Archeologické trable... (30.7.)

Profesor Anton Zacharovič, který tu bydlel hned vedle mě, konečně odjel. Konečně mělo smysl uklidit koupelnu (která pak zůstala konečně víc než půl hodiny čistá). Za celou dobu se se mnou opravdu viditelně! nebavil, čímž si ode mě vysloužil soukromou přezdívku „dědek“.
Muzejní pozemky teď momentálně obývají studenti archeologie, kteří jsou tu na praxi. Na tzv. „razkopkách“ (místech kde kopou) našli kostry koní – celé stádo. Původně si mysleli, že jde o „tarpany“, ale nakonec se ukázalo, že je to jen obyčejný „equus ferrus“. Celou praxi vede profesor antropologie Alexander Nikolajevič z Lipecké Univerzity, který se tu sem tam zastavil u „dědka“ na pokec. Jednoho večera jsme klasicky vysedávali s Nikolajem Sťepanovičem (správce ubytovny) venku na schodech a poslouchali jak se v přednáškovém sále ubytovny hádají všichni na konferenci. Po několikahodinové debatě Paša (můj koordinátor – už si konečně pamatuju jméno) znechuceně prohlásil, že Puškin a Petr I. byli nejspíš taky archeologové a seděli tady a žrali mamuty. Po konferenci se většina odebrala na kutě a klasická osádka ještě zůstávala sedět venku na konečně dýchatelném vzduchu. Profesor Alexander Nikolajevič , který tam zůstal s námi, se mě nejdřív zeptal, jestli jsem přijela za manželem. Evidentně mě považoval za uklízečku. Když zjistil, že ne, napadlo ho zeptat se, co že tu vlastně dělám (mezitím se ovšem dvakrát zeptal jestli se vdám do Ruska). Následujícího dne mě požádal, jestli bych mohla jeho studentům udělat přednášku o ČR (v ruštině samozřejmě), protože někteří prý neví, kde to je. A abych k nim přišla na večeři. Mezitím všude rozhlásil, že budu povídat a aby všichni přišli.
K archeologům jsem se tedy vydala v doprovodu muzejní botaničky Iriny Nikolajevny, která se mi snažila pomoct, ale protože to je velmi zbrklá žena, bylo to chvílemi opravdu těžké. První otázka, která od profesora padla, byla na můj původ a rodinu, protože ať se prý nezlobím, ale můj antropologický typ opravdu není slovanský.
Přednáška pak dopadla poměrně blbě, protože pan profesor neustále vše stáčel na politiku, což není moje oblíbené téma. Jedna studentka pak měla dotěrné dotazy na druhou světovou válku (čert aby vzal tuhle politiku). Běžné věci o ČR (tradice, život atd...) většinu studentů opravdu nezajímaly a nějaká děvuška z ČR jim byla evidentně docela ukradená. Nakonec se profesor ještě asi třikrát zeptal, jestli se teda vdám do Ruska a pak prohlásil, že toho vlastně moc nevím a jestli si dám vodku... naštěstí mě pak vytáhla ven skupinka studentů, kteří byli poměrně normální, koupili jsme pivo a šli se projít...
Jediné pozitivum, které z toho pro mě vzešlo, byla nabídka navštěvovat etnografické přednášky na Voroněžské univerzitě, což jsem samozřejmě neodmítla, tak doufám, že to pak na našem brněnském ústavu trochu ocení.