Jaké to vlastně bylo??? Bylo to poučné, zábavné a chci ještě!!!
Takže na nabídku vrátit se do Voroněže pracovat jsem kývla a vypadá to, že na začátku února zase mizím... na jak dlouho netuším, ale už jsem začala uvažovat o tom, že bych koncem léta jela k moři na Krym :-)
Tady jsem si zatím zopakovala jaké je to být nezaměstnaná. Paní na úřadu práce byla mimořádně nechápavá a pro jistotu mi řekla, že moje dokumenty (které jsou všechny v angličtině) nechce a když jsem odcházela, viditelně se jí ulevilo :-)
Vánoce proběhly v klidu a zjišťuju, že se tady vůbec nic nezměnilo a že teď budu mít asi dost času dodělat fotky...
A hlavně se těším až začnu psát znovu o Rusku :-)
středa 29. prosince 2010
Domů... (19.-23.12.)
Nakonec se mi podařilo si cestu zorganizovat tak, aby byla dostatečně zajímavá na to aby se všichni okolo divili, proč cestuju tak složitě. Už pár dní jsem se pořádně nevyspala. Chytá mě cestovní horečka. Vím, že bych měla balit, ale přitom mi nedochází, že bych měla odjet. Některé kulturní jevy okolo mě se staly jakýmsi způsobem tak samozřejmé, že si jen těžko představuju, že tu nebudou...
V neděli ráno jsem tedy začala balit. Pak rychlá návštěva kanceláře, kde jsme se šéfkou Milanou spatlaly dohromady něco jako youthpass (evropský dokument potvrzující nabyté zkušenosti), který ale stejně nestihla vytisknout, protože nám došla barva v tiskárně...
Po návratu na byt jsem zabalila věci a co se nevešlo, nechala na hromádce k užitku ostatním dobrovolníkům. Když jsem zkusila zvednout kufr, začala jsem tušit, že to nebude jen tak. Sergej, který přijel s Ninou autem, aby mě odvezli na autobusák, odhadl jeho váhu asi na 40kg. A já jsem krosnu kterou jsem měla na zádech odhadovala na 20kg. Navíc na kufru mi Kostja už před několika měsíci rozbil kolečko, takže jsem od kluků vyfasovala vozíček, na kterém bábušky tahají ty svoje obrovské tašky na trhy :-)
Na nádraží mě vyprovázela skupinka známých a kamarádů. Bylo to od nich hrozně hezké, ale bylo vidět, že čekají, že budu asi víc smutná. Ale po tom co mi před dvěma dny šéfka Milana nabídla místo EVS koordinátora u ní v organizaci, jsem přehodnotila své plány do budoucna a řekla si, že zůstat ještě nějakou dobu v Rusku nemusí být úplně od věci a na smutek neměla ani pomyšlení.
Přesně podle svého zvyku – přes hranice zásadně bez peněz, jsem si za poslední rubly koupila svačinu do autobusu. A pak přišel Kostja, kde že mám visačky od zavazadel? Já: „Jaké visačky?“ Kostja: „Tys nezaplatila za zavazadla?“ Já: „Nee, to se musí??“
Rusko mě ještě pořád dokáže překvapit :-) Chudák Kostja - dlužím mu 120 rublů.
Během posledních 5ti minut před odjezdem autobusu se strhla pořádná vánice a já se bála, že budeme mít po cestě o zábavu postaráno, ale ruští řidiči se ukázali jako velice schopní (nebo možná spíš všehoschopní). Bála jsem se, že pojede stará ruská růžová kraksna, kterou odjížděla Katka v červnu, ale k mému štěstí jel ukrajinský skoro úplně nový autobus.
Voroněž – Charkov (bus, odjezd: ne 19.12. 20:00, příjezd: po 20.12. 04:00)
Místo vedle mě obsadila vcelku rozložitá paní nacpaná v tlusté bundě, ve které se téměř nemohla pohnout a kterou si celou cestu odmítala vysvléct ačkoliv bylo v autobuse příjemně teplo. Paní jsem pustila sednout k okýnku a sama si sedla na zbylou polovinu sedačky a pokoušela se spát. Paní ovšem měla nějaké nutkání konverzovat, ale mluvila tak potichu, že jsem většinou nerozuměla ani slovo. Když už otravovala asi 10min, tak jsem jí rázně nahlas sdělila, že jestli se se mnou chce bavit, tak musí mluvit nahlas. Načež se na mě podívala s pohledem který bych definovala z jedné třetiny jako údiv, z jedné třetiny jako pohrdání a z jedné třetiny jako strach.
Celou dobu něco brblala o lidech ze západu, jak jsou bohatí. O Američanech, jací jsou to kapitalisti. O cizincích, kteří Rusům berou práci... Čímž můj pohár trpělivosti přetekl... Na to, že jsem si chtěla na zpáteční cestě procvičovat češtinu, jsem na paní spustila spršku argumentů a na spisovnou ruštinu jsem moc nehleděla... doufala jsem, že pak už dá pokoj... Pokoj mi dala alespoň na hranicích, kde se ukázalo, že jsem jediná s jiným než ruským nebo ukrajinským občanstvím, takže jsem zase byla pro všechny trochu atrakce. Na hranicích proběhla kontrola vcelku rychle, ale za cenu toho, že člověk musí vystoupit z autobusu a vytáhnout všechny zavazadla se kterýma projde rentgenovou kontrolou (aspoň to člověk nemusí vybalovat).
Do Charkova jsme dorazili přesně ve 4. Kufr jsem rovnou odstavila u nějakých paní, co jely se mnou v autobuse a začala shánět bankomat. Protože paní říkaly, že jim za chvíli jede vlak, snažila jsem se být rychlá. A když je ve 4 hodiny ráno někdo v Charkově na nádraží rychlý, je to nejspíš podezřelé. Hlavně pro poflakující se policajty, kteří mě okamžitě stopli a prý: „Děvuška, pojďte sem, odkud jste přijela? Nejste náhodou z Kavkazu? Váš pas prosím. Kam jedete?“
No pardon, ale vypadám já snad jako kavkazský terorista (s květovaným šátkem kolem krku a s krosnou na zádech, na které navíc visí květovaný polštářek...)?? Nakonec mě pustili a já si šla odložit těch 60kg do úschovny a koupit lístek do Kyjeva. Pak jsem chtěla do města, ale vzhledem k tomu, že bylo 5 ráno a venku minus 6, jsem se rozhodla počkat až se rozední. Koupila jsem si snídani a trochu mě mrzelo, že rozhovor s docela sympatickým prodavačem narušoval jakýsi strašně ožralý, páchnoucí a hlavně strašně nachlazený bezdomovec, z jehož chrchlání šla opravdu hrůza.
Pro milovníky extrémních sportů mám bezva tip – zkuste jít v Charkově na nádraží na veřejné WC... (bylo to zatím to nejhorší, co jsem kdy viděla)
Do 8mi jsem trčela v nepříliš vyhřáté čekárně a když už jsem myslela, že umrznu, řekla jsem si, že bude lepší předtím něco vidět a umrznout můžu i venku (bylo by to aspoň rychlejší – je tam větší zima). V Charkově sice mají metro, ale říkala jsem si, že z tramvaje aspoň něco uvidím. Jako naschvál zrovna ten den autobusáci a tramvajáci stávkovali a na zastávkách maršrutek se tvořily nekonečné fronty. Nakonec jsem tedy sedla na metro a dojela do centra nebo spíš někam kde jsem doufala, že bude centrum, protože jsem si samozřejmě mapu ani nekoupila a ani se nepodívala na internetu. Ale Charkov je docela sympatické město i bez mapy... Navíc tam hned vedle centrální tržnice je takový skvělý obchůdek s botama... do jedněch jsem se prostě zamilovala. Bohužel mi padly jako ulité a já jsem vyšla z obchodu s naprosto úžasným pocitem, že jsou moje. Zároveň mi v hlavě zněl takový nenápadný hlásek, který mi říkal jaká jsem koza, když mám na nádraží 60kg zavazadel a ještě si koupím boty a byl hrozně zvědavý kam ty boty dám... :-) Pak už mi opravdu začala být zima, takže jsem šla zpátky na nádraží a kolem půl 6té jsem si šla vyzvednout zavazadla z úschovny. Věc, kterou mám na zemích východního bloku opravdu ráda, je možnost si na nádraží zaplatit nosiče. Mladík, který se nabídl, že mi vezme kufr, mě stál 20 hřiven, ale kufr mi dotáhl až na místo ve vlaku, hezky ho uložil a ještě mi popřál příjemnou cestu. Za hrdinství jsem mu ještě 5 hřiven přidala.
Charkov – Kyjev (vlak, odjezd: po 20.12. 18:35, příjezd: út 21.12 06:11)
Pořádně zmrzlá a unavená jsem přišla do vlaku na svoje místo s vážným úmyslem lehnout a spát, ale co čert nechtěl... moji spolucestující byli dva ukrajinci – jeden pilot vrtulníku a druhý sekuriťák (zase jsem jela plackartou). Docela sympatičtí chlapíci a z toho jeden s flaškou vodky. Schválně jsem si vybrala vlak, který jede 12 hodin (normálně jede jen 8) abych se vyspala, ale stejně jsme se nějak zakecali. Stihli jsme probrat běžná témata jako život v čechách nebo ukrajinsko-ruskou politiku a dokonce jsem se dozvěděla i zážitky ze života pilota vojenského vrtulníku. Nakonec jsme šli spát po půlnoci, potom co jsme vypili celou flašku a všechno pivo u průvodčího...
Vlak přijel do Kyjeva ráno přesně 11 minut po šesté a u vlaku mě vyzvedl kamarád mé ruské spolubydlící Anji, který mi kupoval lístek z Kyjeva do Bratislavy (potom co jsem se dozvěděla jeho cenu jsem myslela, že omdlím). Opět jsem uložila zavazadla do úschovny a jeli jsme k Elovi domů (El se ve skutečnosti jmenuje Alexandr a je to programátor počítačových her), kde jsem se seznámila s jeho ženou Katjou. Katja je ukrajinka a bohužel mluví tak divně, že jsem jí občas nerozuměla ani slovo. Tak jsme si dali kafe a čaj a El jel do práce a já objevovat nová zákoutí Kyjeva. Pravda od té doby co jsem tu byla naposledy se v centru vůbec nic nezměnilo, ale podařilo se mi objevit pár nových zajímavostí, jako například „funikuler“ (něco jako lanová dráha na kolejích). Při procházce Kyjevem jsem si říkala, že to vůbec není špatné místo, kde by se dalo nějakou dobu bydlet. Třeba to bude další štace... Ve tři odpoledne jsme si dali sraz s Alexandrem – jiný Alexander, s tímhle jsem se
seznámila před půl rokem ve vlaku z Kyjeva do Ruska. Tenkrát jsme si vyměnili mailové adresy, tak jsem mu zkusila napsat :-) Alexander přišel s řádnou kocovinou a šel si rovnou koupit pivo jako vyprošťováka. Přiznal se, že se včera opil a že mu jeho žena hrozně vynadala, protože má každým dnem rodit... Chtěl mi udělat exkurzi po centru, ale vzhledem k tomu, že centrum znám už skoro zpaměti, řekl že stejně musí běžet domů, takže jsme se viděli asi půl hodiny. Ale stejně bylo příjemné někoho potkat. Na náměstí jsem pak ještě viděla koncert nějakého folklorního souboru (no teda ty ruské lidové jsou asi lepší) a pak přišel El a šli jsme na pivo a večeři...
Kyjev – Bratislava (vlak, odjezd: út 21.12. 23:58, příjezd: čt 23.12. 05:15)
Do vlaku jsem opět nastupovala pořádně vymrzlá a k smrti unavená, ale tentokrát s pocitem, že mám celých 30 hodin na to se pořádně vyspat. Bohužel přes hranice nedávají vagóny s plackartou, ale jen (příšerně drahé) kupé. Tentokrát to bylo kupé jen pro dva. Spolucestujícím mi byl asi 70ti letý děda, který rusky moc nemluvil. To jsem si říkala, co já tam budu s dědkem těch 30 hodin dělat, ale naštěstí děda v 7 ráno v Ternopolu vystoupil. Neopomněl si sbalit sebou i svůj i můj vlakový ručník a mýdlo, které jsem nechala na stolku. Jinak cesta proběhla v klidu, Podkarpatská Rus je z vlaku prostě nádherná a já jsem většinu cesty prospala, část pohraniční kontroly nevyjímaje. Tedy kromě chvíle, kdy mě vzbudila slovenská celnice, že chce vidět zavazadla. Nějak jsem si to neuvědomila a začala na ni mluvit rusky, z čehož byla trochu vyvedená z míry a znovu si zkontrolovala můj český pas :-) Tak jsem začala vybalovat, pěkně postupně, abych to tam zase hezky naskládala zpátky. Paní se mě nervózně zeptala jestli bych to prý nemohla dělat rychleji, na což jsem jí klidně odpověděla, že nemohla... Stejně jsme na těch hranicích stáli snad 4 hodiny.
Ráno v 5 jsme dorazili do Bratislavy, kde jsem zjistila, že první vlak co jede do Čech je supercity, za které jsem odmítla zaplatit příplatek a radši si počkala na další EC v 8.
Mezitím jsem v nádražním stánku uviděla kofolu... doslova s nostalgií jsem si půllitr koupila a už se cítila skoro doma :-) Ovšem nejen díky kofole, ale taky kvůli zpoždění vlaku.
Bratislava – Břeclav (vlak, odjezd: čt 23.12. 08:09, příjezd: čt 23.12. 08:59)
Za celého víc než půlroku co jsem se pohybovala mimo EU se mi nestalo, že by vlak měl zpoždění... Tady jsem v tom už viděla trochu i výsměch protože slovenský nádražní rozhlas tvrdil, že za to zpoždění můžou Maďaři :-)Vlak měl zpoždění jen 15min, vagón byl narvaný asijskými turisty. Ale zato jsem za 50min byla v Břeclavi, kde mě čekal bratr s mamkou. Hned po příjezdu domů, jsem začala sbírat všechny svoje lístky, abych je poslala k proplacení. Při té příležitosti jsem zjistila, že ten příšerně drahý a nejdražší lístek (2 576 kč) z vlaku Kyjev – Bratislava nemám. Průvodčí mi ho nevrátil, i když jsem si o něj říkala už předem (to byla asi zásadní chyba). To jsem si říkala, že jsem si nadělila hezký dárek k vánocům – cestu domů :-)
V neděli ráno jsem tedy začala balit. Pak rychlá návštěva kanceláře, kde jsme se šéfkou Milanou spatlaly dohromady něco jako youthpass (evropský dokument potvrzující nabyté zkušenosti), který ale stejně nestihla vytisknout, protože nám došla barva v tiskárně...
Po návratu na byt jsem zabalila věci a co se nevešlo, nechala na hromádce k užitku ostatním dobrovolníkům. Když jsem zkusila zvednout kufr, začala jsem tušit, že to nebude jen tak. Sergej, který přijel s Ninou autem, aby mě odvezli na autobusák, odhadl jeho váhu asi na 40kg. A já jsem krosnu kterou jsem měla na zádech odhadovala na 20kg. Navíc na kufru mi Kostja už před několika měsíci rozbil kolečko, takže jsem od kluků vyfasovala vozíček, na kterém bábušky tahají ty svoje obrovské tašky na trhy :-)
Na nádraží mě vyprovázela skupinka známých a kamarádů. Bylo to od nich hrozně hezké, ale bylo vidět, že čekají, že budu asi víc smutná. Ale po tom co mi před dvěma dny šéfka Milana nabídla místo EVS koordinátora u ní v organizaci, jsem přehodnotila své plány do budoucna a řekla si, že zůstat ještě nějakou dobu v Rusku nemusí být úplně od věci a na smutek neměla ani pomyšlení.
Přesně podle svého zvyku – přes hranice zásadně bez peněz, jsem si za poslední rubly koupila svačinu do autobusu. A pak přišel Kostja, kde že mám visačky od zavazadel? Já: „Jaké visačky?“ Kostja: „Tys nezaplatila za zavazadla?“ Já: „Nee, to se musí??“
Rusko mě ještě pořád dokáže překvapit :-) Chudák Kostja - dlužím mu 120 rublů.
Během posledních 5ti minut před odjezdem autobusu se strhla pořádná vánice a já se bála, že budeme mít po cestě o zábavu postaráno, ale ruští řidiči se ukázali jako velice schopní (nebo možná spíš všehoschopní). Bála jsem se, že pojede stará ruská růžová kraksna, kterou odjížděla Katka v červnu, ale k mému štěstí jel ukrajinský skoro úplně nový autobus.
Voroněž – Charkov (bus, odjezd: ne 19.12. 20:00, příjezd: po 20.12. 04:00)
Místo vedle mě obsadila vcelku rozložitá paní nacpaná v tlusté bundě, ve které se téměř nemohla pohnout a kterou si celou cestu odmítala vysvléct ačkoliv bylo v autobuse příjemně teplo. Paní jsem pustila sednout k okýnku a sama si sedla na zbylou polovinu sedačky a pokoušela se spát. Paní ovšem měla nějaké nutkání konverzovat, ale mluvila tak potichu, že jsem většinou nerozuměla ani slovo. Když už otravovala asi 10min, tak jsem jí rázně nahlas sdělila, že jestli se se mnou chce bavit, tak musí mluvit nahlas. Načež se na mě podívala s pohledem který bych definovala z jedné třetiny jako údiv, z jedné třetiny jako pohrdání a z jedné třetiny jako strach.
Celou dobu něco brblala o lidech ze západu, jak jsou bohatí. O Američanech, jací jsou to kapitalisti. O cizincích, kteří Rusům berou práci... Čímž můj pohár trpělivosti přetekl... Na to, že jsem si chtěla na zpáteční cestě procvičovat češtinu, jsem na paní spustila spršku argumentů a na spisovnou ruštinu jsem moc nehleděla... doufala jsem, že pak už dá pokoj... Pokoj mi dala alespoň na hranicích, kde se ukázalo, že jsem jediná s jiným než ruským nebo ukrajinským občanstvím, takže jsem zase byla pro všechny trochu atrakce. Na hranicích proběhla kontrola vcelku rychle, ale za cenu toho, že člověk musí vystoupit z autobusu a vytáhnout všechny zavazadla se kterýma projde rentgenovou kontrolou (aspoň to člověk nemusí vybalovat).
Do Charkova jsme dorazili přesně ve 4. Kufr jsem rovnou odstavila u nějakých paní, co jely se mnou v autobuse a začala shánět bankomat. Protože paní říkaly, že jim za chvíli jede vlak, snažila jsem se být rychlá. A když je ve 4 hodiny ráno někdo v Charkově na nádraží rychlý, je to nejspíš podezřelé. Hlavně pro poflakující se policajty, kteří mě okamžitě stopli a prý: „Děvuška, pojďte sem, odkud jste přijela? Nejste náhodou z Kavkazu? Váš pas prosím. Kam jedete?“
No pardon, ale vypadám já snad jako kavkazský terorista (s květovaným šátkem kolem krku a s krosnou na zádech, na které navíc visí květovaný polštářek...)?? Nakonec mě pustili a já si šla odložit těch 60kg do úschovny a koupit lístek do Kyjeva. Pak jsem chtěla do města, ale vzhledem k tomu, že bylo 5 ráno a venku minus 6, jsem se rozhodla počkat až se rozední. Koupila jsem si snídani a trochu mě mrzelo, že rozhovor s docela sympatickým prodavačem narušoval jakýsi strašně ožralý, páchnoucí a hlavně strašně nachlazený bezdomovec, z jehož chrchlání šla opravdu hrůza.
Pro milovníky extrémních sportů mám bezva tip – zkuste jít v Charkově na nádraží na veřejné WC... (bylo to zatím to nejhorší, co jsem kdy viděla)
Do 8mi jsem trčela v nepříliš vyhřáté čekárně a když už jsem myslela, že umrznu, řekla jsem si, že bude lepší předtím něco vidět a umrznout můžu i venku (bylo by to aspoň rychlejší – je tam větší zima). V Charkově sice mají metro, ale říkala jsem si, že z tramvaje aspoň něco uvidím. Jako naschvál zrovna ten den autobusáci a tramvajáci stávkovali a na zastávkách maršrutek se tvořily nekonečné fronty. Nakonec jsem tedy sedla na metro a dojela do centra nebo spíš někam kde jsem doufala, že bude centrum, protože jsem si samozřejmě mapu ani nekoupila a ani se nepodívala na internetu. Ale Charkov je docela sympatické město i bez mapy... Navíc tam hned vedle centrální tržnice je takový skvělý obchůdek s botama... do jedněch jsem se prostě zamilovala. Bohužel mi padly jako ulité a já jsem vyšla z obchodu s naprosto úžasným pocitem, že jsou moje. Zároveň mi v hlavě zněl takový nenápadný hlásek, který mi říkal jaká jsem koza, když mám na nádraží 60kg zavazadel a ještě si koupím boty a byl hrozně zvědavý kam ty boty dám... :-) Pak už mi opravdu začala být zima, takže jsem šla zpátky na nádraží a kolem půl 6té jsem si šla vyzvednout zavazadla z úschovny. Věc, kterou mám na zemích východního bloku opravdu ráda, je možnost si na nádraží zaplatit nosiče. Mladík, který se nabídl, že mi vezme kufr, mě stál 20 hřiven, ale kufr mi dotáhl až na místo ve vlaku, hezky ho uložil a ještě mi popřál příjemnou cestu. Za hrdinství jsem mu ještě 5 hřiven přidala.
Charkov – Kyjev (vlak, odjezd: po 20.12. 18:35, příjezd: út 21.12 06:11)
Pořádně zmrzlá a unavená jsem přišla do vlaku na svoje místo s vážným úmyslem lehnout a spát, ale co čert nechtěl... moji spolucestující byli dva ukrajinci – jeden pilot vrtulníku a druhý sekuriťák (zase jsem jela plackartou). Docela sympatičtí chlapíci a z toho jeden s flaškou vodky. Schválně jsem si vybrala vlak, který jede 12 hodin (normálně jede jen 8) abych se vyspala, ale stejně jsme se nějak zakecali. Stihli jsme probrat běžná témata jako život v čechách nebo ukrajinsko-ruskou politiku a dokonce jsem se dozvěděla i zážitky ze života pilota vojenského vrtulníku. Nakonec jsme šli spát po půlnoci, potom co jsme vypili celou flašku a všechno pivo u průvodčího...
Vlak přijel do Kyjeva ráno přesně 11 minut po šesté a u vlaku mě vyzvedl kamarád mé ruské spolubydlící Anji, který mi kupoval lístek z Kyjeva do Bratislavy (potom co jsem se dozvěděla jeho cenu jsem myslela, že omdlím). Opět jsem uložila zavazadla do úschovny a jeli jsme k Elovi domů (El se ve skutečnosti jmenuje Alexandr a je to programátor počítačových her), kde jsem se seznámila s jeho ženou Katjou. Katja je ukrajinka a bohužel mluví tak divně, že jsem jí občas nerozuměla ani slovo. Tak jsme si dali kafe a čaj a El jel do práce a já objevovat nová zákoutí Kyjeva. Pravda od té doby co jsem tu byla naposledy se v centru vůbec nic nezměnilo, ale podařilo se mi objevit pár nových zajímavostí, jako například „funikuler“ (něco jako lanová dráha na kolejích). Při procházce Kyjevem jsem si říkala, že to vůbec není špatné místo, kde by se dalo nějakou dobu bydlet. Třeba to bude další štace... Ve tři odpoledne jsme si dali sraz s Alexandrem – jiný Alexander, s tímhle jsem se
seznámila před půl rokem ve vlaku z Kyjeva do Ruska. Tenkrát jsme si vyměnili mailové adresy, tak jsem mu zkusila napsat :-) Alexander přišel s řádnou kocovinou a šel si rovnou koupit pivo jako vyprošťováka. Přiznal se, že se včera opil a že mu jeho žena hrozně vynadala, protože má každým dnem rodit... Chtěl mi udělat exkurzi po centru, ale vzhledem k tomu, že centrum znám už skoro zpaměti, řekl že stejně musí běžet domů, takže jsme se viděli asi půl hodiny. Ale stejně bylo příjemné někoho potkat. Na náměstí jsem pak ještě viděla koncert nějakého folklorního souboru (no teda ty ruské lidové jsou asi lepší) a pak přišel El a šli jsme na pivo a večeři...
Kyjev – Bratislava (vlak, odjezd: út 21.12. 23:58, příjezd: čt 23.12. 05:15)
Do vlaku jsem opět nastupovala pořádně vymrzlá a k smrti unavená, ale tentokrát s pocitem, že mám celých 30 hodin na to se pořádně vyspat. Bohužel přes hranice nedávají vagóny s plackartou, ale jen (příšerně drahé) kupé. Tentokrát to bylo kupé jen pro dva. Spolucestujícím mi byl asi 70ti letý děda, který rusky moc nemluvil. To jsem si říkala, co já tam budu s dědkem těch 30 hodin dělat, ale naštěstí děda v 7 ráno v Ternopolu vystoupil. Neopomněl si sbalit sebou i svůj i můj vlakový ručník a mýdlo, které jsem nechala na stolku. Jinak cesta proběhla v klidu, Podkarpatská Rus je z vlaku prostě nádherná a já jsem většinu cesty prospala, část pohraniční kontroly nevyjímaje. Tedy kromě chvíle, kdy mě vzbudila slovenská celnice, že chce vidět zavazadla. Nějak jsem si to neuvědomila a začala na ni mluvit rusky, z čehož byla trochu vyvedená z míry a znovu si zkontrolovala můj český pas :-) Tak jsem začala vybalovat, pěkně postupně, abych to tam zase hezky naskládala zpátky. Paní se mě nervózně zeptala jestli bych to prý nemohla dělat rychleji, na což jsem jí klidně odpověděla, že nemohla... Stejně jsme na těch hranicích stáli snad 4 hodiny.
Ráno v 5 jsme dorazili do Bratislavy, kde jsem zjistila, že první vlak co jede do Čech je supercity, za které jsem odmítla zaplatit příplatek a radši si počkala na další EC v 8.
Mezitím jsem v nádražním stánku uviděla kofolu... doslova s nostalgií jsem si půllitr koupila a už se cítila skoro doma :-) Ovšem nejen díky kofole, ale taky kvůli zpoždění vlaku.
Bratislava – Břeclav (vlak, odjezd: čt 23.12. 08:09, příjezd: čt 23.12. 08:59)
Za celého víc než půlroku co jsem se pohybovala mimo EU se mi nestalo, že by vlak měl zpoždění... Tady jsem v tom už viděla trochu i výsměch protože slovenský nádražní rozhlas tvrdil, že za to zpoždění můžou Maďaři :-)Vlak měl zpoždění jen 15min, vagón byl narvaný asijskými turisty. Ale zato jsem za 50min byla v Břeclavi, kde mě čekal bratr s mamkou. Hned po příjezdu domů, jsem začala sbírat všechny svoje lístky, abych je poslala k proplacení. Při té příležitosti jsem zjistila, že ten příšerně drahý a nejdražší lístek (2 576 kč) z vlaku Kyjev – Bratislava nemám. Průvodčí mi ho nevrátil, i když jsem si o něj říkala už předem (to byla asi zásadní chyba). To jsem si říkala, že jsem si nadělila hezký dárek k vánocům – cestu domů :-)
Vánoční večírek ... (13.-18.12)
Od pondělka se celý týden nesl ve znamení meetingů v kanceláři a plánováním a chystáním vánočního večírku. I když oficiálně moje dobrovolná služba skončila 11tého prosince, stejně mě moje šéfová ustanovila jako osobu zodpovědnou za celou akci. Upozornila jsem ji, že to pro ni mileráda udělám, ale pokud mě bude tlačit ke zdi, tak se můžu kdykoliv sbalit a odjet. Docela to zabralo a konečně jsme začali něco dělat. Dokonce jsme s novou dobrovolnicí Veronikou stvořily adventní kalendář.
Moje žačky v jazykové škole mě ve čtvrtek mile překvapily – po desáté hodině se mnou byly schopné odpovídat na jednoduché dotazy a začaly konečně trochu mluvit :-) a to jsem si myslela, že se mnou se česky nikdy nenaučí...
V pátek pak proběhla akce poměrně bezproblémově. Jenom jedna ruska se po mojí prezentaci českých vánoc dost vyděsila a řekla mi, že neví jestli si svou lednovou cestu do Prahy nerozmyslí. A to jsem jim jenom barvitě popsala jak se u nás zabíjí ryba... Dále jsme prezentovali vánoce ve Španělsku, kde tlučou do polena aby jim dalo dárky a Nizozemského Mikuláše, který chodí s černochem a zlobivé děti odnáší do Španělska...
Jinak jsem se pokoušela se všemi se postupně rozloučit a všechno dodělat, ale to bych asi nebyla já kdybych to všechno stihla... Jako vždycky :-)
Moje žačky v jazykové škole mě ve čtvrtek mile překvapily – po desáté hodině se mnou byly schopné odpovídat na jednoduché dotazy a začaly konečně trochu mluvit :-) a to jsem si myslela, že se mnou se česky nikdy nenaučí...
V pátek pak proběhla akce poměrně bezproblémově. Jenom jedna ruska se po mojí prezentaci českých vánoc dost vyděsila a řekla mi, že neví jestli si svou lednovou cestu do Prahy nerozmyslí. A to jsem jim jenom barvitě popsala jak se u nás zabíjí ryba... Dále jsme prezentovali vánoce ve Španělsku, kde tlučou do polena aby jim dalo dárky a Nizozemského Mikuláše, který chodí s černochem a zlobivé děti odnáší do Španělska...
Jinak jsem se pokoušela se všemi se postupně rozloučit a všechno dodělat, ale to bych asi nebyla já kdybych to všechno stihla... Jako vždycky :-)
neděle 12. prosince 2010
Předposlední týden (8. - 12.12.)
Práce, práce, práce...
Od pondělka do soboty
A v sobotu jsem si vzala volno a odjela do Divnogorje.
Tak mi zůstal předposlední týden v téhle šílené zemi. Všichni známí už pomalu začínají odjíždět, někdo na dovolenou, někdo domů...
Ve čtvrtek mi odjela Heidi (němka) do Číny a Gríša (rus) do Španělska, takže bylo potřeba se řádně rozloučit. Udělali jsme tedy ve středu večírek u nás na bytě. Nejdřív v půl 11té volali sousedi, že jsme hluční. Pak se Alban (francouzska) udělalo špatně a na dvě hodiny se zavřela na záchodě, který kompletně celý od země až do stropu... však víte co.... Když se nám podařilo Alban konečně vytáhnout ze záchodu a dostat do koupelny, nezbylo nám nic jiného než to uklidit. Christian (němec) mi statečně asistoval a když to všechno šel vynést do odpadků, lapila ho na ulici policie. Nenapadlo ho nic lepšího než vzít telefon, zavolat mi a předat telefon policii, protože jeho ruština je fakt mizerná. Policajt se mě zeptal, kde že bydlíme, načež jsem pohotově zalhala, že jsme na návštěvě (protože každý z nás má registraci na úplně jiných místech ve městě). Pak se mě zeptal co že opilý Christian dělá venku, načež jsem mu popravdě odpověděla, že šel vynést odpadky. Policista svou otázku zopakoval ještě dvakrát a když pokaždé dostal stejnou odpověď, požádal mě abych se podívala kolik je hodin. Odpověděla jsem mu, že půl 5té ráno, jakoby se nechumelilo. Chudák asi poznal, že s opilýma cizincema nic neudělá, tak mi řekl abych vyšla před dům a Christiana vzala domů. Problém byl, že Christian si vzal klíče od bytu a byt zamknul, takže jsem musela probudit spolubydlící Anju, říct jí co se stalo a že potřebuju klíče. Samozřejmě to probudilo všechny ostatní, takže z toho byla show. Nakonec jsme Christiana našli před domem a naštěstí bez policajtů. Aby toho nebylo málo, mám na katastrofálním průběhu večírku také svůj podíl. Kluci naříkali, že mají hlad. Jako nejjednodušší řešení se mi zdálo udělat obložený talíř, takže jsem si všechno nachystala a dala vařit vejce. To byla osudná chyba, protože jsem na ně zapomněla. Asi za hodinu jsem pak přišla do kuchyně, kde už byl docela smrad a když jsem viděla jak se vejce spíš smaží než vaří, nenapadlo mě nic lepšího než do hrnce napustit studenou vodu. Vejce ovšem pukla a tak byl v kuchyni smrad ještě větší. Bohužel už máme zalepená okna proti zimě, takže nejdou otevřít. Řekla jsem si, že nejlepší bude, když hrnec se smradlavými vejci vynesu na chodbu a nechám ho venku na stříšce nad vchodem, kam se dá dostat rozbitým oknem. Nepočítala jsem ale s tím, že zrovna další den ráno přijdou sklenáři okno opravit (bylo rozbité už 14 dní), takže okno spravili a zatloukli a my jsme bez hrnce (zůstal na stříšce i s vejci).
Ještě štěstí, že to byl večírek poslední.
Ve čtvrtek jsem si šla koupit lístek na autobus z Voroněže do Charkova. A v pátek byl fakt asi blbý den. Hned ráno se mi podařilo připálit perníčky, tak jsem pak šla radši do kanceláře. V kanceláři na nás čekala šéfka Milana, která se vrátila z Polska. Škoda, že si ji tam nenechali. Na zabití. Všechno co jsme společně s Irou, Annou a Royem naplánovali vzalo za své. Najednou nic není možné, nic nejde a ona se u toho usmívá tak, že se člověk cítí jako opravdový idiot. Popravdě když jsem odcházela v pátek z kanceláře, měla jsem chuť někoho nakopat. V autobuse domů jsme se potkaly se spolubydlící Anjou a když jsme přijely domů, zkusily jsme společně udělat perníčky ještě jednou. Pak přišel domů Roy a Anna a s perníčkama začala být docela zábava – udělali jsme vánoční kolečka, čtverečky, stromečky, domečky, písmenka, ryby, hvězdičky, králíka, slona, žirafu, kočku a malého ku klux klana. Chtěla jsem zkusit udělat vánočního Lenina, ale Anja mi to kategoricky zakázala. Nakonec jsme měli příjemný večer i s vánoční muzikou...
V sobotu ráno jsem se ještě pokoušela najít lepší místo pro náš vánoční večírek ale Milana mi řekla, že prý jsme to všechno začali dělat pozdě, tak jsem se jí omluvila, za to, že se jí do toho pletu, otočila se na podpatku a odešla s novou dobrovolnicí Veronikou (z Maďarska) na výstavu.
Po výstavě jsem sedla na vlak a odjela do Divnogorje. Docela jsem se už těšila, vypadnout z města, aspoň na chvilku. Po cestě jsem ale velice rychle poznala, že tentokrát jsem si nekoupila lístek na vlak, ale do divadla. Hned ve Voroněži se ve vagóně strhla hádka mezi průvodčí a jakousi ženštinou, které se nelíbilo cosi s lístkem. O dvě zastávky dál si ke mě přisedl mladý kadet v uniformě a ožralý chlap. Chlapa velice zajímalo, co dělám na notebooku (ano v Rusku je to velice neobvyklé – jet vlakem a pracovat na počítači) Chlapa jsem poslala do háje. Odešel někam na druhý konec vlaku a když se vrátil strhla se zase hádka mezi ním a průvodčí. Nechtěl zaplatit za lístek. Nakonec začal nadávat, že mu ženské celý život jenom nadávají a že se „na chuj“ ženil a že mu žena pije už 40let krev. To ovšem neměl dělat - ve vagóně to vyvolalo vlnu nevole mezi jedoucími ženami, které mu to začaly patřičně vracet a strhla se genderová hádka, kterou nakonec ukončila až ochranka.
V Divnogorje mě na zastávce vyzvedl Nikolaj Stěpanovič a odvezl mě do gastinice. Uvařila jsem si čaj a chtěla jsem ještě pracovat na počítači. V 8 hodin jsem ale usnula jak malé děcko a spala jsem cca 15 hodin. V neděli na oběd jsem se šla naposledy projít po vesnici. Napadlo spousta sněhu a v celé vesnici bylo absolutní ticho – tohle mi bude chybět. Vrátila jsem se ještě do gastinice, abych si usušila věci, Nikolaj Stěpanovič mi přivezl tři litry domácího mléka (tohle mi bude chybět ještě víc) a vlakem odjela zpátky do Voroněže – taková rychlá dovolená. Zůstala bych dýl, ale v sobotu když jsem odjížděla, volali z jedné školy, kde učím, že potřebují přeložit nějaké papíry z češtiny do ruštiny, takže zase práce (ale aspoň za peníze).
Od pondělka do soboty
A v sobotu jsem si vzala volno a odjela do Divnogorje.
Tak mi zůstal předposlední týden v téhle šílené zemi. Všichni známí už pomalu začínají odjíždět, někdo na dovolenou, někdo domů...
Ve čtvrtek mi odjela Heidi (němka) do Číny a Gríša (rus) do Španělska, takže bylo potřeba se řádně rozloučit. Udělali jsme tedy ve středu večírek u nás na bytě. Nejdřív v půl 11té volali sousedi, že jsme hluční. Pak se Alban (francouzska) udělalo špatně a na dvě hodiny se zavřela na záchodě, který kompletně celý od země až do stropu... však víte co.... Když se nám podařilo Alban konečně vytáhnout ze záchodu a dostat do koupelny, nezbylo nám nic jiného než to uklidit. Christian (němec) mi statečně asistoval a když to všechno šel vynést do odpadků, lapila ho na ulici policie. Nenapadlo ho nic lepšího než vzít telefon, zavolat mi a předat telefon policii, protože jeho ruština je fakt mizerná. Policajt se mě zeptal, kde že bydlíme, načež jsem pohotově zalhala, že jsme na návštěvě (protože každý z nás má registraci na úplně jiných místech ve městě). Pak se mě zeptal co že opilý Christian dělá venku, načež jsem mu popravdě odpověděla, že šel vynést odpadky. Policista svou otázku zopakoval ještě dvakrát a když pokaždé dostal stejnou odpověď, požádal mě abych se podívala kolik je hodin. Odpověděla jsem mu, že půl 5té ráno, jakoby se nechumelilo. Chudák asi poznal, že s opilýma cizincema nic neudělá, tak mi řekl abych vyšla před dům a Christiana vzala domů. Problém byl, že Christian si vzal klíče od bytu a byt zamknul, takže jsem musela probudit spolubydlící Anju, říct jí co se stalo a že potřebuju klíče. Samozřejmě to probudilo všechny ostatní, takže z toho byla show. Nakonec jsme Christiana našli před domem a naštěstí bez policajtů. Aby toho nebylo málo, mám na katastrofálním průběhu večírku také svůj podíl. Kluci naříkali, že mají hlad. Jako nejjednodušší řešení se mi zdálo udělat obložený talíř, takže jsem si všechno nachystala a dala vařit vejce. To byla osudná chyba, protože jsem na ně zapomněla. Asi za hodinu jsem pak přišla do kuchyně, kde už byl docela smrad a když jsem viděla jak se vejce spíš smaží než vaří, nenapadlo mě nic lepšího než do hrnce napustit studenou vodu. Vejce ovšem pukla a tak byl v kuchyni smrad ještě větší. Bohužel už máme zalepená okna proti zimě, takže nejdou otevřít. Řekla jsem si, že nejlepší bude, když hrnec se smradlavými vejci vynesu na chodbu a nechám ho venku na stříšce nad vchodem, kam se dá dostat rozbitým oknem. Nepočítala jsem ale s tím, že zrovna další den ráno přijdou sklenáři okno opravit (bylo rozbité už 14 dní), takže okno spravili a zatloukli a my jsme bez hrnce (zůstal na stříšce i s vejci).
Ještě štěstí, že to byl večírek poslední.
Ve čtvrtek jsem si šla koupit lístek na autobus z Voroněže do Charkova. A v pátek byl fakt asi blbý den. Hned ráno se mi podařilo připálit perníčky, tak jsem pak šla radši do kanceláře. V kanceláři na nás čekala šéfka Milana, která se vrátila z Polska. Škoda, že si ji tam nenechali. Na zabití. Všechno co jsme společně s Irou, Annou a Royem naplánovali vzalo za své. Najednou nic není možné, nic nejde a ona se u toho usmívá tak, že se člověk cítí jako opravdový idiot. Popravdě když jsem odcházela v pátek z kanceláře, měla jsem chuť někoho nakopat. V autobuse domů jsme se potkaly se spolubydlící Anjou a když jsme přijely domů, zkusily jsme společně udělat perníčky ještě jednou. Pak přišel domů Roy a Anna a s perníčkama začala být docela zábava – udělali jsme vánoční kolečka, čtverečky, stromečky, domečky, písmenka, ryby, hvězdičky, králíka, slona, žirafu, kočku a malého ku klux klana. Chtěla jsem zkusit udělat vánočního Lenina, ale Anja mi to kategoricky zakázala. Nakonec jsme měli příjemný večer i s vánoční muzikou...
V sobotu ráno jsem se ještě pokoušela najít lepší místo pro náš vánoční večírek ale Milana mi řekla, že prý jsme to všechno začali dělat pozdě, tak jsem se jí omluvila, za to, že se jí do toho pletu, otočila se na podpatku a odešla s novou dobrovolnicí Veronikou (z Maďarska) na výstavu.
Po výstavě jsem sedla na vlak a odjela do Divnogorje. Docela jsem se už těšila, vypadnout z města, aspoň na chvilku. Po cestě jsem ale velice rychle poznala, že tentokrát jsem si nekoupila lístek na vlak, ale do divadla. Hned ve Voroněži se ve vagóně strhla hádka mezi průvodčí a jakousi ženštinou, které se nelíbilo cosi s lístkem. O dvě zastávky dál si ke mě přisedl mladý kadet v uniformě a ožralý chlap. Chlapa velice zajímalo, co dělám na notebooku (ano v Rusku je to velice neobvyklé – jet vlakem a pracovat na počítači) Chlapa jsem poslala do háje. Odešel někam na druhý konec vlaku a když se vrátil strhla se zase hádka mezi ním a průvodčí. Nechtěl zaplatit za lístek. Nakonec začal nadávat, že mu ženské celý život jenom nadávají a že se „na chuj“ ženil a že mu žena pije už 40let krev. To ovšem neměl dělat - ve vagóně to vyvolalo vlnu nevole mezi jedoucími ženami, které mu to začaly patřičně vracet a strhla se genderová hádka, kterou nakonec ukončila až ochranka.
V Divnogorje mě na zastávce vyzvedl Nikolaj Stěpanovič a odvezl mě do gastinice. Uvařila jsem si čaj a chtěla jsem ještě pracovat na počítači. V 8 hodin jsem ale usnula jak malé děcko a spala jsem cca 15 hodin. V neděli na oběd jsem se šla naposledy projít po vesnici. Napadlo spousta sněhu a v celé vesnici bylo absolutní ticho – tohle mi bude chybět. Vrátila jsem se ještě do gastinice, abych si usušila věci, Nikolaj Stěpanovič mi přivezl tři litry domácího mléka (tohle mi bude chybět ještě víc) a vlakem odjela zpátky do Voroněže – taková rychlá dovolená. Zůstala bych dýl, ale v sobotu když jsem odjížděla, volali z jedné školy, kde učím, že potřebují přeložit nějaké papíry z češtiny do ruštiny, takže zase práce (ale aspoň za peníze).
Ve škole (8.12.)
Zazvonil telefon a na druhém konci byla jakási Julie. Studentka, která se angažuje úplně do všeho a hlavně do práce dobrovolníků. Prosila mě, jestli bych nemohla začít spolupracovat s voroněžskou školou doplnitelného vzdělání. To brzo, říkala jsem si, teď když mi zůstaly tři týdny. Ale souhlasila jsem.
Škola doplnitelného vzdělání je unikátní školou, která je svého druhu v Rusku jenom jedna. Je to škola, kde se děti během základní docházky (12 tříd) učí řemesla. Vzdělání je bezplatné a ve Voroněži tuto školu navštěvuje okolo 5 tisíc žáků. V prvních letech si mohou vyzkoušet obor jaký chtějí a mohou mezi nimi volně přecházet a v posledních dvou letech se specializují na vybraný obor. Po tom co udělají závěrečnou práci obdrží diplom jako specialisté ve svém oboru. Obory jsou různé – od modelářství, řezbářství a keramiky, přes textilní design, krajkářství a malbu až po programování.
Učitelé v této škole jsou na svou práci patřičně hrdí, zvláště paní ředitelka, která je velkou fanynkou Putina a o Medvěděvovi mluví vždy s mateřskou láskou. Byla zvolena učitelem roku a je také členkou městského zastupitelstva, proto taky odsud tečou do školy peníze a vzdělání je bezplatné.
První setkání (o týden dřív) bylo dost rozpačité, protože bylo kolem -16ti a já jsem přišla nabalená jako sněhulák. Ve škole mě přivítala Světlana, která mladé dívky učí jak si udržet image (v tomto je taky její výuka unikátní – holky se učí dobrým mravům, jak se správně oblékat, konverzaci, cizím jazykům atd.. dost mi to připomíná vzdělávání dvorních dam někdy ke konci středověku). A protože Světlana učí to co učí, je samozřejmě velice stylová, stejně jako všechny její kolegyně, které dodržují dress-code, tzn. kostýmky, podpatky, make-up atd. atd. Zase jsem si jednou připadala jako strašidlo. Ale paní ředitelce se to líbilo, tak jsme se domluvily, že jim udělám prezentaci českého školství na setkání učitelů.
Setkání učitelů bylo o týden později, takže jsem našla i trochu času se na ně připravit a když jsme se pak měly se Světlanou setkat, málem mě nepoznala :-) ano, i já jsem dodržela jejich dress-code – tzn. podpatky, make-up a oblečení v ruském stylu. Paní ředitelka se na mě nemohla vynadívat a několikrát veřejně prohlásila před celým osazenstvem, jaká že to tu sedí krásná děvuška z Čechoslovakii :-)
Na setkání učitelů byli všichni učitelé z této školy, zástupci soukromých firem, které se školou spolupracují a čestní hosté z městského zastupitelstva (dumy). Prezentaci jsem zvládla, obdržela jsem ohromný potlesk a několik pozvání na návštěvy. Ještě že už nemám na ty návštěvy čas, protože dodržovat dress-code v tomhle počasí, když jsou chodníky zamrzlé jak zrcadlo, je krajně nepohodlné.
Zvláště pak pokud se jako já domluvíte s kamarádkou z Německa, že jí uděláte fotky fotbalového týmu pro německé noviny a trénink týmu je hned po prezentaci. Když jsem v téhle maškaře přišla do sportovní haly, kde byl trénink ženského univerzitního týmu, Heidi se začala strašně smát a zeptala se mě jestli jsem nezapomněla co jdu fotit. Nicméně fotky se povedly a redaktor novin byl prý příjemně překvapený, takže příště až půjdu fotit sport, beru si podpatky :-)
Škola doplnitelného vzdělání je unikátní školou, která je svého druhu v Rusku jenom jedna. Je to škola, kde se děti během základní docházky (12 tříd) učí řemesla. Vzdělání je bezplatné a ve Voroněži tuto školu navštěvuje okolo 5 tisíc žáků. V prvních letech si mohou vyzkoušet obor jaký chtějí a mohou mezi nimi volně přecházet a v posledních dvou letech se specializují na vybraný obor. Po tom co udělají závěrečnou práci obdrží diplom jako specialisté ve svém oboru. Obory jsou různé – od modelářství, řezbářství a keramiky, přes textilní design, krajkářství a malbu až po programování.
Učitelé v této škole jsou na svou práci patřičně hrdí, zvláště paní ředitelka, která je velkou fanynkou Putina a o Medvěděvovi mluví vždy s mateřskou láskou. Byla zvolena učitelem roku a je také členkou městského zastupitelstva, proto taky odsud tečou do školy peníze a vzdělání je bezplatné.
První setkání (o týden dřív) bylo dost rozpačité, protože bylo kolem -16ti a já jsem přišla nabalená jako sněhulák. Ve škole mě přivítala Světlana, která mladé dívky učí jak si udržet image (v tomto je taky její výuka unikátní – holky se učí dobrým mravům, jak se správně oblékat, konverzaci, cizím jazykům atd.. dost mi to připomíná vzdělávání dvorních dam někdy ke konci středověku). A protože Světlana učí to co učí, je samozřejmě velice stylová, stejně jako všechny její kolegyně, které dodržují dress-code, tzn. kostýmky, podpatky, make-up atd. atd. Zase jsem si jednou připadala jako strašidlo. Ale paní ředitelce se to líbilo, tak jsme se domluvily, že jim udělám prezentaci českého školství na setkání učitelů.
Setkání učitelů bylo o týden později, takže jsem našla i trochu času se na ně připravit a když jsme se pak měly se Světlanou setkat, málem mě nepoznala :-) ano, i já jsem dodržela jejich dress-code – tzn. podpatky, make-up a oblečení v ruském stylu. Paní ředitelka se na mě nemohla vynadívat a několikrát veřejně prohlásila před celým osazenstvem, jaká že to tu sedí krásná děvuška z Čechoslovakii :-)
Na setkání učitelů byli všichni učitelé z této školy, zástupci soukromých firem, které se školou spolupracují a čestní hosté z městského zastupitelstva (dumy). Prezentaci jsem zvládla, obdržela jsem ohromný potlesk a několik pozvání na návštěvy. Ještě že už nemám na ty návštěvy čas, protože dodržovat dress-code v tomhle počasí, když jsou chodníky zamrzlé jak zrcadlo, je krajně nepohodlné.
Zvláště pak pokud se jako já domluvíte s kamarádkou z Německa, že jí uděláte fotky fotbalového týmu pro německé noviny a trénink týmu je hned po prezentaci. Když jsem v téhle maškaře přišla do sportovní haly, kde byl trénink ženského univerzitního týmu, Heidi se začala strašně smát a zeptala se mě jestli jsem nezapomněla co jdu fotit. Nicméně fotky se povedly a redaktor novin byl prý příjemně překvapený, takže příště až půjdu fotit sport, beru si podpatky :-)
Německé a ruské současné umění (3.-6.12.)
Umělecká agentura (nebo jak to přeložit) Art-Kvadrat, se kterou jsem pracovala na jazzovém festivalu si usmyslela uspořádat otevřený seminář o neoficiálním ruském a německém umění, zrovna v nejchladnější den, který tady zatím byl.
Nikdy se mi tak moc nechtělo jako ve čtvrtek 3.12., když jsem vstala v 6 ráno a na teploměru za oknem bylo -22 a já jsem v 8 měla být na nádraží abych vyzvedla u vlaku dvě němky – Andreu a Julii. Jednu performerku a druhou uměnovědku. Jak jsem byla ráda, že jsem uvízla v zácpě v teplém autobuse :-)
Němkám jsem dělala průvodce a překladatele. První den měly workshop u organizace MPD (mládežnické hnutí za ochranu práv), na workshop přišla skupina asi 10ti němců, takže celá akce byla rusky a německy. Večer nás němci vzali do čajovny, kam jsme přišli všichni totálně utahaní ( ono se to nezdá, ale celý den běhat po městě a neustále přecházet z -22 do +20ti člověka docela vyčerpá). Na další dva dny byl na programu samotný seminář, který probíhal v místním domě mládeže. Jako další hosté přijeli Kyril a Kyril z Treťjakovské galerie z Moskvy. Kyril, který přijel první byl sympaťák a hodně toho věděl, takže si s holkama padli do noty a po večeři chtěli jít pít. To jim ovšem ředitel Art-Kvadratu zatrhnul, že prý Kyril má zítra vystupovat na semináři, tak žádné pití – když jsme se loučili, měl Kyril tak smutný obličej, že by se nad ním i tovaryš Stalin smiloval. Náš ředitel je kapitola sama pro sebe, když pracuje je na zabití, když nepracuje je fajn. Bohužel já se s ním vždycky potkávám při pracovních příležitostech.
Na ulici jsme náhodou potkaly moji kamarádku z Německa ještě s jednou francouzskou a mongolkou a společně jsme si šly koupit něco k pití a pak poseděly u Andrei a Julie v bytě. Na sobotu jsem dostala speciální úkol vymyslet pro němky program na dopoledne a ve 4 s nimi pak přijít do domu mládeže. Samozřejmě jako správné ženy, jsme se vydaly na centrální tržnici za nákupy a trochu jsme se zasekly u ochutnávání všech místních dobrot, které místní bábušky prodávají. A samozřejmě jsme pak přišly pozdě. Ještě štěstí, že mi ředitel nemohl vynadat. Půjčila jsem mu na seminář notebook :-)
Mezitím přijel druhý Kyril, který toho taky hodně věděl, ale nebyl tak sympatický.
Večer jsme setkaly s místními voroněžskými moderními umělci (opravdu ruské moderní umění potřebuje pozdvihnout, protože to co nám předvedli bylo na úrovni mateřské školky). Nechala jsem jim pak němky napospas a odjela domů. V neděli byl kulturní den, byli jsme na návštěvě u voroněžského malíře Kambalina. Když jsem němkám vysvětlovala, že když v Rusku budete malovat akvarely, domečky, krajinky a kláštery, budete uznávaným umělcem, nechtěly mi věřit. Pro jistotu si to ověřily u Kyrila, který jim to absolutně popřel. A když jsme pak přijely ke Kambalinovi, zůstaly stát jako solné sloupy – ano, Kambalin maluje krajinky, akvarely a kláštery – je to uznávaný voroněžský umělec...
Pak jsme jeli do kanceláře Art-Kvadratu, kde ředitel nachystal něco jako malou výstavu dalších „umělců“. Snad jediná schopná věc, co se mi tam líbila, byla soška voroněžského válečného slona, která byla udělaná z drátků, nýtků, šroubků a plíšků. Pak následovalo dvouhodinové mučení v muzeu umění a nakonec v galerii „moderního umění“ Chlam (v překladu – staré nepoužívané věci), která ve Voroněži funguje jako jediná svého druhu. Jediná pozitivní věc v galerii byla večeře a Andreina performance, když strhla ze zdi dřevěnou konstrukci jednoho z umělců a rozlámala ji na malé kousky. Tvrdila, že to byla reakce na to, že návštěvníci nerespektují umění, ale já si myslím, že to bylo proto, že se jí to nelíbilo :-)
Holky němky pak večer odjely, byly fajn. Bála jsem se ze začátku, že na jejich angličtinu nebudu stačit, ale bylo to v pohodě.
Nikdy se mi tak moc nechtělo jako ve čtvrtek 3.12., když jsem vstala v 6 ráno a na teploměru za oknem bylo -22 a já jsem v 8 měla být na nádraží abych vyzvedla u vlaku dvě němky – Andreu a Julii. Jednu performerku a druhou uměnovědku. Jak jsem byla ráda, že jsem uvízla v zácpě v teplém autobuse :-)
Němkám jsem dělala průvodce a překladatele. První den měly workshop u organizace MPD (mládežnické hnutí za ochranu práv), na workshop přišla skupina asi 10ti němců, takže celá akce byla rusky a německy. Večer nás němci vzali do čajovny, kam jsme přišli všichni totálně utahaní ( ono se to nezdá, ale celý den běhat po městě a neustále přecházet z -22 do +20ti člověka docela vyčerpá). Na další dva dny byl na programu samotný seminář, který probíhal v místním domě mládeže. Jako další hosté přijeli Kyril a Kyril z Treťjakovské galerie z Moskvy. Kyril, který přijel první byl sympaťák a hodně toho věděl, takže si s holkama padli do noty a po večeři chtěli jít pít. To jim ovšem ředitel Art-Kvadratu zatrhnul, že prý Kyril má zítra vystupovat na semináři, tak žádné pití – když jsme se loučili, měl Kyril tak smutný obličej, že by se nad ním i tovaryš Stalin smiloval. Náš ředitel je kapitola sama pro sebe, když pracuje je na zabití, když nepracuje je fajn. Bohužel já se s ním vždycky potkávám při pracovních příležitostech.
Na ulici jsme náhodou potkaly moji kamarádku z Německa ještě s jednou francouzskou a mongolkou a společně jsme si šly koupit něco k pití a pak poseděly u Andrei a Julie v bytě. Na sobotu jsem dostala speciální úkol vymyslet pro němky program na dopoledne a ve 4 s nimi pak přijít do domu mládeže. Samozřejmě jako správné ženy, jsme se vydaly na centrální tržnici za nákupy a trochu jsme se zasekly u ochutnávání všech místních dobrot, které místní bábušky prodávají. A samozřejmě jsme pak přišly pozdě. Ještě štěstí, že mi ředitel nemohl vynadat. Půjčila jsem mu na seminář notebook :-)
Mezitím přijel druhý Kyril, který toho taky hodně věděl, ale nebyl tak sympatický.
Večer jsme setkaly s místními voroněžskými moderními umělci (opravdu ruské moderní umění potřebuje pozdvihnout, protože to co nám předvedli bylo na úrovni mateřské školky). Nechala jsem jim pak němky napospas a odjela domů. V neděli byl kulturní den, byli jsme na návštěvě u voroněžského malíře Kambalina. Když jsem němkám vysvětlovala, že když v Rusku budete malovat akvarely, domečky, krajinky a kláštery, budete uznávaným umělcem, nechtěly mi věřit. Pro jistotu si to ověřily u Kyrila, který jim to absolutně popřel. A když jsme pak přijely ke Kambalinovi, zůstaly stát jako solné sloupy – ano, Kambalin maluje krajinky, akvarely a kláštery – je to uznávaný voroněžský umělec...
Pak jsme jeli do kanceláře Art-Kvadratu, kde ředitel nachystal něco jako malou výstavu dalších „umělců“. Snad jediná schopná věc, co se mi tam líbila, byla soška voroněžského válečného slona, která byla udělaná z drátků, nýtků, šroubků a plíšků. Pak následovalo dvouhodinové mučení v muzeu umění a nakonec v galerii „moderního umění“ Chlam (v překladu – staré nepoužívané věci), která ve Voroněži funguje jako jediná svého druhu. Jediná pozitivní věc v galerii byla večeře a Andreina performance, když strhla ze zdi dřevěnou konstrukci jednoho z umělců a rozlámala ji na malé kousky. Tvrdila, že to byla reakce na to, že návštěvníci nerespektují umění, ale já si myslím, že to bylo proto, že se jí to nelíbilo :-)
Holky němky pak večer odjely, byly fajn. Bála jsem se ze začátku, že na jejich angličtinu nebudu stačit, ale bylo to v pohodě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)