Něco jako den dětí u nás, ale všichni dávají velký důraz na to slovo záštita. Chudáci děcka... My jsme s našimi polskými dobrovolnicemi Agatou a Monikou kývly na projekt v Sociálním ústavu pro děti a mládež.
Akci uspořádala Julie, která byla poslední ředitelkou organizace Passage-Zebra (která je předchůdcem „InterAction clubu“, kde teď pracuju) a zřejmě organizaci dovedla k definitivnímu konci. Teď s ní udržujeme jenom velice vzdálenou spolupráci, abychom si InterAction uchránili od nepříjemností. Nicméně jsme chtěly vidět, jak vypadá takový děcák v Rusku.
Úkol zněl následovně: povykládat dětem o tom, jak žijí děti v jiných zemích. Julie pozvala nás – opravdové dobrovolníky (teda kromě mě) a zaměstnance banky VTB24. A kromě dobrovolníků taky spoustu novinářů a dva televizní kanály. Nápad to byl dobrý, ale provedení značně stupidní. Zaměstnanci si nepříliš uvědomovali, že by měli bavit děti od 3 do 10ti let. Jeden zaměstnanec udělal prezentaci o dětech z Afghanistánu, která byla ovšem nudná nejen pro děti ale i pro dospělé (chlapečky zaujaly jedině fotografie, na kterých afghánské děti běhají se samopaly) – seděl u počítače, zády k dětem a něco si tam pro sebe mumlal a děti se nudily. Když jsem jim pak zaníceně vyprávěla o tom, jak v Čechách žijí draci a ze všeho nejradši mají k jídlu princezny, děti seděly ani nedutaly a nakonec, když jsme se dostali k části kdy přijede princ tak nadšeně křičely, že princeznu zachrání. Trochu jsem jim pak zamotala hlavu, když jsem jim řekla, že někdy je to jinak a na příkladu pohádky, kde se drak jmenoval Mrak, se ukázalo, že princezna se s drakem skamarádila. A pak samozřejmě Krteček... Uprostřed pohádky, ale Krtečka stopli, že přijela nějaká „mátuška“ (představená ženského kláštera) pozdravit děti. Mátuška nakráčela do místnosti jako hollywoodská star a začala dětem rozdávat balíčky od McDonalds. Zůstali jsme všichni jako opaření (a nejen evropani, ale i rusové). Tomu říkáme výchova – místo toho aby jim přivezla knížku nebo oblečení... Rozdala balíčky a odjela. U dětí ale měla samozřejmě úspěch.
Pak jsme se vydali s dětmi na zahradu a hráli s nimi hry – česká Rybičky, rybičky, rybáři jedou měla velký úspěch...
Děti byly milé a překvapivě rychle k nám za krátkou chvilku přivykly a nebály se zeptat na cokoliv. Jedna malá holčička říkala, že se jí to všechno moc líbilo, jen nechápe, proč tak divně mluvíme... Na konci mě jedna jiná malá holčička objala a říká: „Nashledanou teto „Jeřabino“!“ Popletla si moje jméno nejspíš proto, že jim jedna ze zaměstnankyň banky povídala o ptácích jeřábech a jelikož moje jméno je taky ptačí, tak mě prostě přejmenovala. A u mých kolegů a kamarádů se to chytlo s úspěchem.
Celé to bylo milé a veselé, jen když jsme odcházeli, tak se kdosi z dětí zeptal, jestli s nimi nezůstaneme navždycky a bylo vidět, jak se ve všech těch veselých dětských očkách okamžitě zableskla taková smutná jiskřička naděje...
Jediné co mi na celé akci vadilo, bylo to, že celou akci snímala na kameru televize Rossija 1 a pak kameraman byl značně neuctivý. Kameru strkal dětem přímo před nos, zavazel, chodil rychle sem a tam, dupal... Paní reportérka pak se mnou udělala interview a ještě ten den večer prý už ze mně byla tv star. Škoda, že jsem se na sebe zapomněla podívat... Stejně nemáme doma televizi. Polské dobrovolnice pak ještě dali interview televizi Ren, takže o popularitu teď máme postaráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat