Ne náš den... (7.-13.4.)

Tak po jednom krásném, veselém, nebezpečném, smutném, zmateném, agresivním, snovém a já nevím ještě jakém měsíci na našem působišti v malém domečku pod hradem s adresou Hrdinů revoluce 43-2 končíme...

Za jeden měsíc tady jsme toho stihly zažít opravdu hodně. Hlavně jsme se utvrdily v tom, že jako spolubydlící jsme ideální kombinace – prostě si skvěle rozumíme a podporujeme se. Mluvíme střídavě anglicky, rusky a německy. Posloucháme velmi podobnou hudbu. Anya nám každý večer koncertuje na kytaru. Heidi si ze mě udělala dvorního fotografa pro její články do Německých Moskovských novin. Anya se zamilovala. Já jsem přestala slyšet na týden na jedno ucho. Společně jsme zrekonstruovaly koupelnu. Každý den nám společně bylo veselo. Každý den jsme se vraceli domů s obavami, jestli nenajdeme vyvrácené dveře a vykradený dům...
Konec myslím začal jedním z těch „ne našich dnů“ (asi by se to dalo přeložit jako den blbec – i když tenhle výraz mi pro tyto dny přijde slabý). Večer se přibelhala Heidi domů – zvrtla si na fotbale nohu. Anya zavolala známému doktorovi a ten okamžitě přijel a Heidi si udělala výlet do nemocnice. Výsledek? Dva rentgenové snímky na památku a14 dní bez fotbalu. Ještě nám po jejím návratu bylo veselo a skvěle jsme se i s doktorem bavili na její účet.
Jakoby toho bylo málo, půl hodiny po tom co odjel doktor, Heidi někdo po telefonu z druhého konce světa zlomil srdce. Tentokrát jsme bohužel nevěděly komu volat.
V půl páté ráno té samé noci nám někdo hodil šutr do okna. Podařilo se mu rozbít okno hned vedle postele, kde spala Anya, takže se probudila vyděšená v posteli plné skla a první co ji napadlo, bylo zeptat se operátorky na policejní centrále, co má dělat. Operátorka odpověděla, že nic a že během hodiny se u nás objeví hlídka. Skutečně přijeli – přesně za hodinu. A zdrželi se taky hodinu. Mladý zajíc a nějaká slečna, která se i přes evidentní nevyspání snažila tvářit drsně. Seděli na posteli plné střepů a hodinu vypisovali papíry. V půl 7mé ráno konečně odjeli a my šly ještě na chvíli spát s otázkou jestli nás příště nečeká třeba zápalná láhev.
Prostě mít domácího alkoholika holt není žádný med. Volali jsme mu hned to ráno co se to stalo. Reakce byla asi taková: když jste si to okno rozbili, tak si ho spravte... A jestli jste ho nerozbili vy, tak ho někdo rozbil protože tu bydlíte...
Toto jsme se dozvěděly, když jsme mu volaly a zastihly ho střízlivého. Naneštěstí mu Anya pak volala ještě jednou a to byl opilý. Dostalo se jí takové odpovědi, že i zkušený úchylák by se začal červenat.
Několik dní potom k nám přišel jeho otec, o kterém jsme s mysleli, že je normální. Byla jsem doma jen s Heidi a z jeho nečekané návštěvy jsme byly dost nervózní, což se bohužel projevilo asertivnějším projevem, než je u mě obvyklé. Tatínek, z něhož byla silně cítit vodka, nám přišel oznámit, že odteď budeme dávat peníze za nájem jemu a to že jsme okno rozbily my je samozřejmě pravda. Tatínka jsme s Heidi sjely na tři doby ( a myslím, že to právě asi nevydýchal), že si nenecháme takové zacházení líbit a vypakovaly ho ven. Zřejmě se se synáčkem nemůžou dohodnout kdo bude peníze za nájem propíjet. Večer v půl 12té volal jeho syn – náš pan domácí, že stojí před domem a že by rád přišel na návštěvu a rád si promluvil o tom, co bude dál. Panu domácímu jsem oznámila, že v půl 12té se na návštěvy nechodí a ať laskavě přijde příště, až to předem oznámí a pro jistotu jsem ho upozornila aby přišel střízlivý (to už byla asi drzost). Pan domácí se kupodivu naštval a začal něco o tom, že nás vůbec nepotřebuje a když poprvé použil slovo chuj, tak jsem zavěsila. Přece nemám zapotřebí nechat si nadávat. Jen jsme chvíli čekaly, jestli nepřiletí ještě jeden šutr.
Šutr nepřiletěl, zato nám zůstalo už jen pár posledních dnů. Do 15tého se musíme vystěhovat. Rozhodly jsme se pevně, že chceme zůstat spolu a tak hledáme bydlení... Držte nám palce :-) Vsjo budět charašo....!!!