Na cestě nikam a zase zpátky... (19. - 22.12.)

...bleskový předvánoční výlet do Německa

Celkem 4 dny a celkem 2006 kilometrů vlakem nebo autem.

Začalo to pozváním od mojí německé spolubydlící Heidi. Prý až budu mít možnost, tak se k nim do Schwarzwaldu musím určitě přijet podívat. Říkala jsem si, že by to nemusel být špatný nápad, protože v Německu jsem ještě nebyla. Někdy ale člověk potřebuje najít záminku k tomu aby něco udělal. Hlavně kvůli tomu, aby sám před sebou nevypadal tak blbě. Takže jsem začala hledat důvod, proč zajet zrovna do Titisee, které leží cca 40km vzdušnou čarou od francouzských hranic.

Vlastně to nebylo ani tak těžké. Koordinátoři Evropské dobrovolné služby občas své dobrovolníky v zahraničí navštěvují a já mám náhodou zrovna teď asi hodinu cesty od Titisee mladou ruskou dobrovolnici Jelenu, která pracuje v malé vesnici ve škole pro děti se senzorickým postižením. Takže důvod by se našel. Tím víc, že po té, co jsem Jeleně napsala, že bych přijela, poprosila mě, abych jí přivezla nějaké zimní oblečení. No přece nenechám svého dobrovolníka zmrznout!

S Heidi jsme se dohodly na 19. prosince. Původně jsme se měly potkat už v Mnichově, ale nějak jsem nestíhala, tak jsme se potkaly až v Augsburgu.

19.12. 08:09 Lužice – Brno (vlak), 12:40 Brno – Praha (vlak), 17:07 Praha – Mnichov (vlak), 00:05 Mnichov – Augsburg (vlak)

Vlastně jsem si ten den docela užila. V Brně jsem si stihla zajít na konzulát pro nové ruské vízum, projít se po vánočních trzích a v Praze vypít s bratránkem pivo. Jen když jsem přijela do Augsburgu, kde mě Heidi vzala k jejím známým, okamžitě jsem padla do postele a spala jako zabitá.

Další den byl podobně nabitý.

20.12. 10:00 Augsburg – Ulm (autem), 12:15 Ulm – Neustadt (vlak), cca 15:30 Neustadt – Titisee (autem)

V Německu celkem dobře funguje systém spolujízdy a po této cestě ho myslím začnu při pohybu po Evropě víc využívat. Pokud někam jedete autem a chcete ušetřit na nákladech nebo prostě nechcete jet sami, jsou tu www stránky kam dáte nabídku a lidi, kteří se potřebují někam svézt, vás můžou oslovit. Nebo naopak vy můžete najít někoho, kdo vás sveze. V Německu vzhledem k cenám lístků na vlak neocenitelná úspora nákladů na cesty. V ČR spolujízda funguje taky, ale pokud si pamatuju, systémem 1kč za kilometr, což je v podstatě srovnatelné s cenami vlaků nebo autobusů. Takže s Augsburgu jsme se svezly s nějakým docela příjemným klukem, který se nenamáhal komunikovat v angličtině a mě to bylo jedno, protože jsem celou cestu do Ulmu prospala. Z Ulmu jsme pokračovaly vlakem do Neustadtu, kde nás na nádraží vyzvedla velmi překvapená maminka Heidi. Z Heidi potom vylezlo, že to doma dopředu neřekla, že si veze návštěvu...

Ze začátku byli všichni trochu nesví (a nejvíc já) a dívali se na mě trochu jako na mimozemšťana. Po dvou hodinách ze sebe sestra Heidi vysoukala nepříjemnou otázku, jak dlouho se hodlám zdržet a po mojí odpovědi, že do zítřejšího rána, se na její tváři mihl výraz: „je ještě šílenější, než jsem si myslela“. Abychom se nějak integrovaly do domácího koloběhu na farmě... 

To jsem zapomněla říct – Heidi bydlí v kopcích na malebné samotě cca 5km od městečka Neustadt, mají asi 10krav, 6 neuvěřitelně velkých (ne tlustých) koček a slepice, které snáší zelená vejce, prodávají mléko a pěstují agroturistiku. Tak abychom jen tak nepřekážely, šly jsme pomoct s dojením krav a odhazováním sněhu (protože ho ten den napadlo okolo 50ti cm). A pak spát, zase jako zabitá. A další den to nebylo lepší.

21.12. 08:00 Titisee – Heiligenbronn – Oberndorf (autem), 11:10 Oberndorf – Herrenberg (vlak), 12:30 Herrenberg – Mnichov (autem), 19:00 Mnichov – Praha (autem)

Vstávaly jsme v 7 ráno a vlastně jako poslední z rodiny, všichni už byli dávno vzhůru, krávy podojené a sníh dávno uhrnutý. 

Vyrazily jsme s Heidi jejich autem navštívit moji dobrovolnici. Do vesnice Heiligenbronn jsme dorazili v momentě, kdy vychovatelé a Jelena s dětmi nacvičovali vánoční vystoupení. Celé vystoupení se zakládalo na tom, že děti prostě postupně přešly s pomocí svých vychovatelů z jedné strany pódia na druhou. Je až neuvěřitelné vidět, kolik taková - pro nás snadná věc a záležitost 20ti vteřin - dá práce a nacvičování. A děti byly hrozně milé a hlavně zvědavé, zvlášť ty slepé, které vám naprosto spontánně osahají celý obličej, aby se podívaly jak vypadáte :-)

S Jelenou jsme se zdržely asi 30min a vyrazily dál do Oberndorfu, odkud jsem pokračovala vlakem a pak spolujízdou do Mnichova. Většinu času jsem v autě prospala. Do Mnichova jsme dorazili dříve, než jsem předpokládala a tak mi zbyly asi 3,5 hodiny volného času, který jsem využila k malým vánočním nákupům a průzkumu města. Poslední část cesty do Prahy jsem absolvovala se Slovákem Peterem. Byla to docela legrace. Vůbec jsem nespala a celou cestu jsme probírali společná témata a hlavně dlouhodobý pobyt v zahraničí. Do Prahy jsme dorazili přesně o půl noci, vyzvedl mě bratránek a v půl druhé už jsem ležela v posteli a spala jako zabitá.

22.12. 14:42 Praha – Lužice (vlak)

Poslední den už byl pohodový – snídaně, vánoční trhy, setkání s Katkou na nádraží, cesta domů... Jen jsem těm svým kamarádům slíbila, že půjdeme na pivo a nějak jsem pak doma usnula...