Máj.... čas na oslavy!!! (1.5. – 17.5.)

Všechno mělo po příjezdu nových dobrovolníků naběhnout zase do normálního režimu. Nestalo se. Místo toho se tu jen slaví a slaví...

Prvního května

V Divnogorye jsme společně uspořádali oslavu otevření muzejní sezony. Dopadlo to ovšem všelijak. Pozvali jsme folklorní skupinu ze sousední vesnice a skupinu zahraničních studentů z Voroněžské státní univerzity. Díky tomu, že v muzeu měli práce nad hlavu a já taktéž, nikdo neprověřil jaký program si nachystal folklorní soubor. Což byla osudná chyba. Přijeli sice v národních krojích, ale začali zpívat docela obyčejné karaoke, které bych přirovnala k Evě a Vaškovi. Zahraniční studenti byli poněkud znechuceni, stejně jako všichni okolo, ale soubor si vyloženě užíval svých 30minut slávy. Nakonec parta mých opilých přátel začala tancovat, ostatní okolo se začali přidávat a když na konci přinesli jídlo (bliny a kaši) celé osazenstvo bylo nad míru spokojené. Přespolní ženštiny se dokonce stihly pohádat s místními. Zahraniční studenti odjížděli úsměvy na tvářích.

S paní ředitelkou jsme se nakonec shodli, že si zato můžeme sami a příště bychom to měli líp naplánovat.

Devátého května

Den vítězství. Oslavy konce války. Tisíce lidí v ulicích. Na každé klopě oranžovo-černá pruhovaná stuha.

Na hlavní třídě – Prospektu Revoluce bylo narváno, na každých 100 metrech stálo pódium, kde různí „umělci“ předváděli svůj „talent“. Nejvíc se mi líbil takový postarší děda, který mi hrozně připomínal profesora Poláška a který hrál na banjo rock’n’roll. V tričku s nápisem Washington a s ruskou vlajkou v pozadí vypadal fakt dobře. Tím víc v Den Vítězství.

Celé odpoledne jsme se procházeli po prospektu a navečer hromadně zašli na Admirálské náměstí, kde probíhal festival fire-show.

A večer 13ti minutový ohňostroj na městskou přehradou. Já osobně jsem sledovala ohňostroj z nějakého dvora nedaleko od našeho domu. V rohu dvora na schodech stála ještě ženská s dítětem a kromě nás široko daleko nikdo nebyl. Během ohňostroje ženská řvala jako o život: „Hurááá... vítezstvííí... hurááá..!!!“ Rusové jsou blázni...

Někdy mezi tím

Pokud zrovna neslavíme ruské státní svátky, bavíme různými činnostmi. Já osobně docela často jezdím do Divnogorye – moje šéfová mě tam posílá na „služební cesty“ (tzn. cestu mi proplácí) a tak docela často sedím ve vlaku a užívám si 4 hodiny bez města, bez internetu a bez dobrovolníků. Některé lidi si už z vlaku pamatuju podle tváře. A jak tak jezdím sem a tam, daří se mi vidět někdy různé zajímavé scény:

Přistoupili bratr a sestra. Nejdřív se trochu pohádali o telefon. Mladší bratr vyhrál. Telefon zazvonil, malý obtloustlý chlapec ho zvedl a skoro mafiánským hlasem říká: „Kdo tam?“ (rusové do telefonu říkají „Alo“ což zní pak ještě drsněji.) Začala jsem se usmívat, protože mi bylo jasné co bude následovat během příštích pár vteřin. „Ano mami... ano... a mami... a nemohla bys mi koupit...? Přesně jak jsem předpokládala.

Na další zastávce přistoupil chlap, asi kolem 50ti, takový obyčejný ruský, na první pohled byste řekli, že možná trochu pije. Nesl si udici a igelitku. Lišácky se rozhlédl okolo, rukou si přejel po vousech, ozvalo se hlasité „Blop!“ a z pod sedačky si vytáhl láhev šampaňského, které zakusoval pomerančem. Během dvou zastávek láhev vypil. Znovu se lišácky rozhlédl kolem, znovu si upravil vousy a s úsměvem vystoupil. Takový obyčejný ruský glamour-gopnik.

O víkendu 14. a 15. května jsme se pustily do rekonstrukce kuchyně a koupelny. Umyly jsme stěny od vápna a hned jak se vrátí Serjoža z Ukrajiny, budeme malovat. Serjoža je náš ukrajinský kamarád, který nám přišel pomoct zamazat díry ve stěnách. My bychom vymalovaly už dávno, ale Serjoža řekl, že prý se bude „remont“ dělat pořádně, takže čekáme. Alespoň zatím máme plán a vybraly jsme barvy – koupelna žlutá (barva, kterou Heidi nazvala striktně pozitivní), kuchyně červená a dveře tmavě modré. Dobré je, že paní domácí za materiál platí a za práci dává slevy z nájmu. A i naše plánované barvy se jí líbí. Paní domácí nám taky konečně přivezla třetí postel, takže Anya už nemusí spát na gauči. A taky odvezla nějaké skříně, kterých je v bytě víc než dost.

Minulou neděli jsme byly pozvané na Kenijskou párty. Byla to docela legrace. Kenijci a jiní afričané tancovali jako utržení ze řetězu a hrozně se jim líbila naše kamarádka – blonďatá estonka Kotre.

Obě moje spolubydlící mají narozeniny v květnu – jen 3 dny od sebe. Heidi jsme koupily badmintonovou sadu a Anye jsem ušila plyšového losa. Proč losa? To je u nás téma neustálých vtípků a legrácek, protože rusky se los řekne los, jen to S na konci má měkkou výslovnost a pro 90% cizinců je to slovo velmi obtížně vyslovitelné. A mimo jiné Anya byla loni na Aljašce a los je její oblíbené zvíře.

Sedmnáctého května

Máme domácí zvíře! Před týdnem jsme zavedli přátelské vztahy s bílou kočkou, která vypadá jako hranostaj a bydlí u nás ve sklepě. Teda bydlela, protože teď už bydlí u nás. Ráno, když jsme ji krmily, jsme se ještě radovaly, že máme venkovní kočku, večer jsme poznaly, že kočka je domácí. Odmítá odejít z bytu a i přesto, že jsme ji daly ven, skočila oknem zpátky. Prostě si nás vybrala. Kočku jsme pojmenovali Traktor, protože vrní jako malý traktor. Každý den , když přijdu domů, objeví se během pár vteřin na okně a dožaduje se vstupu do kuchyně. Její oblíbené místo na spaní je u Heidi v posteli a novou ne moc oblíbenou činností Heidi je permanentní vyhazování kočky z postele a vysvětlování (německy), že má pelíšek pod stolem. Bohužel naše kočka německy zatím neumí, takže se vždycky tváří, že nechápe a během dvou minut je zpátky v posteli. Včera Heidi pekla buchty a nechala je v kuchyni na stole. Sice byly zabalené, ale ráno na nich byly bílé chlupy a otisky tlapek. Navíc Traktor ráno Heidi vzbudila, takže asi poputuje zpátky na ulici...