Dovolená k nezaplacení... I.(15. – 29.9.)

Cestování vlakem

...aneb jak jsem se (k nepochopení rusů) vydala na hranici Evropy a Asie, místo toho abych jako správný cizinec jela do Moskvy a Petěrburgu...

Tentokráte jsem se na své cestě projevila jako maximalista. V oblasti středního Uralu se mi poštěstilo navštívit města Kurgan, Čeljabinsk a Jekatěrinburg a jejich okolí. Počasí bylo přímo vynikající. Spolucestující mi byla prvních 5 dní Irina Nikolajevna, která pracuje v muzeu v Divnogorje jako botanička. Za 14 dní jsem toho stihla víc než dost a bojím se, že po dovolené budu potřebovat dovolenou, abych si odpočinula.
Cestu jsem začala 15.9. docela netradičně a to návštěvou vernisáže výstavy tradičního oděvu Voroněžské oblasti. Výstava v Muzeu Krámského byla překvapivě velmi kvalitní a propracovaná do detailů. Kupodivu jsem nikde nenarazila na nic, co by připomínalo „russian style“ (to znamená: všechno bylo dotaženo do detailů, nikde nic nebylo přivázaného provázkem nebo zalepené izolepou...).
V půl 5té odpoledne jsme nastoupili do vlaku Voroněž – Novosibirsk (naší konečnou byl Kurgan – asi 43hodin cesty). Spolucestující byli příjemní ( paní, která bydlela kousek od Voroněže a jela někam na vesnici za Novosibirsk, pán na služební cestě, mladý kazach z Taškentu a později paní – detaily záhy...) a téměř celý vagón se ohromě bavil, když jsem Irině vyprávěla svou lámanou ruštinou historku o tom, jak jsem byla na migrační policii.
Prvního incidentu na cestě jsme se dočkaly velmi záhy. Asi v 1 hodinu v noci přistoupila na poslední volné místo v našem oddíle paní, jejíž zavadla jí do vlaku přinesl manžel. Velmi neurvalým způsobem začal její zavazadla cpát do úložného prostoru pod spodní postel, kde už ovšem ležela Irinina cestovka. S tou si hlavu nelámal a tašku prostě vyhodil do chodby. Irina, kterou probudilo jeho řečnění o zákonech cestování ve vlaku a jakýchsi pochybných právech cestujících, se začala ohromě rozčilovat a dožadovat se vrácení své tašky na původní místo. Muž mezitím vystoupil a Irina se začala dohadovat s paní. Irina je jinak velmi starostlivá, hodná a laskavá žena, ale v tomto případě se přiznám, že do křížku bych se s ní dostat nechtěla. Pěkně se vztekla a principiálně chtěla svoji tašku vrátit na původní místo. Nakonec si k celé věci zavolaly průvodčí, aby rozřešila, kdo má pravdu. Průvodčí dala za pravdu Irině, ovšem ty tři svým křikem stihly probudit celý vagón a já jsem se docela bála, že už s náma pak celou cestu nikdo nepromluví. Naštěstí se pak nebavili s tou paní.
Cestování ruskou plackartou je vždycky něčím zajímavé i přesto, že se toho ve vlaku moc dělat nedá. Většinou se cestující věnují čtení, luštění křížovek, pletení háčkování, hraní karet, popíjení čaje, jídlu nebo jako já: zírání z okna (možné pouze ve dne - tedy pokud není vaším koníčkem zírání do tmy.) Občas jednotvárnou cestu zpestří vlakem procházející prodejci všeho možného – od čínských hraček přes pletené zboží, šperky nebo 3D obrázky po jídlo a sušené ryby.
Na cestě jsme udělali kromě množství kratších zastávek jednu dlouhou. 40min vlak stál v Samaře. Irina se na peróně sešla se svým známým děkanem z univerzity v Samaře, který jí předal tašku plnou věcí pro jeho příbuzné v Kurganě (toto je jeden z typických způsobů přepravy zboží, protože pošta je dost nespolehlivá a trvá věčnost než něco přepraví). Děkan mě doprovodil na jedno menších náměstí v Samaře, které je hned u nádraží a u toho mi stačil udělat krátkou přednášku o Samaře (vznikla před asi 420ti lety jako pevnost na Volze). Typické pro samarské nádraží, které je 5let staré a vypadá velice moderně, je prodej čokolády na nástupištích, protože v Samaře je jedna ze tří vyhlášených továren na čokoládu v Rusku (jedna je v Moskvě a jedna nevím kde – čokoládu pak přivezu).
Poslední večerní zastávkou byla Ufa. Ufa je centrem baškirů, dokonce i nápisy tu mají ve dvou jazycích. Jedna paní mě poučila, že prý je to – doslovný překlad z ruštiny: „...blbý sifilidní národ...“ – muži prý mají zakázáno ukazovat nohy a proto chodí pořád v ponožkách a vůbec, už aby ten vlak odjel... Na tom se shodly všechny ženštiny z neustále se rozšiřujícího kroužku kolem mě neboť to vypadalo, že asi jako jediný cizinec ve vlaku jsem večer vítaná atrakce.