Víkend tentokrát opravdu pracovní (11.7.)

Už asi šest let se tu v muzeu pravidelně koná tzv. Noc v Divnogorje. Vloni jim prý pršelo a letos to nevypadalo o moc líp.

Paní ředitelka se rozhodla po 14ti dnech mého pobytu tady vyzkoušet jestli jsem tak neschopná jak vypadám. Přidělila mě jako pomocnou ruku Valentině Pavlovně, která má v muzeu na starosti tzv. Podvoří (ukázka lid architektury – domek a stáj) a prodej suvenýrů. Příjemné je, že Valentina Pavlovna začíná pracovní den v 11 a posezením u kávy a cigarety.
Mým úkolem bylo pomoct s výzdobou Podvoří a připravit ho jako zázemí pro herce voroněžského Divadla operety a baletu a potom se postarat o rozsvěcení svíček ve skalním chrámu.
Celý den bylo v okolí muzea velice rušno, protože večer byla očekávána státní návštěva – guvernér voroněžského kraje a nějaký předseda (nemůžu přijít na adekvátní český výraz) ministerstva kultury pro voroněžský kraj. Muzeum, jeho okolí a dokonce i naše gastinica (ubytovna) byly od rána plné policajtů, kteří se poflakovali sem a tam a překáželi (ale tvářili se u toho velice profesionálně).
Obávám se, že tyto přípravy možná omarodím. Sice od rána co dvě hodinky zapršelo, ale venku bylo neustále dusno a kolem 27°C no a ve skalním chrámu kolem 8°C. Vždycky když jsem pak z chrámu vyběhla ven, myslela jsem, že to se mnou sekne.
Po všech přípravách zbývala do začátku vystoupení asi hodinka a já uznala za vhodné skočit se najíst a dát si sprchu. Když jsem se pak vracela zpátky, byli už policajti úplně všude... a já si tak jdu a pozoruju toho policajta přede mnou a říkám si sakra, ten chlap kroutí zadkem víc než já!
Představení začalo s půlhodinovým zpožděním, protože guvernér se někde zasekl. Byla to opereta s názvem Marica a jelikož jsem to neviděla celé, nevím o čem to bylo (Valentina říkala, že je to něco veselého o lásce). Úryvky, které jsem stihla shlédnout, byly ovšem velmi vtipné. Zvlášť ve chvílích, kdy jel okolo vlak (koleje vedou cca 150m za muzeem) – protože to bylo v noci, byly to vlaky nákladní a protože jsme v Rusku mají cca mezi 60 až 80 vagony, takže to nějakou chvíli trvá než projedou. V takových chvílích si člověk všimne jaký je tu v sobotu večer na dráze provoz. Dále mě velmi pobavila scéna, kdy bylo jeviště plné herců v prvorepublikových kostýmech a mezi ně vtančili další, kteří měli „lidové šaty“ a převáděli něco na způsob kozáčka a které pak vystřídaly orientální tanečnice a cikánka – no dokonalý mišmaš. Ale bylo to hezké.
Guvernér si pak po programu nechal uspořádat soukromou diskotéku na louce za řekou (vypadalo to jako malý fesťák). Nás pak čekal ještě úklid chrámu a do postele jsem se pak doslova doplazila ve dvě ráno a padla jak zabitá.
Neděle pak byla krutá, protože mě čekala klasická obchůzka a to hned ráno. Po cestě jsem se zastavila v archeoparku, pozdravit Natašu. Od jejího přítele (mladý zubař) jsem si vyslechla, že za všechno můžou Švýcaři (za 1. a 2. sv. válku, atd. atd.) poněvadž tam prý žijí rodiny, které to mají pod palcem. A prý kdyby si rusové dupli tak bude válka. A že dolar vládne světem, ale že v Rusku je všechno, že nikoho nepotřebují.... ale chtěl by žít a pracovat v Evropě... Občas je zajímavé si poslechnout co si tady lidi myslí. Mimo jiné už jsem narazila i na to, že tu někteří lidi neví nic o 68. roce.
A pak zase začalo pršet a pak přestalo a pak zase začalo a večer vypli elektriku... no prostě nuda.
Mimo jiné těhotenská epidemie už dorazila i sem – Nelya je taky v očekávání.