Rusové říkají, že když někdo odjíždí a začne pršet, znamená to, že město pro něj pláče.
Dneska Voroněž zaplakal za Monikou, která po 5ti měsících ukončila svoji Evropskou dobrovolnou službu a odjela domů. Bude mi chybět. Ani jsem neměla čas se pořádně rozloučit kvůli práci.
Když jsem se večer vracela domů, byla jsem zmrzlá a promočená na kost. Byl tak silný liják, že ani bábuška, která mě sledovala ze sousedního okna, nepoznala, že vlastně brečím.
Náš Březový hájek při dešti vypadá jako deštný prales. Jen by se mi tu namísto typických ruských odpadků víc líbily velké tropické květy a místo potulných psů by se sem víc hodily opice.
Dneska volala moje šéfová. Odjela někam daleko pracovat jako překladatelka a nechala mi organizaci na krku. Slíbila, že až přijede, pojedeme na firemní dovolenou k moři. Moc jí nevěřím, ale v daný moment to dodává tolik energie a nadšení, jakoby jste dítěti zamávali před nosem novou hračkou.
A tak sedím večer sama doma, piju pivo, kouřím v kuchyni a z otevřeného okna pozoruju jak prší.
Žádné komentáře:
Okomentovat