Domů... (19.-23.12.)

Nakonec se mi podařilo si cestu zorganizovat tak, aby byla dostatečně zajímavá na to aby se všichni okolo divili, proč cestuju tak složitě. Už pár dní jsem se pořádně nevyspala. Chytá mě cestovní horečka. Vím, že bych měla balit, ale přitom mi nedochází, že bych měla odjet. Některé kulturní jevy okolo mě se staly jakýmsi způsobem tak samozřejmé, že si jen těžko představuju, že tu nebudou...

V neděli ráno jsem tedy začala balit. Pak rychlá návštěva kanceláře, kde jsme se šéfkou Milanou spatlaly dohromady něco jako youthpass (evropský dokument potvrzující nabyté zkušenosti), který ale stejně nestihla vytisknout, protože nám došla barva v tiskárně...
Po návratu na byt jsem zabalila věci a co se nevešlo, nechala na hromádce k užitku ostatním dobrovolníkům. Když jsem zkusila zvednout kufr, začala jsem tušit, že to nebude jen tak. Sergej, který přijel s Ninou autem, aby mě odvezli na autobusák, odhadl jeho váhu asi na 40kg. A já jsem krosnu kterou jsem měla na zádech odhadovala na 20kg. Navíc na kufru mi Kostja už před několika měsíci rozbil kolečko, takže jsem od kluků vyfasovala vozíček, na kterém bábušky tahají ty svoje obrovské tašky na trhy :-)
Na nádraží mě vyprovázela skupinka známých a kamarádů. Bylo to od nich hrozně hezké, ale bylo vidět, že čekají, že budu asi víc smutná. Ale po tom co mi před dvěma dny šéfka Milana nabídla místo EVS koordinátora u ní v organizaci, jsem přehodnotila své plány do budoucna a řekla si, že zůstat ještě nějakou dobu v Rusku nemusí být úplně od věci a na smutek neměla ani pomyšlení.
Přesně podle svého zvyku – přes hranice zásadně bez peněz, jsem si za poslední rubly koupila svačinu do autobusu. A pak přišel Kostja, kde že mám visačky od zavazadel? Já: „Jaké visačky?“ Kostja: „Tys nezaplatila za zavazadla?“ Já: „Nee, to se musí??“
Rusko mě ještě pořád dokáže překvapit :-) Chudák Kostja - dlužím mu 120 rublů.
Během posledních 5ti minut před odjezdem autobusu se strhla pořádná vánice a já se bála, že budeme mít po cestě o zábavu postaráno, ale ruští řidiči se ukázali jako velice schopní (nebo možná spíš všehoschopní). Bála jsem se, že pojede stará ruská růžová kraksna, kterou odjížděla Katka v červnu, ale k mému štěstí jel ukrajinský skoro úplně nový autobus.

Voroněž – Charkov (bus, odjezd: ne 19.12. 20:00, příjezd: po 20.12. 04:00)
Místo vedle mě obsadila vcelku rozložitá paní nacpaná v tlusté bundě, ve které se téměř nemohla pohnout a kterou si celou cestu odmítala vysvléct ačkoliv bylo v autobuse příjemně teplo. Paní jsem pustila sednout k okýnku a sama si sedla na zbylou polovinu sedačky a pokoušela se spát. Paní ovšem měla nějaké nutkání konverzovat, ale mluvila tak potichu, že jsem většinou nerozuměla ani slovo. Když už otravovala asi 10min, tak jsem jí rázně nahlas sdělila, že jestli se se mnou chce bavit, tak musí mluvit nahlas. Načež se na mě podívala s pohledem který bych definovala z jedné třetiny jako údiv, z jedné třetiny jako pohrdání a z jedné třetiny jako strach.
Celou dobu něco brblala o lidech ze západu, jak jsou bohatí. O Američanech, jací jsou to kapitalisti. O cizincích, kteří Rusům berou práci... Čímž můj pohár trpělivosti přetekl... Na to, že jsem si chtěla na zpáteční cestě procvičovat češtinu, jsem na paní spustila spršku argumentů a na spisovnou ruštinu jsem moc nehleděla... doufala jsem, že pak už dá pokoj... Pokoj mi dala alespoň na hranicích, kde se ukázalo, že jsem jediná s jiným než ruským nebo ukrajinským občanstvím, takže jsem zase byla pro všechny trochu atrakce. Na hranicích proběhla kontrola vcelku rychle, ale za cenu toho, že člověk musí vystoupit z autobusu a vytáhnout všechny zavazadla se kterýma projde rentgenovou kontrolou (aspoň to člověk nemusí vybalovat).
Do Charkova jsme dorazili přesně ve 4. Kufr jsem rovnou odstavila u nějakých paní, co jely se mnou v autobuse a začala shánět bankomat. Protože paní říkaly, že jim za chvíli jede vlak, snažila jsem se být rychlá. A když je ve 4 hodiny ráno někdo v Charkově na nádraží rychlý, je to nejspíš podezřelé. Hlavně pro poflakující se policajty, kteří mě okamžitě stopli a prý: „Děvuška, pojďte sem, odkud jste přijela? Nejste náhodou z Kavkazu? Váš pas prosím. Kam jedete?“
No pardon, ale vypadám já snad jako kavkazský terorista (s květovaným šátkem kolem krku a s krosnou na zádech, na které navíc visí květovaný polštářek...)?? Nakonec mě pustili a já si šla odložit těch 60kg do úschovny a koupit lístek do Kyjeva. Pak jsem chtěla do města, ale vzhledem k tomu, že bylo 5 ráno a venku minus 6, jsem se rozhodla počkat až se rozední. Koupila jsem si snídani a trochu mě mrzelo, že rozhovor s docela sympatickým prodavačem narušoval jakýsi strašně ožralý, páchnoucí a hlavně strašně nachlazený bezdomovec, z jehož chrchlání šla opravdu hrůza.
Pro milovníky extrémních sportů mám bezva tip – zkuste jít v Charkově na nádraží na veřejné WC... (bylo to zatím to nejhorší, co jsem kdy viděla)
Do 8mi jsem trčela v nepříliš vyhřáté čekárně a když už jsem myslela, že umrznu, řekla jsem si, že bude lepší předtím něco vidět a umrznout můžu i venku (bylo by to aspoň rychlejší – je tam větší zima). V Charkově sice mají metro, ale říkala jsem si, že z tramvaje aspoň něco uvidím. Jako naschvál zrovna ten den autobusáci a tramvajáci stávkovali a na zastávkách maršrutek se tvořily nekonečné fronty. Nakonec jsem tedy sedla na metro a dojela do centra nebo spíš někam kde jsem doufala, že bude centrum, protože jsem si samozřejmě mapu ani nekoupila a ani se nepodívala na internetu. Ale Charkov je docela sympatické město i bez mapy... Navíc tam hned vedle centrální tržnice je takový skvělý obchůdek s botama... do jedněch jsem se prostě zamilovala. Bohužel mi padly jako ulité a já jsem vyšla z obchodu s naprosto úžasným pocitem, že jsou moje. Zároveň mi v hlavě zněl takový nenápadný hlásek, který mi říkal jaká jsem koza, když mám na nádraží 60kg zavazadel a ještě si koupím boty a byl hrozně zvědavý kam ty boty dám... :-) Pak už mi opravdu začala být zima, takže jsem šla zpátky na nádraží a kolem půl 6té jsem si šla vyzvednout zavazadla z úschovny. Věc, kterou mám na zemích východního bloku opravdu ráda, je možnost si na nádraží zaplatit nosiče. Mladík, který se nabídl, že mi vezme kufr, mě stál 20 hřiven, ale kufr mi dotáhl až na místo ve vlaku, hezky ho uložil a ještě mi popřál příjemnou cestu. Za hrdinství jsem mu ještě 5 hřiven přidala.

Charkov – Kyjev (vlak, odjezd: po 20.12. 18:35, příjezd: út 21.12 06:11)
Pořádně zmrzlá a unavená jsem přišla do vlaku na svoje místo s vážným úmyslem lehnout a spát, ale co čert nechtěl... moji spolucestující byli dva ukrajinci – jeden pilot vrtulníku a druhý sekuriťák (zase jsem jela plackartou). Docela sympatičtí chlapíci a z toho jeden s flaškou vodky. Schválně jsem si vybrala vlak, který jede 12 hodin (normálně jede jen 8) abych se vyspala, ale stejně jsme se nějak zakecali. Stihli jsme probrat běžná témata jako život v čechách nebo ukrajinsko-ruskou politiku a dokonce jsem se dozvěděla i zážitky ze života pilota vojenského vrtulníku. Nakonec jsme šli spát po půlnoci, potom co jsme vypili celou flašku a všechno pivo u průvodčího...
Vlak přijel do Kyjeva ráno přesně 11 minut po šesté a u vlaku mě vyzvedl kamarád mé ruské spolubydlící Anji, který mi kupoval lístek z Kyjeva do Bratislavy (potom co jsem se dozvěděla jeho cenu jsem myslela, že omdlím). Opět jsem uložila zavazadla do úschovny a jeli jsme k Elovi domů (El se ve skutečnosti jmenuje Alexandr a je to programátor počítačových her), kde jsem se seznámila s jeho ženou Katjou. Katja je ukrajinka a bohužel mluví tak divně, že jsem jí občas nerozuměla ani slovo. Tak jsme si dali kafe a čaj a El jel do práce a já objevovat nová zákoutí Kyjeva. Pravda od té doby co jsem tu byla naposledy se v centru vůbec nic nezměnilo, ale podařilo se mi objevit pár nových zajímavostí, jako například „funikuler“ (něco jako lanová dráha na kolejích). Při procházce Kyjevem jsem si říkala, že to vůbec není špatné místo, kde by se dalo nějakou dobu bydlet. Třeba to bude další štace... Ve tři odpoledne jsme si dali sraz s Alexandrem – jiný Alexander, s tímhle jsem se
seznámila před půl rokem ve vlaku z Kyjeva do Ruska. Tenkrát jsme si vyměnili mailové adresy, tak jsem mu zkusila napsat :-) Alexander přišel s řádnou kocovinou a šel si rovnou koupit pivo jako vyprošťováka. Přiznal se, že se včera opil a že mu jeho žena hrozně vynadala, protože má každým dnem rodit... Chtěl mi udělat exkurzi po centru, ale vzhledem k tomu, že centrum znám už skoro zpaměti, řekl že stejně musí běžet domů, takže jsme se viděli asi půl hodiny. Ale stejně bylo příjemné někoho potkat. Na náměstí jsem pak ještě viděla koncert nějakého folklorního souboru (no teda ty ruské lidové jsou asi lepší) a pak přišel El a šli jsme na pivo a večeři...

Kyjev – Bratislava (vlak, odjezd: út 21.12. 23:58, příjezd: čt 23.12. 05:15)
Do vlaku jsem opět nastupovala pořádně vymrzlá a k smrti unavená, ale tentokrát s pocitem, že mám celých 30 hodin na to se pořádně vyspat. Bohužel přes hranice nedávají vagóny s plackartou, ale jen (příšerně drahé) kupé. Tentokrát to bylo kupé jen pro dva. Spolucestujícím mi byl asi 70ti letý děda, který rusky moc nemluvil. To jsem si říkala, co já tam budu s dědkem těch 30 hodin dělat, ale naštěstí děda v 7 ráno v Ternopolu vystoupil. Neopomněl si sbalit sebou i svůj i můj vlakový ručník a mýdlo, které jsem nechala na stolku. Jinak cesta proběhla v klidu, Podkarpatská Rus je z vlaku prostě nádherná a já jsem většinu cesty prospala, část pohraniční kontroly nevyjímaje. Tedy kromě chvíle, kdy mě vzbudila slovenská celnice, že chce vidět zavazadla. Nějak jsem si to neuvědomila a začala na ni mluvit rusky, z čehož byla trochu vyvedená z míry a znovu si zkontrolovala můj český pas :-) Tak jsem začala vybalovat, pěkně postupně, abych to tam zase hezky naskládala zpátky. Paní se mě nervózně zeptala jestli bych to prý nemohla dělat rychleji, na což jsem jí klidně odpověděla, že nemohla... Stejně jsme na těch hranicích stáli snad 4 hodiny.
Ráno v 5 jsme dorazili do Bratislavy, kde jsem zjistila, že první vlak co jede do Čech je supercity, za které jsem odmítla zaplatit příplatek a radši si počkala na další EC v 8.
Mezitím jsem v nádražním stánku uviděla kofolu... doslova s nostalgií jsem si půllitr koupila a už se cítila skoro doma :-) Ovšem nejen díky kofole, ale taky kvůli zpoždění vlaku.

Bratislava – Břeclav (vlak, odjezd: čt 23.12. 08:09, příjezd: čt 23.12. 08:59)
Za celého víc než půlroku co jsem se pohybovala mimo EU se mi nestalo, že by vlak měl zpoždění... Tady jsem v tom už viděla trochu i výsměch protože slovenský nádražní rozhlas tvrdil, že za to zpoždění můžou Maďaři :-)Vlak měl zpoždění jen 15min, vagón byl narvaný asijskými turisty. Ale zato jsem za 50min byla v Břeclavi, kde mě čekal bratr s mamkou. Hned po příjezdu domů, jsem začala sbírat všechny svoje lístky, abych je poslala k proplacení. Při té příležitosti jsem zjistila, že ten příšerně drahý a nejdražší lístek (2 576 kč) z vlaku Kyjev – Bratislava nemám. Průvodčí mi ho nevrátil, i když jsem si o něj říkala už předem (to byla asi zásadní chyba). To jsem si říkala, že jsem si nadělila hezký dárek k vánocům – cestu domů :-)