Na cestě nikam a zase zpátky... (19. - 22.12.)

...bleskový předvánoční výlet do Německa

Celkem 4 dny a celkem 2006 kilometrů vlakem nebo autem.

Začalo to pozváním od mojí německé spolubydlící Heidi. Prý až budu mít možnost, tak se k nim do Schwarzwaldu musím určitě přijet podívat. Říkala jsem si, že by to nemusel být špatný nápad, protože v Německu jsem ještě nebyla. Někdy ale člověk potřebuje najít záminku k tomu aby něco udělal. Hlavně kvůli tomu, aby sám před sebou nevypadal tak blbě. Takže jsem začala hledat důvod, proč zajet zrovna do Titisee, které leží cca 40km vzdušnou čarou od francouzských hranic.

Vlastně to nebylo ani tak těžké. Koordinátoři Evropské dobrovolné služby občas své dobrovolníky v zahraničí navštěvují a já mám náhodou zrovna teď asi hodinu cesty od Titisee mladou ruskou dobrovolnici Jelenu, která pracuje v malé vesnici ve škole pro děti se senzorickým postižením. Takže důvod by se našel. Tím víc, že po té, co jsem Jeleně napsala, že bych přijela, poprosila mě, abych jí přivezla nějaké zimní oblečení. No přece nenechám svého dobrovolníka zmrznout!

S Heidi jsme se dohodly na 19. prosince. Původně jsme se měly potkat už v Mnichově, ale nějak jsem nestíhala, tak jsme se potkaly až v Augsburgu.

19.12. 08:09 Lužice – Brno (vlak), 12:40 Brno – Praha (vlak), 17:07 Praha – Mnichov (vlak), 00:05 Mnichov – Augsburg (vlak)

Vlastně jsem si ten den docela užila. V Brně jsem si stihla zajít na konzulát pro nové ruské vízum, projít se po vánočních trzích a v Praze vypít s bratránkem pivo. Jen když jsem přijela do Augsburgu, kde mě Heidi vzala k jejím známým, okamžitě jsem padla do postele a spala jako zabitá.

Další den byl podobně nabitý.

20.12. 10:00 Augsburg – Ulm (autem), 12:15 Ulm – Neustadt (vlak), cca 15:30 Neustadt – Titisee (autem)

V Německu celkem dobře funguje systém spolujízdy a po této cestě ho myslím začnu při pohybu po Evropě víc využívat. Pokud někam jedete autem a chcete ušetřit na nákladech nebo prostě nechcete jet sami, jsou tu www stránky kam dáte nabídku a lidi, kteří se potřebují někam svézt, vás můžou oslovit. Nebo naopak vy můžete najít někoho, kdo vás sveze. V Německu vzhledem k cenám lístků na vlak neocenitelná úspora nákladů na cesty. V ČR spolujízda funguje taky, ale pokud si pamatuju, systémem 1kč za kilometr, což je v podstatě srovnatelné s cenami vlaků nebo autobusů. Takže s Augsburgu jsme se svezly s nějakým docela příjemným klukem, který se nenamáhal komunikovat v angličtině a mě to bylo jedno, protože jsem celou cestu do Ulmu prospala. Z Ulmu jsme pokračovaly vlakem do Neustadtu, kde nás na nádraží vyzvedla velmi překvapená maminka Heidi. Z Heidi potom vylezlo, že to doma dopředu neřekla, že si veze návštěvu...

Ze začátku byli všichni trochu nesví (a nejvíc já) a dívali se na mě trochu jako na mimozemšťana. Po dvou hodinách ze sebe sestra Heidi vysoukala nepříjemnou otázku, jak dlouho se hodlám zdržet a po mojí odpovědi, že do zítřejšího rána, se na její tváři mihl výraz: „je ještě šílenější, než jsem si myslela“. Abychom se nějak integrovaly do domácího koloběhu na farmě... 

To jsem zapomněla říct – Heidi bydlí v kopcích na malebné samotě cca 5km od městečka Neustadt, mají asi 10krav, 6 neuvěřitelně velkých (ne tlustých) koček a slepice, které snáší zelená vejce, prodávají mléko a pěstují agroturistiku. Tak abychom jen tak nepřekážely, šly jsme pomoct s dojením krav a odhazováním sněhu (protože ho ten den napadlo okolo 50ti cm). A pak spát, zase jako zabitá. A další den to nebylo lepší.

21.12. 08:00 Titisee – Heiligenbronn – Oberndorf (autem), 11:10 Oberndorf – Herrenberg (vlak), 12:30 Herrenberg – Mnichov (autem), 19:00 Mnichov – Praha (autem)

Vstávaly jsme v 7 ráno a vlastně jako poslední z rodiny, všichni už byli dávno vzhůru, krávy podojené a sníh dávno uhrnutý. 

Vyrazily jsme s Heidi jejich autem navštívit moji dobrovolnici. Do vesnice Heiligenbronn jsme dorazili v momentě, kdy vychovatelé a Jelena s dětmi nacvičovali vánoční vystoupení. Celé vystoupení se zakládalo na tom, že děti prostě postupně přešly s pomocí svých vychovatelů z jedné strany pódia na druhou. Je až neuvěřitelné vidět, kolik taková - pro nás snadná věc a záležitost 20ti vteřin - dá práce a nacvičování. A děti byly hrozně milé a hlavně zvědavé, zvlášť ty slepé, které vám naprosto spontánně osahají celý obličej, aby se podívaly jak vypadáte :-)

S Jelenou jsme se zdržely asi 30min a vyrazily dál do Oberndorfu, odkud jsem pokračovala vlakem a pak spolujízdou do Mnichova. Většinu času jsem v autě prospala. Do Mnichova jsme dorazili dříve, než jsem předpokládala a tak mi zbyly asi 3,5 hodiny volného času, který jsem využila k malým vánočním nákupům a průzkumu města. Poslední část cesty do Prahy jsem absolvovala se Slovákem Peterem. Byla to docela legrace. Vůbec jsem nespala a celou cestu jsme probírali společná témata a hlavně dlouhodobý pobyt v zahraničí. Do Prahy jsme dorazili přesně o půl noci, vyzvedl mě bratránek a v půl druhé už jsem ležela v posteli a spala jako zabitá.

22.12. 14:42 Praha – Lužice (vlak)

Poslední den už byl pohodový – snídaně, vánoční trhy, setkání s Katkou na nádraží, cesta domů... Jen jsem těm svým kamarádům slíbila, že půjdeme na pivo a nějak jsem pak doma usnula...

Ruské volby V. (4.12.2011)

Den D

Tak nějak jsme očekávali ty volební kampaně masivnější – a ono nic. Asi to bude tím, že nemáme televizi a nečteme noviny. A taky protože karty byly předem dané asi ani nebyly moc zapotřebí.

Ve městě byl klid, žádné velké skandály. Odpoledne jsme se šly s Heidi podívat do štábu Golosu (nezávislá pozorovatelská organizace – více například na idnes.cz). 

Byly jsme překvapené jak efektivně mají organizované call-centrum, kam jim volají pozorovatelé z volebních místností a hlásí porušení občanských práv při hlasování.  Nejvíc práce už od rána asi měli hackeři, kteří zablokovali většinu opozičních serverů v Rusku, livejournal.com – což je v Rusku oblíbený blogerský server a jediným účinným komunikačním kanálem tak zůstal twitter. Zablokované byly dokonce i některé osobní blogy mých přátel, kteří se pohybují okolo Hnutí mládeže za lidská práva.

Jen za hodinu, kterou jsme tam průměrně strávili, jsme byli svědky několika stovek hlášení po telefonu o porušení pravidel svobodného hlasování a taky několika telefonátů s prosbou o pomoc od pozorovatelů Golosu. V jednom případě předseda volební komise osobně pozorovateli vyhrožoval, že jestli neodejde, tak přijde jistý člověk, který si s ním pak promluví (tyto techniky byly myslím využívané hojně nejen v realitě, ale určitě i ve filmu). Dalším častým problémem bylo například přesunování volebních uren, což je zákonem zakázáno a různé jiné přestupky...

Nejvíce jsme se bavili nad zprávami, které přinášeli různí zvědové od volebních týmů jednotlivých stran. Ty mají své členy pečlivě vycvičené a mají pro ně jasné instrukce.  Například, protože milí pozorovatelé budou určitě unavení, pohostit je čajem (ovšem s poměrem čaj:vodka 1:10) – a není přece nic jednoduššího, než vykopnout z volební místnosti pozorovatele s tím, že by opilý. Nebo že je mají pokud možno co nejvíce rozptylovat, držet volební urny z jejich dohledu atp...

Zahraniční pozorovatele tento rok nebrali... měli spoustu výmluv a ač jsme se s mojí německou spolubydlící snažily co to šlo, nevzali nás (asi se báli mezinárodní ostudy). 

Kromě toho, že po volbách vypukly demonstrace, začaly se objevovat taky zprávy o tom jak volby proběhly, například velké podniky zorganizovaly pro své zaměstnance autobusy, které je odvezly k volbám.  Jak milé, že? Ovšem to, že zaměstnancům bylo řečeno, že pokud nebudou volit určitou stranu, dostanou výpověď, se už tak moc neví. A samozřejmě to pak musí dokázat - musí se při vhazování volebního lístku vyfotit, jinak...

Ruské volby IV. (1.12.2011)

Menší demonstrace, útoky hackerů... za 3 dny tu máme volby...

Ruské volby III. (okolo 24.11.2011)

Probouzí se medvěd...

Tak už to pomalu začíná – na každém druhém (a někdy i na každém prvním) billboardu se objevují plakáty v modré, červené a bílé barvě se symbolem medvěda. Jednotné Rusko odpálilo volební kampaň...

Ale objevují se i kampaně proti...

(Jednotné Rusko – strana šejdířů a zlodějů)

Ruské volby II. (okolo 20.11.2011)

Prezidentské volby v Rusku proběhnou v březnu, ale stejně se už teď ví, že prezidentem bude Putin a ten si pro sebe tohle místo urve na hodně dlouhou dobu (čistě v ruském diktátorském stylu – nic nového). Překvapilo mě, že Rusko je tak pokrokovou zemí, že má přímou volbu prezidenta – i když něco takového zjevně vůbec nepotřebují.

Několik málo poznámek o jiných stranách a osobnostech:

Mezi mladými Rusy docela oblíbený Prochorov – ten sice svůj byznys na začátku 90tých let nezískal úplně čestně, ale budiž mu odpuštěno, teď se chová slušně, není populistou, sám si píše blog, dává peníze na podporu začátečníků v byznysu a je odpůrcem Putina... lidový hrdina č.2... Jenže toho asi brzo zavřou (novinky z 12.12.2011 - oznámil svou kandidaturu na prezidenta - opravdu si o to zavření koleduje)

Žilinovský... přeseda strany LDPR – ani nevím co ta zkratka znamená a vědět nechci – LDPR jsou náckové...

Spravedlivé Rusko – to je panečku strana – náš Paroubek k nim měl jet na školení. Členy jsou odpadlíci Putinovy strany a prohlašují se za opozici, byť jejich volební program je v podstatě stejný.

Nedávno mě na cestě domů u našeho baráku stoply bábušky ze sousedního vchodu. A protože s nimi je nezbytné udržovat dobré vztahy, musela jsem se zastavit. Společně s nimi tam seděla ještě stará paní, která roznášela letáky SR. Jeden leták mi okamžitě vnutili. A leták to nebyl ledajaký – byly to noviny plné receptů do domácnosti a recepty pro chudé lidi. Hlavní téma volebního letáku SR č.6? Slané okurky na různé způsoby! A co Rusové nejradši zakusují ke sklence vodky? A je vám jasné na jaké obecenstvo se strana zaměřuje? Mojí ruské spolubydlící jsem se pak doma zeptala na doplňující informace o této straně. Ten nejhlavnější volební leták SR jsem  prý prošvihla. Stal se téměř legendárním – byl v něm prý recept jak pěstovat v zimě brambory pod postelí...

Bábušky mě okamžitě zavalily otázkami koho budu volit, odpověděla jsem, že nikoho protože nemám ruské občanství. Bábušky se zarazily, a jedna se opatrně zeptala: „Jakto?“ „No protože nejsem z Ruska“ povídám... Bábušky se zase zamyslely a ta jedna říká: „ ...ale vždyť mluvíš rusky...“ Bábuškám to chvíli trvalo, než to přepasírovaly přes mozek, ale paní, která rozdávala letáky byla dobře vytrénovaná... Měla bych se prý podívat do rodokmenu – třeba jsme dřív žili v Rusku nebo máme ruské kořeny nebo bych se mohla vdát – to bych do voleb stihla... V ten moment jsem se omluvila, že nemám moc času a musím zpátky do práce...

Ruské volby I. (okolo 15.11. 2011)

Upozorňuji, že sérii o volbách jsem začala psát asi měsíc před jejich konáním a informace, zde uváděné, jsou spíše příkladem toho, jak takové volby může vidět cizinec...

Zatím je klid před bouří.

Propagaci se věnují malé strany, které pro „Jednotné Rusko“ nejsou vlastně faktickou hrozbou. Kromě pár kamelotů na ulicích nic nenaznačuje, že přesně za měsíc budou v Rusku volby do státní dumy.

Zajímaly mě názory mých přátel a všeobecně lidí okolo, jak se k tomu staví – a nutno říct, že docela skepticky.

Mladá generace, která obdivuje západní životní styl a snaží se cestovat si zčásti uvědomuje silný tlak mediální propagandy, ale na druhou stranu se tímto ráda nechává krmit. Média vlastně nepřipouští nic jiného než vítězství „Jednotného Ruska“. Jednou ze základních strategií Putinovy strany je patriotismus, národní bohatství a národní hrdost. Jedním z faktorů národního bohatství Ruska jsou Ruské pohádky, které jsou všeobecně známé téměř po celém světě. A právě jimi se myslím nechává PR oddělení Putinovy strany často inspirovat. Jak jsme mohli vidět v několika posledních měsících – Putin si hraje na národního hrdinu (viz. například jeho archeologické objevy) – a představte si – lidi mu to žerou – tedy alespoň dostatečné množství na to, aby vyhrál volby. A taky proto, že Rusové jsou /byli dlouhou dobu zvyklí na jediného vůdce země...

Jednou z věcí, které mě nepatrně šokovaly na začátku mého vyptávání, byl přístup lidí, které bych charakterizovala jako absolventy vysokých škol s odporem vůči Putinovi. Na otázku: Kdo si myslíte, že vyhraje? :odpovídali jasně: Jednotné Rusko, a na otázku: Koho půjdete volit? :odpovídali, že jedinou šancí jsou komunisti (KPRF – Komunistická strana Ruské Federace). Když jsem pokládala automaticky následující otázku: Jak můžete volit komunisty!? se mi dostalo opět jasné odpovědi – je to jediná strana, která má dostatečnou podporu aby se dostala do parlamentu a mohla tvořit alespoň nějakou opozici. Komunistická strana v Rusku se v zásadě moc neliší od té české – její příznivci jsou vyšinutí důchodci a pár bláznivých mladistvých. Jediný rozdíl je v tom, že veřejně uctívá Jožku Stalina a jeho portréty vystavuje na veřejnosti. Taky jsem se doslechla o mnohých případech, kdy komunistická strana na svých demonstracích za účast platí – a co má dělat chudý student, který nemá ani peníze, ani trochu sebeúcty???

Koncert Gorana Bregoviče... (6.11.)

 Když Heidi poprvé přinesla v tu dobu ještě tajnou novinku o tom, že Goran Bregovič přijíždí do města, měly jsme hroznou radost. Plácly jsme se přes kapsu a koupily lístky za cca 1000kč každá. 

Asi jsme se moc těšily, protože koncert proběhl v poměrně rozpačitém duchu.

Hlavním problémem bylo to, že se konal v Divadle opery a baletu. Goran Bregovič přijel se svým Svatebním a pohřebním orchestrem v dost úsporné sestavě a zčásti si při koncertu pomáhal notebookem (což je sice s takovou sestavou pochopitelné, nicméně ne zrovna příjemné). Když sálem divadla začala burácet divoká balkánská muzika, obecenstvo se trochu leklo. Od prvního tónu bylo jasné, že zavřít vášnivý balkán do klasického divadla byla chyba. A tak 90% procent diváků celý koncert prosedělo poměrně bez emocí, snad až na pár výjimek, kteří to nevydrželi a tancovali v uličce na balkoně. Samotný skladatel se snažil několikrát naladit publikum pokyny k tleskání a zpěvu, ale publikum se ukázalo (možná z části i vinou toho, že skladatel mluvil jen anglicky) jako dost nechápavé. Nejvrcholnějším momentem celého koncertu byl pak začátek poslední písně "Kalašnikov", kdy Bregovič poprosil publikum zakřičet "uráá" tak jako to dělají ruští vojáci, když se ženou do boje...

http://o.rajce.idnes.cz/Koncert_Gorana_Bregovice%2C_Voronezh%2C_6.11._2011/

Nová kuchyň... (6.11.)

Tak jsme včera slavnostně dokončili naši kuchyni. Po půl roce života na staveništi jsme se dokopaly k tomu, abychom si na pár hodin udělali čas. Jen když Heidi míchala barvu na stěnu, tak smíchala dohromady dvě červené a vznikla nám z toho jakási lososovo - růžová... Anya to okomentovala, že naše kuchyně teď vypadá jako dětská hračka...

Šok… (25.10.)

3 sladké týdny v Evropě, to jsem neměla dělat. Týden v romantických dřevených chalupách uprostřed lotyšské přírody, 3dny v ČR, týden v 3hvězdičkovém hotelu na bulharském pobřeží, 2 dny v Sofii (pro mě jedno z mála neambiciozních a o to víc příjemných hlavních měst). Pak skoro 4,5 hodiny v letadle s přestupem ve Vídni (za 40 minut jsem si kromě přestupu stihla i přečíst poštu) a konečně Moskva. Moskva by vlastně nebyla ani tak nejhorší – ta fronta na lístek se očekávala, ale ten vlak potom – starý hnusný špinavý vagon – plackart jaksepatří a ještě k tomu plný ožralců.

Na posledním školení jsme o kulturním šoku mluvili docela podrobně, tak jsem si ani ve snu nemyslela, že by mě něco takového mohlo potkat (bydlím tady přece už 1,5 roku), ale to otevření dveří vagonu pro mě byl krutý návrat do reality. Poprvé za tu dobu jsem si taky konečně připustila to, co mi už delší dobu nahlodává mozek – chci odsud! A nejlépe do civilizace.

Vlastně už ráno v Sofii mi mělo docvaknout, že se vracím do své zóny dobrodružství.

Společně s několika kolegy ze školení jsme se ubytovali v hostelu v centru Sofie – Hostel Mostel vřele doporučuji všem cestovatelům, kteří mají rádi internacionální prostředí a nepotřebují 3hvězdičkový hotel. Personál hostelu je neuvěřitelně milý, vstřícný a pomůže vám vyřešit jakýkoliv problém. Navíc za 10eur se tu vyspíte v pokoji se 4mi palandami, vlastní koupelnou, snídaní, WIFI (plus možností použít místní počítač a tiskárnu), k dispozici je kulečník, TV a ještě navíc i večeře – talíř špaget s rajským čímsi a sklenice piva. Tu večeři bych doporučila si odpustit – zkusili jsme to první večer a bylo to příšerné, navíc vaří to samé každý den (ale pro ty, co opravdu potřebují šetřit se to může hodit).

Moji kolegové se rozjeli do různých koutů světa už v pondělí, takže jsem v úterý ráno odjížděla sama. Probudila jsem se už v 6, ačkoliv budík jsem měla až na 7. Donutila jsem se sice ještě na 20 minut zavřít oči, ale pak mě definitivně probralo čvachtání vody a řev. Z koupelny vyskočil nahý, asi 60ti letý Číňan, kterého halila jen vodní pára. Blekotal něco, z čeho jsem podle páry usoudila, že znamená „hot water“, pod nohama mu čvachtala voda, tekoucí z koupelny k nám do pokoje a já jsem jako jediná z našeho pokoje byla během 7mi vteřin obutá, oblečená a běžící pro personál. Doběhla jsem na recepci, oznámila jsem slečně recepční, že máme v pokoji spoustu vody a běžela zpátky nahoru, abych si z pokoje vynesla věci. Když jsem přiběhla zpátky, ostatní byli ještě v postelích, nevěřícně zírali střídavě na mě a na vodu která se valila z koupelny, a mě nenapadlo nic lepšího, než všem s úsměvem popřát dobré ráno a toho krásného angličana se zeptat, jestli by si se mnou nešel zaplavat. Chudák byl tak paf, že se nezmohl na žádnou odpověď, tak jsem popadla svůj kufr a ostatní věci a rychle se vystěhovala na chodbu. Trochu jsem nechápala, proč když teda teče voda, všichni leží a nic nedělají, když  jim teče voda do batohů. Slečna recepční jakýmsi záhadným způsobem zastavila vodu a začala okolo běhat s hadrou a kýblem, já jsem si během toho v klidu vyčistila zuby, zabalila se, poprosila, aby mi zavolala taxi a odjela na letiště. Na letišti jsem měla zase přesváhu, ale tentokrát jen 30dkg – i když tentokrát opravdu nechápu, jak jsem to dokázala, když jediná láhev co mi zůstala, byl půllitr rumu…

Ten si sebou vezu pro soukromé chvíle smutku…

Riga... (09.- 11.10.)

Na nádraží v Rize nás čekala Argisova dcera Zana a ještě jeho kamarád Sergej. Odnesli mi kufr do úschovny, zaplatili, protože jsem neměla lotyšské Laty (lotyšská měna je mimochodem čtvrtá nejhodnotnější na světě – jeden Lat je přibližně 35 korun – takže jestli jet někam za prací, tak jedině do Lotyšska). Argis se Sergejem mě pak odvezli autem do města, kde mi ukázali směnárnu s dobrým kurzem a pak mě odvezli do restaurace, kde dělali snídaně za rozumnou cenu. Argis mi doporučil, že si z Lotyšska určitě musím odvézt Rižský balzám a lotyšský černý chleba a Zana mi dokonce darovala průvodce po Rize.

Riga je v neděli ráno tiché, klidné a příjemné město. Nádraží tu mají docela nové a moderní a na rozdíl od ruských tohle nádraží nesmrdí. Počasí až na občasný déšť a docela silný vítr celkem vyšlo. Turistů bylo v centru docela málo. Jen mě trochu zamrzelo, že je to z centra docela daleko do přístavu a k moři. Říkala jsem si, že když už jsem sem musela jet a nedobrovolně dělat půl dne turistu, tak se podívám na moře. Nakonec i tak to byla docela příjemná procházka po městě. Historické centrum Rigy silně připomíná místy Vídeň a některé domy jsou velmi typické svou přímořskou architekturou. Bohužel jsem zjistila, že mi přestala fungovat ruská simka, takže se Zanou jsme se sešly poměrně pozdě, stihly jsme akorát vyjít na věž v centru a potom zajít vypít kafe. Po cestě zpátky na nádraží mi Zana stihla povyprávět některé legendy o Rize. Velmi typické jsou tu korouhve ve tvaru kohoutů, protože dřív dávali kohouty na střechu a věřili, že pokud se na město bude blížit nějaké nebezpečí, kohouti zakokrhají a upozorní obyvatele. A ještě jsou pro tohle město typické černé kočky, ale legendu už jsem zapoměla. Z nádraží jsme zamířili ke Státní Opeře, kde jsem se měla potkat s ostatními účastníky semináře. Se Zanou jsme se rozloučili a já se připojila ke skupince vymrzých lidí se spoustou zavazadel – přesně jako já.

Zana byla hrozně milá, docela jsme si rozuměli a za její pohostinnost jsem se jí alespoň odvděčila radou, že by mohla absolvovat Evropskou dobrovolnou službu, protože by to pro ni bylo myslím docela přínosné. Chudák holka pracuje už od 18ti a teď zrovna prodává v obchodě se suvenýry a hrozně by chtěla odjet do zahraničí na nějakou dobu.

Na cestě... (08.-09.10.)

Vlak č.1

Voroněž – Moskva 8.10. 07:12

Jak už jsem psala odjíždí nám dobrovloníci. A takové odjíždění se neobejde bez rozlučkového večírku. A že se panečku vydařil. Po 1,5 hodině spánku jsem se cítila tak akorát na to jít spát, ale neúprosná operátorka taxislužby mi oznámila, že auto už čeká, tak ať sebou hodím. Tak jsem sebrala kufr, sedla do auta a začala vzpomínat, co všechno jsem zapoměla. Například v ledničce sendviče, ručník... ale lepším se – už nezapomínám kartáček na zuby. A dokonce jsem si pak v Moskvě koupila i druhý šampón, protože jsem zapoměla, že jsem si sebou jeden vzala.

Řidič taxislužby byl neobyčejně milý, úslužný a levný a dokonce mi pak věnoval stolní kalendář na památku.

Když jsem nastoupila do vlaku, nestačila jsem zírat. Vlak byl úplně nový, čistý, světlý, prostorný, pohodlý a já jsem okamžitě zalehla s pocitem, že mám před sebou 7 hodin, které můžu prospat. Co čert nechtěl... po 2 hodinách přistoupily dvě holky s 8mi měsíčním miminkem Káťou. Okamžitě jsem si všimla, že Káťa strašně ráda tříská do stolu, nejlépe s pomocí něčeho co dělá pořádný kravál, a pokud zrovna netříská do stolu tak kňourá anebo pláče. Káťa je prostě hlučné dítě a zvuky nevydává jedině v případě, že má v puse flašku se sunarem nebo když se na ni dívá ta divná sousedka s dredama a dělá ksichty. Cestu jsme přežili ve zdraví, jen jsem místo plánovaných 7mi hodin spala jen 3.

Do Moskvy jsme dorazili o půl třetí a první věc, kterou jsem musela udělat, bylo koupi si ještě jeden lístek na vlak. Náš seminář v lotyšském Rezenke totiž vypadal poměrně blbě zorganizovaný. Představte si, že v sobotu ráno máte odjet 1400km daleko a organizátoři vám v pátek v 6 večer zavolají abyste si laskavě vyměnili lístek a přijeli do Rigy, protože tam pro vás mají večeři (a protože všichni ostatní učastníci semináře přilétají d Rigy). Čestně bych dalekovíc ocenila, kdyby mi dali adresu hotelu a nechali mě v Rezekne, abych si po dvou dnech ve vlaku mohla dát sprchu. No co se dá dělat, holt mě budou muset na večeři a potom ještě 4 hodiny v autobuse strpět smradlavou – vlastně se na ně nezlobím, spíš je mi jich líto.

V Moskvě mi po výměně lístku zůstaly 3 hodiny, takže jsem dala kufr do úschovny na Rižském nádraží a šla se projít, abych z toho města, kde jsem byla už 4krát taky něco viděla. Rižské nádraží mě velice mile překvapilo. Oproti Kazaňskému nádraží kam jsem přijela vlakem z Voroněže a které je obrovské, špinavé, plné lidí s špatně značené, je Rižské nádraží malinkatá zelenkavá dlouhá budova se spoustou věžiček. Je tam čisto, útulno, málo lidí, sympatičtí policajti, kteří vám podrží dveře a pomůžou s kufrem a taky WIFI. Ta je teď nově na všech moskovských nádražích (osobně jsem ještě nezkoušela, jestli skutečně funguje). Ještě na mě udělala dojem stanice metra Komsomolskaja, která je skutečně impozantní – barokní štukatura, zlaté mozaiky, obrovské mosazné lustry...

Z Rižského nádraží jsem zamířila na jednu z větších moskovských tříd. Moskva je skutečně obrovská – vysoké budovy, 8mi proudé silnice – a to ještě nebyla jedna z hlavních ulic. Jen mi není jasné co a kde ti lidi, kteří tam bydlí a pracují, jí. Za celou dobu jsem nenarazila na žádný normální obchod s potravinama – kromě supermarketu se zahraničními potravinami, kde ceny byly přibližně 10x vyšší než ve Voroněži. Dokonce tam měli českou Mattonku. Koupila jsem si norskou vodu (375ml asi za 85kč, ale byla vynikající) a šla zpátky. Na nádraží jsem si ještě koupila čisté ponožky a šla čekat na perón, kde už stál dlouhý žlutý vlak Moskva – Riga.

Vlak č.2

Moskva – Riga 08.10. 18:59

Ze začátku si ke mě přisedlo 5 sympatických lidí – Lotyš, Číňan a 3 Rusové. Po krátké chvilce ale odešli, že ještě postojí venku. Místo nich se ke mě nasáčkovala povedená ruská rodinka – na místa pro 4 přišlo 6 lidí se dvěma dětma. Matka na děcka štěkala, děcka byly protivné, sestra si nadávala s bráchou, babička byla otravná a fotr se strýčkem chlastali pivo – prostě ideální rodina.

Z těch 5ti sympatických lidí se vrátil jen Lotyš. Ukázalo se, že jede taky do Rigy a je to masér, léčitel a terapeut. Docela fajn jsme si povykládali. Noc byla ovšem strašná. Jedno z těch dětí neustále řvalo až do tří hodin do rána, kdy konečně celá rodina z vlaku vystoupila. Ráno se pak dokonce okolojdoucí lidi ve vagoně ptali: "co jste tady tomu děcku dělali, to snad není možné aby tak dlouho řvalo...."

Celní kontrola proběhla mimořádně bez problémů, neprohlíželi mi ani jedno zavazadlo.

S lotyšem Argisem jsme se docela dobře bavili. Bylo mu asi 50 a byl hrozně starostlivý, během pár minut mi zorganizoval celý den, který jsem měla v Rize volný, protože vlak přijížděl v 10 ráno a setkání všech účastníků semináře bylo až o půl 7mé večer. Domluvil se s jeho dcerou, že až skončí v práci, tak se se mnou půjde projít a ukáže historické centrum Rigy.

A mimochodem... (06.10)

...jsem si dneska po práci přečetla večerní zprávy. I přesto, že nemám ani Ipod ani Ipad ani Mac, si vzpomínám na to, jak mě fascinovalo malování na prvním školním počítači, který měl dole v rohu na monitoru takové to veselé barevné nakousnuté jabko...

...díky Steve...

Přišel podzim... (04.10.)

Ze stromů padá žluté listí...

...a tím veškerá poezie končí! Přes den je maximálně 10°C nad nulou, večer +5°C a kolik je v noci vědět nechci. Je zataženo, fouká studený vítr a pokud zrovna neprší tak aspoň mrholí. Všude je bláto, doma máme zimu (vím to, protože moje ruská spolubydlící začala měřit doma teplotu a včera ráno si stěžovala, že je u ní v pokoji jen 16 stupňů). K tomu všemu vám ráno vždycky zvedne náladu když na vás při otevírání pošty vyskakují ranní zprávy s palcovými titulky jako: "V ČR letos podruhé vykvetly stromy" nebo "Teplotní rekord – 29°C nad nulou" atd...

Kromě odchodu léta se místní podzim nese v duchu odjezdu větší části našich dobrovolníků. U 4 dobrovolníků končí projekty a zbylé 2 stejně dlouho neuvidím, protože taky odjíždím.

Příští zprávy budou z Lotyšska a Bulharska.

Docela se teším, až si od Ruska trochu odpočinu. Ne že by se mi tady nelíbilo, ale někdy je toho prostě trochu moc.

Například moje hodiny češtiny – samotné hodiny jsou v pořádku, dokonce mám novou studentku, která bere soukromé hodiny, ale právě kvůli ní jsem musela posuout dobu výuky i místo (út, čt, 18:30 – 21:30). Namísto centra teď učím na Levém břehu, který je hlavně průmyslovou částí města a také nechvalně známý jako bydliště "gopniků" a všelijaké voroněžské chátry. A tak když se večer kolem 10té vracím domů, mám někdy nahnáno. Posledně byla maršrutka nacpaná opilcema a řidič buď také nebyl střízlivý nebo plánoval sebevraždu.

Nervy na pochodu... (03.10.)

Musím sebekriticky přiznat, že na to abych se rozčílila mi stačí málo. Jsem holt výbušná povaha a už s tím asi nic moc nenadělám. Například, když 3 dny někdo v Lotyšsku v jedné nejmenované organizaci, se kterou musím urgentně mluvit, nezvedá telefon. To se pak během pár vteřin celý lotyšský národ mění v tlupu neandrtálců s namrzlým mozkem, kteří ještě nepřišli na to, k čemu se telefon používá.

I moji dobrovolníci už dobře ví, že na to aby mě vytočili, jim někdy stačí jen se na mě podívat. A všichni ví, že když mě vytočí, tak bývám nepříjemná.

Tak mi sakra vysvětlete proč to ti lidi dělají???

(Některé jsem začala podezřívat, že to mají jako adrenalinový sport...)

Ztraceni... (3.8.)

Chjo... tak tohle ráno bolelo. Snad ani jednou za posledního půl roku se mi tak moc nechtělo jako dneska. Zase deštivé ráno, 15 stupňů, sychravo...

Vypadá to, že tenhle rok tady léto skončilo. Vlastně 2. srpna je podle ruských tradic konec koupací sezóny. A tehle rok jim to opravdu vyšlo.

Když jsem v 11 hodin doběhla z muzea do kanceláře, chvíli po mě přišla Ira s telefonem u ucha a rozrušeným hlasem: "...dost paniky Naďo, uklidni se, zeptej se kde je pokladna, kup si lístek do Rennes a 13:16 ti jede vlak... ano, zavolám rodičům... kup si lístek..." a pak se spojení přerušilo.

15ti letá ruská slečna v Paříži na letišti Charles de Gaulle dostala záchvat paniky, neví kam má jít a začala brečet (mluví jen rusky a anglicky). Její mobilní telefon nefunguje a nějací okolojdoucí rusové jí půjčili svůj, aby mohla zavolat, ale jen na chvíli a pak odešli. Slečna jede na dobrovolnický tábor do Redon a my doufáme, že dojede.

Zavolali jsme rodičům - ti byli ledově klidní: "...asi zapoměla, jak si má zapnout telefon..." Ovšem po 2 hodinách bez kontaktu začla narůstat panika i u nich.

"...tak co? Už víte kde je? Koupila si lístek? Nasedla na vlak?"

Jak to máme sakrapráce vědět? Jsme stejně tak jako oni 2000 km daleko, sedíme v kanceláři a jediné co máme je internet a schopnost mluvit anglicky (což je nám v případě francouzů (stereo)typicky prd platné). Ira se zhroutila na svoji židli a pomalu začala natahovat. Co když ten vlak nestihne, co když se ztratí...?

S Veronikou jsme ji uklidnily, že ztracená už fakticky je a naše účetní Marina přihodila, že Paříž je známá jako město kriminálníků.

"Ok," říkám, "jestli chcete, tak můžeme udělat opravdovou paniku."

"Jak?"

"Jednoduše. Najdeme číslo na letiště, zavoláme tam a řekneme, že se nám tam ztratila 15ti letá ruská holka, která neví, jak na vlak..."

Osazenstvo kanceláře na mě zůstalo zírat jako opařené. Na to by jste nepřišli, že ne? ;-)

"No, tak jo" ozvala se nesmělá odpověď Iry.

V následujících 2 hodinách mi kromě zapomenutých francouzských slovíček běžely hlavou slova Hurvínek a válka. Myslíte si, že jedno z největších letišť v Evropě, světově proslulé pařížské letiště Charles de Gaulle má nějakou informační linku nebo telefon pro naléhavé případy?

Samozřejmě, že nemá!!!

Kam volat?

"Ok, zkusme policii." Odpověd? Automat – ve francouzštině.

Zdravotníci? Ticho.

Celnice. Ticho.

Informační linka AirFrance? Číslo neexistuje.

Jiná policie? Automat ve francouzštině.

Asi 10 jiných různých čísel? Bez výsledku.

Ztráty a nálezy? Ono to zvoní!!!

"Oui?"

"Promiňte, mluvíte anglicky?"

"Nou ingliš... mluvte francouzsky..."

"Promiňte, nemluvím francouzsky" (v tomto místě jsem si říkala, že je škoda, že jsem si nezapamatovala tu frázi, kterou mě učila Heidi: mluvím francouzsky jako španělská kráva)

"Non, no english"

Tak odsud to asi nevyřešíme. Nezbylo nic jiného než zavolat francouzskou organizaci, kam holka jede. Člověk zodpovědný za projekt nejdřív Iře dvakrát položil telefon aniž by mu stačila cokoliv vysvětlit a Ira se zase začala hroutit.

Trochu mě to vzteklo, tak jsem zapnula svůj Skype a člověku zavolala na mobilní telefon. Ještě než stačil říct prosím, jsem na něj vychrlila, že holku nemůžeme najít a ať laskavě pohne zadkem a začne se starat. Chlap se trochu zajíkl a pak ledově klidným hlasem odpověděl, že si není jistý jak by nám mohl pomoct (podezřívám ho, že si během toho dvakrát zívnul), když potřetí řekl "no já nevím" začala jsem počítat do deseti, abych nebyla sprostá a vysypala mu asi deset možností, kam by mohl zavolat, aby se dozvěděl kde ta holka je.

"Ok, zavolejte mi za dvě hodiny."

Za dvě hodiny nám oznámil, že se nikam nedovolal.

A pak se to stalo!

Otevřely se dveře a v nich stál Mourad, náš francouzský dobrovolník.

Miluju práci v mezinárodním týmu!!!

Společně s Irou a Veronikou jsme draply Mourada, posadily ho za počítač a začaly mu zmateně vysvětlovat co se stalo. Nicméně úkol byl jasný: najdi číslo a volej. Mourad se ze začátku tvářil hrozně vyděšeně, ale když pochopil, zhostil se svého úkolu rytířsky.

Na letiště Charles de Gaulle se nedovoláte ani kdyby vám tam vraždili babičku, ale zato na nádraží TGV, které je hned vedle to jde. Ovšem jen za předpokladu, že mluvíte francouzsky. Mourad se dovolal přímo na dispečink a dotyčnému v telefonu vysvětlil, že by bylo moc hezké, kdyby v rozhlase vyhlásili, že se hledá 15ti letá ruská slečna jménem... Když vyslovil její jméno bylo mi jasné, že je to k ničemu. Ach ta francouzská výslovnost... Kdyby takhle vyhlásili moje jméno, budu si myslet, že hledají indiánského náčelníka nebo že mají slevy na ponožky v duty-free. Za 15 minut jsme volali zpátky na nádraží. Slečna se samozřejmě nenašla. Slíbili, že to zkusí ještě jednou a kdyby se objevila, tak jí pomůžou sednout na správný vlak.

Mourad zase odjel, já jsem poslala svoje dokumenty o několik hodin později než bylo potřeba a holku nejspíš někde mezi terminálem 2E a 2F roztrhali vlci.

Ira z toho byla psychicky na dně, následkem čehož po cestě domů upadla do kaluže a při všech čertech přísahala, že už nikdy nepošle do zahraničí člověka mladšího 18ti let.

Cena za hovory do Francie? 4,30eur. Ponaučení? K nezaplacení.

Ponaučení č.1?

Na pařížském letišti Charles de Gaulle rozhodně nepočítají s tím, že by se tam někdo mohl ztratit.

Ponaučení č.2?

Stereotypy je dobré odmítat, ale je nutné s nimi počítat. (tím mám na mysli angličtinu ve Francii)

A tu kuchyň jsme nevymalovali.

Zpátky do blázince... (2.8.)

Tak už je to tady!

Nejdůležitější datum v roce je známo. 10.srpna 2011. Dneska přišel dopis, že proces akreditace naší organizace začal. A zároveň s tím začaly zase fofry v práci. Rychle napsat všechny přihlášky, dopisy, žádosti, granty... Zase jsme s Veronikou seděly v kanceláři do večera.

Veronika ješte dneska brečela, že Monika odjela. A to jsme se chtěly jet podívat na náš dobrovolnický tábor za městem – houby – nepojedem nikam. A navíc ten bordel v bytě – ale zítra prý už budeme malovat v kuchyni.

A furt prší. A je zima. A dneska nám vypnuli teplou vodu.

Smutno v březovém hájku... (31.7.)

Rusové říkají, že když někdo odjíždí a začne pršet, znamená to, že město pro něj pláče.

Dneska Voroněž zaplakal za Monikou, která po 5ti měsících ukončila svoji Evropskou dobrovolnou službu a odjela domů. Bude mi chybět. Ani jsem neměla čas se pořádně rozloučit kvůli práci.

Když jsem se večer vracela domů, byla jsem zmrzlá a promočená na kost. Byl tak silný liják, že ani bábuška, která mě sledovala ze sousedního okna, nepoznala, že vlastně brečím.

Náš Březový hájek při dešti vypadá jako deštný prales. Jen by se mi tu namísto typických ruských odpadků víc líbily velké tropické květy a místo potulných psů by se sem víc hodily opice.

Dneska volala moje šéfová. Odjela někam daleko pracovat jako překladatelka a nechala mi organizaci na krku. Slíbila, že až přijede, pojedeme na firemní dovolenou k moři. Moc jí nevěřím, ale v daný moment to dodává tolik energie a nadšení, jakoby jste dítěti zamávali před nosem novou hračkou.

A tak sedím večer sama doma, piju pivo, kouřím v kuchyni a z otevřeného okna pozoruju jak prší.

Opravy... (30.7.)

Minulý týden uzavřeli centrum města kvůli opravám.

Okolí centra je permanentně ucpané, maršrutky přeplněné, řidiči maršrutek permanentně nasraní, kvůli nekonečným dotazům lidí, kudy řidič hodlá jet a lidi v maršrutkách nasraní, protože řidič obvykle řekne, že pojede tudy a tudy a v průběhu cesty si to rozmyslí a vezme to jinudy. Zato my cizinci máme unikátní možnost spatřit centrum města ve stavu jakoby před několika dny skončila válka.

Holt život je boj.

Odcházení... (30.7.)

Dneska nám odjela Agáta. Polská dobrovolnice, která tu byla 5 měsíců a která byla dneska ráda, že jede domů. Byla fajn.

Zítra nám odjede Monika. Polská dobrovolnice, která tu byla 5 měsíců a která dneska řekla, že se chce do Voroněže vrátit. Doufám, že se ještě uvidíme.

V sobotu odjela Heidi. Moje německá spolubydlící, která je tu skoro rok. V sobotu ráno na mě skočila do postele, vlepila mi obrovskou pusu a řekla, že se uvidíme za měsíc. Kdybych neměla tak příšernou kocovinu, tak jí vynadám, že mě budí a půjdu jí zamávat z okna.

Minulý týden odjela Anya. Moje ruská spolubydlící, která se mnou bydlí půl roku a někdy jí přeskočí.. Čas od času vidí v našem bytě duchy (ruské strážce domova "Domovoje") a má z toho ekzém. Odjela do Francie na dovolenou s maminkou a poslala sms, že neví, kdy přesně přijede.

Minulý týden odjel Griša. Můj ruský kamarád s bohatými rodiči. Zlatá mládež. Odjel na dvouměsíční cestu Transsibiřskou magistrálou, do Mongolska a do Číny. Řekl, že až se vrátí, tak zavolá.

Minulý týden odjel taky Váňa. Můj ruský kamarád, kterého chtěli před 14ti dny zavřít za nějaký článek v novinách o svobodě slova. Nejdřív jel navštívit rodiče do Oryolu, pak do Moskvy, pak do Petrohradu a pak do Polska... nejsem si jistá jestli se vrátí.

Je hrozné vzbudit se v podvečer se strašnou kocovinou a nemít si komu postěžovat, jak je vám špatně a slíbit, že vodku už nikdy pít nebudete.

Dobrovolně v blázinci... (30.7.)

 "... a měla by sis najít lepší práci..." zazní minimálně jednou během nepravidelných rozhovorů s rodiči po Skypu.

Posledních asi 10dní o tom uvažuju docela často a intezivně, především když ráno zavírám dveře od bytu a někam spěchám nebo večer kolem 9té, když zavírám dveře od kanceláře a odevzdávám klíče na recepci.

Začínám svoji šéfovou (která odjela někam překládat) docela obdivovat, že mohla tolik věcí dělat sama tak dlouho. Ono pravda – má to své mouchy. Někdy prostě zapomene nebo se na to rovnou vykašle. Nebo prostě nezvedá telefon. Taky bych chtěla být někdy tak nezodpovědná.

Třeba předevčírem jsem ze zvědavosti zapnula českou SIM-kartu a T-mobile mě přivítal ve Švédsku. Aspoň vím, že jestli se zblázním, nebudu sama.

Minulý týden jsem byla 4x v nemocnici. Ne že bych to potřebovala (maximálně tak psychiatrické oddělení), ale zdědila jsem po šéfové američanku z programu Crossroads EuroAsia, která má v Rusku "tour de hospital" (původně přijela učit angličtinu, ale nějak se jí to zvrtlo).

Nejdřív byla v Rjazani, kde jí odoperoval slepé střevo. A to muselo být něco, protože operaci jí udělali laparoskopicky. Obyčejní rusové mají jizvy jako po setkání s psychopatickým řezníkem.

Pak byla pár dní v nějaké nemocnici tady v Voroněži a teď je v Infekční oblastní nemocnici. Nejdřív jí diagnostikovali angínu a teď je to prý mononukleóza. Oni si ve zdejší Infekční oblastní nemocnici s diagnózou vůbec pěkně vyhrají.

Byl tu u nás španěl. Mladý klučina, 19 let, nikomu neřekl, že má astma, 2 týdny nebral léky, týden nic nejedl a týden spal pod širákem. Jeho snem je být voják jako jeho otec.

Po týdnu začal chrchlat, stoupla mu teplota a Kristýna ho vzala sebou do nemocnice, když šla navštívit američanku, aby se na něj doktor podíval.

V nemocnici si ho rovnou nechali s podezřením na zápal plic a nezapoměli mu udělat testy na malárii – co kdyby náhodou... Třetí den se na něj přišel podívat ten nejhlavnější doktor, jakého jsem v nemocnici sehnala a poslal ho domů, že je to jen astma a nachlazení.

Účet za 48 hodin v nemocnici: 10 tisíc rublů. Ale nervů a zábavy k nezaplacení.

Pan nehlavnější doktor je vůbec člověk k nezaplacení.

"... kdyby jste cokoliv potřebovala, zavolejte mi, dušinko. Nebo kdyby jste onemocněla, přijďte k nám, osobně se o vás postarám... účet vám pošleme faxem..."

Poté co přišel španělův účet, bylo mi jasné, kolik uhodilo. Pan nejhlavnější doktor ví, že za hranicemi je víc peněz a že by se měly poslat jemu – nejlépe všechny. Zprávy o bankrotu Španělska se mu nejspíš nedonesly.

Když jsem nejhlavnějšího pana doktora lišácky jménem španělské pojišťovací společnosti požádala o oficiální ceníky služeb nemocnice a o podrobné vysvětlení dvojitých položek na účtu, už mi nezavolal...

Škoda, kdybych onemocněla, budu si muset najít jiného doktora, ale zato astmatický španělský vojín měl dvoudenní výlet do ruské nemocnice zadarmo.

Jsem zvědavá jaký účet vystaví američance.

V pionýrském táboře… (30.6.)

Tak mám za sebou první letošní dovolenou – v Čechách. Bylo to příjemné a už se tam zase těším, ale nejdřív mě čeká zase nějaké to dobrodružství u soudruhů…

Zpáteční let z Vídně do Moskvy jsem strávila pitím vína a rozhovorem s mladým Litevcem, který létá na rozdíl ode mě 4x týdně. Já mám sice časově náročnou práci, ale ještě stíhám po večerech trochu žít. Chudák Litevec má jediný volný čas, když sedí v letadle… Nakonec jsme po několika sklenkách červeného a hned po východu slunce nad obzorem usnuli a ani jsme nepoznali, že jsme přistáli. V Moskvě jsem se zase neohřála a rovnou se vydala autobusem do Voroněže. Devíti-hodinovou cestu jsem prospala a ve chvilkách kdy jsem nespala, jsem byla nucena sledovat ruskou soup-operu. Děj značně stupidního seriálu se odehrával v prostředí pionýrského tábora, ale řekla bych, že scénář byl původem z Jižní Ameriky.

To jsem ovšem netušila, že za pár hodin budu sedět taky v pionýrském táboře. V pravém ruském pionýrském táboře Sputnik.

Putinova strana Jedinaja Rosija tady pořádala mládežnické fórum „Molgorod“. Představovaly se tady různé nevládní organizace, probíhaly semináře a hry. Večer proběhlo vystoupení skupinek dětí, které soutěžily v komediálních scénkách. Nejvíc se dětem ale stejně líbila muzika v přestávkách. Rusové prostě milují hlasité DISKO a HIP-HOP! Navíc ruští teenageři neznají film Amelie z Montmartru ani seriál Happy Tree friends - neuvěřitelné.

Každé ráno mají děti rozcvičku, o svačině mají něco, čemu říkají „linějka“ kdy se řadí na táborovém náměstí a jednotlivé oddíly křičí pokřiky. I přesto, že doba pionýrů je ta tam a i přesto, že se vlastně nejedná o tábor, platí tu úplně stejná pravidla jako kdysi. Zákaz kouření, zákaz opuštění teritoria tábora, služba v kuchyni… Budovy vypadají pořád stejně, jídlo je myslím taky stejné a kuchařky v táboře jsou tu myslím od dob jeho založení. Jediné co se změnilo od dob pionýrů je to, že tábor se jmenuje „Ozdravný komplex Sputnik“ a v táboře mají wifi.

Drobné poznámky... (19.6.)

O jazycích

Moje spolubydlící mě nedávno poučila o tom, jakou frázi použít, když potřebujete sdělit, že nemluvíte francouzsky: „Mluvím francouzsky jako španělská kráva.“ – ve francouzštině samozřejmě.

Víte, který anglický akcent je nejhorší? Po několika měsíční zkoumání jsme se jednoznačně shodli, že africký. A to je u nich angličtina v některých zemích druhým mateřským jazykem.

Američani

Minulý týden k nám přijeli 4 mladí Američani učit angličtinu. Teda vylepšit si angličtinu bych chtěla, ale chytit americký přízvuk teda ne. Po zkušenostech z předchozího roku jsem se jich trochu děsila, ale nakonec musím přiznat, že tahle parta moje mínění o Američanech značně vylepšila.

Trošku konzervativní řekla bych, ale jinak velice přátelští a otevření. Na jejich první párty u Veroniky přišli v oblecích a když vešli do bytu a viděli, že se sedí na zemi, trošku se zarazili, ale přizpůsobili se docela rychle :-)

Voda

Ruská logika mě pořád ještě umí někdy pěkně vykolejit. Od začátku června v celém městě postupně v jednotlivých čtvrtích vypínají teplou vodu, vždycky na dva týdny – důvod? Prý nutné opravy po zimě. My máme štěstí, protože bydlíme v centru. Neměly jsme teplou vodu jen 3 dny.

Vrchol všeho bylo, když v sobotu vypnuli vodu v centru – úplně!! Naštěstí jen na 24 hodin ale i tak to bylo téměř neúnosné. Představte si, že musíte zůstat celý den v centru a nemůžete jít ani na záchod...

O den později jsme to rozebírali s mojí spolubydlící, která byla ve stejné situaci a říká: „...takové vedro a dusno, plazíš se po ulici a jediné co tě udržuje při životě je pohled na vodu ve fontáně a sto chutí tam skočit...“ A pak nám to došlo. Bastardi! Vypnuli vodu v kouhoutkách, ale fontány prosím, ty musí běžet!!!

O mojí šéfové

Poslední dobou mluvit s mojí šéfovou je jako dráždit hada bosou nohou. Jakoby nestačilo, že už tak je někdy těžké se s ní domluvit a stěžují si na ni všichni okolo. Minulý týden si proti sobě poštvala naše polské dobrovolnice. A ne najednou  - pěkně jednu po druhé. Ale jinak je to hrozně fajn ženská :-) Bylo vidět, že mě domů pouští jen velice nerada.

Maskváááá...

Bála jsem se, že cesta z Voroněže bude nudná. Nakonec mě naštěstí asi po hodině přepadla klasická vlaková únava, takže jsem cestu skoro celou prospala. Až na pár minut někdy uprostřed noci, kdy všichni 4 moji spolucestující začali chrápat najednou. Po 11ti hodinách ve vlaku mě přivítalo chladné ráno na moskevském Paveleckém nádraží. Na to, že jsem z Moskvy vlastně nic neviděla, mi to nepřijde tak strašné. Moskevské metro (teda ty dvě stanice co jsem viděla) zas tak výstavní nejsou. Asi bych se měla jet podívat na arbatskou. Dostat se z nádraží na letiště je pohodlné a rychlé (jen ne levné). Letiště je na evropském standardu. Jen ty zásuvky... Rusové se prostě nikdy nenaučí, že když chtějí poskytovat/používat wifi zadarmo, tak musí mít někde po ruce zásuvku, aby bylo kam připojit notebook. Našla jsem jednu volnou těsně před tunelem do letadla, tak jsem nezaváhala. Během 5ti minut se mě přišlo zeptat dalších 6 lidí, jestli nevím kde jsou další... Holt bez elektriky to nejde.

Rok v Rusku... (11.6.)

Dneska je to přesně rok. Ráno 11.6. 2010 jsem poprvé vystoupila z vlaku na nádraží ve Voroněži. A k mému malému výročí jsem si nadělila návštěvu zubaře...

Ano, v Rusku zubaři pracují i v sobotu. Vzpomínám si na svého českého zubaře s překrásnýma očima jak mi říká: „Musíme ty zoubky udělat hezké, aby nás v tom Rusku nepomluvili!“ Nechci vědět co si o něm musí moje ruská zubařka myslet... Taky si vzpomínám, že jsem měla hrůzu z toho, že se něco stane a já budu muset k zubaři v Rusku. Stalo se.

Nebudu detailně popisovat moje problémy s předními zuby, ale přišel moment, kdy bylo prostě nezbytné jít k zubaři. Zubařská poliklinika připomínala naše staré české nemocnice z 60tých let. Ordinace zubařky – místnost v pološeru a i tak bylo vidět, že zařízení je buď hodně ošoupané nebo špinavé (studovat jsem to nechtěla). No zato paní zubařka je úžasně hodný člověk a hlavně - mistr ve svém oboru. Pan zubař v Čechách se má ještě hodně co učit...

A jaké je to po roce? Přijde mi to jakoby to byl měsíc a přitom 10 let. Už to tu znám a pořád mě to tu ještě může překvapit. Jen na to hnusné pivo si pořád nemůžu zvyknout. A vůbec. Rok v Rusku a ještě jsem pořád naživu – docela úspěch ne? :-)

fotkýýýý...

Jak jsme šily Ošklivé panenky (Ugly dolls)...

http://o.rajce.idnes.cz/Osklive_panenky/

Den záštity dětí... (1.6.)

Něco jako den dětí u nás, ale všichni dávají velký důraz na to slovo záštita. Chudáci děcka... My jsme s našimi polskými dobrovolnicemi Agatou a Monikou kývly na projekt v Sociálním ústavu pro děti a mládež.

Akci uspořádala Julie, která byla poslední ředitelkou organizace Passage-Zebra (která je předchůdcem „InterAction clubu“, kde teď pracuju) a zřejmě organizaci dovedla k definitivnímu konci. Teď s ní udržujeme jenom velice vzdálenou spolupráci, abychom si InterAction uchránili od nepříjemností. Nicméně jsme chtěly vidět, jak vypadá takový děcák v Rusku.

Úkol zněl následovně: povykládat dětem o tom, jak žijí děti v jiných zemích. Julie pozvala nás – opravdové dobrovolníky (teda kromě mě) a zaměstnance banky VTB24. A kromě dobrovolníků taky spoustu novinářů a dva televizní kanály. Nápad to byl dobrý, ale provedení značně stupidní. Zaměstnanci si nepříliš uvědomovali, že by měli bavit děti od 3 do 10ti let. Jeden zaměstnanec udělal prezentaci o dětech z Afghanistánu, která byla ovšem nudná nejen pro děti ale i pro dospělé (chlapečky zaujaly jedině fotografie, na kterých afghánské děti běhají se samopaly) – seděl u počítače, zády k dětem a něco si tam pro sebe mumlal a děti se nudily. Když jsem jim pak zaníceně vyprávěla o tom, jak v Čechách žijí draci a ze všeho nejradši mají k jídlu princezny, děti seděly ani nedutaly a nakonec, když jsme se dostali k části kdy přijede princ tak nadšeně křičely, že princeznu zachrání. Trochu jsem jim pak zamotala hlavu, když jsem jim řekla, že někdy je to jinak a na příkladu pohádky, kde se drak jmenoval Mrak, se ukázalo, že princezna se s drakem skamarádila. A pak samozřejmě Krteček... Uprostřed pohádky, ale Krtečka stopli, že přijela nějaká „mátuška“ (představená ženského kláštera) pozdravit děti. Mátuška nakráčela do místnosti jako hollywoodská star a začala dětem rozdávat balíčky od McDonalds. Zůstali jsme všichni jako opaření (a nejen evropani, ale i rusové). Tomu říkáme výchova – místo toho aby jim přivezla knížku nebo oblečení... Rozdala balíčky a odjela. U dětí ale měla samozřejmě úspěch.

Pak jsme se vydali s dětmi na zahradu a hráli s nimi hry – česká Rybičky, rybičky, rybáři jedou měla velký úspěch...

Děti byly milé a překvapivě rychle k nám za krátkou chvilku přivykly a nebály se zeptat na cokoliv. Jedna malá holčička říkala, že se jí to všechno moc líbilo, jen nechápe, proč tak divně mluvíme... Na konci mě jedna jiná malá holčička objala a říká: „Nashledanou teto „Jeřabino“!“ Popletla si moje jméno nejspíš proto, že jim jedna ze zaměstnankyň banky povídala o ptácích jeřábech a jelikož moje jméno je taky ptačí, tak mě prostě přejmenovala. A u mých kolegů a kamarádů se to chytlo s úspěchem.

Celé to bylo milé a veselé, jen když jsme odcházeli, tak se kdosi z dětí zeptal, jestli s nimi nezůstaneme navždycky a bylo vidět, jak se ve všech těch veselých dětských očkách okamžitě zableskla taková smutná jiskřička naděje...

Jediné co mi na celé akci vadilo, bylo to, že celou akci snímala na kameru televize Rossija 1 a pak kameraman byl značně neuctivý. Kameru strkal dětem přímo před nos, zavazel, chodil rychle sem a tam, dupal... Paní reportérka pak se mnou udělala interview a ještě ten den večer prý už ze mně byla tv star. Škoda, že jsem se na sebe zapomněla podívat... Stejně nemáme doma televizi. Polské dobrovolnice pak ještě dali interview televizi Ren, takže o popularitu teď máme postaráno.

Kamarád doktor... (6.6.)

Náš kamarád Athman studuje na univerzitě medicínu. Dneska byl na praxi v nemocnici a utekl mu pacient. Důvod byl prostý - Athman je černoch. Pacient prý jen zařval: "...ááá...černoch!!!" a dal se na útěk... Život je někdy krutý...

Miss Africa... (29.5.)

Soutěž, kterou každý rok pořádá Svaz afrických studentů proběhla v sále univerzity za přítomnosti snad všech afrických studentů z města.

Kandidátek na nejkrásnější afričanku bylo 5, krásy pravda moc nepobraly, ale když přišla na řadu disciplína africký tanec teplota v sále byla někde daleko za bodem varu. Mužská část obecenstva se mohla při pohledu na černošky zbláznit a rusky bledly závistí. Pravda je, že afričanky umí třást zadkem velice profesionálně a mnohé z nich připomínají gazely, ale tance samotné (upravené na moderní hudbu) pak spíš připomínali sexuální cvičení. Na volné disciplíně si holky moc záležet nedaly – zase tancovaly, což mužská část obecenstva samozřejmě ocenila, ale s holkama jsme se shodly, že nás trochu tísní pocit, že jsme se opravdu narodily v konzervativní Evropě.

Hudební produkce byla víceméně o hiphopu, r’n’b a rapu, ale bohužel se nezpívalo na playback a taky díky tomu, že jsme měli ze včerejška trochu kocovinu, dost jsme u výkonů zpěváků trpěli. Zvlášť u vystoupení indické zpěvačky.

Překvapením a nejlepší částí programu bylo vystoupení mužské taneční skupiny. Afričani umí kroutit zadkem skoro tak dobře jako Afričanky a na národních tancích z Konga bylo jasně vidět, že sex vynalezli v Africe...

Víkend... (20-22.5.)

V pátek jsme slavily dvojité narozeniny. Obě moje spolubydlící mají narozeniny jen pár dní od sebe. Oslavu jsme udělaly v Dinamo parku, který máme jen pár kroků od bytu. Sešlo se dost lidí, udělal se táborák, hrálo se na kytaru, zpívalo, opékalo, jedlo, pilo, tancovalo...Nakonec jsme chtěli pokračovat v pití u nás v bytě, ale moje dvě spolubydlící neudržely nervy na uzdě a pohádaly se. Jedna šla protestativně spát a druhá mi brečela na rameni skoro do rána...

Usnula jsem někdy k ránu a za 2 nebo 3 hodiny jsem zase vstávala. Jeli jsme pomáhat do etnografického muzea ve vesnici Semiluki. Naše organizace tu chystá letní workcampy. Práce bylo hodně, ale zato byla celý den legrace a po práci výborný oběd – kopřivová polévka a játra na ohni, klobásky a domácí víno (které obsahem alkoholu připomínalo spíš likér). Po práci a pár skleničkách nám bylo nějak veseleji a odnesly to muzejní figuríny – kozák a jeho žena s dítětem. Dostali navíc nějaké ty atributy moderní doby – jako sluneční brýle, láhev koňaku a nebo cigaretu. 

Po obědě jsme šli obhlédnout okolí místního rybníka, potřebovali jsme zjistit, kolik je v jeho okolí odpadků a kolik bude potřeba lidí, aby okolí vyčistili (odpadků tam je bohužel  mraky). Pak jsme se vrátili do muzea, kde nám jedna z jeho majitelek ukázala exponáty a v 6 hodin jsme autobusem odjeli zpátky do Voroněže.

A to bychom nebyli my, kdybychom dojeli jednou bez nějakého toho dobrodružství. V polovině cesty se autobus zakuckal a zastavil. Vypadal, že už se nerozjede, ale nakonec se nechal přesvědčit. Po několika kilometrech řidič na kruháči odbočil jinam než měl. Moje šéfová začala volat na řidiče, že odbočil blbě a že do té vesnice nepotřebujeme a že potřebujeme do města. Nějaká paní ovšem moji šéfovou zarazila se slovy: „My do té vesnice taky nepotřebujeme, ale to, že řidič blbě odbočil ještě není důvod k tomu, aby jste tady hulákala!“ Takže když jste v autobuse a ten odbočí jinam – není tu žádný důvod k tomu aby jste se ozývali.

Když už jsme byli skoro ve městě, v autobuse se uvolnilo přede mnou místo k sezení. Čistě ze zvyku (evropského zvyku) jsem ho automaticky nabídla vedle stojící bábušce. Bábuška mi ovšem odpověděla, že kdybych jí to místo nabídla už na začátku cesty, musela bych zvednout svá měkká místa (tím myslela zadek) (navíc jsem celou cestu stála) a můžu si být jistá, že by mi je políbila. Tak! To bylo naposledy, co jsem se pokusila nějakého důchodce pustit sednout! Až to příště neudělám, věřte, že mám proto své důvody. Nechat si vynadat od někoho, koho pouštíte sednout...

Máj.... čas na oslavy!!! (1.5. – 17.5.)

Všechno mělo po příjezdu nových dobrovolníků naběhnout zase do normálního režimu. Nestalo se. Místo toho se tu jen slaví a slaví...

Prvního května

V Divnogorye jsme společně uspořádali oslavu otevření muzejní sezony. Dopadlo to ovšem všelijak. Pozvali jsme folklorní skupinu ze sousední vesnice a skupinu zahraničních studentů z Voroněžské státní univerzity. Díky tomu, že v muzeu měli práce nad hlavu a já taktéž, nikdo neprověřil jaký program si nachystal folklorní soubor. Což byla osudná chyba. Přijeli sice v národních krojích, ale začali zpívat docela obyčejné karaoke, které bych přirovnala k Evě a Vaškovi. Zahraniční studenti byli poněkud znechuceni, stejně jako všichni okolo, ale soubor si vyloženě užíval svých 30minut slávy. Nakonec parta mých opilých přátel začala tancovat, ostatní okolo se začali přidávat a když na konci přinesli jídlo (bliny a kaši) celé osazenstvo bylo nad míru spokojené. Přespolní ženštiny se dokonce stihly pohádat s místními. Zahraniční studenti odjížděli úsměvy na tvářích.

S paní ředitelkou jsme se nakonec shodli, že si zato můžeme sami a příště bychom to měli líp naplánovat.

Devátého května

Den vítězství. Oslavy konce války. Tisíce lidí v ulicích. Na každé klopě oranžovo-černá pruhovaná stuha.

Na hlavní třídě – Prospektu Revoluce bylo narváno, na každých 100 metrech stálo pódium, kde různí „umělci“ předváděli svůj „talent“. Nejvíc se mi líbil takový postarší děda, který mi hrozně připomínal profesora Poláška a který hrál na banjo rock’n’roll. V tričku s nápisem Washington a s ruskou vlajkou v pozadí vypadal fakt dobře. Tím víc v Den Vítězství.

Celé odpoledne jsme se procházeli po prospektu a navečer hromadně zašli na Admirálské náměstí, kde probíhal festival fire-show.

A večer 13ti minutový ohňostroj na městskou přehradou. Já osobně jsem sledovala ohňostroj z nějakého dvora nedaleko od našeho domu. V rohu dvora na schodech stála ještě ženská s dítětem a kromě nás široko daleko nikdo nebyl. Během ohňostroje ženská řvala jako o život: „Hurááá... vítezstvííí... hurááá..!!!“ Rusové jsou blázni...

Někdy mezi tím

Pokud zrovna neslavíme ruské státní svátky, bavíme různými činnostmi. Já osobně docela často jezdím do Divnogorye – moje šéfová mě tam posílá na „služební cesty“ (tzn. cestu mi proplácí) a tak docela často sedím ve vlaku a užívám si 4 hodiny bez města, bez internetu a bez dobrovolníků. Některé lidi si už z vlaku pamatuju podle tváře. A jak tak jezdím sem a tam, daří se mi vidět někdy různé zajímavé scény:

Přistoupili bratr a sestra. Nejdřív se trochu pohádali o telefon. Mladší bratr vyhrál. Telefon zazvonil, malý obtloustlý chlapec ho zvedl a skoro mafiánským hlasem říká: „Kdo tam?“ (rusové do telefonu říkají „Alo“ což zní pak ještě drsněji.) Začala jsem se usmívat, protože mi bylo jasné co bude následovat během příštích pár vteřin. „Ano mami... ano... a mami... a nemohla bys mi koupit...? Přesně jak jsem předpokládala.

Na další zastávce přistoupil chlap, asi kolem 50ti, takový obyčejný ruský, na první pohled byste řekli, že možná trochu pije. Nesl si udici a igelitku. Lišácky se rozhlédl okolo, rukou si přejel po vousech, ozvalo se hlasité „Blop!“ a z pod sedačky si vytáhl láhev šampaňského, které zakusoval pomerančem. Během dvou zastávek láhev vypil. Znovu se lišácky rozhlédl kolem, znovu si upravil vousy a s úsměvem vystoupil. Takový obyčejný ruský glamour-gopnik.

O víkendu 14. a 15. května jsme se pustily do rekonstrukce kuchyně a koupelny. Umyly jsme stěny od vápna a hned jak se vrátí Serjoža z Ukrajiny, budeme malovat. Serjoža je náš ukrajinský kamarád, který nám přišel pomoct zamazat díry ve stěnách. My bychom vymalovaly už dávno, ale Serjoža řekl, že prý se bude „remont“ dělat pořádně, takže čekáme. Alespoň zatím máme plán a vybraly jsme barvy – koupelna žlutá (barva, kterou Heidi nazvala striktně pozitivní), kuchyně červená a dveře tmavě modré. Dobré je, že paní domácí za materiál platí a za práci dává slevy z nájmu. A i naše plánované barvy se jí líbí. Paní domácí nám taky konečně přivezla třetí postel, takže Anya už nemusí spát na gauči. A taky odvezla nějaké skříně, kterých je v bytě víc než dost.

Minulou neděli jsme byly pozvané na Kenijskou párty. Byla to docela legrace. Kenijci a jiní afričané tancovali jako utržení ze řetězu a hrozně se jim líbila naše kamarádka – blonďatá estonka Kotre.

Obě moje spolubydlící mají narozeniny v květnu – jen 3 dny od sebe. Heidi jsme koupily badmintonovou sadu a Anye jsem ušila plyšového losa. Proč losa? To je u nás téma neustálých vtípků a legrácek, protože rusky se los řekne los, jen to S na konci má měkkou výslovnost a pro 90% cizinců je to slovo velmi obtížně vyslovitelné. A mimo jiné Anya byla loni na Aljašce a los je její oblíbené zvíře.

Sedmnáctého května

Máme domácí zvíře! Před týdnem jsme zavedli přátelské vztahy s bílou kočkou, která vypadá jako hranostaj a bydlí u nás ve sklepě. Teda bydlela, protože teď už bydlí u nás. Ráno, když jsme ji krmily, jsme se ještě radovaly, že máme venkovní kočku, večer jsme poznaly, že kočka je domácí. Odmítá odejít z bytu a i přesto, že jsme ji daly ven, skočila oknem zpátky. Prostě si nás vybrala. Kočku jsme pojmenovali Traktor, protože vrní jako malý traktor. Každý den , když přijdu domů, objeví se během pár vteřin na okně a dožaduje se vstupu do kuchyně. Její oblíbené místo na spaní je u Heidi v posteli a novou ne moc oblíbenou činností Heidi je permanentní vyhazování kočky z postele a vysvětlování (německy), že má pelíšek pod stolem. Bohužel naše kočka německy zatím neumí, takže se vždycky tváří, že nechápe a během dvou minut je zpátky v posteli. Včera Heidi pekla buchty a nechala je v kuchyni na stole. Sice byly zabalené, ale ráno na nich byly bílé chlupy a otisky tlapek. Navíc Traktor ráno Heidi vzbudila, takže asi poputuje zpátky na ulici...