Sněžííí.... jupííí.... !!! Teda ono sněžilo už přede dvěma dny, ale roztálo a zamrzlo. A dneska za tři hodiny napadlo 10cm sněhu. A před půl hodinou začalo pršet.
To, že nejdřív roztálo a zamrzlo by nebylo nic strašného. Rusové se ukázali za volantem nejen jako zdatní řidiči, ale také jako zdatní bruslaři. Ovšem s tím sněhem nevím nevím... Samozřejmě, že uhrnovače tu nevyjely a sněhu přibývalo a přibývalo. Na autobus z práce jsem čekala přes 25min (normálně jezdí každých 5 minut) a v autobuse bylo tolik lidí, že když jsem se tam nacpala, bylo to reálně jako sardinky v konzervě. Divila jsem se, že mi nepraskla smetana. V kabelce. :-)
A aby jsme se z té krásné ruské zimy neradovali moc dlouho, začalo do toho pršet. Zítra ráno se mi ven fakt nechce...
Ještě jsme s holkama na bytě prosondovali předpovědi počasí, které zatím vypadají jakože ne pro Voroněž, ale pro Kocourkov – pondělí -5°C, úterý -11°C, středa -29°C, čtvrtek -32°C, pátek -25°C, sobota -6°C....
pondělí 29. listopadu 2010
Tak už bydlíme čtyři... (28.11.)
Tak uběhl další týden. Dá se říct, že celkem úspěšně. Postupně se mi daří plnit zadané úkoly. Některé dokonce i včas.
Překlady pro agenturu Art-Kvadrat na téma umění a politika v 80tých letech v GDR jsem zakončila (tak hnusné – rozumějte těžké – texty jsem ještě nepřekládala) a protože jsem se ukázala jako schopná, od 2. do 5. prosince budu dělat průvodce a překladatele dvěma německým umělkyním, které přijíždějí do Voroněže dělat jakousi performance s velkým bílým megafonem.
Prezentace ČR na Dnech jazyků, které pořádalo Hnutí mládeže za ochranu práv se také vydařila. S teorií jazyka jsem to moc nepřeháněla (hlavně proto, že se v ní moc nevyznám) a skupinku senzacechtivých posluchačů jsem naučila základní sprostá slova a pak jim pustila večerníček Krtek a televizor. Líbilo se.
Ten den večer jsem stihla ještě velký mezinárodní večírek u španělky Alicie. Pravda Alicia má o něco větší a luxusnější byt než jsem měla já, takže se tam taky vešlo víc lidí a rozhodně na to, že je Rusku asi měsíc, je hodně stylová. Pije vodku s chilli papričkama a kouří pověstné ruské cigarety Belamore Kanal (takové ty zalomené, které kouřil vlk v seriálu Jen, počkej zajíci!).
V pondělí jsme se sešli všichni v kanceláři, abychom dořešili bytovou situaci (opět se objevily nové problémy, které nemají moc příjemná řešení). Stihli jsme se pohádat. A Kostja mi sdělil, že organizace utratila moje kapesné na prosinec za nájemné bytu. Zrovna jako na potvoru mi v ty dny jaksi došly peníze, takže kdybych nelegálně nepracovala a nemohla si prostě přijít pro výplatu asi bych tu umřela hlady. Naštěstí se objevila ruská děvuška, která s námi bude do konce prosince bydlet, takže mi kapesné vrátí (aspoň část) z jejího nájemného. Ruská děvuška se taky jmenuje Anna (stejně jako dobrovolnice španělka) a je moc sympatická. Rovnou mezi dveřma se zeptala kdy uděláme večírek :-)
Další dny v týdnu byly dost nabité a kromě práce v kanceláři jsem zvládla další překlady a hodiny češtiny – dokonce mám nového žáka – astronom Alexej.
Je potřeba říct, že teď máme víc práce, protože nám šéfka odjela na dva týdny na školení do Polska. Proto je taky v kanceláři klid a mír a práce nám jde od ruky. Navíc když už odjela, začali jsme dělat tichou revoluci uvnitř organizace.Teprve teď se mi ta práce začíná líbit. Začali jsme se scházet všichni, diskutovat nad problémy a možnostmi zlepšení projektů, které tím začínají nabývat zřetelnějších forem. Vůbec nejvíc to odnesl Ruský klub – organizovaný speciálně pro cizince, aby se mohli zlepšovat v ruštině. Po prvním setkání Ruského klubu, které dopadlo katastrofálně (pod vedením naší šéfové), jsme se rozhodli ho trochu překopat. Snad se ho podaří od 15tého prosince (kdy pořádáme mezinárodní vánoce) rozjet tak, aby chvíli vydržel.
Bohužel, tento nabitý životní styl (v 9 ráno malá snídaně, kolem 10té večer večeře, mezi tím nic) se přestal líbit mému žaludku, který mi ve čtvrtek řekl dost a začal stávkovat. Bylo mi tak špatně, že jsem se sebrala a jela domů spát. Chudák ještě netuší, že to bude muset v tomto tempu ještě chvíli vydržet.
Abych jen neseděla u počítače, ukecala jsem Ninu a začaly jsme chodit bruslit. V pátek jsme byly v naší čtvrti na zimním stadionu. Nic moc popravdě. Spousta lidí, uklidit led po tréninku hokejistů se nenamáhali, takže po půl hodině to bylo jako na oraništi. Asi po hodině prohánění se po ledu mě doslova sestřelila k zemi evidentně ne moc střízlivá slečinka a pak nějaká parta výrostků začala na led lepit mince, takže jsme to vzdali a šli domů.
V sobotu jsme bravurně zvládli prezentaci naší organizace na přehlídce neziskových organizací. Ira, která u nás pracuje, představila krátkodobé projekty a já pak dlouhodobé a jako příklad uvedla ten svůj, aby posluchači slyšeli jak obyčejně vypadá takový ne úplně obyčejný projekt. Španělku Annu jsme sebou vzaly jako živou atrakci :-) Líbilo se.
Večer jsme pak s němkou Heidi a Irou (jiná Ira – v Rusku se tak jmenuje asi každá třetí ženská) zašly na koncert, na který mě pozvala moje známá. Krásný punk á la 70tá léta. Paráda. Skupinka lidí se domluvila a oslavovala narozeniny hudebníka jménem Grebenčikov, který v Rusku jako jeden z prvních začínal hrát rock. Muzikant je v současné době stár a žije kdesi pod Moskvou. Pravděpodobně netuší, že měl takovou oslavu. Určitě by se mu líbila. Mě se líbila hodně. Chvílemi jsem se cítila jako doma.
Překlady pro agenturu Art-Kvadrat na téma umění a politika v 80tých letech v GDR jsem zakončila (tak hnusné – rozumějte těžké – texty jsem ještě nepřekládala) a protože jsem se ukázala jako schopná, od 2. do 5. prosince budu dělat průvodce a překladatele dvěma německým umělkyním, které přijíždějí do Voroněže dělat jakousi performance s velkým bílým megafonem.
Prezentace ČR na Dnech jazyků, které pořádalo Hnutí mládeže za ochranu práv se také vydařila. S teorií jazyka jsem to moc nepřeháněla (hlavně proto, že se v ní moc nevyznám) a skupinku senzacechtivých posluchačů jsem naučila základní sprostá slova a pak jim pustila večerníček Krtek a televizor. Líbilo se.
Ten den večer jsem stihla ještě velký mezinárodní večírek u španělky Alicie. Pravda Alicia má o něco větší a luxusnější byt než jsem měla já, takže se tam taky vešlo víc lidí a rozhodně na to, že je Rusku asi měsíc, je hodně stylová. Pije vodku s chilli papričkama a kouří pověstné ruské cigarety Belamore Kanal (takové ty zalomené, které kouřil vlk v seriálu Jen, počkej zajíci!).
V pondělí jsme se sešli všichni v kanceláři, abychom dořešili bytovou situaci (opět se objevily nové problémy, které nemají moc příjemná řešení). Stihli jsme se pohádat. A Kostja mi sdělil, že organizace utratila moje kapesné na prosinec za nájemné bytu. Zrovna jako na potvoru mi v ty dny jaksi došly peníze, takže kdybych nelegálně nepracovala a nemohla si prostě přijít pro výplatu asi bych tu umřela hlady. Naštěstí se objevila ruská děvuška, která s námi bude do konce prosince bydlet, takže mi kapesné vrátí (aspoň část) z jejího nájemného. Ruská děvuška se taky jmenuje Anna (stejně jako dobrovolnice španělka) a je moc sympatická. Rovnou mezi dveřma se zeptala kdy uděláme večírek :-)
Další dny v týdnu byly dost nabité a kromě práce v kanceláři jsem zvládla další překlady a hodiny češtiny – dokonce mám nového žáka – astronom Alexej.
Je potřeba říct, že teď máme víc práce, protože nám šéfka odjela na dva týdny na školení do Polska. Proto je taky v kanceláři klid a mír a práce nám jde od ruky. Navíc když už odjela, začali jsme dělat tichou revoluci uvnitř organizace.Teprve teď se mi ta práce začíná líbit. Začali jsme se scházet všichni, diskutovat nad problémy a možnostmi zlepšení projektů, které tím začínají nabývat zřetelnějších forem. Vůbec nejvíc to odnesl Ruský klub – organizovaný speciálně pro cizince, aby se mohli zlepšovat v ruštině. Po prvním setkání Ruského klubu, které dopadlo katastrofálně (pod vedením naší šéfové), jsme se rozhodli ho trochu překopat. Snad se ho podaří od 15tého prosince (kdy pořádáme mezinárodní vánoce) rozjet tak, aby chvíli vydržel.
Bohužel, tento nabitý životní styl (v 9 ráno malá snídaně, kolem 10té večer večeře, mezi tím nic) se přestal líbit mému žaludku, který mi ve čtvrtek řekl dost a začal stávkovat. Bylo mi tak špatně, že jsem se sebrala a jela domů spát. Chudák ještě netuší, že to bude muset v tomto tempu ještě chvíli vydržet.
Abych jen neseděla u počítače, ukecala jsem Ninu a začaly jsme chodit bruslit. V pátek jsme byly v naší čtvrti na zimním stadionu. Nic moc popravdě. Spousta lidí, uklidit led po tréninku hokejistů se nenamáhali, takže po půl hodině to bylo jako na oraništi. Asi po hodině prohánění se po ledu mě doslova sestřelila k zemi evidentně ne moc střízlivá slečinka a pak nějaká parta výrostků začala na led lepit mince, takže jsme to vzdali a šli domů.
V sobotu jsme bravurně zvládli prezentaci naší organizace na přehlídce neziskových organizací. Ira, která u nás pracuje, představila krátkodobé projekty a já pak dlouhodobé a jako příklad uvedla ten svůj, aby posluchači slyšeli jak obyčejně vypadá takový ne úplně obyčejný projekt. Španělku Annu jsme sebou vzaly jako živou atrakci :-) Líbilo se.
Večer jsme pak s němkou Heidi a Irou (jiná Ira – v Rusku se tak jmenuje asi každá třetí ženská) zašly na koncert, na který mě pozvala moje známá. Krásný punk á la 70tá léta. Paráda. Skupinka lidí se domluvila a oslavovala narozeniny hudebníka jménem Grebenčikov, který v Rusku jako jeden z prvních začínal hrát rock. Muzikant je v současné době stár a žije kdesi pod Moskvou. Pravděpodobně netuší, že měl takovou oslavu. Určitě by se mu líbila. Mě se líbila hodně. Chvílemi jsem se cítila jako doma.
pátek 26. listopadu 2010
fotkýýýý
Poslední část fotek z dovolené na Urale. Cesta z Čeljabinska do Jekatěrinburgu. Dvoudenní pobyt ve městě a pak dvoudenní cesta vlakem zpátky do Voroněže.
http://o.rajce.idnes.cz/Rusko_part_9_dovolena_IV_-_Jekaterinburg/
http://o.rajce.idnes.cz/Rusko_part_9_dovolena_IV_-_Jekaterinburg/
pátek 19. listopadu 2010
5 týdnů do konce... (18.11.2010)
Tak už se mi to blíží. Věřte mi, že kdybych mohla tak tu klidně zůstanu. Všechno je ještě pořád zajímavé a neokoukané. Pár věcí je dokonce i nových – například náš nový byt... To je story na dlouho...
Ve zkratce: našli nám byt. Prý skvělý. 4 pokoje. Severní rajon – což znamená 1hodinu autobusem do centra - do práce. Přes Moskovský prospekt, který je věčně ucpaný (nejhorší je to mezi 8 a 9 ráno a mezi 5 a 7 večer – to jede autobus klidně i hodinu a půl) Po mém víc než měsíčním bydlení přímo v centru je to dost otravné. Navíc Severní rajon, je dost nudný – spousta paneláků, obchoďáky... ještě, že je tu aspoň ten zimní stadion, kde se dá bruslit. A trh s bábuškama :-) moje posedlost...
V bytě jsme měli bydlet já a naši noví dobrovolníci španělka Anna, holanďan Roy a ruska Nina, která pracuje v naší organizaci. Když ovšem Nina slyšela, že s námi bude bydlet Roy, okamžitě vycouvala. Takže tu zatím bydlíme ve třech a hledáme spolubydlící. Navíc majitelka bytu chce aby tu byly jen samé dievočky a z toho aspoň jedna ruská. To znamená, že Roy je u nás oficiálně na návštěvě :-)
Kosťa říkal, jak je byt krásný a velký a že je tu televize a pračka a internet... když jsem přišla do bytu, měla jsem sto chutí ho zardousit. Byt je velký, to měl pravdu, televize tu taky je. Pračka je jakési velmi podivné zařízení, které vůbec nevypadá jako pračka a moc nefunguje. Internet je tu přes telefon, ale z žádného z našich tří notebooků se nejde připojit – samozřejmě nikdo neví proč a že by zavolali servis je ani nenapadne. Navíc kabel s internetem je tu jen jeden – my jsme tři. Když jsem vešla do kuchyně, pomalu jsem zaplakala... všude je zažraná taková ta hnědá mastná špina – je fakt všude (i na talířích a sklenkách). Ptala jsem se Anny jak tu mohla bydlet v takové špíně (byla v bytě asi o tři dny dřív než já) a proč si aspoň neumyla nádobí. Na což mi Anna odpověděla: „...se na to nedívám..“ Anna je prostě prase. Například na mytí nádobí nepoužívá jar a myje ho ve studené vodě – včetně pánviček a hrnců... dokážete si představit jak to potom vypadá.
Demokraticky mi sdělili, že budu bydlet v pokoji s balkonem. Nebyla jsem proti do té doby než jsem otevřela skříň a šuplíky v komodě. Ve skříni staré, neuvěřitelně smradlavé hadry a v šuplíkách 4 staré špinavé žehličky a mezi nimi plesnivá cibule. Nejspíš ten pokoj používali jako sklad. Trvalo mi týden, než jsem ho dala jakž takž do pořádku, vyvětrala a vynesla jsem z něho asi 3,5 pytle (120ti litrové) bordelu. No zato jsem tu našla funkční sovětský fotoaparát FED a funkční expozimetr Leningrad.... zabavuje se ve prospěch státu :-)
Aby toho nebylo málo, přidal se do toho všeho problém s Kosťou. Pracuje v naší organizaci víceméně jako holka pro všechno. Je to hodný kluk, ale poslední dva týdny je fakt divný. Zůstaly mu jedny klíče od bytu, začal k nám chodit na návštěvy jak se mu zachtělo, bez zazvonění na zvonek... Dokonce u nás jednou zůstal přes noc... Proti tomu jsme se lehce vzbouřili a když nepomohl rozumný rozhovor, řešili jsme to přes šéfku Milanu, která mu naštěstí klíče sebrala. A navíc se stihl docela krutě pohádat s Royem a prý se málem i poprali.
Nejvíc nepohodlné je to, že je to tak daleko. Ráno mezi 9tou a 10tou odcházíme a vracíme se většinou po 9té večer. Práce máme každý nad hlavu, tak se ani moc nevídáme. Roy je ve Voroněži už 1,5 měsíce, ale teprve minulý týden jsme si stihli sednout a popovídat. No nakonec není tak divný jak o něm všichni tvrdili. Pravda je, že ze začátku na sebe velice upozornil svým nestandardním chováním a je pořád někdy jak malé děcko, ale nakonec to není tak hrozné.
Ale abych si jen nestěžovala, byt je výborný na pořádání večírků. Ve středu večer jsme zkoušeli první a dopadlo to výborně. Sice všichni přišli asi o hodinu později (museli se přece podívat na fotbal). V kuchyni se sedělo, povídalo a zakusovalo (zase jsem se nechala ukecat a upekla jsem štrůdl – se sýrovou náplní :-)), v obýváku se tancovalo – kluci z Latinské Ameriky nás učili merenge a na balkóně se vedly filozofické debaty na téma biologie versus psychologie ve čtyřech jazycích :-)
S prací je to teď na hlavu, mám jí tolik, že nevím co dřív a to se ještě pokouším dohnat resty v nedokončených překladech z léta.
- včera přišel k nám do kanceláře ředitel toho jazzového festivalu, na kterém jsem pracovala, že potřebuje do soboty přeložit nějaké papíry z angličtiny do ruštiny, tak to hodili na mě – nejspíš si myslí, že nemám co dělat.
- v sobotu mám dělat prezentaci České republiky a českého jazyka na konferenci k Mezinárodnímu dni jazyků – na 40 minut...
- na konci listopadu mám dělat prezentaci na seminář o antifašistických hnutích v ČR
- od 1.12. mám začít chodit do školy doplnitelného vzdělání povídat o tom, jak v ČR fungují organizace, které se zabývají vzděláním postižených lidí, dětí z dětských domovů a rozvitím řemesel
- navíc mám do konce svého pobytu udělat prezentační materiál o životě dobrovolníků ve městě – v angličtině i ruštině - s tím mi naštěstí pomáhá moje známá novinářka.
- dvakrát týdně učím češtinu ve dvou jazykových školách – pondělí, čtvrtek 17:00-18:30 a 19:30-21:00 (ne, učit mě fakt nebaví)
- ještě pořád jsem nenapsala článek o cestování do jedněch Uralských novin, jak jsem slíbila
- na starý byt v centru mám šít závěsy (slíbili jsme, že za to že jsem tam mohla bydlet ho trochu vylepšíme)
- a nějak se mi nahrnulo lidí na focení... tak si aspoň můžu rozšiřovat portfolio
A to nemluvím o tom, že jsem jedné paní z muzea slíbila namalovat obrázky (už je mám rozmalované asi 2 měsíce) a na bytě mi leží krásná dřevěná bedna, kterou jsem taky chtěla pomalovat (hotová je jen z poloviny).
Hehe a ještě jsem se chtěla učit na státnice...
Ve zkratce: našli nám byt. Prý skvělý. 4 pokoje. Severní rajon – což znamená 1hodinu autobusem do centra - do práce. Přes Moskovský prospekt, který je věčně ucpaný (nejhorší je to mezi 8 a 9 ráno a mezi 5 a 7 večer – to jede autobus klidně i hodinu a půl) Po mém víc než měsíčním bydlení přímo v centru je to dost otravné. Navíc Severní rajon, je dost nudný – spousta paneláků, obchoďáky... ještě, že je tu aspoň ten zimní stadion, kde se dá bruslit. A trh s bábuškama :-) moje posedlost...
V bytě jsme měli bydlet já a naši noví dobrovolníci španělka Anna, holanďan Roy a ruska Nina, která pracuje v naší organizaci. Když ovšem Nina slyšela, že s námi bude bydlet Roy, okamžitě vycouvala. Takže tu zatím bydlíme ve třech a hledáme spolubydlící. Navíc majitelka bytu chce aby tu byly jen samé dievočky a z toho aspoň jedna ruská. To znamená, že Roy je u nás oficiálně na návštěvě :-)
Kosťa říkal, jak je byt krásný a velký a že je tu televize a pračka a internet... když jsem přišla do bytu, měla jsem sto chutí ho zardousit. Byt je velký, to měl pravdu, televize tu taky je. Pračka je jakési velmi podivné zařízení, které vůbec nevypadá jako pračka a moc nefunguje. Internet je tu přes telefon, ale z žádného z našich tří notebooků se nejde připojit – samozřejmě nikdo neví proč a že by zavolali servis je ani nenapadne. Navíc kabel s internetem je tu jen jeden – my jsme tři. Když jsem vešla do kuchyně, pomalu jsem zaplakala... všude je zažraná taková ta hnědá mastná špina – je fakt všude (i na talířích a sklenkách). Ptala jsem se Anny jak tu mohla bydlet v takové špíně (byla v bytě asi o tři dny dřív než já) a proč si aspoň neumyla nádobí. Na což mi Anna odpověděla: „...se na to nedívám..“ Anna je prostě prase. Například na mytí nádobí nepoužívá jar a myje ho ve studené vodě – včetně pánviček a hrnců... dokážete si představit jak to potom vypadá.
Demokraticky mi sdělili, že budu bydlet v pokoji s balkonem. Nebyla jsem proti do té doby než jsem otevřela skříň a šuplíky v komodě. Ve skříni staré, neuvěřitelně smradlavé hadry a v šuplíkách 4 staré špinavé žehličky a mezi nimi plesnivá cibule. Nejspíš ten pokoj používali jako sklad. Trvalo mi týden, než jsem ho dala jakž takž do pořádku, vyvětrala a vynesla jsem z něho asi 3,5 pytle (120ti litrové) bordelu. No zato jsem tu našla funkční sovětský fotoaparát FED a funkční expozimetr Leningrad.... zabavuje se ve prospěch státu :-)
Aby toho nebylo málo, přidal se do toho všeho problém s Kosťou. Pracuje v naší organizaci víceméně jako holka pro všechno. Je to hodný kluk, ale poslední dva týdny je fakt divný. Zůstaly mu jedny klíče od bytu, začal k nám chodit na návštěvy jak se mu zachtělo, bez zazvonění na zvonek... Dokonce u nás jednou zůstal přes noc... Proti tomu jsme se lehce vzbouřili a když nepomohl rozumný rozhovor, řešili jsme to přes šéfku Milanu, která mu naštěstí klíče sebrala. A navíc se stihl docela krutě pohádat s Royem a prý se málem i poprali.
Nejvíc nepohodlné je to, že je to tak daleko. Ráno mezi 9tou a 10tou odcházíme a vracíme se většinou po 9té večer. Práce máme každý nad hlavu, tak se ani moc nevídáme. Roy je ve Voroněži už 1,5 měsíce, ale teprve minulý týden jsme si stihli sednout a popovídat. No nakonec není tak divný jak o něm všichni tvrdili. Pravda je, že ze začátku na sebe velice upozornil svým nestandardním chováním a je pořád někdy jak malé děcko, ale nakonec to není tak hrozné.
Ale abych si jen nestěžovala, byt je výborný na pořádání večírků. Ve středu večer jsme zkoušeli první a dopadlo to výborně. Sice všichni přišli asi o hodinu později (museli se přece podívat na fotbal). V kuchyni se sedělo, povídalo a zakusovalo (zase jsem se nechala ukecat a upekla jsem štrůdl – se sýrovou náplní :-)), v obýváku se tancovalo – kluci z Latinské Ameriky nás učili merenge a na balkóně se vedly filozofické debaty na téma biologie versus psychologie ve čtyřech jazycích :-)
S prací je to teď na hlavu, mám jí tolik, že nevím co dřív a to se ještě pokouším dohnat resty v nedokončených překladech z léta.
- včera přišel k nám do kanceláře ředitel toho jazzového festivalu, na kterém jsem pracovala, že potřebuje do soboty přeložit nějaké papíry z angličtiny do ruštiny, tak to hodili na mě – nejspíš si myslí, že nemám co dělat.
- v sobotu mám dělat prezentaci České republiky a českého jazyka na konferenci k Mezinárodnímu dni jazyků – na 40 minut...
- na konci listopadu mám dělat prezentaci na seminář o antifašistických hnutích v ČR
- od 1.12. mám začít chodit do školy doplnitelného vzdělání povídat o tom, jak v ČR fungují organizace, které se zabývají vzděláním postižených lidí, dětí z dětských domovů a rozvitím řemesel
- navíc mám do konce svého pobytu udělat prezentační materiál o životě dobrovolníků ve městě – v angličtině i ruštině - s tím mi naštěstí pomáhá moje známá novinářka.
- dvakrát týdně učím češtinu ve dvou jazykových školách – pondělí, čtvrtek 17:00-18:30 a 19:30-21:00 (ne, učit mě fakt nebaví)
- ještě pořád jsem nenapsala článek o cestování do jedněch Uralských novin, jak jsem slíbila
- na starý byt v centru mám šít závěsy (slíbili jsme, že za to že jsem tam mohla bydlet ho trochu vylepšíme)
- a nějak se mi nahrnulo lidí na focení... tak si aspoň můžu rozšiřovat portfolio
A to nemluvím o tom, že jsem jedné paní z muzea slíbila namalovat obrázky (už je mám rozmalované asi 2 měsíce) a na bytě mi leží krásná dřevěná bedna, kterou jsem taky chtěla pomalovat (hotová je jen z poloviny).
Hehe a ještě jsem se chtěla učit na státnice...
středa 17. listopadu 2010
fotkýýýý
http://o.rajce.idnes.cz/Rusko_part_9_-_dovolena_III_-_Celjabinsk,_Miass/
další část z dovolené na Urale - tentokrát cesta z Kurganu do Čeljabinsku, bruslení, procházka po městě, výlet do Miassu a okolí a odjezd do Jekatěrinburgu.
další část z dovolené na Urale - tentokrát cesta z Kurganu do Čeljabinsku, bruslení, procházka po městě, výlet do Miassu a okolí a odjezd do Jekatěrinburgu.
Dneska bude veselo... (17.11.2010)
Tento den je nejspíš velice významný. Nejen pro mě, protože je u nás státní svátek, ale zvlášť pro voroněžské fotbalové fanoušky. Dneska se ve Voroněži hraje utkání mezi ruským národním týmem a týmem Belgie.
Město je plně ucpané (normálně jedu do práce 1 hodinu, dneska 1:45), na každé zastávce stojí 3 policajti, v centru je jich na zastávkách 5 a ještě se poflakují ve skupinkách po třech kolem. V celém městě je zakázáno prodávat tvrdý alkohol. No ovšem někteří (včetně mě) se stihli předzásobit (ne že bych se chystala jít na fotbal – pořádáme večírek). V autobuse si ke mě přisedl mužik cca 45let – evidentně toho měl nad míru. Hrozně se omlouval, že z něho táhne (a to teda fest – koňak) a že normálně nepije, ale že se hrozně omlouvá ale že si chce jenom s někým popovídat. Jede na fotbalový stadion a jestli vím proč? Ironicky jsem mu odpověděla, že to teda netuším. On na to, jak to že to nevím, že to ví všichni i ti co fotbal nesledují... po cestě stihl obvolat všechny své kamarády, po telefonu si vsadit 2000 rublů...
No jestli tak budou vypadat všichni fanoušci – potěš koště. A to jich má jenom z Moskvy přijet ještě asi 20 000.
Ze zajímavosti jsem si na netu našla záznamy o utkání z 18.10. kdy se na stadionu ve Voroněži porvali úplně všichni a nejen na stadionu, ale pak i ve městě.
http://fotbal.sport.cz/clanek/177022-video-z-fotbaloveho-hriste-se-stal-boxersky-ring-prali-se-vsichni.html
V tento den jsem poznala, že být učitelem je někdy nebezpečné – měla jsem první hodinu češtiny a třídy jazykové školy se nachází v budově stadionu. Když jsem procházela zástupem policajtů a rozjařených fanoušků, bylo tam tak dusno, že se pomalu dýchat nedalo... A to se hrála jen druhá liga Voroněž – Lipeck (město asi 200km od Voroněže).
No jestli dneska Belgičané vyhrají s vysokým rozdílem, bojím se, že belgický národní tým přijde o život...
pátek 12. listopadu 2010
středa 10. listopadu 2010
fotkýýýý
http://o.rajce.idnes.cz/rusko_part_9_-_dovolena_II_-_kurgan_-_sadrinsk_-_kurgan/
Druhá část dovolené - z Kurganu na výlet do Šadrinska a zase zpátky
Druhá část dovolené - z Kurganu na výlet do Šadrinska a zase zpátky
úterý 9. listopadu 2010
fotkýýýý
http://o.rajce.idnes.cz/rusko_part_9_-_dovolena_I_-_Kurgan/
tak jsem se konečně dokopala k první části fotek z dovolené na Urale - cesta do Kurganu, pobyt v Kurganu a návštěva na chatě u Zajcevových
tak jsem se konečně dokopala k první části fotek z dovolené na Urale - cesta do Kurganu, pobyt v Kurganu a návštěva na chatě u Zajcevových
pondělí 8. listopadu 2010
Mezinárodní jazzový festival Jazz Province Voroněž (25.10. - 31.10.)
K mému velkému překvapení přišla jednoho dne do kanceláře koordinátorka s tím, že v sobotu 23.10. se koná v kanceláři reklamní společnosti ArtFolio schůzka dobrovolníků, kteří jdou pomáhat na jazzový festival. A že ředitel festivalu Dmitrij chce z naší organizace jako dobrovolníka jenom mě, protože Anna a Roy nemluví rusky. V sobotu jsem se tedy dostavila na schůzku, kde se sešlo asi 15 dobrovolníků a vedení festivalu. Za vedení festivalu zde byl Dmitrij – ředitel, Saša – producent, Táňa – tisková mluvčí a Natalia – koordinátor. Při rozdávání úkolů si mě samozřejmě jako raritu (dobrovolník cizinec) nechali na konec, pořádně se vyptali co všechno umím a pak mi sdělili, že budu asistentkou producenta. No proč ne, říkám si...
Festival se konal už 15tou sezonu a šestým rokem pod tímhle vedením. Probíhá ve městech Voroněž, Oryol, Brjansk, Kursk, Belgorod a Tula. Letošní hlavní hvězdou byl americký saxofonista Erik Marienthal, který hrál například s Chickem Coreou a skládal muziku k seriálům Krok za krokem nebo Santa Barbara... Ovšem u diváků sklízela největší úspěch kapela ManSound z Ukrajiny. Vokální skupina s neuvěřitelným tónovým rozsahem a velice kvalitním repertoárem od jazzové klasiky přes ruské lidové po Strýček Donald farmu měl... Doporučuju poslechnout nebo ještě lépe vidět koncert – opravdu silný zážitek...
Festival byl téměř na evropské úrovni, ale přece jen v ruském stylu probíhal nábor dobrovolníků dva dny před zahájením... a přece všechno stihli a všechno šlapalo jako hodinky.
Byla jsem zvědavá co taková pozice asistentky producenta obnáší... obnášela všechno – od setkávání se s muzikanty, tlumočení (mezi anglickým a ruským – už mi to celkem jde :-)), přes shánění lidí (Kde je zase sakra ten řidič (tisková mluvčí, technik nebo kdokoliv další)? Kam zmizela ta francouzská kapela? Jakto že má ten saxofonista klíč od šatny? atd... atd...), starání se o muzikanty (ta zpěvačka ze Zimbabwe chce vodku, cigarety, čepici a marihuanu... nebo: pianista potřebuje vyžehlit košili...), po vaření kafe nebo čaje a úklidu po muzikantech....
Nejzajímavější byla sobota, kdy jsme už měli mít volno. V půl jedné, kdy jsem samozřejmě ještě spala, mi volala tisková mluvčí, že mám být za půl hodiny v klubu Vinyl, kde měla vystupovat zpěvačka Chengetai ze Zimbabwe s její francouzskou kapelou. Neměli překladatelku (ta oficiální chudák dva dny skoro nespala, tak zůstala doma). Kapela přijela s půlhodinovým zpožděním, zpěvačka s kocovinou a manažer značně rozladěný. Pak se do toho přimíchala ještě mladinká novinářka, která chtěla se zpěvačkou interview (překládat interview je fakt těžké – svádí to k simultánnímu tlumočení, ale když to člověk pořádně neumí a ostatní na to nejsou zvyklí tak je to na houby) Člověk by nevěřil, že s Francouzama bude tak těžké pořízení, po třech hodinách jsem jich už opravdu měla plné zuby a s tiskovou mluvčí Táňou jsme se shodly, že jsou to francouzští gopnici (překlad ze slovníku: gopnik = lapka, příživník, pobuda, člen pouličního gangu...). Nakonec kapela řekla, že chce ještě před vystoupením zpátky do hotelu si odpočinout. Ok, objednali jsme jim taxi. Řekla jsem jim, že taxi přijede za 10min. Za 10min půlka kapely v klubu nebyla – potřebovali si jít prý cosi koupit do města. Taxi na ně čekalo přes 20min. Kapela se vrátila jakoby se nechumelilo.... a tak to bylo předtím celý den, takže každý jistě pochopí, že hned po tom co odjeli do hotelu jsme si s Táňou šly koupit flašku koňaku na nervy...
Na týden se mi převrátil režim – do práce v půl třetí, z práce taky v půl třetí (někdy i později), za týden se mi nahromadil v bytě neskutečný bordel (tak to dopadá, když se chodíte domů jen vyspat), ale zato jsem se seznámila se spoustou nových a zajímavých lidí, viděla jak vypadá takový týdenní festival zevnitř a pak se podívala i do druhého města.
Ve městě Oryol probíhala ve čtvrtek 4.11. jedna z posledních částí festivalu. Vypravili jsme se sem s Alisou, se kterou jsme společně pracovaly skoro celý týden na festivalu ve Voroněži a sebou jsme vzaly ještě mého známého německého dobrovolníka Valentina. Víceméně jsme sem chtěli jen tak na výlet. Když jsme přišli do zákulisí, přivítal nás překvapený producent Saša a ještě víc překvapení muzikanti, nejvíc dojatý byl Erik Marienthal, když jsem mu sdělila, že jsme sem na koncert jeli skoro 10 hodin autobusem (přičemž Oryol je od Voroněže jen 350km :-)) Nečekaně nás po koncertu poprosili organizátoři o pomoc s úklidem, tak jsme tu nakonec s Alisou byly i trochu pracovně :-)
V 10 večer za námi přijel ještě můj kamarád Váňa, který má v Oryolu rodiče, kteří odjeli na dovolenou = prázdný byt :-) Původně jsme chtěli hned druhý den zpátky do Voroněže, ale po tom, co nám producent Saša nabídl, že nás vezme v sobotu zpátky autem, jsme se rozhodli zůstat do soboty. V pátek jsme si udělali hezkou procházku po městě (nutno dodat, že Oryol je krásný a v centru se moc nepodobá ruským městům – je tu spousta historických budov a docela čisto) a taky docela solidně zmokli a v sobotu nás pak Saša vzal svým luxusním Audi A6 zpátky do Voroněže.
Festival se konal už 15tou sezonu a šestým rokem pod tímhle vedením. Probíhá ve městech Voroněž, Oryol, Brjansk, Kursk, Belgorod a Tula. Letošní hlavní hvězdou byl americký saxofonista Erik Marienthal, který hrál například s Chickem Coreou a skládal muziku k seriálům Krok za krokem nebo Santa Barbara... Ovšem u diváků sklízela největší úspěch kapela ManSound z Ukrajiny. Vokální skupina s neuvěřitelným tónovým rozsahem a velice kvalitním repertoárem od jazzové klasiky přes ruské lidové po Strýček Donald farmu měl... Doporučuju poslechnout nebo ještě lépe vidět koncert – opravdu silný zážitek...
Festival byl téměř na evropské úrovni, ale přece jen v ruském stylu probíhal nábor dobrovolníků dva dny před zahájením... a přece všechno stihli a všechno šlapalo jako hodinky.
Byla jsem zvědavá co taková pozice asistentky producenta obnáší... obnášela všechno – od setkávání se s muzikanty, tlumočení (mezi anglickým a ruským – už mi to celkem jde :-)), přes shánění lidí (Kde je zase sakra ten řidič (tisková mluvčí, technik nebo kdokoliv další)? Kam zmizela ta francouzská kapela? Jakto že má ten saxofonista klíč od šatny? atd... atd...), starání se o muzikanty (ta zpěvačka ze Zimbabwe chce vodku, cigarety, čepici a marihuanu... nebo: pianista potřebuje vyžehlit košili...), po vaření kafe nebo čaje a úklidu po muzikantech....
Nejzajímavější byla sobota, kdy jsme už měli mít volno. V půl jedné, kdy jsem samozřejmě ještě spala, mi volala tisková mluvčí, že mám být za půl hodiny v klubu Vinyl, kde měla vystupovat zpěvačka Chengetai ze Zimbabwe s její francouzskou kapelou. Neměli překladatelku (ta oficiální chudák dva dny skoro nespala, tak zůstala doma). Kapela přijela s půlhodinovým zpožděním, zpěvačka s kocovinou a manažer značně rozladěný. Pak se do toho přimíchala ještě mladinká novinářka, která chtěla se zpěvačkou interview (překládat interview je fakt těžké – svádí to k simultánnímu tlumočení, ale když to člověk pořádně neumí a ostatní na to nejsou zvyklí tak je to na houby) Člověk by nevěřil, že s Francouzama bude tak těžké pořízení, po třech hodinách jsem jich už opravdu měla plné zuby a s tiskovou mluvčí Táňou jsme se shodly, že jsou to francouzští gopnici (překlad ze slovníku: gopnik = lapka, příživník, pobuda, člen pouličního gangu...). Nakonec kapela řekla, že chce ještě před vystoupením zpátky do hotelu si odpočinout. Ok, objednali jsme jim taxi. Řekla jsem jim, že taxi přijede za 10min. Za 10min půlka kapely v klubu nebyla – potřebovali si jít prý cosi koupit do města. Taxi na ně čekalo přes 20min. Kapela se vrátila jakoby se nechumelilo.... a tak to bylo předtím celý den, takže každý jistě pochopí, že hned po tom co odjeli do hotelu jsme si s Táňou šly koupit flašku koňaku na nervy...
Na týden se mi převrátil režim – do práce v půl třetí, z práce taky v půl třetí (někdy i později), za týden se mi nahromadil v bytě neskutečný bordel (tak to dopadá, když se chodíte domů jen vyspat), ale zato jsem se seznámila se spoustou nových a zajímavých lidí, viděla jak vypadá takový týdenní festival zevnitř a pak se podívala i do druhého města.
Ve městě Oryol probíhala ve čtvrtek 4.11. jedna z posledních částí festivalu. Vypravili jsme se sem s Alisou, se kterou jsme společně pracovaly skoro celý týden na festivalu ve Voroněži a sebou jsme vzaly ještě mého známého německého dobrovolníka Valentina. Víceméně jsme sem chtěli jen tak na výlet. Když jsme přišli do zákulisí, přivítal nás překvapený producent Saša a ještě víc překvapení muzikanti, nejvíc dojatý byl Erik Marienthal, když jsem mu sdělila, že jsme sem na koncert jeli skoro 10 hodin autobusem (přičemž Oryol je od Voroněže jen 350km :-)) Nečekaně nás po koncertu poprosili organizátoři o pomoc s úklidem, tak jsme tu nakonec s Alisou byly i trochu pracovně :-)
V 10 večer za námi přijel ještě můj kamarád Váňa, který má v Oryolu rodiče, kteří odjeli na dovolenou = prázdný byt :-) Původně jsme chtěli hned druhý den zpátky do Voroněže, ale po tom, co nám producent Saša nabídl, že nás vezme v sobotu zpátky autem, jsme se rozhodli zůstat do soboty. V pátek jsme si udělali hezkou procházku po městě (nutno dodat, že Oryol je krásný a v centru se moc nepodobá ruským městům – je tu spousta historických budov a docela čisto) a taky docela solidně zmokli a v sobotu nás pak Saša vzal svým luxusním Audi A6 zpátky do Voroněže.
úterý 2. listopadu 2010
fotkýýýý
http://o.rajce.idnes.cz/jazz_province_festival_Voronezh_2010/
mezinárodní jazzový festival ve Voroněži, kam jsem se náhodou připletla jako asistentka a překladatelka producenta :-)
mezinárodní jazzový festival ve Voroněži, kam jsem se náhodou připletla jako asistentka a překladatelka producenta :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)