Nižný Novgorod I. (28.2. - 6.3)

...možná, že bez těch hromad sněhu to může být docela příjemné město. Vůbec není tak špatné, jak o něm všichni kdo tu žijí, říkají že je. Ale je těžké nějakým způsobem uchopit jeho atmosféru a nějakou obecnou charakteristiku... nakonec se mi tu docela líbilo... třeba se sem jednou vrátím...???

Společně s Jekatěrinburgem, Novosibirskem a Kazaní se řadí mezi kandidáty na třetí největší město v Rusku.
Cesta do Nižného proběhla ve velmi klasickém duchu, protože jsem se ocitla v oddíle se třema bábuškama – tzn. dozvěděla jsem se jejich životní příběhy, znám životní příběhy a jména všech jejich příbuzných a známých atd. atd.
Po příjezdu vlakem (16 hodin vlakem z Voroněže) vás neuvítá žádná výstavní nádražní budova – což je v Rusku trochu divné...
Zato mě uvítal český dobrovolník Lukáš. Tím se dostáváme k účelu cesty, kterým bylo uspořádání výstavy. Tu si vymysleli nižegorodští dobrovolníci aby měli výkaz nějaké činnosti. Bohužel se v organizaci a provedení projevilo dost podceněných situací...
Výstavu pojmenovali Česká republika očima českých fotografů a domluvili pro ni místo v kavárně kina Orlyonok na ulici Balšaya Pokrovskaya – což je hlavní bulvár Nižného Novogorodu – takže místo vcelku lukrativní.

Ráno jsme zašli do fotolabu pro fotky a průšvih byl na světě – fotky byly na obyčejném foto-papíře a měly lesklý povrch. Začali jsme řešit otázku jak je dát na zeď. Skla ani rámečky jsme neměli a vedení kavárny nám zakázalo lepit cokoliv na zeď. Po minulé výstavě tam zůstaly viset jakési papírové plakáty, které byly sice dost zmuchlané a křivé, ale z druhé strany připomínaly bílou, takže jsme jimi vzali z vděk (jak jinak to řešit 3 hodiny před začátkem výstavy, že?)
Výsledek byl nevalný, mě bylo do pláče a svoje plány napsat o výstavě do českých novin jsem si rychle rozmyslela (třeba se mi podaří lepší výsledek tady ve Voroněži)...
Nutno ovšem dodat, že za to může manželka honorárního konzula ČR, která naslibovala hory doly jak výstavu podpoří, zaplatí a já nevím co ještě a dva dny před zahájením dala od všeho ruce pryč. Na zahájení se ale aspoň dostavila na 15 minut i s honorárním konzulem České republiky Olegem Alexejevičem Kolobovem. Jediné co ji zachránilo od mých hlasitých výčitek o neseriózním jednání s českými občany, bylo to, že mi zaplatila cestu do Nižného a zpátky.
Taky jsem naivně očekávala větší podporu nižegorodské organizace Sfery, která nakonec našla peníze na zaplacení tisku fotek, v návštěvě při zahájení, ale objevila se tam jenom koordinátorka dobrovolníků Darina, což mi jaksi připadalo, že o práci dobrovolníků nejspíš nemá extra velký zájem.
Tak se mi opět potvrdilo, že co si člověk neudělá sám, to nemá.
Druhý den nám volala paní konzulová, že máme přijít na univerzitu a udělat prezentaci o ČR pro studenty mezinárodních vztahů. Po mě chtěla cosi o etnologii Moravy, ale nakonec se stejně všichni ptali jen na cenové poměry v ČR a utvrzovali se v tom, že u nás se prostě máme líp.
Večer jsem se ještě v doprovodu německé dobrovolnice Nadji dostavila na návštěvu konzulátu ČR na hodinu češtiny, kde mě učitelka Světlana poprosila abych studenty pozvala na naši výstavu a abych tam s nimi druhý den zašla a provedla je.
To jsem jí slíbila a taky udělala. Bohužel háček byl v tom, že to bylo večer a já jsem ten večer měla jet zpátky do Voroněže. Celou dobu jsem si bůhví proč myslela, že mi jede vlak v 19:52. Po cestě z výstavy se autobus dostal do dopravní zácpy a při té příležitosti jsem se v autobuse seznámila se sympatickým rusem. Dali jsme se do řeči, šel se mnou k Lukášovi pro kufr a pak mě doprovodit na nádraží a protože jsem si pořád myslela, že vlak jede 19:52, tak jsme nepospíchali. Když jsme přišli a nádraží a na jízdním řádu vlak nebyl, stačil jeden pohled na můj lístek kde se na mě smál časový údaj 19:20. Na nádražních hodinách bylo 19:27 a mě bylo jasné, že můj vlak je fuč....