odjeeezd!

Když do Ruska, tak jedině vlakem!

Cestování vlakem mám docela ráda, ale až teď mi opravdu učarovalo. Sice to nebyl ten nejlevnější způsob jak se dostat z Hodonína do Voroněže, ale na oproti nejlevnější variantě jsme zaplatili jen pár set korun navíc. Jedinou opravdu nepříjemnou věcí na cestě bylo někdy až nesnesitelné vedro.

Předpokládaly jsme, že ujedeme za 3 dny 2000 km, ale okolnosti nás donutily vzít to trošku oklikou, takže jsme si zajely a taky jely cca o 16 hodin víc.

9.6.2010 9:23 Hodonín – IC 104 Sobieski do Varšavy (předpokládaný příjezd 15:30)

Na přestup ve Varšavě jsme si nechaly 50min, což se ukázalo jako jednoznačně nedostatečné. Při odjezdu z Hodonína měl vlak zpoždění jen 5 min, ovšem po cestě nabral dalších 60min, takže nám nezbylo než jít za vlakovou posádkou a vysvětlit jim, že další spoj rozhodně nehodláme zmeškat. Naštěstí na nás vlak ve Varšavě počkal (a kvůli nám měl taky zpoždění)

9.6.2010 16:35 Varšava – noční rychlík D68 do Kyjeva

Jen co jsme nastoupily vlak se rozjel... Dlouhý modrý noční rychlík, pravda docela sešlý stářím, uvnitř dřevěný, tmavě červené koberce a polstry, koženou záclonu... V kupé pro tři jsme byly samy, tři lůžka nad sebou (z prostředního parádní výhled přímo z okýnka), umyvadlo s tekoucí vodou, poličky, skříňka se zrcadlem, 2 láhve pitné vody, mýdlo, voňavoučké (to myslím smrtelně vážně!) ručníky, čisté povlečení a dva croissanty ke snídani. Pro mě romantika! No samozřejmě to mělo svoje nevýhody – druhé kupé v prvním vagonu – tzn. docela hluk z lokomotivy a hlavně v těch krásných polstrech dost prachu (alergikům rozhodně nedoporučuji).

Vrtalo nám hlavou proč vlak stojí na hranicích víc jak 2,5hodiny. Vysvětlení se nám dostalo záhy... před ukrajinskými hranicemi nám nejdřív vyměnili lokomotivu, ta odtáhla soupravu do cca 3km vzdáleného Jagodinu na ukrajinské straně, kde vběhli do vlaku celníci, sebrali nám pasy a vlak pozpátku odjel na polskou stranu. Pak celou soupravu odtlačili do obrovské haly a na vlastní oči jsme se mohly podívat, jak to vypadá, když se vyměňuje podvozek u vlaku. Vlak najel mezi dvě řady zvedáků, odmontovali původní podvozek, celý vlak zvedli do vzduchu, původní podvozek z pod něj vytáhli, zatlačili tam nový, namontovali a jelo se...

Pak nás ještě trochu zaskočilo, že vlak přijel do Kyjeva o hodinu dřív.

10.6. Kyjev

Na nádraží se nám začaly naše plány na bezproblémovou cestu hroutit jako domeček z karet. Musím podotknout, že mezinárodní pokladny v Kyjevě jsou absolutně k ničemu, protože nejen, že tam nikdo nemluví jinak než ukrajinsky, ale paní jsou neochotné a protivné... Pro jistotu jsme si nechaly na informacích zkontrolovat, že vlak, který nám našel jízdní řád Deutsche Bahn opravdu jede... Jaké bylo naše překvapení, když jsme s lístkem z informací přišly na pokladnu a paní nám suše sdělila, že takový vlak neexistuje! A navíc byl čtvrtek a přímý vlak do Voroněže jel až v sobotu. Sice jel nějaký vlak do Charkova, ale neměl spoj dál, takže jsme se spolehly na informace z DB a koupily lístek do Brjansk-Orlovskij, což už je v Rusku a doufaly jsme, že odtud už snad nebude problém sehnat další spoj. Vlak jel až v půl 9té večer, takže jsme strávily docela příjemný den v Kyjevě s vynikajícím obědem (co jiného než boršč?)

Opět jsme pak nastoupily do nočního rychlíku, tentokrát ještě o něco staršího a pro změnu do plackarty – což znamená, že je to nejlevnější a nejobyčejnější varianta cestování nočním vlakem. V jednom vagonu je 54 lehátek, rozdělených v sekcích po 6ti, v samovaru je neustále k dispozici horká voda a kvalita vlaku ještě ušla. Samozřejmě tyto podmínky přímo vybízí k navazování kontaktů a tak nám česko-polsko-anglicko-ukrajinská konverzace s ukrajinským spolucestujícím vydržela skoro celou noc. Kolem půlnoci nás solidně vyděsilo, když nám před hranicemi průvodčí předložila k vyplnění běloruskou migrační kartu (samozřejmě, že jsme neměly ani běloruské víza a ani tušení o tom, že vlak jede přes Bělorusko). Naštěstí se pak ukázalo, že mají státy mezi sebou nějakou družbu, takže se vše nějak vysvětlilo a my jsme se projely po Bělorusku bez víza.

11.6. 05:00 Brjansk-Orlovskij

V 5 ráno jsme vystoupily v Brjansku abychom zjistily, že nejbližší vlak dál jede až 16:35. Bohužel nás čekal docela nudný den na nádraží, protože okolo nádraží to vypadalo jako na divokém východě – hrozný bordel a spousta zevlů, samozřejmě jsme se nevyhnuly žebrajícím cikánkám, kterým jsme ovšem nic nedaly a ač jsme jim nerozuměly ani slovo, jsme určitě prokleté aspoň na dvě generace dopředu.

Opět jsme si koupily lístky do plackarty, úroveň vlaku zase o stupeň klesla, nejhorší byly péřové polštáře, které jsme se neprozřetelně pokusily dát na horní polici a pak to v našem oddíle vypadalo jako v kurníku.

12.6. 04:15 Voroněž

Ráno nás na nádraží vyzvedla moje ruská koordinátorka Milana a echt ruským taxíkem (starý žigul, který příšerně smrděl, ale zato řidič by z fleku mohl jet Formuli 1) nás vzala do bytu její kamarádky Katyi, kde nás potkal nejlepší zážitek za celou cestu a tím byla po třech dnech ve vlaku SPRCHA!

Když to vezmu kolem a kolem, cesta byla výborným zážitkem i přes drobné nedostatky a incidenty, třeba že celou cestu bylo ve vlacích jako v sauně (doporučuji jet touto cestou až někdy na podzim nebo z jara), v Kyjevě na nádraží mi ruplo ucho od kufru (kvalita za rozumnou cenu) nebo že jsem po příjezdu do Voroněže zjistila, že mi do kufru vytekl bezový sirup... Klidně bych jela znova :-)