,
Vedle jarmarky stojí veliký Lenin. I v tomhle město trochu vybočuje, protože hlavní náměstí se nejmenuje Lenina, ale Gorkého (stejně tak se i jmenovalo město - Gorkij) a chudák Lenin je i se svými tovaryši (sousoší hned vedle něj) odsunutý na nedůstojné místo, které se sice jmenuje náměstí Lenina ale jako náměstí vůbec nevypadá. Spíš připomíná okrajovou část města.
Dominantou této části města je chrám Alexandra Něvského, který má třetí největší zvon v Rusku, velikostí nijak nevyniká, ale uvnitř je docela impozantní. Podařilo se mi vyfotit ikonostas, aniž by mi za to někdo vynadal (je to samozřejmě zakázáno).
Po cestě od chrámu do centra jsem si z autobusu chtěla vyfotit zamrzlou řeku a nějaký vousatý mužik vedle mě se začal se mnou bavit. Vylezlo z něj, že ve Voroněži chodil na univerzitu a že se narodil ve Voroněžské oblasti. Ovšem podezřívám ho z toho, že si to vymyslel, protože se ptal na místa, která ve Voroněži vůbec neznám a ani nevím, že by tam takové měly být. Jediný název do kterého se strefil a který jsem znala, byl Kominternovská čtvrť, ale s tou je to stejné jako s Leninem – je prakticky v každém městě. Ale aspoň mi řekl spoustu věcí z historie Novgorodu. Nabídl mi pak, že půjde se mnou a bude mi dělat průvodce, což jsem s díky odmítla (i když vypadal na mnicha, v očích mu hráli ďáblíci).
V muzeu fotografie nás čekala paní ředitelka a taky výstava preparovaných motýlů (kdo by to byl čekal v muzeu fotografie,že?) a fotky kytiček nějakého japonce (podezřívám ho z toho, že fotky pořídil na jednom ze svých výletů do Evropy)
Díky tomu, že mi ujel vlak, jsem měla na prohlídku města o dva dny víc. Jeden z dnů navíc jsem využila k delšímu pěšímu výletu do kláštera na břeku řeky Volhy.
První část cesty vedla po Nábřežní ulici, kde jsem objevila Muzeum umění (je tady rozděleno na víc částí). V muzeu měli jako v každém správném ruském muzeu umění obrazy z 16tého až 18tého století. Většina autorů byla anonymních a u některých obrazů bylo těžko odhadnout, jestli jde o kopii nebo originál. Velmi mě tu pobavil italský obraz zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ježíš byl ryšavý a nápadně připomínal opičáka Chewbacca neboli Žvejka z Hvězdných válek.
Dál po cestě jsem se zeptala pána na cestu a protože pán byl rus, dali jsme se do řeči, ochotně mi poradil a kus cesty mě doprovodil. Zjišťuju, že mám v ruštině asi už zase docela silný přízvuk, protože lidi poznávají, že jsem cizinka. Pán se samozřejmě důkladně vyptal, co tu dělám atd... a že prý s ním studovali dva češi, kteří jsou teď v Čechách úspěšnými inženýry (až mi přišlo, že se diví, že je neznám). Po cestě nás minuli dva běžící kluci v tričkách bez rukávů (bylo -4) a s kalašnikovama na zádech... Pán na to ani slovo – nejpíš je to tady normální jev...
S pánem jsme se rozloučili na křižovatce a já jsem se vydala dál ke klášteru. Po cestě jsem ještě udělala odbočku k mešitě, ale byla zavřená. A jak jsem se tak různě po cestě zastavovala a odbočovala, dorazila jsem do kláštera se setměním a muzeum bylo zavřené. Ale paní průvodkyně, která muzeum právě zavírala (na tři zámky a tři pokřižování) mi ochotně povyprávěla historii vzniku kláštera.
Po návratu do centra jsme měly sraz s německou dobrovolnicí Nadjou, která si mě na jednu noc nastěhovala k sobě a večer jsme šly na uvítací večírek pro nově příchozí dobrovolníky.
Poslední den, jsme se vydaly do města jen na chvíli, abychom navštívily jednu galerii v centru. Nikdy se mi nestalo, že bych řekla, že jsem za návštěvu galerie nebo muzea vyhodila peníze. V tomhle případě jsem si říkala, že kdybych těch 80 rublů vyhodila jen tak na ulici, bylo by to pro mě přínosnější. Zbytek dne jsme strávily doma, protože hnusně sněžilo. Večer jsem se ještě sešla s klukem z autobusu, který mě šel znova vyprovodit na vlak, před vlakem jsme se rozloučili a já si říkala, že si alespoň budu pamatovat jak jsem 25té narozeniny strávila ve vlaku :-)
A tak mám zase na nějaký čas nacestováno a sedím v naší kanceláři, kde se konečně oteplilo natolik, aby se tu dalo sedět a pracovat víc než 4 hodiny denně.

Nižný Novgorod I. (28.2. - 6.3)


...možná, že bez těch hromad sněhu to může být docela příjemné město. Vůbec není tak špatné, jak o něm všichni kdo tu žijí, říkají že je. Ale je těžké nějakým způsobem uchopit jeho atmosféru a nějakou obecnou charakteristiku... nakonec se mi tu docela líbilo... třeba se sem jednou vrátím...???


Společně s Jekatěrinburgem, Novosibirskem a Kazaní se řadí mezi kandidáty na třetí největší město v Rusku.
Cesta do Nižného proběhla ve velmi klasickém duchu, protože jsem se ocitla v oddíle se třema bábuškama – tzn. dozvěděla jsem se jejich životní příběhy, znám životní příběhy a jména všech jejich příbuzných a známých atd. atd.
Po příjezdu vlakem (16 hodin vlakem z Voroněže) vás neuvítá žádná výstavní nádražní budova – což je v Rusku trochu divné...
Zato mě uvítal český dobrovolník Lukáš. Tím se dostáváme k účelu cesty, kterým bylo uspořádání výstavy. Tu si vymysleli nižegorodští dobrovolníci aby měli výkaz nějaké činnosti. Bohužel se v organizaci a provedení projevilo dost podceněných situací...
Výstavu pojmenovali Česká republika očima českých fotografů a domluvili pro ni místo v kavárně kina Orlyonok na ulici Balšaya Pokrovskaya – což je hlavní bulvár Nižného Novogorodu – takže místo vcelku lukrativní.

Ráno jsme zašli do fotolabu pro fotky a průšvih byl na světě – fotky byly na obyčejném foto-papíře a měly lesklý povrch. Začali jsme řešit otázku jak je dát na zeď. Skla ani rámečky jsme neměli a vedení kavárny nám zakázalo lepit cokoliv na zeď. Po minulé výstavě tam zůstaly viset jakési papírové plakáty, které byly sice dost zmuchlané a křivé, ale z druhé strany připomínaly bílou, takže jsme jimi vzali z vděk (jak jinak to řešit 3 hodiny před začátkem výstavy, že?)
Výsledek byl nevalný, mě bylo do pláče a svoje plány napsat o výstavě do českých novin jsem si rychle rozmyslela (třeba se mi podaří lepší výsledek tady ve Voroněži)...
Nutno ovšem dodat, že za to může manželka honorárního konzula ČR, která naslibovala hory doly jak výstavu podpoří, zaplatí a já nevím co ještě a dva dny před zahájením dala od všeho ruce pryč. Na zahájení se ale aspoň dostavila na 15 minut i s honorárním konzulem České republiky Olegem Alexejevičem Kolobovem. Jediné co ji zachránilo od mých hlasitých výčitek o neseriózním jednání s českými občany, bylo to, že mi zaplatila cestu do Nižného a zpátky.
Taky jsem naivně očekávala větší podporu nižegorodské organizace Sfery, která nakonec našla peníze na zaplacení tisku fotek, v návštěvě při zahájení, ale objevila se tam jenom koordinátorka dobrovolníků Darina, což mi jaksi připadalo, že o práci dobrovolníků nejspíš nemá extra velký zájem.
Tak se mi opět potvrdilo, že co si člověk neudělá sám, to nemá.
Druhý den nám volala paní konzulová, že máme přijít na univerzitu a udělat prezentaci o ČR pro studenty mezinárodních vztahů. Po mě chtěla cosi o etnologii Moravy, ale nakonec se stejně všichni ptali jen na cenové poměry v ČR a utvrzovali se v tom, že u nás se prostě máme líp.
Večer jsem se ještě v doprovodu německé dobrovolnice Nadji dostavila na návštěvu konzulátu ČR na hodinu češtiny, kde mě učitelka Světlana poprosila abych studenty pozvala na naši výstavu a abych tam s nimi druhý den zašla a provedla je.
To jsem jí slíbila a taky udělala. Bohužel háček byl v tom, že to bylo večer a já jsem ten večer měla jet zpátky do Voroněže. Celou dobu jsem si bůhví proč myslela, že mi jede vlak v 19:52. Po cestě z výstavy se autobus dostal do dopravní zácpy a při té příležitosti jsem se v autobuse seznámila se sympatickým rusem. Dali jsme se do řeči, šel se mnou k Lukášovi pro kufr a pak mě doprovodit na nádraží a protože jsem si pořád myslela, že vlak jede 19:52, tak jsme nepospíchali. Když jsme přišli a nádraží a na jízdním řádu vlak nebyl, stačil jeden pohled na můj lístek kde se na mě smál časový údaj 19:20. Na nádražních hodinách bylo 19:27 a mě bylo jasné, že můj vlak je fuč....