Ale hergot! Už počtvrté jsem se
praštila do lokte, protože jede s tim vlakem jak Rus. Možná proto, že vlak
jede do Ruska a je tedy vysoce pravděpodobné, že strojvedoucí je opravdu Rus.
Ale hází to festovně.
Tak jsem zase na cestách. Mým
cílem je Charkov, kam bych se v případě přízně osudu měla doplahočit
vlakem pozítří. Když jsme předloni jely s Katkou tímhle směrem, tak jsme
zvolily severní variantu trasy. Tedy přes Varšavu s přestupem v Kyjevě. A
proto jsem se tentokrát rozhodla vyzkoušet variantu jižní - přes Budapešť a
s přestupem ve Lvově.
Cestu jsem začala v pátek ve
13:00 v Břeclavi vlakem EC Slovan, který i přesto, že mě paní pokladní
ujišťovala, že bude mít zpoždění, přijel načas. A taky do Budapeště dorazil na
čas. Jen to Slovensko podél trati neodbytně připomínalo západní představy do
divokém východu. Především v místech, kde vlak projížděl malé stanice, na
kterých vysoká tráva nezadržitelně zarůstá rezavé peróny. Možná i proto
starobylý (nebo aspoň starobyle vypadající) tunel před Bratislavou trochu
připomněl bránu do jiného světa. Jen občas na člověka za oknem vlaku vyskočí
jako přízrak některá z mála staveb v současném moderním
architektonickém stylu.
Vlak přejížděl hranice ze
Slovenska do Maďarska skoro prázdný a já si vzpomněla, že jsem zapomněla, jak
se jmenuje hotel, do kterého mám v Charkově přijet. Dokonce si ani nemůžu
vzpomenout na ulici ani na stanici metra – to bude legrace. Zjistila jsem, že
Maďarsko vlastně není tak ošklivé, jak jsem si vždycky představovala. Podél
trati do Budapeště je spousta malebných výhledů na řeku, skály, hrad na skále a
vesnice, které někdy čítají až 3 kostely.
Nádraží v Budapešti je plné.
Plné lidí, kteří někam cestují, podvratných živlů, kterým kriminál kouká
z očí, stánků se salmonelózníma bagetama, ze kterých jde strach a
taxikářů. Jeden z nich mě u vlaku důvěrně chytil za ruku a zašeptal mi do
ouška: „pro vás udělám speciální cenu, drahoušku.“
Původně jsem si nechtěla
v Budapešti rozměňovat koruny na bezcennou maďarskou valutu, ale když jsem
po pár minutách začala usínat na lavičce a ty podvratné živly se začaly
přibližovat, musela jsem si jít dát kafe. Za pětadvacet korun jsem dostala u
arabského stánku do plastového kelímku překvapivě dobrou kávu a zbytek času
jsem strávila pozorováním dění na nádraží. Achjo, už jsem zase ve svém živlu.
No a pak zpátky do Ruska. Tedy
aspoň atmosférou, protože z Budapeště jsem pokračovala vlakem do Lvova a
dostala přidělené prostřední místo v kupé v lůžkovém voze směřujícím
do Moskvy a plném Rusů. Nejdřív to vypadalo zoufale, protože jako
spolucestující se mi do kupé nasáčkovaly dvě ruské tetky jedoucí ze zájezdu do
Budapeště. Tetky byly fyzicky velmi nezdatné a jedna, protože měla horní postel
se chystala ustlat si na zemi. Takže jsem gentlemansky nabídla, že jí nechám místo
uprostřed a půjdu na horní postel. Aspoň mě nebudou obtěžovat, libovala jsem
si, ale dost jsem se spletla. Tohle by totiž Rus nikdy, opakuji NIKDY neudělal.
Co má napsáno na lístku, to platí a to je jeho svaté právo, i kdyby to bylo
místo za komínem. Takže jsem se okamžitě stala hrdinou jejich dovolené a nahoru
mě nepustily, protože jsem si s nima musela sednout a povídat si. Naštěstí
pak přišla průvodčí a řekla, že se můžu přesunout do jiného kupé, že je tam jen
jedna ženská a je tam tudíž volná prostřední postel. S tím jsem
souhlasila. Navíc ta paní byla hluchoněmá, takže jsem už nemusela odpovídat na
žádné otázky. Jinak vlak byl hrozný. Byl to jeden z těch starých vagónů,
které Rusové normálně na vnitrostátních linkách už dávno začali vyřazovat. Ale na
cesty do EU asi pořád dobrý. Jo a naše průvodčí po 30ti minutách jízdy zmizela.
A průvodčí ve vedlejším vagón je prý už namol. A je prý možné, že naše průvodčí
je tam taky. Toto obvinění vznesla na chodbičce vagonu Ruska ve vyšším věku,
která si pak celou dobu neustále na něco stěžovala a u všech se ujišťovala, že
si stěžuje právem.
Dlouhé cesty vlakem mám ráda, je
to pro mě většinou odpočinek. Samozřejmě nic není perfektní a tak bohužel při
překračování hranice mezi Maďarskem a Ukrajinou musíte přetrpět pasovou a celní
kontrolu plus výměnu podvozku vlaku. Proč přetrpět? Protože vlak přijíždí na
hranice v půl jedenácté a do dvou hodin (čili ukrajinských tří) ráno se
stoprocentně nevyspíte. Mám takový utkvělý pocit, že policajtku, která dělala
celní kontrolu jsem už někde na hranici potkala. V našem kupé jsme
s paní navíc měly rušno, protože jí v Budapešti prodali místenku do
Moskvy, ale lístek jen do Kyjeva.
Nakonec paní průvodčí (která se pak zase objevila a odháněla od sebe přiopilého
pracovníka vlakové čety) jí na hranicích pomohla dokoupit jízdenku, takže
všechno dobře dopadlo.
Při pozorování, jak je průvodčí
najednou vzorná a pořád od sebe odhání toho přiopilého chlapa s chlípným
pohledem, jsem si vzpomněla na knížku od Dory Čechové Nechtěl jsem být Leninem,
což je sbírka příběhů ze života současných obyčejných Rusů a právě jeden
z příběhů pojednává o průvodčí
mezinárodního vlaku. Myslím, že by to klidně mohla být historka i z tohoto
vlaku. Knížku vřele doporučuji.
Vítejte na Ukrajině
Další den ráno jsem Lvov málem
zaspala, ale naštěstí (nebo bohužel) na mě jedna z těch tetiček
pamatovala. Už z polospánku jsem slyšela z chodby: „Já jdu navštívit
Línu (tak mě přejmenovaly), a to ona by mohla ten Lvov zaspat.“ Rychle jsem si přetáhla
peřinu přes hlavu a naivní představou, že mě tetka třeba nenajde, ale nebylo mi
to nic platné. Za chvíli už do mě tetka šťouchá prstem: „Línočko, vstávej, za
hodinu jsme ve Lvově. Ať nezaspíš.“ No tak teďka už teda opravdu nezaspím.
Pomalu jsem se vysoukala z postele a začala si balit věci. Ranním
překvapením bylo to, že se mi zasekl zámek na kufru, takže nešel otevřít.
Naštěstí (nebo bohužel) jsem všechny důležité věci měla venku, jenže tím pádem
se staly logistickou přítěží, ale nedalo se nic dělat. Jestli si to ten zámek
nerozmyslí, tak to budu nejspíš řešit v Charkově sekerou, protože
potřebuju čisté ponožky.
V půl jedenácté jsme se
doplazili na Lvovské nádraží. Nádherné Lvovské nádraží. Říká se, že Lvov je
jedním z nejkrásnějších měst Ukrajiny, jen je škoda, že z nádraží to
nejde vidět. Jako všude i tohle nádraží je plné dotěrných taxikářů a místo
zevlů se tu potulují cikáni, jejichž děti žebrají peníze. A musím říct, že jsou
někdy dost vytrvalé.
Vyzvedla jsem si lístek do
Charkova a šla shánět zpáteční jízdenku na příští týden. Lvovské nádraží je
sice krásné, ale jako všude jinde na východě tu samozřejmě nemají výtahy a
mezinárodní pokladny mají až ve druhém patře. A tomu říkají sál se zvýšeným
komfortem. Pche! Obávám se, že člověk s 20ti a více kilovým kufrem to
určitě neocení.
Narozdíl od pokladních v EU
těm ukrajinským nedělá problém vydat mezinárodní jízdenku bez toho aniž by to
nějak popletli. Takže pak už jsem jen dovláčela svá zavadla na příslušný perón
a nastoupila do vlaku směr Charkov. V kupé tu na východě cestuju poprvé a
zatím si nemůžu stěžovat, teda až na to, že nám dali vlhké povlečení na
postele, ale to doschlo během pár minut.
Cesta se přes den docela vlekla a
vlak se líně kýval přesně do rytmu vídeňského valčíku, který mi zněl ve
sluchátkách a tak jsem i přes můj plán pracovat na přípravě workshopu, který
vedu v pondělí, většinu dne prospala. Večer jsem si při zastávce ve Vinici
na peróně koupila u bábušky k večeři smažené něco, co nevím co to bylo,
ale nebylo to vůbec špatné a já pak zalitovala, že jsem nepřijala její výhodnou
nabídku 4 kousky za 15 hřiven. A ten kufr si to s tím zámkem ještě pořád
nerozmyslel a já si na něj místo sekery vymyslela obrovské štípací kleště. Nebo
budou možná stačit i střední, ale kufr i člověk, který mi ho prodal, můžou
počítat s tím, že jim to oběma spočítám. Dobrou noc.
A protože teď už jsem
v Charkově a mám práce nad hlavu, tak zbytek dopíšu později :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat