Divnogorje (23.6.)

Vlak jel z Voroněže v úterý v 5:50 (to znamená, že jsem vstávala po cca 3,5h spánku v nekřesťanských 04:00) a tentokrát to byl normální vlak (sedačkový), kterému tady říkají „električka“. Jel se mnou Kosťa (z voroněžské organizace) a Nelya (moje mentorka). Přesedali jsme v Liski, což je malé město (85 tis. obyvatel) asi 1,5h jízdy na jih od Voroněže a docela mě udivilo, že tu staví i normální dálkové vlaky do Moskvy a do Anapy (to je někde na pobřeží).
Příjemným zpestřením na cestě byla cikánská dvojka ve vlaku – chlap hrál na kytaru a pani zpívala a to velmi dobře. Za 10 rublů (od každého) nám zahráli písničku a šli do dalšího vagonu. Docela dobrý způsob jak si vydělat na cestu.
V 10 nás na zastávce v Divnogorje vyzvedl můj nový koordinátor, jehož jméno si pořád nemůžu zapamatovat (ale mladý a vcelku sympatický, řekla bych tak 28-30let) a taky správce ubytovny (gastinice) Nikolaj Sťepanovič.
Divnogorje je malá vesnička ležící asi kilometr od soutoku řeky Don a malé říčky Tichá Sosna. Tichá Sosna je ta nejčistší řeka, co jsem kdy viděla. Voda je čistá a průzračná, na každém místě je vidět až na dno, okolo rákosí a je plná ryb – jako z pohádky. Vesnička leží pod křídovými kopci, má cca 300 obyvatel, ale řekla bych, že většinu obce tvoří muzeum.
A bohužel kluci z Voroněže měli pravdu, opravdu tu nikdo nemluví anglicky. Tedy až na mého koordinátora, ale ten mluví velice mizerně a jen když se mu nepodaří vysvětlit mi danou věc v ruštině.

Architektonicko-archeologické muzeum-přírodní rezervace Divnogorje
Moje nynější pracoviště.
Hlavní atrakcí muzea je skalní chrám Sicilské ikony matky boží postavený/vytesaný do křídové skály. Skutečně zajímavá věc. Soňa (pracuje v muzeu) mě vzala podívat se dovnitř a přesto, že venku bylo kolem 35°C ve stínu, uvnitř chrámu bylo maximálně 10°C. Důležitá je zde ta Ikona, která pochází údajně ze Sicílie a prý chrání Divnogorje před nemocemi, epidemiemi a přírodními katastrofami. A samozřejmě je taky nějakým způsobem kouzelná, prý se sama pohnula nebo otočila nebo tak něco (až se prokoušu muzejními materiály napíšu to přesněji). Část muzejních zajímavostí tvoří usedlost pod kopcem (dům, dvůr a stodola), jako ukázka tradiční architektury, Majacké hradiště (vykopávky podobné těm v Mikulčicích), „Istočnik“ (koupel se svatou vodou) a na kopci pak archeologický park, kde jsou rekonstruované různé formy obydlí (zemljanky, polozemnice a něco jako jurta). Další zajímavostí jsou Malé a Velké Divy. Tedy vlastně už jen Velké, protože ty Malé zničili při stavbě železnice, která vede přímo pod chrámem. Jedná se o skalní útvary a pokud jsem to dobře pochopila, neustále se přou o to, jestli jsou přírodního původu nebo jsou to lidské výtvory. Ovšem takový spor mi v dnešní době technických a vědeckých možností přijde jako absolutní blbost, ale co naplat? Jsem v Rusku. A jak říká Katya – v Rusku je možné všechno.

Jak se žije...
V první řadě – NENÍ TU INTERNET!!! :-( (a občas ani signál na mobilu)
Na kopci nad vesničkou je ubytovna pro turisty a v části bydlí sezónně i personál muzea a teď i já. Do vesničky je to cca 400m, do muzea 10min a do magazínu (obchod) taky tak. Pokojík je vcelku malý a po tom co jsem ho komplet přestěhovala začíná vypadat útulně. Na balkon se dostanu z vedlejší místnosti a z okna mám z jedné strany výhled na skály, z druhé na nádherné údolí a je vidět i řeka Don. Samozřejmostí bylo nejdřív celý pokoj vydrhnout (i když nebyl tak špinavý jak jsem čekala). A kdo mi zjistí jak se řekne kýbl anglicky (nebo rusky) má u mě ruskou čokoládu :-) Věřte mi – mám tři slovníky a ani v jednom kýbl není. Snažila jsem se správci Nikolaji Sťepanovičovi vysvětlit rukama nohama co potřebuju a po tom co mi přinesl odpadkový koš, jsem ho začínala podezřívat, že si ze mě utahuje nebo že neví co to je. Koupelna hned vedle je asi nově zrekonstruovaná, protože jsem byla dost překvapená, že tu nikde není taková ta klasická zažraná špína. Aby to ale nebylo tak jednoduché, občas teče z kohoutku rezavá voda. Jediný opravdový problém ale je, že zatím nemám filtr na vodu, který je tu v každé domácnosti nezbytný, neboť jak už jsem psala voda z kohoutku není pitná.

Místní
Začínám si myslet, že problémy s vodou můžou za to, že Rusové tak chlastají. Hned první den mě vzal můj koordinátor na obchůzku po vsi a k řece a po cestě se mi dostalo vysvětlení co se hodí a co ne. Například že voda, kterou si koupím v obchodě vůbec nemusí být tak pitná jak je na ní psáno. A jak tak pozoruju místní, celý den popíjí buď kvas nebo pivo... No nechlastejte pak!?!
Hned po tom následoval zákaz cokoli si začínat s místními muži, protože místní ženy by mohly být pak velmi agresivní. Prý tu kdysi měli nějakou mladou holku na praxi a byly z toho prý velké trable. Takže z toho vdávání se v Rusku zase nic nebude :-)
A jednou z nejdůležitějších věcí nejen tady, ale v celém Rusku, je dívat se pod nohy! Ve městě je to proto, že díry v chodníku a na silnici někdy mohou být i několik metrů hluboké. Jen tak mimochodem mi jedna ruska říkala, že vláda vydala jakési prohlášení, jako ospravedlnění za špatný stav silnic a chodníků, ve kterém tvrdí, že díry a poškození komunikací způsobují červi!
Tady je důležité dívat se pod nohy, protože tu na okolních lukách (tedy ony jsou to vlastně spíš stepi) žijí jedovaté zmije. A fakt tu jsou a nejspíš je jich tu hodně, protože všichni místní chodí radši po cestě a když už jdou trávou, tak jsou hodně opatrní. Já jsem zatím potkala jednu živou (ta byla v trávě) a jednu jsem potkala mrtvou (krásně slisovanou od auta, tak aspoň vím jak vypadá).
Další rozhovory se týkaly práce, koordinátor zjevně nečetl můj životopis, takže mi zadal, že následující den mám prý uklidit muzejní minibus pro turisty. Naštěstí následující den bylo (podle něj) špatné počasí (pro mě ideální na výlet po okolí: 24°C, pod mrakem a bez deště), takže jsem měla jen zalít trávníky a zbytek dne měla mít volno. Ještě že v muzeu něco slavili, tak mě přizvali a tak jsem se mezi řečí zmínila, že jsem taky pracovala v muzeu. No a hned všechno nabralo nový směr – mám tři týdny na to, abych se naučila texty v ruštině a budu pak pracovat jako průvodce a jako bonus mám stvořit pro muzeum texty v angličtině... (což je velmi vtipné, protože rusky zatím neumím a moje angličtina je vcelku mizerná :-D) Ve 2 pak přišla moje mentorka Nelya, která mě zároveň učí ruštinu. Ruštinu mám každý den 2 hodiny a přiznám se, občas nevím co ta holka po mě chce. Nelya vystudovala žurnalistiku a po tom co se vypracovala na šéfredaktorku nějakého časopisu dala výpověď a odjela do Indie. Jinak pochází z Abcházie a nabídla mi, že v září tam můžu jet s ní, což jsem samozřejmě neodmítla.
Po výuce jsme se šly projít po okolí a prolezly vlastně celý kopec, na který mám výhled z okna. Po cestě jsme slyšely z lesa na kopci hudbu, takže jsme to šly prozkoumat. V lese (nikoli na louce, ale přímo v lese) byl dětský tábor národních tradic, takže děcka tu pobíhaly v národních kostýmech a učily se národní písně...