Budeme se stěhovat... (10.3.)

Už asi měsíc si s Heidi ( z Německa) a Anyou (Ruska) hledáme nějaké bydlení. Nakonec jsme našli...

Bylo to dne 8. března. V tento den se v Rusku slaví mezinárodní den žen – a že je to země veliká - slaví se ve velkém. To znamená, že už tři dny předem se na ulicích objevují stánky s květinami, každá druhá žena ( a postupně jich přibývá) si nese kytici a v samotný den 8. března vás každý málem zdraví na ulici. Protože Česko je země malinká, tak se svátek slaví v malém – tzn. skoro vůbec, tak mi tak nějak nepřišlo, že tady mají už dva dny volno a jako husa hloupá jsem šla do práce – a ochranka, která sedí na recepci si nejspíš konečně potvrdila, že nejsem jen divná, ale že nejsem z Ruska (už mě dobře znají a nemusím jim pokaždé říkat který klíč chci). Dokonce i chlap, který tam opravoval na chodbě automat se mě udiveně ptal co dělám v práci... (nejdřív mi ale samozřejmě pogratuloval k svátku).
Po obědě za mnou do kanclu přišla Heidi (taky není z Ruska a taky přišla z práce) a společně jsme se rozhodly to risknout a obvolat nějaké inzeráty. Většinou to dělala Anya, protože je rodilá mluvčí a já po telefonu špatně rozumím i česky. Byt, jak jsme původně chtěly, jsme nenašly a Heidi dostala nápad, že by jsme se mohly poohlédnout po domku, protože v centru a jeho blízkém okolí jich pár je. Nejdřív se nám zalíbila nabídka domku daleko od centra, ale zato s baňou, zahrádkou a já nevím čím ještě, nicméně prioritní pro nás bohužel byla lokalita, tak jsme zavolaly na inzerát s domkem jen 5 zastávek MHD od mojí práce, 2 zastávky do práce pro Heidi a 7 zastávek pro Anyu (já jsem jich do teď projížděla 21 a Anya přes 25).
Abychom se dostali k samotné veselé historce, ještě nutno dodat, že za domek pán požadoval 10000 + inkaso.
Pánovi jsme zavolali a on prý jestli máme čas si ho prohlédnout třeba za hodinu, že tam zrovna je. Po telefonu měl velice příjemný hlas, který evokoval nějakého úspěšného byznysmena nebo člověka podobného typu. Na zastávku nás přišel vyzvednout vysoký, docela sympatický muž, asi 35ti-letý, v černém obleku a bílé košili. Měl jen jednu malou vadu – byl opilý téměř na mol... Přišel ještě s kamarádem, který na tom byl dost podobně, vzájemně se podpírali při chůzi a hrozně se omlouvali, že jako je ten svátek, tak že ho jako oslavují. Společně jsme došli do domku, (tedy on je to spíš půldomek) kde nás čekal další jejich kamarád, taktéž v podroušeném stavu. Domek se nám s Heidi líbil, i přesto, že má dvě ze tří místností průchozí a třetí neprůchozí místnost nemá dveře :-) Průchodnost místností je tu celkem běžná věc – domků jsem tu viděla několik a je to prostě pro tuto architekturu typické – třípokojový domek s neprůchozími pokoji nenajdete. Nám se hlavně líbilo, že je čistý (ve smyslu - žádná plíseň), což je tu naopak jev dost ojedinělý. K domku patří garáž – dřevěná stodola na dvorku – shodly jsme se, že to bude výborné místo pro zastřešení letních večírků a za garáží prý malinká zahrádka, ale teď tam leží ještě dvoumetrová hromada sněhu, tak není nic vidět.
Alexej, jak jsme se dozvěděly, že se muž jmenuje nám všechno ukázal a povyprávěl (některé věci díky své opilosti i třikrát) a pak jsme se dostaly k otázce financí. Musím se pochválit, jsem dobrá – z 10ti tisíc jsem ho ukecala na 8500... Skoro jako na trhu...
Další den jsem se mu nemohla dovolat, tak jsem se trochu bála, že vystřízlivěl a rozmyslel si to, ale pak se ozval sám a dneska jsem podepsali smlouvu, zaplatili první nájem a dostali klíče. Ještě zítra nám má přijít spravit něco na karmě. A my s Heidi už se těšíme, až pojedeme za město, do toho nového nákupního centra, kde by měli otvírat Kiku, abychom si domek trochu zútulnily...