Denni chleba...

Chleba? Ale takhle teda ne!!

Tak už se to po...

Irina mi říká: „A počkej jaká bude legrace až dáte dohromady účastníky z Ázerbájdžánu a Arménie.“ Brala jsem to jako výstřelek její záliby v nacionalismu. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak moc měla pravdu.

Celý den jsem se zbývala tím, že jsem vyzvedávala účastníky z různých zemí na nádraží nebo na letišti. Kluci z Ázerbájdžánu, kteří přijeli dřív vypadali jako mladí sympatičtí muži. Arméni, kteří přijeli večer vypadali v pohodě do té doby, než se začali ptát s kým budou bydlet. Prý prosím jen ne s Ázerbájdžánci. Nebrala jsem to moc v potaz, protože jsem zvyklá setkávat se s lidmi, kteří se přes tyto problémy přenáší. O konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií si můžete trochu přečíst tady: http://kultura.idnes.cz/eurovize-2012-cxu-/hudba.aspx?c=A120525_192555_hudba_ptk

Po příjezdu do hotelu mě situace bleskově vyvedla z omylu. Účastníci z Ázerbájdžánu, kteří na neštěstí byli přímo z oblasti Náhorního Karabachu, okamžitě vyměnili jejich veselé výrazy za výrazy vše říkající a pak se přišli zeptat, jestli by se nemohli s někým vyměnit, že s Arménama rozhodně bydlet nebudou. Já jsem najednou prostě nechápala – za prvé mi bylo divné kdo je tak rozhodil do pokojů a za druhé jsem nechápala, kde je problém. Moje snaha vysvětlit 4 dospělým chlapům, že mezinárodní konflikt neznamená, že mají konflikt zrovna s těmato dvěma Armény byla úplně k ničemu a v momentě kdy jsem zpozorovala u jednoho z Ázerbájdžánských účastníků náznak agrese v jeho chování, jsem rychle vycouvala a zařídila výměnu. Ale aspoň jsem to zkusila. Odnesli to chudáci Turci, kteří se museli přestěhovat a byli pěkně naštvaní, že je to kvůli takové blbosti.

V tu dobu bylo okolo půl dvanácté v noci a já jsem už začínala být docela vyčerpaná. Ještě mě čekala jedna cesta na vlakové nádraží – účastníci z Ukrajiny. Společně jsem se  s Irinou vydala  na nádraží a protože po 11té večer ve Voroněži už nejezdí městská, vzali jsme s taxi a poprosily řidiče, aby na nás na nádraží počkal. Přijely jsme o něco dřív a tak jsme si sedly na nádraží na lavičku a jsem Irině vyprávěla, co se stalo.  

Vrchol celému večeru ovšem nasadil policajt, který se mě a Iriny přišel zeptat jestli by jsme nemohly jít svědčit k výslechu. Nějaká ženská zabila chlapa. Ze žárlivosti mu píchla nůž do zad. Tak jsme šly s Irinou na stanici, která je hned vedle nádraží. Viděl nás taxikář, který na nás čekal a hned mi volal, jestli má na nás počkat nebo nás zavřeli. Nevěděly jsme, co přesně nás na stanici čeká. Tím víc já jsem polovině toho, o čem ten policajt mluvil, nerozuměla. Na stanici seděla ve výslechové místnosti asi 25ti letá holka při tělě, se špatně odbarvenými vlasy, nezdravou pletí, zaslzenýma očima a asi ne příliš při smyslech. Sebou měla dvě nebo tři tašky plné dětských věcí. Postupně je vytahovala a dávala policistce, která zapisovala jejich popis do protokolu. Každou věc několikrát převrátila v ruce a řekla, co s ní měla v plánu. Za krátkou chvíli jsme se tak o ní dozvěděly skoro všechno. To, že má asi tříletého synka, že když šla domů, myslela si, že najde přítele v obležení prostitutek... A pak v určitých momentech prostě přepínala a měnila se v jinou osobu – „Hej zrzko, dej mi cigáro! Hoď ho pod stůl...“ začala šeptem volat na Irinu, když zapisovatelka odešla. Smířená se svou kriminální budoucností si zastrčila do jedné ponožky cigaretu, do druhé zapalovač a s hrdým výrazem ve tváři se nechala odvést.

Do Ruska...

Už zase se mi podařilo prospat celý let a probudit se v momentě, kdy letadlo žuchlo na přistávací dráhu v Moskvě a cestující začali tleskat jako pominutí. Za takové přistání by pilot zasloužil pohlavek a ne potlesk.

Obyčejně začínám slovy jako „takže“ nebo „tentokrát“, takže tentokrát se pokusím začít jinak.

Athman říkal, že prý ruská kontrarozvědka musela mít v posledních dnech plné ruce práce, protože ruské telekomunikační sítě byly zahlcené informací, že jedu zase do Voroněže. Hned první den to věděli opravdu všichni, včetně těch, u kterých bych uvítala aby to nevěděli.

Běžný popis cesty si tentokrát odpustím, až na drobnou poznámku, že jsem ve Vídni dostala flastra za blbý lístek, protože v ČD pracují jen debilové a klidně vám prodají lístek a řeknou vám, že s ním dojedete až na letiště, i když to vůbec není pravda. A taky musím zmínit, že ten nový terminál na letišti ve Vídni je faaaakt luxusní – kožené sedačky a lehátka, stolečky na notebooky se zásuvkama... no prostě stylový luxus – odteď létám zásadně jen z Vídně. Přestup v Moskvě v pohodě, cesta vlakem v pohodě, ve Voroněži taky v pohodě – co víc dodat? Zatím se to všechno daří a jen čekám, kdy se co po....

Konec dobrý, všechno dobré II.

Znáte ten nutkavý pocit, že jste toho člověka už někde viděli?

„No jóó, v Moskvě na letišti!“ rozzářeně odpověděl houslista na moji otázku, jestli si taky myslí, že svět je malý. V tom obchodňáku jsem toho člověka minula asi třikrát a až u pokladny mi došlo, kdeže jsem ho to už viděla.

Byl to jeden z těch, co jim zabavili housle v Moskvě na letišti. Jak to tehdy bylo si můžete přečíst tady: http://etnologistika.blogspot.cz/2012/04/konec-dobry-vsechno-dobre.html

Až do teď byl osud houslí ve hvězdách. Ale teď, protože ten svět je malý, se konečně objevil konec onoho příběhu. Housle muzikantům hned následující týden, po jednáních konzula, přivezla paní z Jihomoravského kraje, která se vracela ze služební cesty.

Takže konec dobrý, všechno dobré – housle jsou zpátky v rukou svých majitelů.

Ještě jedna stránka...

Z důvodu potřeby sdílení fotografií s lidmi ze zahraničí jsem rozhodla zamořit svými fotografiemi ještě jednu stránku na internetu a toto je výsledek:

http://martinu.shutterfly.com/

Odteď se tam můžete dívat na moje fotky, za které mi občas někdo zaplatí nebo se z jiného důvodu nehodí na rajče (http://o.rajce.idnes.cz/).

Lvov

Cesta z Charkova mi utekla velice rychle, jen co jsem lehla na svou postel, jsem usnula. A to, ze jsem měla místo hned vedle záchodu na konci vagónu, se ukázalo být štěstím. Kolem půlnoci mě probudil řev a tupé rány. Holt Ukrajinci když se napijí, není o co stát. V půlce vagónu se strhla asi půlhodinová bitka se spoustou krve (jak jsem viděla ráno ta zkrvavená prostěradla málem se mi navalilo). Jak to skončilo nebo začlo nevím, protože jsem spala a bylo mi to jedno.

A pak se stalo něco neuvěřitelného. Ukrajinský vlak měl zpoždění! Normálně jsme přijeli do Lvova o hodinu později (a nebylo to kvůli změně časového pásma).

Zato jsem si to vynahradila krátkou procházkou po nádherném historickém centru Lvova, které bych si klidně dovolila nazvat malou Prahou. (Na fotce si všimněte, že fotbalu fandí i svatí). V centru a vlastně i mimo centrum jsou k vidění vysoké historické budovy, kostely v gotickém stylu, úzké uličky a vůbec... Lvov doporučuju k víkendové návštěvě. A jedním z plusů je to, že na Ukrajině je levněji, než u nás. Jen mě zklamalo to, že se mě poprvé v životě pokusili okrást, a to při nástupu do tramvaje. Dokonce tak blbě, že jsem chlapovi chytila ruku, zrovna když ji strkal do mojí kabelky, šmejd! Zařvala jsem na něj: „A to je jako co?“ (nic lepšího mě v ten moment nenapadlo) a chlap zdrhnul.

Vlak do Budapeště mi jel až o čtvrt na 10 večer, takže jsem poslední dvě a půl hodiny proseděla na nádraží. Ale ten vlak se tentokrát povedl – hezký, čistý, dvoumístná kupé. Jízdu kazilo jen to, že jsem jela v posledním vagóně, který vždycky houpe jak loď v mořské bouři.

Trochu ze zákulisí

Bydlíme nedaleko od centra v hotelu třetí kategorie jménem Start, který ladí s mými cigaretami a všichni se nad tím výborně baví. Náš vstup do hotelu byl vskutku velkolepý. Asi tak tři minuty po tom co jsem se doplazila do hotelu, zpocená jako prase, protože v Charkově bylo plus 32 ve stínu, se mi podařilo zlomit sprchu. Naštěstí se to obešlo bez skandálu a nepříjemností a sprchu do půl dne zase spravili. Pak přijela Izabela a to už bylo horší. Rozbila zámek, takže náš pokoj nešel zamknout. A protože pořád běháme někde po městě a po okolí, museli jsme si věci tak různě půl dne zamykat u ostatních. K večeru se manažerka hotelu rozhodla, že nás do rána přestěhuje do jiného pokoje na jiné patro a ráno, že zámek opraví a přestěhují nás zpátky. Ráno jsme s Izabelou spočítaly, že máme věci roznesené různě po 4 pokojích a začínáme ztrácet přehled.

A aby toho nebylo málo, začaly se po hotelu stěhovat konferenční stolky. Začalo to tím, že jsme s Izabelou potřebovaly jeden navíc u nás v pokoji, tak jsme si ho vypůjčily ve společenské místnosti, kam ho zase někdo přinesl jiný z nižšího patra atd. atd.  Obávám se, že v tomhle hotelu už nás nikdy neubytují.

Najíst jsme se chodili do podniku přes ulici jménem Šantán. Všichni se podivovali nad tím, jaké že je to exotické jméno (asi prý něco z čínštiny), takže jsem jim vysvětlila co to šantán znamená v češtině. Nakonec jsme se shodli, že název sedí. Paní majitelka byla jako aprílové počasí, jednou se na nás hezky usmívala a vítala nás a podruhé nám nadávala a vyhrožovala, že už nás tam nikdy nepustí. Jídlo bylo pěkně hnusné a porce byly malé, takže chudáci holky fotbalistky chodily pořád hladové a musely se dojídat. Vyúčtování s paní majitelkou se neobešlo bez problémů, paní majitelka předložila dvojnásobný účet než bylo domluveno a její pomocníček povídal, že jestli nezaplatíme, tak si můžeme shánět kříže na hrob. Vyřešili jsme to typicky česky – nahráním celého rozhovoru na diktafon a pak policajtama. Všechno dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo.

Co já tu vlastně dělám?

Moje bývalá spolubydlící (který byla hlavním organizátorem) mě poprosila udělat třídenní foto-workshop pro fotbalistky. K ruce mi dala ještě její kamarádku výtvarnici Jette. A mimo to jsem byla zodpovědná za fotografování a sběr fotografií z celého šampionátu.

Od pondělka do pátku jsem musela protřídit víc než 3500 fotografií, zpracovávat fotky pro 5 novinářů a po šampionátu budu zpracovávat ještě okolo 1500 svých... A pak už nechci obrázky ani vidět... aspoň na čas.

Fotbal, fotbal, fotbal

Kdyz tady tak vidim tu praci novinaru, tak me to motivuje taky psat. A ze je o cem – uz mame dohrano. A co? No prece fotbal.

Protoze Charkow je hostitelske mesto fotbaloveho EURA 2012, ktere zacina za tyden (takze cele mesto zije fotbalem), tak se stalo vhodnym mistem pro usporadani Juniorského šampionátu v ženském fotbale fEMale 2012. Sjeli se sem organizátoři ze střední a východní Evropy a hlavne zenske juniorske tymy z Ruska (Voronez), Ukrajiny(Charkow), Polska (Katowice) a velmi zajímavý tým z Německa (Berlín), který je složený pouze z hráček s tureckými kořeny (myslím, že se dokonce kvůli nim i měnil nějaký zákon).

No a jak uz jsem rekla mame dohrano. Finale vyhral rusky tym proti nemeckemu. Ale nutno podotknout, ze nemecky tym byl uz jen tresnicka na dortu, protoze oproti agresivní hre Rusek proste nemely sanci. Nemky vubec na tomhle turnaji mely dost problemu, protoze jak jsme se dozvedeli, v Nemecku jsou jednim z nejlepsich tymu, ale tady narazily na soupere totalne jineho typu.

Zápasy Ukrajiny a Polska byly pastvou pro oči. Oba týmy měly vyrovnané síly a skvělou taktiku. Polské hráčky se nakonec ukázaly jako o něco lepší tým a umístily se na druhém místě.

Cesta za ženským fotbalem

Ale hergot! Už počtvrté jsem se praštila do lokte, protože jede s tim vlakem jak Rus. Možná proto, že vlak jede do Ruska a je tedy vysoce pravděpodobné, že strojvedoucí je opravdu Rus. Ale hází to festovně.

Tak jsem zase na cestách. Mým cílem je Charkov, kam bych se v případě přízně osudu měla doplahočit vlakem pozítří. Když jsme předloni jely s Katkou tímhle směrem, tak jsme zvolily severní variantu trasy. Tedy přes Varšavu s přestupem v Kyjevě. A proto jsem se tentokrát rozhodla vyzkoušet variantu jižní - přes Budapešť a s přestupem ve Lvově.

Cestu jsem začala v pátek ve 13:00 v Břeclavi vlakem EC Slovan, který i přesto, že mě paní pokladní ujišťovala, že bude mít zpoždění, přijel načas. A taky do Budapeště dorazil na čas. Jen to Slovensko podél trati neodbytně připomínalo západní představy do divokém východu. Především v místech, kde vlak projížděl malé stanice, na kterých vysoká tráva nezadržitelně zarůstá rezavé peróny. Možná i proto starobylý (nebo aspoň starobyle vypadající) tunel před Bratislavou trochu připomněl bránu do jiného světa. Jen občas na člověka za oknem vlaku vyskočí jako přízrak některá z mála staveb v současném moderním architektonickém stylu.

Vlak přejížděl hranice ze Slovenska do Maďarska skoro prázdný a já si vzpomněla, že jsem zapomněla, jak se jmenuje hotel, do kterého mám v Charkově přijet. Dokonce si ani nemůžu vzpomenout na ulici ani na stanici metra – to bude legrace. Zjistila jsem, že Maďarsko vlastně není tak ošklivé, jak jsem si vždycky představovala. Podél trati do Budapeště je spousta malebných výhledů na řeku, skály, hrad na skále a vesnice, které někdy čítají až 3 kostely.

Nádraží v Budapešti je plné. Plné lidí, kteří někam cestují, podvratných živlů, kterým kriminál kouká z očí, stánků se salmonelózníma bagetama, ze kterých jde strach a taxikářů. Jeden z nich mě u vlaku důvěrně chytil za ruku a zašeptal mi do ouška: „pro vás udělám speciální cenu, drahoušku.“

Původně jsem si nechtěla v Budapešti rozměňovat koruny na bezcennou maďarskou valutu, ale když jsem po pár minutách začala usínat na lavičce a ty podvratné živly se začaly přibližovat, musela jsem si jít dát kafe. Za pětadvacet korun jsem dostala u arabského stánku do plastového kelímku překvapivě dobrou kávu a zbytek času jsem strávila pozorováním dění na nádraží. Achjo, už jsem zase ve svém živlu.

No a pak zpátky do Ruska. Tedy aspoň atmosférou, protože z Budapeště jsem pokračovala vlakem do Lvova a dostala přidělené prostřední místo v kupé v lůžkovém voze směřujícím do Moskvy a plném Rusů. Nejdřív to vypadalo zoufale, protože jako spolucestující se mi do kupé nasáčkovaly dvě ruské tetky jedoucí ze zájezdu do Budapeště. Tetky byly fyzicky velmi nezdatné a jedna, protože měla horní postel se chystala ustlat si na zemi. Takže jsem gentlemansky nabídla, že jí nechám místo uprostřed a půjdu na horní postel. Aspoň mě nebudou obtěžovat, libovala jsem si, ale dost jsem se spletla. Tohle by totiž Rus nikdy, opakuji NIKDY neudělal. Co má napsáno na lístku, to platí a to je jeho svaté právo, i kdyby to bylo místo za komínem. Takže jsem se okamžitě stala hrdinou jejich dovolené a nahoru mě nepustily, protože jsem si s nima musela sednout a povídat si. Naštěstí pak přišla průvodčí a řekla, že se můžu přesunout do jiného kupé, že je tam jen jedna ženská a je tam tudíž volná prostřední postel. S tím jsem souhlasila. Navíc ta paní byla hluchoněmá, takže jsem už nemusela odpovídat na žádné otázky. Jinak vlak byl hrozný. Byl to jeden z těch starých vagónů, které Rusové normálně na vnitrostátních linkách už dávno začali vyřazovat. Ale na cesty do EU asi pořád dobrý. Jo a naše průvodčí po 30ti minutách jízdy zmizela. A průvodčí ve vedlejším vagón je prý už namol. A je prý možné, že naše průvodčí je tam taky. Toto obvinění vznesla na chodbičce vagonu Ruska ve vyšším věku, která si pak celou dobu neustále na něco stěžovala a u všech se ujišťovala, že si stěžuje právem.

Dlouhé cesty vlakem mám ráda, je to pro mě většinou odpočinek. Samozřejmě nic není perfektní a tak bohužel při překračování hranice mezi Maďarskem a Ukrajinou musíte přetrpět pasovou a celní kontrolu plus výměnu podvozku vlaku. Proč přetrpět? Protože vlak přijíždí na hranice v půl jedenácté a do dvou hodin (čili ukrajinských tří) ráno se stoprocentně nevyspíte. Mám takový utkvělý pocit, že policajtku, která dělala celní kontrolu jsem už někde na hranici potkala. V našem kupé jsme s paní navíc měly rušno, protože jí v Budapešti prodali místenku do Moskvy,  ale lístek jen do Kyjeva. Nakonec paní průvodčí (která se pak zase objevila a odháněla od sebe přiopilého pracovníka vlakové čety) jí na hranicích pomohla dokoupit jízdenku, takže všechno dobře dopadlo.

Při pozorování, jak je průvodčí najednou vzorná a pořád od sebe odhání toho přiopilého chlapa s chlípným pohledem, jsem si vzpomněla na knížku od Dory Čechové Nechtěl jsem být Leninem, což je sbírka příběhů ze života současných obyčejných Rusů a právě jeden z příběhů pojednává o  průvodčí mezinárodního vlaku. Myslím, že by to klidně mohla být historka i z tohoto vlaku. Knížku vřele doporučuji. 

Vítejte na Ukrajině

Další den ráno jsem Lvov málem zaspala, ale naštěstí (nebo bohužel) na mě jedna z těch tetiček pamatovala. Už z polospánku jsem slyšela z chodby: „Já jdu navštívit Línu (tak mě přejmenovaly), a to ona by mohla ten Lvov zaspat.“ Rychle jsem si přetáhla peřinu přes hlavu a naivní představou, že mě tetka třeba nenajde, ale nebylo mi to nic platné. Za chvíli už do mě tetka šťouchá prstem: „Línočko, vstávej, za hodinu jsme ve Lvově. Ať nezaspíš.“ No tak teďka už teda opravdu nezaspím. Pomalu jsem se vysoukala z postele a začala si balit věci. Ranním překvapením bylo to, že se mi zasekl zámek na kufru, takže nešel otevřít. Naštěstí (nebo bohužel) jsem všechny důležité věci měla venku, jenže tím pádem se staly logistickou přítěží, ale nedalo se nic dělat. Jestli si to ten zámek nerozmyslí, tak to budu nejspíš řešit v Charkově sekerou, protože potřebuju čisté ponožky.

V půl jedenácté jsme se doplazili na Lvovské nádraží. Nádherné Lvovské nádraží. Říká se, že Lvov je jedním z nejkrásnějších měst Ukrajiny, jen je škoda, že z nádraží to nejde vidět. Jako všude i tohle nádraží je plné dotěrných taxikářů a místo zevlů se tu potulují cikáni, jejichž děti žebrají peníze. A musím říct, že jsou někdy dost vytrvalé.

Vyzvedla jsem si lístek do Charkova a šla shánět zpáteční jízdenku na příští týden. Lvovské nádraží je sice krásné, ale jako všude jinde na východě tu samozřejmě nemají výtahy a mezinárodní pokladny mají až ve druhém patře. A tomu říkají sál se zvýšeným komfortem. Pche! Obávám se, že člověk s 20ti a více kilovým kufrem to určitě neocení.

Narozdíl od pokladních v EU těm ukrajinským nedělá problém vydat mezinárodní jízdenku bez toho aniž by to nějak popletli. Takže pak už jsem jen dovláčela svá zavadla na příslušný perón a nastoupila do vlaku směr Charkov. V kupé tu na východě cestuju poprvé a zatím si nemůžu stěžovat, teda až na to, že nám dali vlhké povlečení na postele, ale to doschlo během pár minut.

Cesta se přes den docela vlekla a vlak se líně kýval přesně do rytmu vídeňského valčíku, který mi zněl ve sluchátkách a tak jsem i přes můj plán pracovat na přípravě workshopu, který vedu v pondělí, většinu dne prospala. Večer jsem si při zastávce ve Vinici na peróně koupila u bábušky k večeři smažené něco, co nevím co to bylo, ale nebylo to vůbec špatné a já pak zalitovala, že jsem nepřijala její výhodnou nabídku 4 kousky za 15 hřiven. A ten kufr si to s tím zámkem ještě pořád nerozmyslel a já si na něj místo sekery vymyslela obrovské štípací kleště. Nebo budou možná stačit i střední, ale kufr i člověk, který mi ho prodal, můžou počítat s tím, že jim to oběma spočítám. Dobrou noc.

A protože teď už jsem v Charkově a mám práce nad hlavu, tak zbytek dopíšu později :-)

Konec dobrý, všechno dobré...

 Jednoho mrazivého protivného zimního dne jsem se se svojí šéfovou pohádala natolik, že ihned po tom co opustila kancelář, jsem si otevřela stránky letecké společnosti UTair a koupila si letenku do Čech – jednosměrnou! Doufám, že s touto společností už nikdy nikam nepoletím, ale o tom později...

Ano, už je to tak. 22. března můj pobyt v Rusku skončil a další články budou nejspíš o životě nezaměstnaných v ČR (a že by bylo o čem psát!).

 Rusko bylo dobrou zkušeností, i když někdy trochu drsnou (to víte nemůžu sem napsat všechno, čte to taky babička a rodiče :-)).  

Jak už jsem psala několikrát, tahle země je prostě... jaká vlastně? Asi by se dalo aplikovat každé přídavné jméno, které vás napadne. Já mám nejradši přívlastek paradoxní.

Například když si Izabela koupila na trhu sýr a ptá se prodavačky, jestli mají taky mléko, načež jí prodavačka odsekla, že mléčné výrobky neprodávají... zmatený Izabelin pohled těkající mezi sýrem a prodavačkou jsem chápala....

A ještě jsem musela zajet rozloučit se do Divnogorye, tam kde jsem před téměř dvěma lety začínala poznávat Rusko. Jen mi to nějak nevycházelo, až Irina říká: „Tak pojedeš s náma.“ Kdo je to ti „my“ jsem nepochopila, ale řekla jsem, že jo. Ukázalo se, že ti „my“ je Irina a televizní štáb telekanálu TNT (obdoba české Novy) a jedou do Divnogorye natáčet reportáž. Byli u vytržení, že sebou mají cizince, který tam nějakou dobu bydlel. A taky cizince, který tam jel poprvé (Izabela). Paní profesorka se jich ptala: „a jaký máte příběh nebo téma pro vaši reportáž?“ „No to je přece jasné – máme dva cizince, jeden tam byl a druhý ne.“ odpověděl reportér. Achjo... jak málo někomu stačí ke štěstí.

A pak nezbylo než se sbalit – úkol na téměř dva dny, třídění věcí na ty, které do Čech dovézt prostě musím, pak ty, které by bylo fajn přivézt a nakonec ta, které svoji službu ukončí na ruské skládce nedaleko od našeho domu.

Mí přátelé mě byli vyprovodit na nádraží a pomohli mi se všemi mými zavazadly (celkem 53kg) do vlaku, za to jsem jim byla hrozně vděčná. A přinesli dvě láhve šampaňského, což jsem chápala trochu rozpačitě – bylo to sice šampaňské mé oblíbené značky, ale šampaňským se přece slaví... Ale asi lepší nastupovat do vlaku lehce ovíněná šampaňským než opilá vodkou (což by ovšem bylo přinejmenším, řekněme, stylové).

Alespoň mi těch pár loků dodalo odvahu hodně nahlas poznamenat, že ten vagon, kterým jedu do Moskvy, je plný idiotů (ten průvodčí byl fakt protivný, ani mi nepomohl s kufrem, pche...).

Dveře se zaklaply, vlak vyjel z Voroněžského nádraží, mávající kamarádi zmizeli někde v dálce a já jsem se unaveně vyškrábala na horní postel. Usínajíc jsem předčasně počítala s tím, že ruské dobrodružství skončilo. I slza mi sem tam ukápla.

Ale to bych nebyla já a v Rusku, aby se za pár hodin neukázalo, že s koncem dobrodružství  jsem se přepočítala.

V moskevském vlaku Aeroexpress Kijevské nádraží – letiště Vnukovo jsem poděkovala Mateuszovi za pomoc s batohem, rozloučili jsme se, já si sedla a začetla se do víc než módního palubního časopisu. Když v tom.... slyším češtinu. Zvědavě jsem zvedla oči a ten obličej se mi zdál nějaký povědomý. Usmála jsem se sama pro sebe, že by to bylo legrační potkat někoho známého zrovna teď.

„Ale já vás slečno taky odněkud znám.“ odpověděl. Sedl si naproti a začal přemýšlet: „Brno.... Masaryčka.... Etnologie...“ Ten svět se zase ukázal jako příliš malý. Byli to tři muzikanti, hráli v Moskvě už po několikáté na veletrhu a vraceli se do Brna. A na letišti jim zabavili dvoje housle. Že na ně nemají papíry. Nabídla jsem svoji pomoc a zkoušela jsem se pohádat s celníkem, ale bylo to marné (on měl pravdu a já mám ještě pořád evropské vychování). Nezbylo než zavolat Český dům (kde už mě znají) a přes ně konzulát. Za dvě hodiny do odletu, to ale nestihli vyřešit, takže housle zůstaly na letišti v úschovně. A já, protože dotyčného známého z univerzity neznám jménem, nemám konec historky. Jestli se housle vrátily zpět do ČR je ve hvězdách. 

Byl slunečný den, ale byla ještě zima, tak 2 stupně nad nulou a sem tam poletoval sníh. Letadlo vyrolovalo na runway, pilot šlápnul na plyn a lehce jsme se vznesli. Všechno by bylo v nejlepším pořádku, jen kdyby ten chlap přes uličku během startu pořád nezvonil na letušku. Všichni zpozorněli, co se děje. Ze stropu letadla na pána kapala voda. Letuška škvírku ucpala papírovým ubrouskem a profesionálně se na pána usmála, že je všechno v pořádku. Pán přede mnou se pokapanému pánovi trochu poškleboval, ale to ještě netušil, že ta voda během přistání v Brně bude kapat na něj. A právě proto se budu v budoucnu letecké společnosti UTair vyhýbat...

A v Brně bylo 20 stupňů, na letišti to vonělo hnojem a všichni vypadali šťastně, že jsou na zemi. A ti pokapaní pánové určitě brzo uschli.

A teď? Sedím u počítače a mlsám oblíbenou německou čokoládu s paradoxním názvem SPORT a vzpomínám, jak jsme se s Athmanem smáli, když z Keni přivezl cigarety SPORT a pak se se Sergejem hádali jestli je horší název SPORT nebo START. Já osobně sport nemám moc v lásce (tedy kromě té čokolády), takže radši volím ten start, protože když něco končí, tak to znamená, že něco jiného začíná a já už teď hořím zvědavostí co to bude tentokrát...

Jo, a pak mě ještě dorazila zpráva v hlavních večerních televizních novinách ČT1 – „Chodníky a silnice jsou po zimě špinavé!“ ...ehm... kdo by to byl čekal a sama sobě si říkám „Vítej doma, děvče!“

Jaro je tu....

Celou dobu krčíte hlavu mezi rameny, aby vám mráz nelezl za límec a chodíte s hlavou sklopenou, protože koukáte pod nohy na zledovatělý chodník. A najednou zjistíte, že led zmizel, chodník je suchý a vám konečně nepodkluzují nohy. Zvednete hlavu a do obličeje vás udeří teplý jižní vítr. A kromě toho taky kouř z cigaret a smrad z výfuků, ale ty jsou zde přítomny celoročně. Se slzami v očích, vyvolanými ostrými slunečními paprsky, zjistíte, že jaro je tady :-) Máte chuť se protáhnout, zívnout si jako kočka, co se právě probudila a usmíváte se na všechny do té doby, než vás první prodavačka u stánku se zeleninou zpraží, že je to vaše vina, že nemáte drobné a tu mrkev vám neprodá. I jaro má v Rusku trochu nahořklou příchuť.

Kromě toho jsou tu na jaro všichni nemocní. Heidi sedí už dva dny doma na Historii komunistické strany a cvaká do notebooku články do novin a hrozně kašle. Rozumějte ona sedí na knížce, protože má počítač nízko a doma nemáme sedací polštáře a knížka Historie komunistické strany je dostatečně tlustá na to aby skoro nahradila stoličku. Dneska si Heidi postěžovala, že by potřebovala na sezení něco trošku vyššího. Doporučila jsem jí aby si tedy koupila rozšířené vydání oné zmíněné knihy nebo si ji případně podložila knihou Dětská a školní léta Iljiče.

Moskva, Moskau, Moscow, Maskava, Москва...

Tak to mám za sebou.

Mám tím na mysli návštěvu ruského hlavního města. Viděla jsem to nejdůležitější plus ještě něco málo navíc.

Nazývejte si to jak chcete... největší město v Rusku, hlavní město, stát ve státě... Kdo nebyl v Moskvě, jakoby v Rusku nebyl. A to i přesto, že 99% Rusů vám řekne, Moskva není Rusko.

Dlouhou dobu jsem byla cizincem, který na otázku, jestli jsem navštívila Moskvu, odpovídal „Ne!“ Moje rozhodnutí to změnit padlo ve chvíli, kdy Veronika (moje bývalá spolubydlící) oznámila, že přijede na návštěvu. A taky proto, že už mi tady nezůstalo moc času, takže proč ten zbytek pořádně nevyužít, že? A protože jsem ten typ, co si většinou něco vymyslí a pak hledá důvod proč to udělat, návštěva Veroniky byla dobrou záminkou

Nechtěla jsem jet jen jako obyčejný turista, takže jsem si v Moskvě domluvila dvě pracovní schůzky. A divili byste se jak se na vás začnou lidi dívat jinak, když řeknete, že nemůžete přijít, protože jedete „v komandírovku v Moskvu“ (na služební cestu do Moskvy). Váš společenský status se okamžitě posune o pár stupínků výš. K mému údivu dokonce víc, než když řeknete, že jedete na služebku třeba do Bulharska.

Z toho je patrné, že Moskva pro mnohé Rusy znamená vrchol, nejvýznamnější místo, prestiž, peníze, úctu... znáte tu pohádku „Americký sen“? Tady funguje moskevský sen.

Když Rusové mluví o Moskvě, v člověku to vzbuzuje pocit očekávání něčeho velkého... obrovského... něco, co když uvidíte, tak byste měli zadržet dech nebo aspoň otevřít ústa údivem.

Moskva je prostě přefouknutou bublinou, a ve skutečnosti...

Paradoxně Moskvu už vlastně znám docela dobře – tedy pokud počítáme moskevské metro, 4 moskevská nádraží a 3 moskevská letiště. Za posledních 6 měsíců jsem Moskvu projela 6krát, jenže nikdy nebyl čas se zastavit a podívat se, co je vlastně zač.

Cestu do Moskvy jsem prospala v sedačkovém denním vlaku, který je nejrychlejším spojem (8hodin, 245kč) z Voroněže a z Kazaňského nádraží jsem se vydala rovnou na prohlídku města. Tedy spíš jeho nejznámějších částí, protože Moskva sama je tak obrovská, že na důkladnou prohlídku byste potřebovali týdny. Jako oficiální počet obyvatel se uvádí 10-12 milionů, ovšem neoficiální čísla nevládních a humanitárních organizací hovoří o 15-18 milionech lidí. Rozdíl tvoří lidé žijící v Moskvě bez registrace a nelegální přistěhovalci.

A která že to jsou, ta nejdůležitější místa?

Rudé náměstí v první řadě, s chrámem svatého Vasila. Jeho barevné věžičky, připomínající kopečky zmrzliny budou první čeho si všimnete, stejně jako první obrázek, který vám vyplivne Google když mu zadáte heslo Moskva. Chrám je hezký, ale je nutné říct, že vůbec není tak velký jak na fotkách vypadá a cena za vstup taky není tak přemrštěná, jak by se v Moskvě očekávalo. Samo náměstí je ovšem rozlehlé a zeď Kremlu je opravdu solidní hradbou. Rudé náměstí je mimochodem asi jedno z mála ruských náměstí bez sochy Lenina. Vysvětlení je tady prosté. Pod kremlovskou zdí se krčí malinké mauzoleum s Leninovou mrtvolou. A ne, Lenina jsem neviděla. Navíc tam mají divnou otevírací dobu: út,st,čt 11:00 – 13:00. To se mají lidi chodit dívat na mrtvolu v obědové pauze nebo co??

Dále na Rudém náměstí určitě nepřehlédnete obchodní dům GUM (glavnyj univerzálnyj magazin) – velmi známý, velmi velký a velmi drahý obchodní dům plný těch nejznámějších světových značek a teď v zimě taky odkryté kluziště. Kromě těchto hlavních atrakcí je na Rudém náměstí strašná spousta turistů – cizinců i Rusů a když vidí, že nemáte v ruce foťák, dychtivě vás budou prosit, aby jste je vyfotili a začnou vám cpát jejich mobilní telefony, foťáky, I-pady, I-phony a jiná různá zařízení, kterými lze dělat obrázky.

Kam dál? Přece na Arbat. Ulici s asi největší koncentrací obchodů s tradičními suvenýry na světě. Myslím, že tam kromě 5 nebo 6 restaurací tam snad ani nic jiného není. Tahle ulice může být příjemná v létě, kdy je tam určitě spousta stánků a pouličních prodavačů. To jsem zase jednou sama nad sebou  kroutila hlavou, že taková blbost, jako jet na výlet v zimě, může napadnout asi jen mě. A Veroniku :-)

Další důležité místo je určitě Lomonosova univerzita – jedna ze sedmi Stalinových věží, budov postavených v typickém sovětském stylu a tak velkých, že se vám nevejdou do hledáčku fotoaparátu. Mimochodem tyhle budovy jsou jedna z těch věcí kdy máte slabé nutkání při pohledu na ně otevřít ústa. Ještě před Lomonosovou univerzitou se mi podařilo najít jinou ze Stalinových věží – Ministerstvo zahraničí.

Ubytování v Moskvě nám zařídila Heidi, která sem náhodou měla taky cestu a přijela o pár hodin dřív, u její kamarádky na sídlišti jménem Čiriomuški. Ti z vás, kteří na Filozofické fakultě MU v Brně měli možnost navštěvovat filmové přednášky u Špačka si jistě pamatují stejnojmenný šílený sovětský muzikál. Kdo by to byl tenkrát řekl, že se sem dostanu. A řekla bych, že to sídliště tomu filmu přesně odpovídá.

Druhý den ráno začal můj moskevský pracovní den. První kroky vedly na schůzku s dobrovolnicí, kterou posílám do Portugalska. Na hodinu jsme si sedly, abych jí vysvětlila co jí čeká a i po hodině byla slečna hrozně nadšená a moc se těšila. Za to jsem ráda. Dalším cílem byl Český dům, kde sídlí České centrum a firma Czech tourism, která byla ten den mým cílem. Měla jsem tam schůzku s paní ředitelkou, která mi slíbila, že mi dá propagační materiály o ČR. Naivně jsem si myslela, že jich bude jen pár, ale ona mi jich naložila cca 15kg.  Ehmm... budou se hodit, o tom žádná... ale táhnout se s nima byla docela fuška.

A pak už jen vyzvednout Veroniku na nádraží a hurá zpátky do Voroněže.

A Moskva? Nic moc. Snad příště.

Fotky z Lotyšska

fotky z říjnové cesty na seminář do Lotyšska

http://o.rajce.idnes.cz/Lotyssko_2011/

Na návštěvě v muzeu sovětských hraček (15.1.2012)

http://o.rajce.idnes.cz/Muzeum_sovetskych_hracek_Voronez/

Jak se vaří chemická bomba... (19.01.2012)

Jak to tak bývá, člověk si uvědomí spoustu věcí o své kultuře až když je v jiné. A to platí i o kuchyni.

Už dřív jsem psala, že na to abych se naučila vařit knedlíky, jsem musela jet do Ruska. A teď přišli na řadu utopenci. Ne že by zrovna utopenci byli nějaká zásadní a na vaření těžká věc, ale...
Už jednou jsem je tady zkoušela a nebyli nic extra – podle mého názoru za to mohl slabý nálev. Ze začátku mě děsilo množství čili, octa a pepře v jednom receptu na internetu (přikládám níže) ale nakonec se ukázalo, že by to asi chtělo víc.
A vzhledem k tomu, že ty utopence budu potřebovat už za 5 dní, tak jsem se rozhodla nešetřit. Už když jsem začala vařit nálev a okolo mě byla hromada nakrájené cibule a já jsem skrze slzy v očích nic neviděla a navíc se z výparů nálevu začala dusit – rezignovala jsem a otevřela okno (i když je venku – 13°C) a vzala si přes pusu šátek.
Nejhorší moment byl, když jsem nálev nalévala do sklenic – to jsem se i přes šátek rozkašlala. A když jsem s úlevou zaklapnula víčko poslední sklenice, přišla moje spolubydlící ze sousedního pokoje se zarudlýma očima a s otázkou, co že to dělám...

Recept na chemickou bombu

500ml černého piva (podařilo se mi sehnat originál české importní pivo – Klášter), 14 špekáčků, 100ml vody, 50ml octa, 15 kuliček pepře, 10 kuliček nového koření, 7 lístků bobkového listu, 1 lžička čili, 1 lžička soli, 5 lžic horčice (bohužel hořčice jako u nás se tu sehnat nedá a ta ruská se sama o sobě podobá chemické zbrani), 5 cibulí, 2 papriky (ty jsem nahradila několika kousky pálivých zelených papriček)

Špekáčky nařízneme, vymažeme hořčicí a dovnitř vložíme cibuli. Smícháme pivo, vodu, ocet a koření a 5min povaříme a pak dosolíme. Špekáčky a zbytky zeleniny nacpeme do sklenic, zalijeme nálevem, zavřeme (jestli jsme se už v půlce procesu neotrávili výpary) a necháme 5 dní odležet.

Jestli se mi pak neotrávili strávníci vám pak dám vědět. Případně začnu psát historky z ruského vězení :-)

Bez mozku... (17.01.2012)

Přišel k nám do práce na návštěvu nějaký kluk Kolja z Moskvy. Přinesl kytici a dort.

Kolja je .... vlastně těžko říct, co je nebo kdo je. Viděla jsem ho poprvé v životě. Jenom Ira mi říkala, že setkání s ním bývají „neobyčejná“.
Seděla jsem za stolem, spokojeně civěla do notebooku a snažila se „pracovat“, když v tom se Kolja zeptal jak se mám. Říkám, že blbě a že mě nebaví věčně civět do notebooku a ani nevím proč, říkám, že bych ho mohla třeba pomalovat, aby byla aspoň nějaká změna. Načež se Koljovi v očích zablýskli dva malí čertíci a říká, že má „náhodou“ sebou tři spreje, že si chtěl něco pomalovat doma a jestli prý chci tak mi notebook přestříká. Měl takový hezký tyrkysově modrý sprej...
Zalepili jsme notebook na příslušných místech malířskou páskou a šli s ním na ulici. Přece ho nebudeme stříkat v kanceláři, to by pak smrdělo. Kolja položil můj notebook na noviny na stupínek před vchodem do našeho byznys centra a z mého šedého notebooku se rychle stal veselý tyrkysový se žlutými proužky. Jediný problém byl, že když na kamenný stupínek dopadly první kapky tyrkysové barvy, z budovy vyběhla ochranka s hrůzou v očích a otázkou co to tam jako děláme. Evidentně byli V ŠOKU. Chvíli po nich vyběhl i nějaký vyděšený chlap v kvádru, ze kterého se později vyklubal jeden z majitelů budovy.
Pointa té chvíle byla v tom, že ten kamenný stupínek byl nový. 3 dny nový. A z mramoru, který stál cca 3miliony rublů. No a milé majitele by nejspíš ani ve snu nenapadlo, že přijde někdo uprostřed bílého dne a jen tak tam začne přemalovávat notebook. Navíc Kolja se na výtky majitele tvářil jako že nechápe, co dělá špatně.
Radši jsme se pak i s notebookem vytratili zpátky do kanceláře, kde už zvonil telefon a na druhém konci byla moje šéfová, taktéž v šoku, a ptala se co se tam u nás stalo. Tak jsem jí vysvětlila, že mi Kolja přemaloval notebook no a trochu barvy zůstalo tam na tom stupínku... Načež šéfová řekla, že majitel budovy řekl, že jestli se to neumyje tak zaplatíme 10tis. flastra a jestli se to umyje tak 1000 rublů za vandalství. A ještě se zeptala, jestli jsme prý normální. Tuhle otázku nemám ráda, protože mám pokaždé pocit, že na ni znám správnou odpověď...

Později, když jsme umyli barvu a Kolja nechal u nás v kanceláři 1000 rublů a odešel,  se Ira přiznala, že Kolja je expert na průsery...

fotky z Nového roku

http://o.rajce.idnes.cz/Novy_rok_v_Rusku_2011_2012

fotky z Leninova náměstí 31.12.

fotky z Bulharska

http://o.rajce.idnes.cz/Bulgaria_2011

Fotky z říjnové cesty na školení do Bulharska.

Druhé Vánoce... (1.1. 2012)

aneb všem Šťastný Nový rok.

Vánoce jsem letos, tak jako každý rok trávila v ČR. I letos byly hezké jako vždycky. Asi by mě nikdy předtím nenapadlo, že budu mít letos Vánoce vlastně dvakrát a taky Nový rok. Ale to s tím Novým rokem zase není nic tak neobvyklého. Prostě jsme otevřeli jednu várku šampaňského o půlnoci a ve tři ráno jsme otevřeli druhou a slavili Nový rok společně s ČR :-)

Ale s těma Vánocema...

Jak se všeobecně ví, v Rusku mají staříka jménem Děda Mráz, který nosí dětem dárky. Tedy technicky vzato, on je nosí, ale rozdává je jeho vnučka Sněhurka, která chodí s ním. Je to gentleman, chudák holka by se s nima asi dost nadřela. Děda Mráz tu úspěšně odolává Santovi (řekla bych, že to byli nejspíš dvojčata a shodou náhod si otevřeli stejný byznys). I Dědu Mráze děti prosí před Novým rokem o dárky. Jen mí kamarádi letos chodili 31. prosince na náměstí okolo hlavního novoročního stromu a HODNĚ nahlas prosili Dědu Mráze o Nový rok bez Putina. Pak se museli trochu proběhnout – to když se objevila milice a nepovolenou akci rozehnala.

Po mém návratu do Voroněže jsem chtěla na maximum využít mé pracovní nálady, ale nebylo mi to umožněno. Už 29. jsme měli „firemní“ pijatyku v kanceláři a pak už se do práce nešlo (ale já jsem stejně šla aspoň na chvíli :-) ) A při té příležitosti mi mí kamarádi oznámili, že se rozhodli, že Novoroční večírek bude u mě. Hezké, že? Hlavně mi bylo naznačeno, že novoroční jolka (stromeček) je NUTNOST!! Ještě štěstí, že u nás na trhu myslely bábušky i na ty, kteří by rádi malé stromečky a v bytě jsem našla staré sovětské ozdoby. Říkala jsem si, že když jolku, tak pořádnou. Máme na ní kromě sušených pomerančů a spousty zlatého a stříbrného svinstva růžové opice a lvíčky a na vrchu rudou sovětskou hvězdu. Kamarádi byli na výsost spokojení.

K večeři jsme měli podle ruských tradic několik druhů salátů, ovoce a kenijské placky, které upekl můj kamarád Athman (tedy to se s ruskými tradicemi moc neshodovalo). K pití jsme měli spoustu vína, několik láhví koňaku (z nichž jedna měla 30 let a byla prostě úžasná), láhev české zelené a spoustu šampaňského. Pyrotechniku jsme neměli, ale zato jsme měli trubku plnou barevných konfet s plynovou rozbuškou (nebo jak se to jmenuje) čímž se nám spolehlivě podařilo spustit poplašné zařízení všech okolo domu stojících aut. Hlavní překvapení večera ovšem bylo, že nikdo, ale vůbec nikdo nepřinesl vůbec žádnou vodku!!

Ze začátku nás bylo jen pár, protože moje kolegyně prostě nepřišla a mojí šéfové nejspíš ruplo v bedně a někam zmizela a za boha už dva dny nechce říct, kde je. Před půlnocí se objevil Athman se skupinou dalších Afričanů, kteří si s námi připili na Nový rok a zase zmizeli. Po půlnoci se ještě objevilo pár lidí, takže nás bylo nakonec spousta (jako obvykle).

Večírek se vyvedl se vším všudy. Dokonce byla i rvačka, kterou jsem musela ale ukončit, poněvadž jak se tak Váňa se Sergejem prali, málem se jim podařilo rozsednout můj dárek pro Irininu maminku. Přivezla jsem jí skleněnou vánoční baňku a kdyby ji kluci rozbili asi bych je přetrhla, protože přežila cestu vlakem, vlakem, letadlem, vlakem, vlakem a taxíkem bez úhony a kdyby se jí něco stalo tady, tak by mě kleplo. Teda podařilo se jim rozsednout krabici, ale naštěstí se z baňky odlomil jen kousíček, ale i tak jsem byla naštvaná minimálně 10 minut.

A jak se říká: jak na Nový rok, tak po celý rok, tak budu doufat, že se to vztahuje i na večer přednovoroční, protože ten byl u mě plný znamení – když jsem uklízela, rozflákala jsem skleničku (střepy přinášejí štěstí, že?) a když jsem šla pak vynést odpadky, tak se mi podařilo šlápnout do hádejte čeho... ano, přesně tak! A to jsem někde slyšela, že to znamená peníze. A já tomu věřím! (teda aspoň odteďka) Váňa mě pak strašil,  že by to taky mohlo znamenat, že celý příští rok bude na h..... Doufám, že ne....