Víkend na vsi (5.7.)

Tedy vlastně pondělí a úterý, protože víkendy ve zdejším muzeu jsou tu jako jinde na světě samozřejmě pracovní.

Asi to bude znít divně, ale byla jsem líná jet na dva dny do Voroněže, tak jsem radši vstala v 5 ráno a jela jen do Liski (cca 30min vlakem) na trh doplnit zásoby v ledničce. Ale vyplatilo se to, protože hned ráno ve vlaku mi průvodčí blbě vrátila, tak jsem na cestě i docela vydělala :-)
Na trh jsem potřebovala nejen z důvodu doplnění potravin, ale nastal u mě velký problém – podařilo se mi prošoupat podrážky na mých oblíbených vlastnoručně malovaných jarmilkách. A řekněte mi, kde v Rusku koupit obyčejné jarmilky? Samozřejmě jsem nekoupila a tento palčivý problém odložila na příští návštěvu Voroněže.
Protože bylo pondělí, na trhu bohužel nebyly mléčné výrobky, tak byl problém sehnat čerstvé máslo, sýry a podobné lahůdky. Vynahradila jsem si to vynikající slaninou a ázerbájdžánským juicem z granátových jablek (vynikající, ale asi to byla ta věc, ze které mi nebylo moc dobře). Na tomhle způsobu nakupování se mi líbí, že vám bábuška dá slaninu (nebo sýr nebo cokoliv jiného) nejdřív ochutnat a když kývnete, že je to dobré, teprve potom vám kus uřeže a zabalí. Taky si při tomhle způsobu nakupování většinou dobře provětrám slovník, neboť bábuška se vždy snaží prodat co nejvíc, takže jí většinou musím nadvakrát vysvětlovat, že té slaniny (nebo sýru nebo čehokoliv jiného) nechci 1,5kg, ale stačí malý kousek. Poté co se dostaneme na velikost cca 400g (menší kousek většinou ani nechtějí prodat) bábuška většinou obrátí oči v sloup, zakroutí hlavou a konečně kousek uřeže, zváží a zabalí. Někdy pak ještě následuje dotaz odkud že jsem a co tu dělám. A pak, že mi ta ruština jde, protože se opravdu nesnažím bábuškám na trhu vysvětlovat, že jsem tu jako dobrovolník, ale vždycky říkám, že tu studuju jazyk, což je taky pravda a navíc na to mám vízum. A jak jsem se ovšem dozvěděla už v prvním týdnu od jednoho německého dobrovolníka, v mém případě jde víceméně o ilegální vízum, což je ale prý dobře. Tak se mi zdá, že se ti Rusové v té byrokracii tak trochu vyžívají.

Druhý den jsem využila k patřičně dlouhému spánku a pak k procházce po okolí, kterou jsem si protáhla nakonec až do sousední vesnice Kopaniše, kde jsem podle milníku na kolejích zjistila, že jsem ušla 4km. Jelikož to tam vypadalo pořád stejně jako v Divnogorje a nějaká cesta, která by zpátky vedla jinudy nebyla k mání, tak jsem to otočila a šla zase zpátky. Aspoň jsem po cestě (kromě pozorování vrcholné sovětské lidové architektury) zjistila, že v Divnogorje je ordinace lékaře (medpunkt) a taky že je tu i pošta. Bábuška, které jsem se ptala na cestu, říkala, že pošta je na vedlejší ulici – což znamenalo za nejbližším stromem doleva, po úzké cestičce a na celé „ulici“ byl jen jeden barák – pošta a nějaký kulturní klub dohromady.
Na poště kromě poštovních služeb prodávají například prací prášky, cigarety apod. Paní na poště byla milá, dopis pro babičku i s nalepenýma známkama si ode mě vzala, zvážila ho, pak něco spočítala, někam zavolala a pak mi řekla, že doplatím 25 rublů a 10 kopějek. Místo toho jsem paní dala další známky za 20 rublů, které jsem koupila ve Voroněži. Paní pak neměla 5ti rublovou známku tak musela použít s menší hodnotou. Ve výsledku bylo na obálce cca 10ks známek (což byla skoro polovina obálky). Půlka vypadala, že odpadne v příštích 5ti minutách a druhá za půl hodiny. A dopis prý půjde až další den.