Pan domácí se opil... (8.-27.3.)

Tak se mi zdá, že příchod jara hodně Rusů slaví stejně jako oficiální svátky – tedy spíše zapíjejí, než slaví. Problém je v tom, že jaro sem přichází dlouho. A pak nemá mít tahle země problém s alkoholismem a pověst Rusko=vodka.

Jako by nestačilo, že když jsme si pronajaly domek, ukázalo se, že náš pan domácí je mladý, úspěšně začínající alkoholik. Několikrát k nám domů přišel opilý a jednou přišel střízlivý a opil se až u nás. Nejdřív u nás netekla asi týden teplá voda. Až potom, co pana domácího Anya strašně seřvala a já jsem mu oznámila, že jsme si zavolali opraváře – plynaře, se nejspíš dostatečně zhrozil naší aktivity, přijel střízlivý i s opravářem a všechno spravil. Takže domek zatím jakž takž funguje a všechno vypadá k lepšímu – začaly jsme se obávat, že až si přijde příští měsíc pro nájem, tak ho ani nepozná...
Dokonce máme už i domácí zvířátko/a – myši. V lovení myší nejsme experti, ale prudce se zlepšujeme. Já se zatím hrdě prohlašuji za největšího milovníka zvířat, protože myši jen vynáším/vyháním z domu, zato Anya a Heidi jsou mnohem brutálnější. Anya se pokusila jednu myš utopit (nebo spíš uvařit? – zalila ji v kýblu horkou vodou) – myš sice utekla, ale obávám se, že s mokrým kožichem ve sněhu to bylo její poslední. Heidi si běžně bere na myši kladivo – zatím žádnou netrefila, ale jestli trefí, tak doufám, že u toho nebudu.
Stejně je u nás ale s myšima ohromná zábava. Když jsme se my tři obyvatelky pokoušely zabít myš bambusovou holí, Sergej, který k nám přišel přišroubovat poličky, se málem počural smíchy.
Zpět k alkoholu...
Náš pan domácí není jediný, kdo má problém s chlastem. Potřebovala jsem odjet na pár dní do Divnogorje a v záchvatu dobrosrdečnosti jsem sebou vzala Veroniku – dobrovolnici z Maďarska, která se před několika dny vrátila z civilizace (rozumějte z EU) do divočiny (do Ruska). Bohužel jsem jí tím neplánovaně způsobila kulturní šok. Do Divnogorje jsme dorazily v pořádku, ubytovaly se a já jsem se začala shánět po jedné paní z vesnice, co jsem s ní potřebovala mluvit. Paní bohužel odjela někam k Moskvě a nikdo nevěděl kdy se vrátí. Potom jsem se začala shánět po Valentině Pavlovně – bylo mi řečeno, že trochu pila a že spí. Po každé když přijedu do Divnogorje, bydlím v prvním patře. V přízemí sedí sekuriťáci, které sice všechny znám, ale kteří nikdy nepřišli do patra, že mi něco chtějí – vždycky zespoda zavolali a hlavně kteří ve službě nikdy nepijí. Tentokrát se v 11 večer rozlétly dveře od pokoje, v nich stál sekuriťák, který měl noční – hrozně opilý, v jedné ruce popelník, v druhé cigaretu a prý proč nejdeme dolů s ním pít čaj....
A ráno velice originální budíček - do pokoje bez zaklepání vtrhla Valentina Pavlovna s příšernou kocovinou, sedla si na spící Veroniku a začala naříkat, jak je jí zle. Naneštěstí jsme s Veronikou zapomněly na stole nedopitou láhev vodky, kterou Valentina Pavlovna okamžitě zbystřila a prý jestli bych jí nemohla trochu nalít, že by se jí ulevilo od kocoviny. To bylo asi v 9 ráno. Valentinu Pavlovnu jsem opatrně vypakovala zpátky k ní do pokoje. Darovala jsem jí růžového kamarádíčka (Brufen) a šla zpátky k sobě, marně vysvětlovat Veronice, že tohle tady není normální. Ve 12 hodin, když jsme odjížděli autem zpátky do Voroněže, přišla Valentina Pavlovna a trochu se usmívala, což mi bylo podezřelé. Když na mě promluvila, myslela jsem, že omdlím – byla zase opilá. Táhlo to zní domácí samohonkou, takže si dokážete (to je jen řečnický obrat - kdo to nezažil, ten neví) představit ten odér v autě. A to jsme se po cestě museli zastavit v muzeu v Liski – to byla panečku ostuda...