Nižný Novogorod II.

Nižegorodský sightseeing...

Nižný Novgorod je řekami Oka a Volha rozdělený na tři části, mezi kterými se dá přesouvat po čtyřech mostech. Díky velikosti města to ovšem znamená časté dopravní zácpy (i když na Moskovský prospekt ve Voroněži teda rozhodně nemají).

První věc, kterou jsem zbystřila ihned po příjezdu byla téměř úplná absence klasických žlutých maršrutek. Jezdí tu buď obyčejné autobusy nebo klasické PAZy.
Centrum města a především hlavní bulvár Balšaya Pokrovskaya jsou plné suši barů, které jsou velice populární v celém Rusku. Na konci ulice Balšaya Pokrovskaya je na jedné straně náměstí Gorkého a na druhé náměstí Minina.
Podařilo se mi tady koupit jednu dost zvláštní věc, což byl boršč z kuřecího masa – velice neobvyklá věc...
Dále jsem navštívila kreml – je dominantou centrální části města a první který jsem kdy viděla, takže jsem si do té doby nějak nedovedla představit co to vlastně je. Jsou to hradby nad řekou a uvnitř hradeb je kostel a nějaké budovy – jako Správa Nižegorodské oblasti, Muzeum umění, suvenýry apod... ale je odtud hezká vyhlídka na mosty a zamrzlou řeku.
Dalším místem, které stojí za to vidět je „Jarmarka“ - neboli tržnice, krásná velká budova, ale uvnitř jsou jen obchody s oblečením,
Vedle jarmarky stojí veliký Lenin. I v tomhle město trochu vybočuje, protože hlavní náměstí se nejmenuje Lenina, ale Gorkého (stejně tak se i jmenovalo město - Gorkij) a chudák Lenin je i se svými tovaryši (sousoší hned vedle něj) odsunutý na nedůstojné místo, které se sice jmenuje náměstí Lenina ale jako náměstí vůbec nevypadá. Spíš připomíná okrajovou část města.
Dominantou této části města je chrám Alexandra Něvského, který má třetí největší zvon v Rusku, velikostí nijak nevyniká, ale uvnitř je docela impozantní. Podařilo se mi vyfotit ikonostas, aniž by mi za to někdo vynadal (je to samozřejmě zakázáno).
Po cestě od chrámu do centra jsem si z autobusu chtěla vyfotit zamrzlou řeku a nějaký vousatý mužik vedle mě se začal se mnou bavit. Vylezlo z něj, že ve Voroněži chodil na univerzitu a že se narodil ve Voroněžské oblasti. Ovšem podezřívám ho z toho, že si to vymyslel, protože se ptal na místa, která ve Voroněži vůbec neznám a ani nevím, že by tam takové měly být. Jediný název do kterého se strefil a který jsem znala, byl Kominternovská čtvrť, ale s tou je to stejné jako s Leninem – je prakticky v každém městě. Ale aspoň mi řekl spoustu věcí z historie Novgorodu. Nabídl mi pak, že půjde se mnou a bude mi dělat průvodce, což jsem s díky odmítla (i když vypadal na mnicha, v očích mu hráli ďáblíci).
V muzeu fotografie nás čekala paní ředitelka a taky výstava preparovaných motýlů (kdo by to byl čekal v muzeu fotografie,že?) a fotky kytiček nějakého japonce (podezřívám ho z toho, že fotky pořídil na jednom ze svých výletů do Evropy)
Díky tomu, že mi ujel vlak, jsem měla na prohlídku města o dva dny víc. Jeden z dnů navíc jsem využila k delšímu pěšímu výletu do kláštera na břeku řeky Volhy.
První část cesty vedla po Nábřežní ulici, kde jsem objevila Muzeum umění (je tady rozděleno na víc částí). V muzeu měli jako v každém správném ruském muzeu umění obrazy z 16tého až 18tého století. Většina autorů byla anonymních a u některých obrazů bylo těžko odhadnout, jestli jde o kopii nebo originál. Velmi mě tu pobavil italský obraz zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ježíš byl ryšavý a nápadně připomínal opičáka Chewbacca neboli Žvejka z Hvězdných válek.
Dál po cestě jsem se zeptala pána na cestu a protože pán byl rus, dali jsme se do řeči, ochotně mi poradil a kus cesty mě doprovodil. Zjišťuju, že mám v ruštině asi už zase docela silný přízvuk, protože lidi poznávají, že jsem cizinka. Pán se samozřejmě důkladně vyptal, co tu dělám atd... a že prý s ním studovali dva češi, kteří jsou teď v Čechách úspěšnými inženýry (až mi přišlo, že se diví, že je neznám). Po cestě nás minuli dva běžící kluci v tričkách bez rukávů (bylo -4) a s kalašnikovama na zádech... Pán na to ani slovo – nejpíš je to tady normální jev...
S pánem jsme se rozloučili na křižovatce a já jsem se vydala dál ke klášteru. Po cestě jsem ještě udělala odbočku k mešitě, ale byla zavřená. A jak jsem se tak různě po cestě zastavovala a odbočovala, dorazila jsem do kláštera se setměním a muzeum bylo zavřené. Ale paní průvodkyně, která muzeum právě zavírala (na tři zámky a tři pokřižování) mi ochotně povyprávěla historii vzniku kláštera.
Po návratu do centra jsme měly sraz s německou dobrovolnicí Nadjou, která si mě na jednu noc nastěhovala k sobě a večer jsme šly na uvítací večírek pro nově příchozí dobrovolníky.
Poslední den, jsme se vydaly do města jen na chvíli, abychom navštívily jednu galerii v centru. Nikdy se mi nestalo, že bych řekla, že jsem za návštěvu galerie nebo muzea vyhodila peníze. V tomhle případě jsem si říkala, že kdybych těch 80 rublů vyhodila jen tak na ulici, bylo by to pro mě přínosnější. Zbytek dne jsme strávily doma, protože hnusně sněžilo. Večer jsem se ještě sešla s klukem z autobusu, který mě šel znova vyprovodit na vlak, před vlakem jsme se rozloučili a já si říkala, že si alespoň budu pamatovat jak jsem 25té narozeniny strávila ve vlaku :-)
A tak mám zase na nějaký čas nacestováno a sedím v naší kanceláři, kde se konečně oteplilo natolik, aby se tu dalo sedět a pracovat víc než 4 hodiny denně.