Šok… (25.10.)

3 sladké týdny v Evropě, to jsem neměla dělat. Týden v romantických dřevených chalupách uprostřed lotyšské přírody, 3dny v ČR, týden v 3hvězdičkovém hotelu na bulharském pobřeží, 2 dny v Sofii (pro mě jedno z mála neambiciozních a o to víc příjemných hlavních měst). Pak skoro 4,5 hodiny v letadle s přestupem ve Vídni (za 40 minut jsem si kromě přestupu stihla i přečíst poštu) a konečně Moskva. Moskva by vlastně nebyla ani tak nejhorší – ta fronta na lístek se očekávala, ale ten vlak potom – starý hnusný špinavý vagon – plackart jaksepatří a ještě k tomu plný ožralců.

Na posledním školení jsme o kulturním šoku mluvili docela podrobně, tak jsem si ani ve snu nemyslela, že by mě něco takového mohlo potkat (bydlím tady přece už 1,5 roku), ale to otevření dveří vagonu pro mě byl krutý návrat do reality. Poprvé za tu dobu jsem si taky konečně připustila to, co mi už delší dobu nahlodává mozek – chci odsud! A nejlépe do civilizace.

Vlastně už ráno v Sofii mi mělo docvaknout, že se vracím do své zóny dobrodružství.

Společně s několika kolegy ze školení jsme se ubytovali v hostelu v centru Sofie – Hostel Mostel vřele doporučuji všem cestovatelům, kteří mají rádi internacionální prostředí a nepotřebují 3hvězdičkový hotel. Personál hostelu je neuvěřitelně milý, vstřícný a pomůže vám vyřešit jakýkoliv problém. Navíc za 10eur se tu vyspíte v pokoji se 4mi palandami, vlastní koupelnou, snídaní, WIFI (plus možností použít místní počítač a tiskárnu), k dispozici je kulečník, TV a ještě navíc i večeře – talíř špaget s rajským čímsi a sklenice piva. Tu večeři bych doporučila si odpustit – zkusili jsme to první večer a bylo to příšerné, navíc vaří to samé každý den (ale pro ty, co opravdu potřebují šetřit se to může hodit).

Moji kolegové se rozjeli do různých koutů světa už v pondělí, takže jsem v úterý ráno odjížděla sama. Probudila jsem se už v 6, ačkoliv budík jsem měla až na 7. Donutila jsem se sice ještě na 20 minut zavřít oči, ale pak mě definitivně probralo čvachtání vody a řev. Z koupelny vyskočil nahý, asi 60ti letý Číňan, kterého halila jen vodní pára. Blekotal něco, z čeho jsem podle páry usoudila, že znamená „hot water“, pod nohama mu čvachtala voda, tekoucí z koupelny k nám do pokoje a já jsem jako jediná z našeho pokoje byla během 7mi vteřin obutá, oblečená a běžící pro personál. Doběhla jsem na recepci, oznámila jsem slečně recepční, že máme v pokoji spoustu vody a běžela zpátky nahoru, abych si z pokoje vynesla věci. Když jsem přiběhla zpátky, ostatní byli ještě v postelích, nevěřícně zírali střídavě na mě a na vodu která se valila z koupelny, a mě nenapadlo nic lepšího, než všem s úsměvem popřát dobré ráno a toho krásného angličana se zeptat, jestli by si se mnou nešel zaplavat. Chudák byl tak paf, že se nezmohl na žádnou odpověď, tak jsem popadla svůj kufr a ostatní věci a rychle se vystěhovala na chodbu. Trochu jsem nechápala, proč když teda teče voda, všichni leží a nic nedělají, když  jim teče voda do batohů. Slečna recepční jakýmsi záhadným způsobem zastavila vodu a začala okolo běhat s hadrou a kýblem, já jsem si během toho v klidu vyčistila zuby, zabalila se, poprosila, aby mi zavolala taxi a odjela na letiště. Na letišti jsem měla zase přesváhu, ale tentokrát jen 30dkg – i když tentokrát opravdu nechápu, jak jsem to dokázala, když jediná láhev co mi zůstala, byl půllitr rumu…

Ten si sebou vezu pro soukromé chvíle smutku…

Riga... (09.- 11.10.)

Na nádraží v Rize nás čekala Argisova dcera Zana a ještě jeho kamarád Sergej. Odnesli mi kufr do úschovny, zaplatili, protože jsem neměla lotyšské Laty (lotyšská měna je mimochodem čtvrtá nejhodnotnější na světě – jeden Lat je přibližně 35 korun – takže jestli jet někam za prací, tak jedině do Lotyšska). Argis se Sergejem mě pak odvezli autem do města, kde mi ukázali směnárnu s dobrým kurzem a pak mě odvezli do restaurace, kde dělali snídaně za rozumnou cenu. Argis mi doporučil, že si z Lotyšska určitě musím odvézt Rižský balzám a lotyšský černý chleba a Zana mi dokonce darovala průvodce po Rize.

Riga je v neděli ráno tiché, klidné a příjemné město. Nádraží tu mají docela nové a moderní a na rozdíl od ruských tohle nádraží nesmrdí. Počasí až na občasný déšť a docela silný vítr celkem vyšlo. Turistů bylo v centru docela málo. Jen mě trochu zamrzelo, že je to z centra docela daleko do přístavu a k moři. Říkala jsem si, že když už jsem sem musela jet a nedobrovolně dělat půl dne turistu, tak se podívám na moře. Nakonec i tak to byla docela příjemná procházka po městě. Historické centrum Rigy silně připomíná místy Vídeň a některé domy jsou velmi typické svou přímořskou architekturou. Bohužel jsem zjistila, že mi přestala fungovat ruská simka, takže se Zanou jsme se sešly poměrně pozdě, stihly jsme akorát vyjít na věž v centru a potom zajít vypít kafe. Po cestě zpátky na nádraží mi Zana stihla povyprávět některé legendy o Rize. Velmi typické jsou tu korouhve ve tvaru kohoutů, protože dřív dávali kohouty na střechu a věřili, že pokud se na město bude blížit nějaké nebezpečí, kohouti zakokrhají a upozorní obyvatele. A ještě jsou pro tohle město typické černé kočky, ale legendu už jsem zapoměla. Z nádraží jsme zamířili ke Státní Opeře, kde jsem se měla potkat s ostatními účastníky semináře. Se Zanou jsme se rozloučili a já se připojila ke skupince vymrzých lidí se spoustou zavazadel – přesně jako já.

Zana byla hrozně milá, docela jsme si rozuměli a za její pohostinnost jsem se jí alespoň odvděčila radou, že by mohla absolvovat Evropskou dobrovolnou službu, protože by to pro ni bylo myslím docela přínosné. Chudák holka pracuje už od 18ti a teď zrovna prodává v obchodě se suvenýry a hrozně by chtěla odjet do zahraničí na nějakou dobu.

Na cestě... (08.-09.10.)

Vlak č.1

Voroněž – Moskva 8.10. 07:12

Jak už jsem psala odjíždí nám dobrovloníci. A takové odjíždění se neobejde bez rozlučkového večírku. A že se panečku vydařil. Po 1,5 hodině spánku jsem se cítila tak akorát na to jít spát, ale neúprosná operátorka taxislužby mi oznámila, že auto už čeká, tak ať sebou hodím. Tak jsem sebrala kufr, sedla do auta a začala vzpomínat, co všechno jsem zapoměla. Například v ledničce sendviče, ručník... ale lepším se – už nezapomínám kartáček na zuby. A dokonce jsem si pak v Moskvě koupila i druhý šampón, protože jsem zapoměla, že jsem si sebou jeden vzala.

Řidič taxislužby byl neobyčejně milý, úslužný a levný a dokonce mi pak věnoval stolní kalendář na památku.

Když jsem nastoupila do vlaku, nestačila jsem zírat. Vlak byl úplně nový, čistý, světlý, prostorný, pohodlý a já jsem okamžitě zalehla s pocitem, že mám před sebou 7 hodin, které můžu prospat. Co čert nechtěl... po 2 hodinách přistoupily dvě holky s 8mi měsíčním miminkem Káťou. Okamžitě jsem si všimla, že Káťa strašně ráda tříská do stolu, nejlépe s pomocí něčeho co dělá pořádný kravál, a pokud zrovna netříská do stolu tak kňourá anebo pláče. Káťa je prostě hlučné dítě a zvuky nevydává jedině v případě, že má v puse flašku se sunarem nebo když se na ni dívá ta divná sousedka s dredama a dělá ksichty. Cestu jsme přežili ve zdraví, jen jsem místo plánovaných 7mi hodin spala jen 3.

Do Moskvy jsme dorazili o půl třetí a první věc, kterou jsem musela udělat, bylo koupi si ještě jeden lístek na vlak. Náš seminář v lotyšském Rezenke totiž vypadal poměrně blbě zorganizovaný. Představte si, že v sobotu ráno máte odjet 1400km daleko a organizátoři vám v pátek v 6 večer zavolají abyste si laskavě vyměnili lístek a přijeli do Rigy, protože tam pro vás mají večeři (a protože všichni ostatní učastníci semináře přilétají d Rigy). Čestně bych dalekovíc ocenila, kdyby mi dali adresu hotelu a nechali mě v Rezekne, abych si po dvou dnech ve vlaku mohla dát sprchu. No co se dá dělat, holt mě budou muset na večeři a potom ještě 4 hodiny v autobuse strpět smradlavou – vlastně se na ně nezlobím, spíš je mi jich líto.

V Moskvě mi po výměně lístku zůstaly 3 hodiny, takže jsem dala kufr do úschovny na Rižském nádraží a šla se projít, abych z toho města, kde jsem byla už 4krát taky něco viděla. Rižské nádraží mě velice mile překvapilo. Oproti Kazaňskému nádraží kam jsem přijela vlakem z Voroněže a které je obrovské, špinavé, plné lidí s špatně značené, je Rižské nádraží malinkatá zelenkavá dlouhá budova se spoustou věžiček. Je tam čisto, útulno, málo lidí, sympatičtí policajti, kteří vám podrží dveře a pomůžou s kufrem a taky WIFI. Ta je teď nově na všech moskovských nádražích (osobně jsem ještě nezkoušela, jestli skutečně funguje). Ještě na mě udělala dojem stanice metra Komsomolskaja, která je skutečně impozantní – barokní štukatura, zlaté mozaiky, obrovské mosazné lustry...

Z Rižského nádraží jsem zamířila na jednu z větších moskovských tříd. Moskva je skutečně obrovská – vysoké budovy, 8mi proudé silnice – a to ještě nebyla jedna z hlavních ulic. Jen mi není jasné co a kde ti lidi, kteří tam bydlí a pracují, jí. Za celou dobu jsem nenarazila na žádný normální obchod s potravinama – kromě supermarketu se zahraničními potravinami, kde ceny byly přibližně 10x vyšší než ve Voroněži. Dokonce tam měli českou Mattonku. Koupila jsem si norskou vodu (375ml asi za 85kč, ale byla vynikající) a šla zpátky. Na nádraží jsem si ještě koupila čisté ponožky a šla čekat na perón, kde už stál dlouhý žlutý vlak Moskva – Riga.

Vlak č.2

Moskva – Riga 08.10. 18:59

Ze začátku si ke mě přisedlo 5 sympatických lidí – Lotyš, Číňan a 3 Rusové. Po krátké chvilce ale odešli, že ještě postojí venku. Místo nich se ke mě nasáčkovala povedená ruská rodinka – na místa pro 4 přišlo 6 lidí se dvěma dětma. Matka na děcka štěkala, děcka byly protivné, sestra si nadávala s bráchou, babička byla otravná a fotr se strýčkem chlastali pivo – prostě ideální rodina.

Z těch 5ti sympatických lidí se vrátil jen Lotyš. Ukázalo se, že jede taky do Rigy a je to masér, léčitel a terapeut. Docela fajn jsme si povykládali. Noc byla ovšem strašná. Jedno z těch dětí neustále řvalo až do tří hodin do rána, kdy konečně celá rodina z vlaku vystoupila. Ráno se pak dokonce okolojdoucí lidi ve vagoně ptali: "co jste tady tomu děcku dělali, to snad není možné aby tak dlouho řvalo...."

Celní kontrola proběhla mimořádně bez problémů, neprohlíželi mi ani jedno zavazadlo.

S lotyšem Argisem jsme se docela dobře bavili. Bylo mu asi 50 a byl hrozně starostlivý, během pár minut mi zorganizoval celý den, který jsem měla v Rize volný, protože vlak přijížděl v 10 ráno a setkání všech účastníků semináře bylo až o půl 7mé večer. Domluvil se s jeho dcerou, že až skončí v práci, tak se se mnou půjde projít a ukáže historické centrum Rigy.

A mimochodem... (06.10)

...jsem si dneska po práci přečetla večerní zprávy. I přesto, že nemám ani Ipod ani Ipad ani Mac, si vzpomínám na to, jak mě fascinovalo malování na prvním školním počítači, který měl dole v rohu na monitoru takové to veselé barevné nakousnuté jabko...

...díky Steve...

Přišel podzim... (04.10.)

Ze stromů padá žluté listí...

...a tím veškerá poezie končí! Přes den je maximálně 10°C nad nulou, večer +5°C a kolik je v noci vědět nechci. Je zataženo, fouká studený vítr a pokud zrovna neprší tak aspoň mrholí. Všude je bláto, doma máme zimu (vím to, protože moje ruská spolubydlící začala měřit doma teplotu a včera ráno si stěžovala, že je u ní v pokoji jen 16 stupňů). K tomu všemu vám ráno vždycky zvedne náladu když na vás při otevírání pošty vyskakují ranní zprávy s palcovými titulky jako: "V ČR letos podruhé vykvetly stromy" nebo "Teplotní rekord – 29°C nad nulou" atd...

Kromě odchodu léta se místní podzim nese v duchu odjezdu větší části našich dobrovolníků. U 4 dobrovolníků končí projekty a zbylé 2 stejně dlouho neuvidím, protože taky odjíždím.

Příští zprávy budou z Lotyšska a Bulharska.

Docela se teším, až si od Ruska trochu odpočinu. Ne že by se mi tady nelíbilo, ale někdy je toho prostě trochu moc.

Například moje hodiny češtiny – samotné hodiny jsou v pořádku, dokonce mám novou studentku, která bere soukromé hodiny, ale právě kvůli ní jsem musela posuout dobu výuky i místo (út, čt, 18:30 – 21:30). Namísto centra teď učím na Levém břehu, který je hlavně průmyslovou částí města a také nechvalně známý jako bydliště "gopniků" a všelijaké voroněžské chátry. A tak když se večer kolem 10té vracím domů, mám někdy nahnáno. Posledně byla maršrutka nacpaná opilcema a řidič buď také nebyl střízlivý nebo plánoval sebevraždu.

Nervy na pochodu... (03.10.)

Musím sebekriticky přiznat, že na to abych se rozčílila mi stačí málo. Jsem holt výbušná povaha a už s tím asi nic moc nenadělám. Například, když 3 dny někdo v Lotyšsku v jedné nejmenované organizaci, se kterou musím urgentně mluvit, nezvedá telefon. To se pak během pár vteřin celý lotyšský národ mění v tlupu neandrtálců s namrzlým mozkem, kteří ještě nepřišli na to, k čemu se telefon používá.

I moji dobrovolníci už dobře ví, že na to aby mě vytočili, jim někdy stačí jen se na mě podívat. A všichni ví, že když mě vytočí, tak bývám nepříjemná.

Tak mi sakra vysvětlete proč to ti lidi dělají???

(Některé jsem začala podezřívat, že to mají jako adrenalinový sport...)