Konec dobrý, všechno dobré...

 Jednoho mrazivého protivného zimního dne jsem se se svojí šéfovou pohádala natolik, že ihned po tom co opustila kancelář, jsem si otevřela stránky letecké společnosti UTair a koupila si letenku do Čech – jednosměrnou! Doufám, že s touto společností už nikdy nikam nepoletím, ale o tom později...

Ano, už je to tak. 22. března můj pobyt v Rusku skončil a další články budou nejspíš o životě nezaměstnaných v ČR (a že by bylo o čem psát!).

 Rusko bylo dobrou zkušeností, i když někdy trochu drsnou (to víte nemůžu sem napsat všechno, čte to taky babička a rodiče :-)).  

Jak už jsem psala několikrát, tahle země je prostě... jaká vlastně? Asi by se dalo aplikovat každé přídavné jméno, které vás napadne. Já mám nejradši přívlastek paradoxní.

Například když si Izabela koupila na trhu sýr a ptá se prodavačky, jestli mají taky mléko, načež jí prodavačka odsekla, že mléčné výrobky neprodávají... zmatený Izabelin pohled těkající mezi sýrem a prodavačkou jsem chápala....

A ještě jsem musela zajet rozloučit se do Divnogorye, tam kde jsem před téměř dvěma lety začínala poznávat Rusko. Jen mi to nějak nevycházelo, až Irina říká: „Tak pojedeš s náma.“ Kdo je to ti „my“ jsem nepochopila, ale řekla jsem, že jo. Ukázalo se, že ti „my“ je Irina a televizní štáb telekanálu TNT (obdoba české Novy) a jedou do Divnogorye natáčet reportáž. Byli u vytržení, že sebou mají cizince, který tam nějakou dobu bydlel. A taky cizince, který tam jel poprvé (Izabela). Paní profesorka se jich ptala: „a jaký máte příběh nebo téma pro vaši reportáž?“ „No to je přece jasné – máme dva cizince, jeden tam byl a druhý ne.“ odpověděl reportér. Achjo... jak málo někomu stačí ke štěstí.

A pak nezbylo než se sbalit – úkol na téměř dva dny, třídění věcí na ty, které do Čech dovézt prostě musím, pak ty, které by bylo fajn přivézt a nakonec ta, které svoji službu ukončí na ruské skládce nedaleko od našeho domu.

Mí přátelé mě byli vyprovodit na nádraží a pomohli mi se všemi mými zavazadly (celkem 53kg) do vlaku, za to jsem jim byla hrozně vděčná. A přinesli dvě láhve šampaňského, což jsem chápala trochu rozpačitě – bylo to sice šampaňské mé oblíbené značky, ale šampaňským se přece slaví... Ale asi lepší nastupovat do vlaku lehce ovíněná šampaňským než opilá vodkou (což by ovšem bylo přinejmenším, řekněme, stylové).

Alespoň mi těch pár loků dodalo odvahu hodně nahlas poznamenat, že ten vagon, kterým jedu do Moskvy, je plný idiotů (ten průvodčí byl fakt protivný, ani mi nepomohl s kufrem, pche...).

Dveře se zaklaply, vlak vyjel z Voroněžského nádraží, mávající kamarádi zmizeli někde v dálce a já jsem se unaveně vyškrábala na horní postel. Usínajíc jsem předčasně počítala s tím, že ruské dobrodružství skončilo. I slza mi sem tam ukápla.

Ale to bych nebyla já a v Rusku, aby se za pár hodin neukázalo, že s koncem dobrodružství  jsem se přepočítala.

V moskevském vlaku Aeroexpress Kijevské nádraží – letiště Vnukovo jsem poděkovala Mateuszovi za pomoc s batohem, rozloučili jsme se, já si sedla a začetla se do víc než módního palubního časopisu. Když v tom.... slyším češtinu. Zvědavě jsem zvedla oči a ten obličej se mi zdál nějaký povědomý. Usmála jsem se sama pro sebe, že by to bylo legrační potkat někoho známého zrovna teď.

„Ale já vás slečno taky odněkud znám.“ odpověděl. Sedl si naproti a začal přemýšlet: „Brno.... Masaryčka.... Etnologie...“ Ten svět se zase ukázal jako příliš malý. Byli to tři muzikanti, hráli v Moskvě už po několikáté na veletrhu a vraceli se do Brna. A na letišti jim zabavili dvoje housle. Že na ně nemají papíry. Nabídla jsem svoji pomoc a zkoušela jsem se pohádat s celníkem, ale bylo to marné (on měl pravdu a já mám ještě pořád evropské vychování). Nezbylo než zavolat Český dům (kde už mě znají) a přes ně konzulát. Za dvě hodiny do odletu, to ale nestihli vyřešit, takže housle zůstaly na letišti v úschovně. A já, protože dotyčného známého z univerzity neznám jménem, nemám konec historky. Jestli se housle vrátily zpět do ČR je ve hvězdách. 

Byl slunečný den, ale byla ještě zima, tak 2 stupně nad nulou a sem tam poletoval sníh. Letadlo vyrolovalo na runway, pilot šlápnul na plyn a lehce jsme se vznesli. Všechno by bylo v nejlepším pořádku, jen kdyby ten chlap přes uličku během startu pořád nezvonil na letušku. Všichni zpozorněli, co se děje. Ze stropu letadla na pána kapala voda. Letuška škvírku ucpala papírovým ubrouskem a profesionálně se na pána usmála, že je všechno v pořádku. Pán přede mnou se pokapanému pánovi trochu poškleboval, ale to ještě netušil, že ta voda během přistání v Brně bude kapat na něj. A právě proto se budu v budoucnu letecké společnosti UTair vyhýbat...

A v Brně bylo 20 stupňů, na letišti to vonělo hnojem a všichni vypadali šťastně, že jsou na zemi. A ti pokapaní pánové určitě brzo uschli.

A teď? Sedím u počítače a mlsám oblíbenou německou čokoládu s paradoxním názvem SPORT a vzpomínám, jak jsme se s Athmanem smáli, když z Keni přivezl cigarety SPORT a pak se se Sergejem hádali jestli je horší název SPORT nebo START. Já osobně sport nemám moc v lásce (tedy kromě té čokolády), takže radši volím ten start, protože když něco končí, tak to znamená, že něco jiného začíná a já už teď hořím zvědavostí co to bude tentokrát...

Jo, a pak mě ještě dorazila zpráva v hlavních večerních televizních novinách ČT1 – „Chodníky a silnice jsou po zimě špinavé!“ ...ehm... kdo by to byl čekal a sama sobě si říkám „Vítej doma, děvče!“