Jakože práce (27.6.)

Bez úplné znalosti cizího jazyka je to někdy těžké. Ukázalo se, že mým úkolem, kromě překladů, nebude úklid auta nýbrž úklid turistické trasy, což se mi jeví jako lepší varianta. Každé ráno (nebo večer, když ráno zaspím) se tedy vydávám na hezkou procházku kolem skal a skalního chrámu podívat se, jestli tam nějaký zlobivý turista neodhodil nějaký bordel. Cesta zabere cca 2hodiny a je to do příšerného kopce. No aspoň mám pohyb :-) Jedna věc se mi tu ale opravdu líbí – kopce v okolí nádherně voní. Když jdete přes louku, je silně cítit mateřídouška a ještě další bylinky...
Dalším důležitým úkolem je večerní zálivka trávníků, v tom jsem fakt profík :-)
V pátek přijela do muzea paní ředitelka. Docela rázná ženská, ale sympatická, kolem 45ti. Narozdíl od koordinátora můj životopis četla velmi pozorně a dopodrobna se na všechno vyptala. Od července tu prý bude docela rušno, přijedou archeologové nevím odkud a taky budu mít nového souseda – profesora antropologie, tak se třeba ještě i něco přiučím. Dále prý můžu mít nějaké workshopy s keramikou. Mají tu kopací hrnčířský kruh, ale HODNĚ předpotopní (řekla bych určitě předminulé století), tak jsem zvědavá jak to na něm půjde. Potom budu dělat fotodokumentaci poškození místních skal a skalního chrámu od turistického ruchu do nějakého muzejního projektu.
Na to, že tady fakticky NIC není, tu čas letí hrozně rychle a na to, že v podstatě NIC nedělám, někdy zjišťuju, že nemám ani čas si uklidit.
Nejlepší jsou zatím hodiny ruštiny, které většinou trávíme s Nelyou koupáním u řeky a v mezičasech se při opalování prokousáváme muzejními texty a jakousi prapodivnou ruskou učebnicí. Počasí je tu momentálně docela problematické, protože kolem 9té hodiny ranní se teploty začínají šplhat přes 30°C ve stínu a přes den se prakticky nedá venku nic dělat - kromě toho opalování samozřejmě (ale to taky jen chvilku).
O víkendu tu měla být nějaká akce, tak přijeli dobrovolníci a studenti z Voroněže. Nevím jestli to bylo tou vodkou (tentokrát výborná) nebo něčím jiným, ale žádná akce tu nakonec nebyla. Ostatně tato neustálá informační dezorientace je jedna z věcí, na které jsem si ještě nezvykla. Nechápu jak to tady může fungovat, když nikdo nic neřekne dopředu, v podstatě není šance se na cokoliv připravit.
Malým příkladem za všechno může být moje epizoda s typickými národními cukrovinkami, které jsme měli přivézt sebou. No maminka mě nabalila jako bych jela do lágru a Katka, která jela se mnou, ještě něco přihodila, takže jich bylo DOST. Ovšem nikdo už neřekl kdy a kam je přinést, a jelikož školení (o tom, že je to TO školení jsem se dozvěděla až na školení) bylo až týden po mém příjezdu, tak je přece nebudu nosit pořád sebou, že? No prostě a jednoduše jsme piškoty a ruměnky a hořické trubičky zakusovali až tuto sobotu večer k vodce...

Kulinářské zážitky
Včera jsem dostala vynadáno, že nejím, protože nepoužívám kuchyni. Faktem je, že kuchyni nepoužívám, protože si musím nejdřív sehnat hrnec. Ten co jsem dostala od Milany (koordinátorka z Voroněže) vypadal přesně jako ten, ve kterém moje babička dává vodu slepicím. Tak jsem požádala Nelyu jestli by mi mohla nějaký půjčit a to co mi přinesla by asi babička nedala ani těm slepicím. Domovníka jsem se pak už radši neptala, protože si nedokážu představit, čeho bych se mohla dočkat. Jestli chcete někdo začít podnikat, doporučuji začít dovážet do Ruska nádobí. Je ho tu absolutní nedostatek a to jak hrnců tak hrnků a skleniček a vůbec všeho co se používá v kuchyni. Někdy mi přijde až škoda, že ty výborné jídla se tu servírují jako v chudobinci.
Co tady opravdu zbožňuju jsou trhy a hlavně dostupnost čerstvých mléčných výrobků – doma to moc nejím, ale tady je taková čerstvá smetánka nebo tvaroh přímo od bábušky k nezaplacení. A máslo! A čerstvé kozí mléko! A vůbec - nemá to nic společného s tím co se prodává v supermarketech... A koření! A oříšky! A zmrzlina! Ta je nejlepší z Voroněže – přímo se tam vyrábí. Pokud jsem si stačila všimnout, téměř se tu nevyskytují zmrzliny ovocné, ale jen čokoládové, oříškové, vanilkové a jim podobné...
Jo a taky „pelmeně“ – těstovinové závitky, o něco větší než italské tortellini, plněné ...ehm – no píšou, že masem, ale asi lepší nevědět. Prodávají se mražené a příprava trvá cca 6-7min a není to tak hrozné. Pak dělají ještě něco podobného – „bliny“ se to myslím jmenuje – vypadá to jako malý stočený lívanec a asi je v tom taky maso – vyzkouším příště...
Velkou část jídla ale v tomto období tvoří zelenina, hlavně okurky a rajčata a pak něco, s čím jsme měli obrovský problém zjistit jak se to vlastně jmenuje. S Katyou máme pracovní název „green stuff“, rusky je to „kabačok“, vypadá to jako lilek, jenom je to světle-zelené. Takže česky asi tykev nebo něco na ten způsob. Až po týdnu nám jeden rusko-americký novinář poradil, že anglicky by to mohl být „squash“. No ať je to co je to, je to docela dobré a v kuchyni vcelku použitelná věc.
Jednou z typických věcí jsou tu sušené ryby. Prý to zakusují k pivu. Ryba se vykuchá, obalí v soli, zabalí do něčeho aby na to nesedaly mouchy a 14 dní se suší na sluníčku. Popravdě zkoušela jsem nějaké balené a byl to hnus, ale třeba natrefím časem na něco lepšího. A taky tu jí raky. Moje hostitelka Katya mi vyprávěla úžasnou historku o tom, jak jako studenti vařili raky. Někdo jim je přinesl živé!, že je mají připravit a jelikož věděli pouze to, že by se měli vařit, dali je do vody. Bohužel pro raky - do studené.... chudáci...