Dovolená k nezaplacení... II.(15. – 29.9.)

Kurgan

Po příjezdu do Kurganu nás na nádraží vyzvedla Irinina kamarádka Tatyana, ubytovala nás u ní v bytě, navečeřely jsme se, vypily půl láhve vodky (hostitelka na tom prostě trvala) a jely do města.
Tatyana bydlí v tzv. „spacím rajoně“. Je to poměrně daleko od centra a prakticky (kromě pár obchodů) tam nic není. Rozdíl mezi takovým sídlištěm ve Voroněži a v Kurganě je poměrně velký – hlavně co se rozlohy týče, protože tady už začíná Sibiř. To znamená, že tu prostě mají tolik místa, že nemá smysl s ním šetřit. Jednotlivé panelové domy jsou od sebe několik stovek metrů daleko.
Časový rozdíl oproti Voroněži je +2 hodiny (oproti ČR +4h.). Město Kurgan samo o sobě není nijak krásné ani vyjímečné, ale pár zajímavostí se tu najde. Ve městě je poměrně dost domů z 19. století a v některých se dokonce i bydlí. Irina mi stihla ukázat náměstí (samozřejmě s Leninem), dům fotografa Čekaševa. Zajímavý je dům malíře Trávnikova, postavený napůl v ruském a napůl pohádkovém stylu a pokud na něm svítí vitrážové okno, může prý kdokoliv přijít malíře navštívit. Malíř má bohužel za souseda gubernátora oblasti, který si nechal postavit rodinný dům přímo uprostřed města a pozemek - i s tím malířovým - nechal obehnat plotem (no aspoň to měl malíř zadarmo). Prohlédly jsme si asi 100let starý pivovar a v pivním baru ochutnaly kurgánské nefiltrované pivo (stejně není nad hodonínského Šviháka), chrám Alexandra Něvského (zapsaný v britské encyklopedii jako znak města). Kurgan se taky proslavil výrobou másla, které bylo považováno svého času za nejlepší v Evropě a pak je známý tím, že sem deportovali 7 děkabristů.
Druhý den v Kurganě, který jsme věnovaly výhradně muzeím, začal strašně odpornou ovesnou kaší s houbama (omlouvám se, asi to není úplně podstatná informace, ale něco tak hnusného jsem ještě nejedla).
První přišlo na řadu Kurgánské oblastní vlastivědné muzeum s historickou a přírodovědnou expozicí a výstavou motýlů. Na výstavě motýlů provázel její autor a majitel veškeré té havěti. Dostalo se mi tedy velmi odborného výkladu a nakonec jsem ještě byla nucena shlédnout jak si pán strká jakéhosi živého švába o délce cca 7-8cm do pusy. Další muzeum bylo Dům-muzeum děkabristů, kde žil v letech 1833-37 Michail Michailovič Naryškin - jeden ze sedmi deportovaných děkabristů. Provedla nás paní, kterou vysloveně obtěžovalo někoho provázet. Jako poslední bylo 4 roky staré (tedy vlastně nové) Muzeum historie města. Kurgan není moc veliký, ale má veliká muzea, proto ty tři byly za jeden den až moc.