http://o.rajce.idnes.cz/Rusko_2010_part_6_-_Voronez_-_den_mesta/
tentokráte z oslav Dne Města ve Voroněži z 12.9. 2010 - atrakce, vojenské přehlídky, výstava veteránů, Alexandrovci... vše na co si vzpomenete :-)
středa 15. září 2010
úterý 7. září 2010
Ruská byrokracie vrací úder... (6.9.)
... aneb teror v praxi...
Člověk by si myslel, že dva dny jako ilegál stačí... Nestačí! Milana prostě nestihla udělat včas novou registraci. I když jsme si obě myslely, že se vlezeme do třídenní lhůty, paní na úřadě byla jiného mínění. Druhého září večer volala Milana a roztřeseným hlasem mi oznámila, že musím v pondělí přijet do Voroněže a že bude potřeba zaplatit pokutu a že u toho musím být osobně.
Poslušně jsem tedy v pondělí přijela do města a po obědě šla s Milanou řešit onen „štráf“. Původně nám řekli, že to bude 2000 rublů. Po asi hodinovém stání ve frontě jsme hodinu seděly v kanceláři u dvou inspektorek. Hodinu jsme střídavě vypisovaly a podepisovaly stohy papírů a odpovídaly na otázky (zde se ukázalo, že kluci měli pravdu a opravdu mám tak trochu nelegální vízum, protože než jsme přišly do kanceláře tak mi Milana vysvětlila kde bydlím a co tu dělám a kupodivu se to s mým bydlištěm a s mojí náplní mojí práce ani trochu neshodovalo:-)). Ovšem byrokracie je tu šílená, ta inspektorka těch papírů pro každou z nás vypsala nejmíň 25 (přesně nevím, po 15tém listu jsem vždycky ztratila přehled). Pak nám inspektorka oznámila, že pokuta je skutečně 2000 rublů – ovšem na osobu a jelikož jsme problém vyrobily údajně dvě, zaplatíme 4000. Pak se na mě paní inspektorka podívala, zašklebila se a řekla, že mi vezmou otisky prstů, protože jako cizinec-narušitel (z řeči jsem pochopila, že se jedná o oficiální status) musím být v databázi. Přinesla si černou krabičku, v ní černé sklíčko s černou barvou a černým válečkem mi načerno natřela polštářky prstů a udělala otisky. Ukazováčky speciálně dvakrát. Domnívala jsem se, že to je vše, ovšem pak mi natřela celé prsty a udělala další otisky. A pak mi ještě natřela celé dlaně a udělala otisky dlaní. Přiznám se, seriózně jsem čekala, že mi řekne abych si vyhrnula rukávy nebo zula boty. I když asi můžu být ráda, že mě tím válečkem nepřetáhla.
Tak se ze mě tedy stal oficiální ruský kriminálník :-) Zatím to prý nemá na nic vliv a můžu si po Rusku a z Ruska i do Ruska jezdit jak se mi zlíbí nebo kolik vízum a registrace dovolí, ale jestli se nám to prý povede ještě jednou tak pokuta bude 40 000 a na 5 let mi můžou zakázat vstup do země.
Dobré na tom je, že pokutu zaplatila místní organizace a ve finále pak stejně naše úžasná EU, takže se mě to nebude stát ani rubl, ale propříště si na Milaninu dochvilnost budu muset dát pozor... Hodlám se sem na jaro vypravit ještě jednou, když už mám to vízum tak nadlouho.
Člověk by si myslel, že dva dny jako ilegál stačí... Nestačí! Milana prostě nestihla udělat včas novou registraci. I když jsme si obě myslely, že se vlezeme do třídenní lhůty, paní na úřadě byla jiného mínění. Druhého září večer volala Milana a roztřeseným hlasem mi oznámila, že musím v pondělí přijet do Voroněže a že bude potřeba zaplatit pokutu a že u toho musím být osobně.
Poslušně jsem tedy v pondělí přijela do města a po obědě šla s Milanou řešit onen „štráf“. Původně nám řekli, že to bude 2000 rublů. Po asi hodinovém stání ve frontě jsme hodinu seděly v kanceláři u dvou inspektorek. Hodinu jsme střídavě vypisovaly a podepisovaly stohy papírů a odpovídaly na otázky (zde se ukázalo, že kluci měli pravdu a opravdu mám tak trochu nelegální vízum, protože než jsme přišly do kanceláře tak mi Milana vysvětlila kde bydlím a co tu dělám a kupodivu se to s mým bydlištěm a s mojí náplní mojí práce ani trochu neshodovalo:-)). Ovšem byrokracie je tu šílená, ta inspektorka těch papírů pro každou z nás vypsala nejmíň 25 (přesně nevím, po 15tém listu jsem vždycky ztratila přehled). Pak nám inspektorka oznámila, že pokuta je skutečně 2000 rublů – ovšem na osobu a jelikož jsme problém vyrobily údajně dvě, zaplatíme 4000. Pak se na mě paní inspektorka podívala, zašklebila se a řekla, že mi vezmou otisky prstů, protože jako cizinec-narušitel (z řeči jsem pochopila, že se jedná o oficiální status) musím být v databázi. Přinesla si černou krabičku, v ní černé sklíčko s černou barvou a černým válečkem mi načerno natřela polštářky prstů a udělala otisky. Ukazováčky speciálně dvakrát. Domnívala jsem se, že to je vše, ovšem pak mi natřela celé prsty a udělala další otisky. A pak mi ještě natřela celé dlaně a udělala otisky dlaní. Přiznám se, seriózně jsem čekala, že mi řekne abych si vyhrnula rukávy nebo zula boty. I když asi můžu být ráda, že mě tím válečkem nepřetáhla.
Tak se ze mě tedy stal oficiální ruský kriminálník :-) Zatím to prý nemá na nic vliv a můžu si po Rusku a z Ruska i do Ruska jezdit jak se mi zlíbí nebo kolik vízum a registrace dovolí, ale jestli se nám to prý povede ještě jednou tak pokuta bude 40 000 a na 5 let mi můžou zakázat vstup do země.
Dobré na tom je, že pokutu zaplatila místní organizace a ve finále pak stejně naše úžasná EU, takže se mě to nebude stát ani rubl, ale propříště si na Milaninu dochvilnost budu muset dát pozor... Hodlám se sem na jaro vypravit ještě jednou, když už mám to vízum tak nadlouho.
Opět místní doprava... (31.8.)
... aneb dobrodružství ilegálního přistěhovalce...
Člověk se ani nenaděje a už je z něj ilegální emigrant. Vypadá to, že si tady v té zemi vyzkouším fakt všechno. 29.8. mi vypršelo vízum. A i přesto, že jsem svůj pas dodala kam mi řekli a kdy mi řekli, nové vízum jaksi v nedohlednu. Místní mi říkali, že jako ilegální emigrant si vedu celkem dobře, protože to nejlepší v takovém případě je uklidit se na vesnici, kam milicie ani nepáchne (pokud tam zrovna nepřijede nějaký gubernátor nebo Putin). A ještě mi doporučili, pokud bych chtěla zůstat, abych se vdala a přihodili mi k tomu i seznam vhodných kandidátů z vesnice: jeden byl mladý, jeden starý, jeden žil s matkou, jeden neměl zuby, jeden byl alkoholik... začal jsem řešit, kdy je vhodná doba nechat se deportovat zpět do ČR.
31.8. Milana volala, že vízum už je prý hotové. Dva dny prožité jako ilegální emigrant uplynuly jako voda a nezbývalo tedy, než se sebrat a jet do města. Stejně se už těch věcí na vyřizování nahromadilo víc. V Divnogorje jsem nasedla na bus. Ten po cestě udělal jednu nedobrovolnou zastávku a to když se vyhýbal pohřebnímu průvodu.
No koneckonců i to k životu patří. A tady to probíhá, stejně jako celý život, ve svérázném ruském stylu. Pohřeb to byl malinký a hlavní věc, kterou bábušky v autobuse řešily, bylo, jestli to nebyl mladý nebožtík. Když ale viděly, že nebožtík už má svá nejlepší léta za sebou, vypadaly o moc klidnější. Otevřenou rakev a nejbližší příbuzné vezli na náklaďáku na hřbitov, za nimi šel pěší průvod a za nimi ještě jely auta. Stačila jsem si taky všimnout, že rakev na náklaďáku leží hlavou dozadu... Odtud asi staré známé: „nohama napřed“.
Můj autobus tedy do Lisek přijel pozdě a tak tak jsem stihla vlak do Voroněže, který se hned na první zastávce rozbil. Po příjezdu do Voroněže (s překvapivě jen půlhodinovým zpožděním) mě ve frontě na párek v bulce zmlátil jakýsi 4letý parchant, kterého jeho ruská mať odmítla vzít do náruče. Naštěstí byl maličký, takže dosáhl sotva nad kolena, ale člověk by nevěřil kolik síly má v sobě vzteklé dítě.
Po strastiplné cestě jsem dorazila do kanceláře, kde mi Milana předala nové vízum. Alespoň jedno příjemné překvapení za ten den – vízum mi dali vícevstupové s platností do 31.5.2011.
Člověk se ani nenaděje a už je z něj ilegální emigrant. Vypadá to, že si tady v té zemi vyzkouším fakt všechno. 29.8. mi vypršelo vízum. A i přesto, že jsem svůj pas dodala kam mi řekli a kdy mi řekli, nové vízum jaksi v nedohlednu. Místní mi říkali, že jako ilegální emigrant si vedu celkem dobře, protože to nejlepší v takovém případě je uklidit se na vesnici, kam milicie ani nepáchne (pokud tam zrovna nepřijede nějaký gubernátor nebo Putin). A ještě mi doporučili, pokud bych chtěla zůstat, abych se vdala a přihodili mi k tomu i seznam vhodných kandidátů z vesnice: jeden byl mladý, jeden starý, jeden žil s matkou, jeden neměl zuby, jeden byl alkoholik... začal jsem řešit, kdy je vhodná doba nechat se deportovat zpět do ČR.
31.8. Milana volala, že vízum už je prý hotové. Dva dny prožité jako ilegální emigrant uplynuly jako voda a nezbývalo tedy, než se sebrat a jet do města. Stejně se už těch věcí na vyřizování nahromadilo víc. V Divnogorje jsem nasedla na bus. Ten po cestě udělal jednu nedobrovolnou zastávku a to když se vyhýbal pohřebnímu průvodu.
No koneckonců i to k životu patří. A tady to probíhá, stejně jako celý život, ve svérázném ruském stylu. Pohřeb to byl malinký a hlavní věc, kterou bábušky v autobuse řešily, bylo, jestli to nebyl mladý nebožtík. Když ale viděly, že nebožtík už má svá nejlepší léta za sebou, vypadaly o moc klidnější. Otevřenou rakev a nejbližší příbuzné vezli na náklaďáku na hřbitov, za nimi šel pěší průvod a za nimi ještě jely auta. Stačila jsem si taky všimnout, že rakev na náklaďáku leží hlavou dozadu... Odtud asi staré známé: „nohama napřed“.
Můj autobus tedy do Lisek přijel pozdě a tak tak jsem stihla vlak do Voroněže, který se hned na první zastávce rozbil. Po příjezdu do Voroněže (s překvapivě jen půlhodinovým zpožděním) mě ve frontě na párek v bulce zmlátil jakýsi 4letý parchant, kterého jeho ruská mať odmítla vzít do náruče. Naštěstí byl maličký, takže dosáhl sotva nad kolena, ale člověk by nevěřil kolik síly má v sobě vzteklé dítě.
Po strastiplné cestě jsem dorazila do kanceláře, kde mi Milana předala nové vízum. Alespoň jedno příjemné překvapení za ten den – vízum mi dali vícevstupové s platností do 31.5.2011.
pondělí 6. září 2010
Россиа ресенная. Россиа мастерская (20.8.)
... aneb jak jsme byli v Rusku na fesťáku...
Rasija pjesenaja, Rasija mastěrskaja je mezinárodní všeruský folklorní festival, který se už po 9té zahajoval u vesničky Voroviovka, která leží cca 300km na jih od Voroněže.
Na festivalu se představily folklorní a etnografické soubory z Ruska, Běloruska a Ukrajiny.
Zvláštností festivalu je to, že je třídenní a každý den se koná na jiném místě. Je neuvěřitelné jak rychle se Rusové dokáží přestěhovat, večer v 1 hodinu to na místě festivalu vypadalo jako na matějské a ráno po 7mé tam zbyla pustina – dokonce i odpadky po sobě uklidili.
Ve 20:00 festival zahájili gubernátor voroněžské oblasti a náčelník správy kultury voroněžské oblasti.
Vystoupení byly výborné, probíhaly na pódiu na vodě, jen každý soubor zazpíval jen jednu píseň a program končil v půl 11té.
Za zmínku stojí soubor z Ukrajiny, který diváci málem vypískali (a rozhodně to nebylo proto, že by špatně zpívali) a taneční soubor z Dagestánu, který naopak sklidil obrovský úspěch. Kromě souborů zazpíval onen zmiňovaný náčelník správy kultury voroněžské oblasti Ivan Dmitrijevič Abrasov. Vystoupení si údajně vyžádali členové vystupujících souborů. Jeho exhibice mi velmi připomínala Vaška, ale kdyby si dal sukni bude vypadat jako Eva. Nejhorší na tom bylo, že lidi si vyžádali přídavek... blééé (mimochodem to není jediný zpívající ruský politik)
První festivalový den zakončili vytažením zvonu z vody pod podiem (účel tohoto aktu mi doposud není příliš jasný) vodotryskem, laser-show a velkolepým ohňostrojem. Všechno by bylo parádní, kdyby špatně mířené střely ohňostroje nepodpálily část stanového městečka. Nejhorší na tom bylo, že si většina návštěvníků festivalu myslela, že jde o pyrotechnický efekt, takže nikdo moc nehasil. Stanů prý shořelo asi 5, 1 auto a byli i nějací popálení lidi. My jsme si původně taky chtěli postavit stany na tom místě ale jakousi prozřetelností k nám přišel policajt, že si je máme postavit jinde... Vtipné na tom je, že po víc než 2 měsících neuvěřitelného vedra a po tolika požárech, jsou Rusové schopní se ještě podpálit sami.
Další den jsme chtěli jet k Váňovi na chatu, ale vzhledem k tomu, jaká byla v noci na festivalu zima (a nejvíc si jí užil asi Kuba, který spal pod autem) jsme se ve Voroněži zašili opět u Michala v bytě a další den návštěva spokojně odletěla domů.
Rasija pjesenaja, Rasija mastěrskaja je mezinárodní všeruský folklorní festival, který se už po 9té zahajoval u vesničky Voroviovka, která leží cca 300km na jih od Voroněže.
Na festivalu se představily folklorní a etnografické soubory z Ruska, Běloruska a Ukrajiny.
Zvláštností festivalu je to, že je třídenní a každý den se koná na jiném místě. Je neuvěřitelné jak rychle se Rusové dokáží přestěhovat, večer v 1 hodinu to na místě festivalu vypadalo jako na matějské a ráno po 7mé tam zbyla pustina – dokonce i odpadky po sobě uklidili.
Ve 20:00 festival zahájili gubernátor voroněžské oblasti a náčelník správy kultury voroněžské oblasti.
Vystoupení byly výborné, probíhaly na pódiu na vodě, jen každý soubor zazpíval jen jednu píseň a program končil v půl 11té.
Za zmínku stojí soubor z Ukrajiny, který diváci málem vypískali (a rozhodně to nebylo proto, že by špatně zpívali) a taneční soubor z Dagestánu, který naopak sklidil obrovský úspěch. Kromě souborů zazpíval onen zmiňovaný náčelník správy kultury voroněžské oblasti Ivan Dmitrijevič Abrasov. Vystoupení si údajně vyžádali členové vystupujících souborů. Jeho exhibice mi velmi připomínala Vaška, ale kdyby si dal sukni bude vypadat jako Eva. Nejhorší na tom bylo, že lidi si vyžádali přídavek... blééé (mimochodem to není jediný zpívající ruský politik)
První festivalový den zakončili vytažením zvonu z vody pod podiem (účel tohoto aktu mi doposud není příliš jasný) vodotryskem, laser-show a velkolepým ohňostrojem. Všechno by bylo parádní, kdyby špatně mířené střely ohňostroje nepodpálily část stanového městečka. Nejhorší na tom bylo, že si většina návštěvníků festivalu myslela, že jde o pyrotechnický efekt, takže nikdo moc nehasil. Stanů prý shořelo asi 5, 1 auto a byli i nějací popálení lidi. My jsme si původně taky chtěli postavit stany na tom místě ale jakousi prozřetelností k nám přišel policajt, že si je máme postavit jinde... Vtipné na tom je, že po víc než 2 měsících neuvěřitelného vedra a po tolika požárech, jsou Rusové schopní se ještě podpálit sami.
Další den jsme chtěli jet k Váňovi na chatu, ale vzhledem k tomu, jaká byla v noci na festivalu zima (a nejvíc si jí užil asi Kuba, který spal pod autem) jsme se ve Voroněži zašili opět u Michala v bytě a další den návštěva spokojně odletěla domů.
Ruská kuchyně... (19.8.)
Po příjezdu do Divnogorje bylo na plánu, kromě exkurze, testování ruské kuchyně. Jako první přišla na řadu okrožka – tradiční studená ruské polévka. Na ni je třeba se připravit předem, protože na tu pravou okrožku je třeba udělat domácí světlý kvas. Zákvasku jsem dostala od Paši, dozor pak obstarala maminka Veroniky Viktorovny (tu ženskou nesnáším – komunistka s červenými vlasy a strašně nepříjemným pronikavým hlasem – její nejoblíbenější téma je perestrojka). Nejsem si jistá jestli se mi povedla okrožka tak dobrá nebo jsme prostě měli velký hlad, ale rozhodně stála za to:
Základní ingredience:
vařená vejce, vařené brambory, čerstvé okurky, kopr, kvas, smetana, sůl, pepř
Můžeme přidat:
maso nebo salám, místo kvasu lze požít kefír a perlivou vodu, ale už to není ono, místo smetany někdo dává majonézu.
Všechny ingredience nakrájíme na malé kousky a smícháme dohromady, směs klademe na talíř, zaléváme kvasem a dle libosti přidáváme smetanu, sůl a pepř.
Základní ingredience:
vařená vejce, vařené brambory, čerstvé okurky, kopr, kvas, smetana, sůl, pepř
Můžeme přidat:
maso nebo salám, místo kvasu lze požít kefír a perlivou vodu, ale už to není ono, místo smetany někdo dává majonézu.
Všechny ingredience nakrájíme na malé kousky a smícháme dohromady, směs klademe na talíř, zaléváme kvasem a dle libosti přidáváme smetanu, sůl a pepř.
Jak se v Rusku vaří pivo... (17.8.)
Kosťa nám domluvil exkurzi do voroněžského pivovaru společnosti Baltika. Každý jsme zaplatili po 100 rublech a poctivě jsme shlédli celý pivovar, ale nejvíc se všichni těšili na ochutnávku a půllitr.
Nutno dodat, že ruské pivo se ani zdaleka nepodobá českému, všechny jsou nějaké řídké a strašně sladké. Dají se tu sice koupit i české lahváče (Kozel, Pilsner a Staropramen) ale i ty jsou vyráběny v Rusku a s tím co se dává do flašek u nás to taky nemá mnoho společného. A to i přesto, že pivovar zevnitř vypadá stejně jako ten v Brně. Dost mě tady pobavily variace na česká piva, která jsou zde mimochodem velmi oblíbená (zvlášť Žatecký Gus). Nejlepší byl lahváč pod názvem Červená Selka s takovou nadměrně prsatou slečnou na etiketě.
Já jsem se naivně těšila na čerstvé pivo z tanku (jako v Brně), ovšem milá paní průvodkyně nás odtáhla do jakési degustační místnosti a na stůl vyložila asi 6 druhů piv (Žigulovské, Žatecký Gus (který je údajně vyráběn z originál žateckého chmelu), Tuborg, Baltika 3, Baltika 7...) - lahváče... no pardon, takovou degustaci jsme si mohli udělat doma. Paní průvodkyně nám vysvětlila jak správně degustovat pivo (barva, zápach, chuť) a dodala nám k tomu i jakési degustační tabulky s obrázkama. Myslím ale, že většina z nás už má stejně svůj vlastní léty osvědčený způsob degustace...
Nutno dodat, že ruské pivo se ani zdaleka nepodobá českému, všechny jsou nějaké řídké a strašně sladké. Dají se tu sice koupit i české lahváče (Kozel, Pilsner a Staropramen) ale i ty jsou vyráběny v Rusku a s tím co se dává do flašek u nás to taky nemá mnoho společného. A to i přesto, že pivovar zevnitř vypadá stejně jako ten v Brně. Dost mě tady pobavily variace na česká piva, která jsou zde mimochodem velmi oblíbená (zvlášť Žatecký Gus). Nejlepší byl lahváč pod názvem Červená Selka s takovou nadměrně prsatou slečnou na etiketě.
Já jsem se naivně těšila na čerstvé pivo z tanku (jako v Brně), ovšem milá paní průvodkyně nás odtáhla do jakési degustační místnosti a na stůl vyložila asi 6 druhů piv (Žigulovské, Žatecký Gus (který je údajně vyráběn z originál žateckého chmelu), Tuborg, Baltika 3, Baltika 7...) - lahváče... no pardon, takovou degustaci jsme si mohli udělat doma. Paní průvodkyně nám vysvětlila jak správně degustovat pivo (barva, zápach, chuť) a dodala nám k tomu i jakési degustační tabulky s obrázkama. Myslím ale, že většina z nás už má stejně svůj vlastní léty osvědčený způsob degustace...
Návštěvníci... (16.8.)
Nastal den, kdy za mnou přijede první a myslím, že taky poslední návštěva. Novomanželé Královi se vypravili na svatební cestu do Ruska, dva dny strávili v Moskvě a pak jeli za mnou do Voroněže.
Na letiště jsem samozřejmě na čas nestíhala, ale i tak jsem s hodinovým zpožděním dorazila tak akorát. Pro mě hlavní problém nastal ve chvíli, kdy jsme se s Luckou a Kubou potkali. Začala jsem na ně mluvit česky, ale ten slovosled byl nějaký divný. Trvalo mi to asi dvě věty, než jsem se ustálila v české gramatice i tak jsem si občas nebyla jistá, jestli to co říkám, je česky správně :-)
Jako uvítací zážitek byly dvě hodiny čekání na letišti na bus a pak hodinová jízda do města. Myslím, že pak příjemnějším uvítáním byla klasická mezinárodní párty u Michala v bytě.
Na letiště jsem samozřejmě na čas nestíhala, ale i tak jsem s hodinovým zpožděním dorazila tak akorát. Pro mě hlavní problém nastal ve chvíli, kdy jsme se s Luckou a Kubou potkali. Začala jsem na ně mluvit česky, ale ten slovosled byl nějaký divný. Trvalo mi to asi dvě věty, než jsem se ustálila v české gramatice i tak jsem si občas nebyla jistá, jestli to co říkám, je česky správně :-)
Jako uvítací zážitek byly dvě hodiny čekání na letišti na bus a pak hodinová jízda do města. Myslím, že pak příjemnějším uvítáním byla klasická mezinárodní párty u Michala v bytě.
Den archeologů... (15.8.)
Na dnešní den opět připadl svátek – tentokrát den archeologů. Profesor Alexandr Nikolajevič opět neváhal a přijel s pozváním, aby jsme se s veškerým personálem muzea připojili.
U archeologů bylo hodně veselo a vodky bylo větší než malé množství. Nejhorší jsou na pití s Rusy „tosty“ neboli přípitky, které se objevují téměř před každou skleničkou a v docela rychlém sledu za sebou. Samozřejmě ani mě se přípitek nevyhnul a samozřejmě na přání pana profesora nejdřív v češtině a pak v ruštině. Žádosti o sólový zpěv tradiční lidové české písně jsem se pak naštěstí vyhnula.
S mladou archeoložkou Irinou jsme si docela padly do noty. Půjčila mi knížku („Kofejnaja kniha“ od Max Frei) s různými recepty na kávu a pozvala mě do Lipecka na návštěvu...
Nečekaně se taky ve společnosti objevila Valentina Pavlovna, která tvrdila, že přišla za mnou, ale já si myslím, že spíš chtěla mezi lidi a hledala záminku. Domluvily jsme se, že druhý den spolu pojedeme ráno vlakem do Voroněže, ale ráno Valentina nepřišla. A pak mi Nikolaj Stěpanovič říkal, že přišla domů kolem druhé ráno a měla nějaké trable se schodama a že se nediví, protože má ráda vodku :-)
U archeologů bylo hodně veselo a vodky bylo větší než malé množství. Nejhorší jsou na pití s Rusy „tosty“ neboli přípitky, které se objevují téměř před každou skleničkou a v docela rychlém sledu za sebou. Samozřejmě ani mě se přípitek nevyhnul a samozřejmě na přání pana profesora nejdřív v češtině a pak v ruštině. Žádosti o sólový zpěv tradiční lidové české písně jsem se pak naštěstí vyhnula.
S mladou archeoložkou Irinou jsme si docela padly do noty. Půjčila mi knížku („Kofejnaja kniha“ od Max Frei) s různými recepty na kávu a pozvala mě do Lipecka na návštěvu...
Nečekaně se taky ve společnosti objevila Valentina Pavlovna, která tvrdila, že přišla za mnou, ale já si myslím, že spíš chtěla mezi lidi a hledala záminku. Domluvily jsme se, že druhý den spolu pojedeme ráno vlakem do Voroněže, ale ráno Valentina nepřišla. A pak mi Nikolaj Stěpanovič říkal, že přišla domů kolem druhé ráno a měla nějaké trable se schodama a že se nediví, protože má ráda vodku :-)
Svátky... (14.8.)
Dneškem začala série jakýchsi menších svátků, jejichž smysl jsem příliš nepobrala. Na dnešní den připadl tzv. „medovyj spas“ – v kostele se světil med a v tento den by se měl jíst. Po tomto dni by se pak neměly jíst jablka, protože na 19.8. připadá tzv. „jabločnyj spas“, kdy se světí jablka (obávám se ale, že vzhledem k letošní úrodě nebude moc co světit). A taky by se neměly jíst ořechy, protože na 28.8. připadá tzv. „oriechovyj spas“, který je hlavním svátkem a zároveň vyvrcholením tohoto období...
To nejsou Rusové – to jsou Hippie!!!... (9.8.)
Typicky ruské: jste ve městě, nic netušíte - koordinátorka vám kolem oběda zavolá, že potřebuje nutně zítra ráno váš pas, aby zažádala o prodloužení víza - váš pas je od vás vzdálen 4,5 hodiny cesty....
Typicky české: koordinátorce vynadáte, proč vám to neřekla předevčírem, když jste se viděly – koordinátorka nechápe, za co jí nadáváte – je to ruska...
Typicky hippie: koordinátorka vám řekne, aby jste po příjezdu do vesnice vzali svůj pas a zanesli ho do sousední vesnice, domu čp. 38, tam bydlí Sergej a ten zítra ráno jede do města...
Asi jsem taky trochu hippie, protože jsem šla cca 3km do sousední vesnice a dala svůj pas do ruky cizímu Sergejovi, kterého jsem viděla poprvé v životě...
Pak jsem o pasu asi 4 dny nic nevěděla.
Ale vše dobře dopadlo a pas už mám dokonce zpátky (jen nevím kolik padělků si stihli za tu dobu udělat :-))
Typicky české: koordinátorce vynadáte, proč vám to neřekla předevčírem, když jste se viděly – koordinátorka nechápe, za co jí nadáváte – je to ruska...
Typicky hippie: koordinátorka vám řekne, aby jste po příjezdu do vesnice vzali svůj pas a zanesli ho do sousední vesnice, domu čp. 38, tam bydlí Sergej a ten zítra ráno jede do města...
Asi jsem taky trochu hippie, protože jsem šla cca 3km do sousední vesnice a dala svůj pas do ruky cizímu Sergejovi, kterého jsem viděla poprvé v životě...
Pak jsem o pasu asi 4 dny nic nevěděla.
Ale vše dobře dopadlo a pas už mám dokonce zpátky (jen nevím kolik padělků si stihli za tu dobu udělat :-))
Opravdové dobrovolnictví... (6.8.)
Výjimečně jsem se do Voroněže vypravila v pátek, protože naši američtí přátelé v sobotu a neděli postupně odjížděli. Takže bylo potřeba udělat party na rozloučenou a v sobotu jim říct „goodbye“. Někteří byli rádi, že jim mohou říct goodbye :-)
Hned jak jsem vyšla z nádraží, potkala jsem Lukase (německý dobrovolník) a prý jestli mám čas. A já na to, že mám. Tak jsme šli společně do domu mládeže, kde jsme pomáhali třídit oblečení pro lidi, kterým tady při požárech shořely domy. Oblečení věnovali lidi buď přes sbírky města nebo přes církevní sbírky. Paradoxně na to, že se teploty stále pohybovaly okolo 37°C, byla většina oblečení zimní. No snad se jim bude hodit později. My jsme se s Lukasem při práci opravdu bavili, protože to bylo jako v sekáči a některé modely fakt stály za to :-)
Rozlučkový večer jsme zahájili piknikem ve voroněžském Dynamo parku a pak jsme pokračovali na koncert do nově otevřeného klubu Barack O’Mama, kde jsme se potkali se skupinou našich známých - španělsky hovořících studentů. Ve výsledku jsme vytvořili asi 40ti členou mezinárodní skupinu a sekuriťáci se s námi při odchodu z klubu nadšeně loučili a říkali, že takovou párty ještě nezažili.
Ti, kteří toho ještě neměli dost, se vypravili do ulic města. Po cestě jsme potkali pouliční kapelu, tak jsme ještě asi hodinu tančili a okolojdoucí místní na nás celkem nevěřícně zírali. Prostě večírek v mezinárodním stylu...
Nakonec se ti, kteří vydrželi, odebrali pokračovat k Michalovi do bytu. A někteří slavili odjezd američanů tak důkladně, že poslední návštěva se z Michalova bytu vypotácela v pondělí odpoledne :-)
Soukromě jsme tento večírek pojmenovali „Noc z pátku na pondělí“
Hned jak jsem vyšla z nádraží, potkala jsem Lukase (německý dobrovolník) a prý jestli mám čas. A já na to, že mám. Tak jsme šli společně do domu mládeže, kde jsme pomáhali třídit oblečení pro lidi, kterým tady při požárech shořely domy. Oblečení věnovali lidi buď přes sbírky města nebo přes církevní sbírky. Paradoxně na to, že se teploty stále pohybovaly okolo 37°C, byla většina oblečení zimní. No snad se jim bude hodit později. My jsme se s Lukasem při práci opravdu bavili, protože to bylo jako v sekáči a některé modely fakt stály za to :-)
Rozlučkový večer jsme zahájili piknikem ve voroněžském Dynamo parku a pak jsme pokračovali na koncert do nově otevřeného klubu Barack O’Mama, kde jsme se potkali se skupinou našich známých - španělsky hovořících studentů. Ve výsledku jsme vytvořili asi 40ti členou mezinárodní skupinu a sekuriťáci se s námi při odchodu z klubu nadšeně loučili a říkali, že takovou párty ještě nezažili.
Ti, kteří toho ještě neměli dost, se vypravili do ulic města. Po cestě jsme potkali pouliční kapelu, tak jsme ještě asi hodinu tančili a okolojdoucí místní na nás celkem nevěřícně zírali. Prostě večírek v mezinárodním stylu...
Nakonec se ti, kteří vydrželi, odebrali pokračovat k Michalovi do bytu. A někteří slavili odjezd američanů tak důkladně, že poslední návštěva se z Michalova bytu vypotácela v pondělí odpoledne :-)
Soukromě jsme tento večírek pojmenovali „Noc z pátku na pondělí“
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)