V pátek jsme slavily dvojité narozeniny. Obě moje spolubydlící mají narozeniny jen pár dní od sebe. Oslavu jsme udělaly v Dinamo parku, který máme jen pár kroků od bytu. Sešlo se dost lidí, udělal se táborák, hrálo se na kytaru, zpívalo, opékalo, jedlo, pilo, tancovalo...Nakonec jsme chtěli pokračovat v pití u nás v bytě, ale moje dvě spolubydlící neudržely nervy na uzdě a pohádaly se. Jedna šla protestativně spát a druhá mi brečela na rameni skoro do rána...
Usnula jsem někdy k ránu a za 2 nebo 3 hodiny jsem zase vstávala. Jeli jsme pomáhat do etnografického muzea ve vesnici Semiluki. Naše organizace tu chystá letní workcampy. Práce bylo hodně, ale zato byla celý den legrace a po práci výborný oběd – kopřivová polévka a játra na ohni, klobásky a domácí víno (které obsahem alkoholu připomínalo spíš likér). Po práci a pár skleničkách nám bylo nějak veseleji a odnesly to muzejní figuríny – kozák a jeho žena s dítětem. Dostali navíc nějaké ty atributy moderní doby – jako sluneční brýle, láhev koňaku a nebo cigaretu.
Po obědě jsme šli obhlédnout okolí místního rybníka, potřebovali jsme zjistit, kolik je v jeho okolí odpadků a kolik bude potřeba lidí, aby okolí vyčistili (odpadků tam je bohužel mraky). Pak jsme se vrátili do muzea, kde nám jedna z jeho majitelek ukázala exponáty a v 6 hodin jsme autobusem odjeli zpátky do Voroněže.
A to bychom nebyli my, kdybychom dojeli jednou bez nějakého toho dobrodružství. V polovině cesty se autobus zakuckal a zastavil. Vypadal, že už se nerozjede, ale nakonec se nechal přesvědčit. Po několika kilometrech řidič na kruháči odbočil jinam než měl. Moje šéfová začala volat na řidiče, že odbočil blbě a že do té vesnice nepotřebujeme a že potřebujeme do města. Nějaká paní ovšem moji šéfovou zarazila se slovy: „My do té vesnice taky nepotřebujeme, ale to, že řidič blbě odbočil ještě není důvod k tomu, aby jste tady hulákala!“ Takže když jste v autobuse a ten odbočí jinam – není tu žádný důvod k tomu aby jste se ozývali.
Když už jsme byli skoro ve městě, v autobuse se uvolnilo přede mnou místo k sezení. Čistě ze zvyku (evropského zvyku) jsem ho automaticky nabídla vedle stojící bábušce. Bábuška mi ovšem odpověděla, že kdybych jí to místo nabídla už na začátku cesty, musela bych zvednout svá měkká místa (tím myslela zadek) (navíc jsem celou cestu stála) a můžu si být jistá, že by mi je políbila. Tak! To bylo naposledy, co jsem se pokusila nějakého důchodce pustit sednout! Až to příště neudělám, věřte, že mám proto své důvody. Nechat si vynadat od někoho, koho pouštíte sednout...
Žádné komentáře:
Okomentovat