Tak už bydlíme čtyři... (28.11.)

Tak uběhl další týden. Dá se říct, že celkem úspěšně. Postupně se mi daří plnit zadané úkoly. Některé dokonce i včas.

Překlady pro agenturu Art-Kvadrat na téma umění a politika v 80tých letech v GDR jsem zakončila (tak hnusné – rozumějte těžké – texty jsem ještě nepřekládala) a protože jsem se ukázala jako schopná, od 2. do 5. prosince budu dělat průvodce a překladatele dvěma německým umělkyním, které přijíždějí do Voroněže dělat jakousi performance s velkým bílým megafonem.
Prezentace ČR na Dnech jazyků, které pořádalo Hnutí mládeže za ochranu práv se také vydařila. S teorií jazyka jsem to moc nepřeháněla (hlavně proto, že se v ní moc nevyznám) a skupinku senzacechtivých posluchačů jsem naučila základní sprostá slova a pak jim pustila večerníček Krtek a televizor. Líbilo se.
Ten den večer jsem stihla ještě velký mezinárodní večírek u španělky Alicie. Pravda Alicia má o něco větší a luxusnější byt než jsem měla já, takže se tam taky vešlo víc lidí a rozhodně na to, že je Rusku asi měsíc, je hodně stylová. Pije vodku s chilli papričkama a kouří pověstné ruské cigarety Belamore Kanal (takové ty zalomené, které kouřil vlk v seriálu Jen, počkej zajíci!).
V pondělí jsme se sešli všichni v kanceláři, abychom dořešili bytovou situaci (opět se objevily nové problémy, které nemají moc příjemná řešení). Stihli jsme se pohádat. A Kostja mi sdělil, že organizace utratila moje kapesné na prosinec za nájemné bytu. Zrovna jako na potvoru mi v ty dny jaksi došly peníze, takže kdybych nelegálně nepracovala a nemohla si prostě přijít pro výplatu asi bych tu umřela hlady. Naštěstí se objevila ruská děvuška, která s námi bude do konce prosince bydlet, takže mi kapesné vrátí (aspoň část) z jejího nájemného. Ruská děvuška se taky jmenuje Anna (stejně jako dobrovolnice španělka) a je moc sympatická. Rovnou mezi dveřma se zeptala kdy uděláme večírek :-)
Další dny v týdnu byly dost nabité a kromě práce v kanceláři jsem zvládla další překlady a hodiny češtiny – dokonce mám nového žáka – astronom Alexej.
Je potřeba říct, že teď máme víc práce, protože nám šéfka odjela na dva týdny na školení do Polska. Proto je taky v kanceláři klid a mír a práce nám jde od ruky. Navíc když už odjela, začali jsme dělat tichou revoluci uvnitř organizace.Teprve teď se mi ta práce začíná líbit. Začali jsme se scházet všichni, diskutovat nad problémy a možnostmi zlepšení projektů, které tím začínají nabývat zřetelnějších forem. Vůbec nejvíc to odnesl Ruský klub – organizovaný speciálně pro cizince, aby se mohli zlepšovat v ruštině. Po prvním setkání Ruského klubu, které dopadlo katastrofálně (pod vedením naší šéfové), jsme se rozhodli ho trochu překopat. Snad se ho podaří od 15tého prosince (kdy pořádáme mezinárodní vánoce) rozjet tak, aby chvíli vydržel.
Bohužel, tento nabitý životní styl (v 9 ráno malá snídaně, kolem 10té večer večeře, mezi tím nic) se přestal líbit mému žaludku, který mi ve čtvrtek řekl dost a začal stávkovat. Bylo mi tak špatně, že jsem se sebrala a jela domů spát. Chudák ještě netuší, že to bude muset v tomto tempu ještě chvíli vydržet.
Abych jen neseděla u počítače, ukecala jsem Ninu a začaly jsme chodit bruslit. V pátek jsme byly v naší čtvrti na zimním stadionu. Nic moc popravdě. Spousta lidí, uklidit led po tréninku hokejistů se nenamáhali, takže po půl hodině to bylo jako na oraništi. Asi po hodině prohánění se po ledu mě doslova sestřelila k zemi evidentně ne moc střízlivá slečinka a pak nějaká parta výrostků začala na led lepit mince, takže jsme to vzdali a šli domů.
V sobotu jsme bravurně zvládli prezentaci naší organizace na přehlídce neziskových organizací. Ira, která u nás pracuje, představila krátkodobé projekty a já pak dlouhodobé a jako příklad uvedla ten svůj, aby posluchači slyšeli jak obyčejně vypadá takový ne úplně obyčejný projekt. Španělku Annu jsme sebou vzaly jako živou atrakci :-) Líbilo se.
Večer jsme pak s němkou Heidi a Irou (jiná Ira – v Rusku se tak jmenuje asi každá třetí ženská) zašly na koncert, na který mě pozvala moje známá. Krásný punk á la 70tá léta. Paráda. Skupinka lidí se domluvila a oslavovala narozeniny hudebníka jménem Grebenčikov, který v Rusku jako jeden z prvních začínal hrát rock. Muzikant je v současné době stár a žije kdesi pod Moskvou. Pravděpodobně netuší, že měl takovou oslavu. Určitě by se mu líbila. Mě se líbila hodně. Chvílemi jsem se cítila jako doma.