3 sladké týdny v Evropě, to jsem neměla dělat. Týden v romantických dřevených chalupách uprostřed lotyšské přírody, 3dny v ČR, týden v 3hvězdičkovém hotelu na bulharském pobřeží, 2 dny v Sofii (pro mě jedno z mála neambiciozních a o to víc příjemných hlavních měst). Pak skoro 4,5 hodiny v letadle s přestupem ve Vídni (za 40 minut jsem si kromě přestupu stihla i přečíst poštu) a konečně Moskva. Moskva by vlastně nebyla ani tak nejhorší – ta fronta na lístek se očekávala, ale ten vlak potom – starý hnusný špinavý vagon – plackart jaksepatří a ještě k tomu plný ožralců.
Na posledním školení jsme o kulturním šoku mluvili docela podrobně, tak jsem si ani ve snu nemyslela, že by mě něco takového mohlo potkat (bydlím tady přece už 1,5 roku), ale to otevření dveří vagonu pro mě byl krutý návrat do reality. Poprvé za tu dobu jsem si taky konečně připustila to, co mi už delší dobu nahlodává mozek – chci odsud! A nejlépe do civilizace.
Vlastně už ráno v Sofii mi mělo docvaknout, že se vracím do své zóny dobrodružství.
Společně s několika kolegy ze školení jsme se ubytovali v hostelu v centru Sofie – Hostel Mostel vřele doporučuji všem cestovatelům, kteří mají rádi internacionální prostředí a nepotřebují 3hvězdičkový hotel. Personál hostelu je neuvěřitelně milý, vstřícný a pomůže vám vyřešit jakýkoliv problém. Navíc za 10eur se tu vyspíte v pokoji se 4mi palandami, vlastní koupelnou, snídaní, WIFI (plus možností použít místní počítač a tiskárnu), k dispozici je kulečník, TV a ještě navíc i večeře – talíř špaget s rajským čímsi a sklenice piva. Tu večeři bych doporučila si odpustit – zkusili jsme to první večer a bylo to příšerné, navíc vaří to samé každý den (ale pro ty, co opravdu potřebují šetřit se to může hodit).
Moji kolegové se rozjeli do různých koutů světa už v pondělí, takže jsem v úterý ráno odjížděla sama. Probudila jsem se už v 6, ačkoliv budík jsem měla až na 7. Donutila jsem se sice ještě na 20 minut zavřít oči, ale pak mě definitivně probralo čvachtání vody a řev. Z koupelny vyskočil nahý, asi 60ti letý Číňan, kterého halila jen vodní pára. Blekotal něco, z čeho jsem podle páry usoudila, že znamená „hot water“, pod nohama mu čvachtala voda, tekoucí z koupelny k nám do pokoje a já jsem jako jediná z našeho pokoje byla během 7mi vteřin obutá, oblečená a běžící pro personál. Doběhla jsem na recepci, oznámila jsem slečně recepční, že máme v pokoji spoustu vody a běžela zpátky nahoru, abych si z pokoje vynesla věci. Když jsem přiběhla zpátky, ostatní byli ještě v postelích, nevěřícně zírali střídavě na mě a na vodu která se valila z koupelny, a mě nenapadlo nic lepšího, než všem s úsměvem popřát dobré ráno a toho krásného angličana se zeptat, jestli by si se mnou nešel zaplavat. Chudák byl tak paf, že se nezmohl na žádnou odpověď, tak jsem popadla svůj kufr a ostatní věci a rychle se vystěhovala na chodbu. Trochu jsem nechápala, proč když teda teče voda, všichni leží a nic nedělají, když jim teče voda do batohů. Slečna recepční jakýmsi záhadným způsobem zastavila vodu a začala okolo běhat s hadrou a kýblem, já jsem si během toho v klidu vyčistila zuby, zabalila se, poprosila, aby mi zavolala taxi a odjela na letiště. Na letišti jsem měla zase přesváhu, ale tentokrát jen 30dkg – i když tentokrát opravdu nechápu, jak jsem to dokázala, když jediná láhev co mi zůstala, byl půllitr rumu…
Ten si sebou vezu pro soukromé chvíle smutku…
Žádné komentáře:
Okomentovat