Ztraceni... (3.8.)

Chjo... tak tohle ráno bolelo. Snad ani jednou za posledního půl roku se mi tak moc nechtělo jako dneska. Zase deštivé ráno, 15 stupňů, sychravo...

Vypadá to, že tenhle rok tady léto skončilo. Vlastně 2. srpna je podle ruských tradic konec koupací sezóny. A tehle rok jim to opravdu vyšlo.

Když jsem v 11 hodin doběhla z muzea do kanceláře, chvíli po mě přišla Ira s telefonem u ucha a rozrušeným hlasem: "...dost paniky Naďo, uklidni se, zeptej se kde je pokladna, kup si lístek do Rennes a 13:16 ti jede vlak... ano, zavolám rodičům... kup si lístek..." a pak se spojení přerušilo.

15ti letá ruská slečna v Paříži na letišti Charles de Gaulle dostala záchvat paniky, neví kam má jít a začala brečet (mluví jen rusky a anglicky). Její mobilní telefon nefunguje a nějací okolojdoucí rusové jí půjčili svůj, aby mohla zavolat, ale jen na chvíli a pak odešli. Slečna jede na dobrovolnický tábor do Redon a my doufáme, že dojede.

Zavolali jsme rodičům - ti byli ledově klidní: "...asi zapoměla, jak si má zapnout telefon..." Ovšem po 2 hodinách bez kontaktu začla narůstat panika i u nich.

"...tak co? Už víte kde je? Koupila si lístek? Nasedla na vlak?"

Jak to máme sakrapráce vědět? Jsme stejně tak jako oni 2000 km daleko, sedíme v kanceláři a jediné co máme je internet a schopnost mluvit anglicky (což je nám v případě francouzů (stereo)typicky prd platné). Ira se zhroutila na svoji židli a pomalu začala natahovat. Co když ten vlak nestihne, co když se ztratí...?

S Veronikou jsme ji uklidnily, že ztracená už fakticky je a naše účetní Marina přihodila, že Paříž je známá jako město kriminálníků.

"Ok," říkám, "jestli chcete, tak můžeme udělat opravdovou paniku."

"Jak?"

"Jednoduše. Najdeme číslo na letiště, zavoláme tam a řekneme, že se nám tam ztratila 15ti letá ruská holka, která neví, jak na vlak..."

Osazenstvo kanceláře na mě zůstalo zírat jako opařené. Na to by jste nepřišli, že ne? ;-)

"No, tak jo" ozvala se nesmělá odpověď Iry.

V následujících 2 hodinách mi kromě zapomenutých francouzských slovíček běžely hlavou slova Hurvínek a válka. Myslíte si, že jedno z největších letišť v Evropě, světově proslulé pařížské letiště Charles de Gaulle má nějakou informační linku nebo telefon pro naléhavé případy?

Samozřejmě, že nemá!!!

Kam volat?

"Ok, zkusme policii." Odpověd? Automat – ve francouzštině.

Zdravotníci? Ticho.

Celnice. Ticho.

Informační linka AirFrance? Číslo neexistuje.

Jiná policie? Automat ve francouzštině.

Asi 10 jiných různých čísel? Bez výsledku.

Ztráty a nálezy? Ono to zvoní!!!

"Oui?"

"Promiňte, mluvíte anglicky?"

"Nou ingliš... mluvte francouzsky..."

"Promiňte, nemluvím francouzsky" (v tomto místě jsem si říkala, že je škoda, že jsem si nezapamatovala tu frázi, kterou mě učila Heidi: mluvím francouzsky jako španělská kráva)

"Non, no english"

Tak odsud to asi nevyřešíme. Nezbylo nic jiného než zavolat francouzskou organizaci, kam holka jede. Člověk zodpovědný za projekt nejdřív Iře dvakrát položil telefon aniž by mu stačila cokoliv vysvětlit a Ira se zase začala hroutit.

Trochu mě to vzteklo, tak jsem zapnula svůj Skype a člověku zavolala na mobilní telefon. Ještě než stačil říct prosím, jsem na něj vychrlila, že holku nemůžeme najít a ať laskavě pohne zadkem a začne se starat. Chlap se trochu zajíkl a pak ledově klidným hlasem odpověděl, že si není jistý jak by nám mohl pomoct (podezřívám ho, že si během toho dvakrát zívnul), když potřetí řekl "no já nevím" začala jsem počítat do deseti, abych nebyla sprostá a vysypala mu asi deset možností, kam by mohl zavolat, aby se dozvěděl kde ta holka je.

"Ok, zavolejte mi za dvě hodiny."

Za dvě hodiny nám oznámil, že se nikam nedovolal.

A pak se to stalo!

Otevřely se dveře a v nich stál Mourad, náš francouzský dobrovolník.

Miluju práci v mezinárodním týmu!!!

Společně s Irou a Veronikou jsme draply Mourada, posadily ho za počítač a začaly mu zmateně vysvětlovat co se stalo. Nicméně úkol byl jasný: najdi číslo a volej. Mourad se ze začátku tvářil hrozně vyděšeně, ale když pochopil, zhostil se svého úkolu rytířsky.

Na letiště Charles de Gaulle se nedovoláte ani kdyby vám tam vraždili babičku, ale zato na nádraží TGV, které je hned vedle to jde. Ovšem jen za předpokladu, že mluvíte francouzsky. Mourad se dovolal přímo na dispečink a dotyčnému v telefonu vysvětlil, že by bylo moc hezké, kdyby v rozhlase vyhlásili, že se hledá 15ti letá ruská slečna jménem... Když vyslovil její jméno bylo mi jasné, že je to k ničemu. Ach ta francouzská výslovnost... Kdyby takhle vyhlásili moje jméno, budu si myslet, že hledají indiánského náčelníka nebo že mají slevy na ponožky v duty-free. Za 15 minut jsme volali zpátky na nádraží. Slečna se samozřejmě nenašla. Slíbili, že to zkusí ještě jednou a kdyby se objevila, tak jí pomůžou sednout na správný vlak.

Mourad zase odjel, já jsem poslala svoje dokumenty o několik hodin později než bylo potřeba a holku nejspíš někde mezi terminálem 2E a 2F roztrhali vlci.

Ira z toho byla psychicky na dně, následkem čehož po cestě domů upadla do kaluže a při všech čertech přísahala, že už nikdy nepošle do zahraničí člověka mladšího 18ti let.

Cena za hovory do Francie? 4,30eur. Ponaučení? K nezaplacení.

Ponaučení č.1?

Na pařížském letišti Charles de Gaulle rozhodně nepočítají s tím, že by se tam někdo mohl ztratit.

Ponaučení č.2?

Stereotypy je dobré odmítat, ale je nutné s nimi počítat. (tím mám na mysli angličtinu ve Francii)

A tu kuchyň jsme nevymalovali.