Jakože práce (27.6.)

Bez úplné znalosti cizího jazyka je to někdy těžké. Ukázalo se, že mým úkolem, kromě překladů, nebude úklid auta nýbrž úklid turistické trasy, což se mi jeví jako lepší varianta. Každé ráno (nebo večer, když ráno zaspím) se tedy vydávám na hezkou procházku kolem skal a skalního chrámu podívat se, jestli tam nějaký zlobivý turista neodhodil nějaký bordel. Cesta zabere cca 2hodiny a je to do příšerného kopce. No aspoň mám pohyb :-) Jedna věc se mi tu ale opravdu líbí – kopce v okolí nádherně voní. Když jdete přes louku, je silně cítit mateřídouška a ještě další bylinky...
Dalším důležitým úkolem je večerní zálivka trávníků, v tom jsem fakt profík :-)
V pátek přijela do muzea paní ředitelka. Docela rázná ženská, ale sympatická, kolem 45ti. Narozdíl od koordinátora můj životopis četla velmi pozorně a dopodrobna se na všechno vyptala. Od července tu prý bude docela rušno, přijedou archeologové nevím odkud a taky budu mít nového souseda – profesora antropologie, tak se třeba ještě i něco přiučím. Dále prý můžu mít nějaké workshopy s keramikou. Mají tu kopací hrnčířský kruh, ale HODNĚ předpotopní (řekla bych určitě předminulé století), tak jsem zvědavá jak to na něm půjde. Potom budu dělat fotodokumentaci poškození místních skal a skalního chrámu od turistického ruchu do nějakého muzejního projektu.
Na to, že tady fakticky NIC není, tu čas letí hrozně rychle a na to, že v podstatě NIC nedělám, někdy zjišťuju, že nemám ani čas si uklidit.
Nejlepší jsou zatím hodiny ruštiny, které většinou trávíme s Nelyou koupáním u řeky a v mezičasech se při opalování prokousáváme muzejními texty a jakousi prapodivnou ruskou učebnicí. Počasí je tu momentálně docela problematické, protože kolem 9té hodiny ranní se teploty začínají šplhat přes 30°C ve stínu a přes den se prakticky nedá venku nic dělat - kromě toho opalování samozřejmě (ale to taky jen chvilku).
O víkendu tu měla být nějaká akce, tak přijeli dobrovolníci a studenti z Voroněže. Nevím jestli to bylo tou vodkou (tentokrát výborná) nebo něčím jiným, ale žádná akce tu nakonec nebyla. Ostatně tato neustálá informační dezorientace je jedna z věcí, na které jsem si ještě nezvykla. Nechápu jak to tady může fungovat, když nikdo nic neřekne dopředu, v podstatě není šance se na cokoliv připravit.
Malým příkladem za všechno může být moje epizoda s typickými národními cukrovinkami, které jsme měli přivézt sebou. No maminka mě nabalila jako bych jela do lágru a Katka, která jela se mnou, ještě něco přihodila, takže jich bylo DOST. Ovšem nikdo už neřekl kdy a kam je přinést, a jelikož školení (o tom, že je to TO školení jsem se dozvěděla až na školení) bylo až týden po mém příjezdu, tak je přece nebudu nosit pořád sebou, že? No prostě a jednoduše jsme piškoty a ruměnky a hořické trubičky zakusovali až tuto sobotu večer k vodce...

Kulinářské zážitky
Včera jsem dostala vynadáno, že nejím, protože nepoužívám kuchyni. Faktem je, že kuchyni nepoužívám, protože si musím nejdřív sehnat hrnec. Ten co jsem dostala od Milany (koordinátorka z Voroněže) vypadal přesně jako ten, ve kterém moje babička dává vodu slepicím. Tak jsem požádala Nelyu jestli by mi mohla nějaký půjčit a to co mi přinesla by asi babička nedala ani těm slepicím. Domovníka jsem se pak už radši neptala, protože si nedokážu představit, čeho bych se mohla dočkat. Jestli chcete někdo začít podnikat, doporučuji začít dovážet do Ruska nádobí. Je ho tu absolutní nedostatek a to jak hrnců tak hrnků a skleniček a vůbec všeho co se používá v kuchyni. Někdy mi přijde až škoda, že ty výborné jídla se tu servírují jako v chudobinci.
Co tady opravdu zbožňuju jsou trhy a hlavně dostupnost čerstvých mléčných výrobků – doma to moc nejím, ale tady je taková čerstvá smetánka nebo tvaroh přímo od bábušky k nezaplacení. A máslo! A čerstvé kozí mléko! A vůbec - nemá to nic společného s tím co se prodává v supermarketech... A koření! A oříšky! A zmrzlina! Ta je nejlepší z Voroněže – přímo se tam vyrábí. Pokud jsem si stačila všimnout, téměř se tu nevyskytují zmrzliny ovocné, ale jen čokoládové, oříškové, vanilkové a jim podobné...
Jo a taky „pelmeně“ – těstovinové závitky, o něco větší než italské tortellini, plněné ...ehm – no píšou, že masem, ale asi lepší nevědět. Prodávají se mražené a příprava trvá cca 6-7min a není to tak hrozné. Pak dělají ještě něco podobného – „bliny“ se to myslím jmenuje – vypadá to jako malý stočený lívanec a asi je v tom taky maso – vyzkouším příště...
Velkou část jídla ale v tomto období tvoří zelenina, hlavně okurky a rajčata a pak něco, s čím jsme měli obrovský problém zjistit jak se to vlastně jmenuje. S Katyou máme pracovní název „green stuff“, rusky je to „kabačok“, vypadá to jako lilek, jenom je to světle-zelené. Takže česky asi tykev nebo něco na ten způsob. Až po týdnu nám jeden rusko-americký novinář poradil, že anglicky by to mohl být „squash“. No ať je to co je to, je to docela dobré a v kuchyni vcelku použitelná věc.
Jednou z typických věcí jsou tu sušené ryby. Prý to zakusují k pivu. Ryba se vykuchá, obalí v soli, zabalí do něčeho aby na to nesedaly mouchy a 14 dní se suší na sluníčku. Popravdě zkoušela jsem nějaké balené a byl to hnus, ale třeba natrefím časem na něco lepšího. A taky tu jí raky. Moje hostitelka Katya mi vyprávěla úžasnou historku o tom, jak jako studenti vařili raky. Někdo jim je přinesl živé!, že je mají připravit a jelikož věděli pouze to, že by se měli vařit, dali je do vody. Bohužel pro raky - do studené.... chudáci...

Divnogorje (23.6.)

Vlak jel z Voroněže v úterý v 5:50 (to znamená, že jsem vstávala po cca 3,5h spánku v nekřesťanských 04:00) a tentokrát to byl normální vlak (sedačkový), kterému tady říkají „električka“. Jel se mnou Kosťa (z voroněžské organizace) a Nelya (moje mentorka). Přesedali jsme v Liski, což je malé město (85 tis. obyvatel) asi 1,5h jízdy na jih od Voroněže a docela mě udivilo, že tu staví i normální dálkové vlaky do Moskvy a do Anapy (to je někde na pobřeží).
Příjemným zpestřením na cestě byla cikánská dvojka ve vlaku – chlap hrál na kytaru a pani zpívala a to velmi dobře. Za 10 rublů (od každého) nám zahráli písničku a šli do dalšího vagonu. Docela dobrý způsob jak si vydělat na cestu.
V 10 nás na zastávce v Divnogorje vyzvedl můj nový koordinátor, jehož jméno si pořád nemůžu zapamatovat (ale mladý a vcelku sympatický, řekla bych tak 28-30let) a taky správce ubytovny (gastinice) Nikolaj Sťepanovič.
Divnogorje je malá vesnička ležící asi kilometr od soutoku řeky Don a malé říčky Tichá Sosna. Tichá Sosna je ta nejčistší řeka, co jsem kdy viděla. Voda je čistá a průzračná, na každém místě je vidět až na dno, okolo rákosí a je plná ryb – jako z pohádky. Vesnička leží pod křídovými kopci, má cca 300 obyvatel, ale řekla bych, že většinu obce tvoří muzeum.
A bohužel kluci z Voroněže měli pravdu, opravdu tu nikdo nemluví anglicky. Tedy až na mého koordinátora, ale ten mluví velice mizerně a jen když se mu nepodaří vysvětlit mi danou věc v ruštině.

Architektonicko-archeologické muzeum-přírodní rezervace Divnogorje
Moje nynější pracoviště.
Hlavní atrakcí muzea je skalní chrám Sicilské ikony matky boží postavený/vytesaný do křídové skály. Skutečně zajímavá věc. Soňa (pracuje v muzeu) mě vzala podívat se dovnitř a přesto, že venku bylo kolem 35°C ve stínu, uvnitř chrámu bylo maximálně 10°C. Důležitá je zde ta Ikona, která pochází údajně ze Sicílie a prý chrání Divnogorje před nemocemi, epidemiemi a přírodními katastrofami. A samozřejmě je taky nějakým způsobem kouzelná, prý se sama pohnula nebo otočila nebo tak něco (až se prokoušu muzejními materiály napíšu to přesněji). Část muzejních zajímavostí tvoří usedlost pod kopcem (dům, dvůr a stodola), jako ukázka tradiční architektury, Majacké hradiště (vykopávky podobné těm v Mikulčicích), „Istočnik“ (koupel se svatou vodou) a na kopci pak archeologický park, kde jsou rekonstruované různé formy obydlí (zemljanky, polozemnice a něco jako jurta). Další zajímavostí jsou Malé a Velké Divy. Tedy vlastně už jen Velké, protože ty Malé zničili při stavbě železnice, která vede přímo pod chrámem. Jedná se o skalní útvary a pokud jsem to dobře pochopila, neustále se přou o to, jestli jsou přírodního původu nebo jsou to lidské výtvory. Ovšem takový spor mi v dnešní době technických a vědeckých možností přijde jako absolutní blbost, ale co naplat? Jsem v Rusku. A jak říká Katya – v Rusku je možné všechno.

Jak se žije...
V první řadě – NENÍ TU INTERNET!!! :-( (a občas ani signál na mobilu)
Na kopci nad vesničkou je ubytovna pro turisty a v části bydlí sezónně i personál muzea a teď i já. Do vesničky je to cca 400m, do muzea 10min a do magazínu (obchod) taky tak. Pokojík je vcelku malý a po tom co jsem ho komplet přestěhovala začíná vypadat útulně. Na balkon se dostanu z vedlejší místnosti a z okna mám z jedné strany výhled na skály, z druhé na nádherné údolí a je vidět i řeka Don. Samozřejmostí bylo nejdřív celý pokoj vydrhnout (i když nebyl tak špinavý jak jsem čekala). A kdo mi zjistí jak se řekne kýbl anglicky (nebo rusky) má u mě ruskou čokoládu :-) Věřte mi – mám tři slovníky a ani v jednom kýbl není. Snažila jsem se správci Nikolaji Sťepanovičovi vysvětlit rukama nohama co potřebuju a po tom co mi přinesl odpadkový koš, jsem ho začínala podezřívat, že si ze mě utahuje nebo že neví co to je. Koupelna hned vedle je asi nově zrekonstruovaná, protože jsem byla dost překvapená, že tu nikde není taková ta klasická zažraná špína. Aby to ale nebylo tak jednoduché, občas teče z kohoutku rezavá voda. Jediný opravdový problém ale je, že zatím nemám filtr na vodu, který je tu v každé domácnosti nezbytný, neboť jak už jsem psala voda z kohoutku není pitná.

Místní
Začínám si myslet, že problémy s vodou můžou za to, že Rusové tak chlastají. Hned první den mě vzal můj koordinátor na obchůzku po vsi a k řece a po cestě se mi dostalo vysvětlení co se hodí a co ne. Například že voda, kterou si koupím v obchodě vůbec nemusí být tak pitná jak je na ní psáno. A jak tak pozoruju místní, celý den popíjí buď kvas nebo pivo... No nechlastejte pak!?!
Hned po tom následoval zákaz cokoli si začínat s místními muži, protože místní ženy by mohly být pak velmi agresivní. Prý tu kdysi měli nějakou mladou holku na praxi a byly z toho prý velké trable. Takže z toho vdávání se v Rusku zase nic nebude :-)
A jednou z nejdůležitějších věcí nejen tady, ale v celém Rusku, je dívat se pod nohy! Ve městě je to proto, že díry v chodníku a na silnici někdy mohou být i několik metrů hluboké. Jen tak mimochodem mi jedna ruska říkala, že vláda vydala jakési prohlášení, jako ospravedlnění za špatný stav silnic a chodníků, ve kterém tvrdí, že díry a poškození komunikací způsobují červi!
Tady je důležité dívat se pod nohy, protože tu na okolních lukách (tedy ony jsou to vlastně spíš stepi) žijí jedovaté zmije. A fakt tu jsou a nejspíš je jich tu hodně, protože všichni místní chodí radši po cestě a když už jdou trávou, tak jsou hodně opatrní. Já jsem zatím potkala jednu živou (ta byla v trávě) a jednu jsem potkala mrtvou (krásně slisovanou od auta, tak aspoň vím jak vypadá).
Další rozhovory se týkaly práce, koordinátor zjevně nečetl můj životopis, takže mi zadal, že následující den mám prý uklidit muzejní minibus pro turisty. Naštěstí následující den bylo (podle něj) špatné počasí (pro mě ideální na výlet po okolí: 24°C, pod mrakem a bez deště), takže jsem měla jen zalít trávníky a zbytek dne měla mít volno. Ještě že v muzeu něco slavili, tak mě přizvali a tak jsem se mezi řečí zmínila, že jsem taky pracovala v muzeu. No a hned všechno nabralo nový směr – mám tři týdny na to, abych se naučila texty v ruštině a budu pak pracovat jako průvodce a jako bonus mám stvořit pro muzeum texty v angličtině... (což je velmi vtipné, protože rusky zatím neumím a moje angličtina je vcelku mizerná :-D) Ve 2 pak přišla moje mentorka Nelya, která mě zároveň učí ruštinu. Ruštinu mám každý den 2 hodiny a přiznám se, občas nevím co ta holka po mě chce. Nelya vystudovala žurnalistiku a po tom co se vypracovala na šéfredaktorku nějakého časopisu dala výpověď a odjela do Indie. Jinak pochází z Abcházie a nabídla mi, že v září tam můžu jet s ní, což jsem samozřejmě neodmítla.
Po výuce jsme se šly projít po okolí a prolezly vlastně celý kopec, na který mám výhled z okna. Po cestě jsme slyšely z lesa na kopci hudbu, takže jsme to šly prozkoumat. V lese (nikoli na louce, ale přímo v lese) byl dětský tábor národních tradic, takže děcka tu pobíhaly v národních kostýmech a učily se národní písně...

Další zážitky z města (z 21.6.)

Po týdnu tady jsem začala trochu vstřebávat místní kulturu a po týdnu, co jsem se trochu usadila, mě čekal další přesun.
Především jsem absolvovala popříjezdové školení, které probíhalo v sobotu a v neděli. Většinou se jednalo o orientaci ve městě (pro mě už hračka), kulturním šoku (ten u mě asi přijde příští týden) a nějaké docela stupidní úkoly pro děti školního věku (ale pro skupinu nově příchozích amerických studentů někdy až moc – nemám proti nim nic, ale tihle jsou fakt trochu na hlavu).
Během školení jsem se seznámila se skupinou lidí, kteří byli buď cizinci nebo rusové, kteří dlouhodobě pobývali v cizině. Nejčastěji asi jezdí do Spojených států, jen mi přišlo trochu divné, že většina z nich má docela strach mluvit na ulici anglicky. A když už musí, tak to dělají tak aby je nikdo jiný neslyšel.
Co se týká místních zvyklostí, byla jsem například poučena, že ptát se na věk je krajně neslušné. Nebo že je normální, že ruce si tu mezi sebou podávají jen muži.
Dále mám několik nových poznatků o dopravě. Tentokrát z pozice pasažéra v autě. Po této zkušenosti si myslím, že nikdo na západ od Ruska (možná kromě Ukrajinců) si nedokáže v plném slova smyslu uvědomit, co to znamená používat auto. Měla jsem tu čest svézt se z rodilým Voroněžanem. Saša (Katyin kamarád) nás pozval osprchovat se k němu domů a po týdnu bez teplé vody jsme byly s Katyou (u té jsem ve Voroněži bydlela) rády – i když já jsem později při pohledu na koupelnu začala litovat – pro ty kdo ví – jako u našeho strýca Janka, pro ty kdo neví – jako u našich cikánů po 30ti letech.
Zpět k autům: rusové své vozy využívají opravdu naplno. Auto má přece plynový pedál, což znamená, že jej používají - bohužel pro mě – až na podlahu a to pokaždé, když je to možné. Stejně zacházejí i s brzdou. A od čeho je v autě volant? No přece aby se s ním točilo. Každopádně teď už vím, že i se starou Ladou (rok odhaduju mezi 1985 a 1990) se dá „driftovat“. Mimochodem auta smrdí asi jako kdyby jste stáli po kolena v benzínu.

O Alkoholu a jiných zvěrstvech
Je příjemné strávit večer u špendlíkovice (a martini a brandy a nakonec i absintu) a jen tak klábosit například o tom, proč si někteří muži holí nohy, aby jste nakonec zjistili, že už je zase světlo (a tentokrát jsem si nezapomněla posunout hodiny) a že určitě nebudete mít šanci se následující 2 dny pořádně vyspat. A když už se rozhodnete ve 4 ráno jít spát, jako na potvoru se někdo pokouší na ulici ukrást auto – zřejmě to bere jedno po druhém, protože ty alarmy houkají už půl hodiny...
Typický nápoj na východ od naší civilizované zemičky je Kvas – lehký alkoholický nápoj, který bych chuťově přirovnala k mixu kofoly nebo koly, piva a ještě něčeho. Dělá se to z chleba a kvasnic, má to tmavou barvu a až na to, že to divně smrdí je to vcelku poživatelné.
Ta nejtypičtější věc pro Rusko je ovšem vodka – zatím se mi podařilo ochutnat jen jednu a nevím nevím – vypadalo to jako okena, smrdělo to jako okena a taky to chutnalo jako okena. Jinak všeobecně rusové pijí HODNĚ! Jen co mi říkala moje hostitelka znělo neuvěřitelně... a po tom, co jsme nečekaně večer potkaly souseda ve výtahu (byl namol a nikdy jsem neviděla tak vyřízeného člověka), jí úplně věřím. A mají velmi působivé televizní reklamy proti alkoholismu – něco jako scény z filmu Noční hlídka (mimochodem se tam píše o 700 tisících mrtvých ročně). S ruskou pálenkou jsem se zatím nesetkala, ale byla jsem před ní varována polským kolegou.
A jak už jsem psala rusové hodně kouří. Není výjimkou, že si řidič autobusu na semaforech zapálí cigáro... Ruské cigarety jsou silné a chutnají jako seno a čaj dohromady... ještě že tu prodávají tabák DRUM (nejlevnější, který se tu dá najít), jehož etiketa se trochu podobá Startkám a chuťově je zaměnitelný s Javanasem :-) jen je problém sehnat filtry...

fotkýýýý

tak jsem se konecne dostala zase k netu a zde je par obrazku z cesty a z voroneze

http://o.rajce.idnes.cz/Rusko_2010_part_1/

Prvni dny

Voroněž je na první pohled docela dost rozbité a špinavé město, ale čím víc se tady člověk začne rozhlížet, zjistí, že to není tak strašné. Je tu hodně opravených a velmi sympatických parčíků s fontánami a sochami. A když se vydáte správným směrem, dostanete se do hezčích částí města. To, že bydlíme v té horší části na docela velkém sídlišti jsme bohužel zjistily až po dvou dnech.
Hned první den přišla na návštěvu Natalya, u které jsme původně měly bydlet – velmi sympatická paní, učitelka angličtiny, která se o nás starala jako o vlastní. Večer jsme byly pozvané na party k nějaké kamarádce mojí koordinátorky. Bohužel kamarádka mluvila pouze rusky a španělsky a zbytek osazenstva tvořili studenti ze španělsky mluvících zemí. Musím přiznat, že můj kurz španělštiny vzal za své. Za celý večer jsem použila pouze jednu španělskou větu (No tengo marijuana – nemám marihuanu). Z večírku jsme se vracely taxíkem, který tu vyjde jen o velmi málo levněji než u nás a po cestě jsme si dostatečně užily děr a výmolů na zrušených tramvajových kolejích, které místy zalili betonem a jinde jim asi nevyšel. (tramvaje tu zrušili prý docela nedávno, cca před 10ti lety, ale přesnou dobu nám nikdo nedokázal říct). Během večírku se mi podařilo vytáhnout z mojí koordinátorky víc info o mém pobytu, ale asi to s ní bude těžké, je docela zvláštní člověk – neustále vypadá dezorientovaně a taky často zapomíná. Každopádně v muzeu v Divnogorje budu sama a skoro nikdo tam neumí anglicky :-D ale jen 3 měsíce, pak se vrátím do Voroněže. A ředitel muzea prý byl v Mikulčicích na výletě.
Moje hostitelka Katya, u které bydlím, je velice příjemná a hrozně jí chutná špendlíkovice, kterou rusky nazývá „samagon“. Trpí chronickou nespavostí, takže většinou vysedáváme do noci a klábosíme a moje angličtina se prudce zlepšuje :-) Nejhorší na tom je pak vstávání na hodiny ruštiny (mám opravdu rychlokurz – učebnice za 1 týden), ale naštěstí mám chápavou učitelku (Taťjana Ivanovna je docela nacionalistka, proto když se mě ptala na hokej, zapřela jsem všechno co šlo a ona se hrozně divila, že nevím, že jsme porazili Rusko:-).
Po hodinách ruštiny následuje většinou volno, které nelze strávit jinak, než průzkumem města nebo seznamováním se s ostatními dobrovolníky a jejich známými a známými jejich známých... Musím říct, že Rusové jsou dost komunikativní a pohostinní. A taky zvědaví - každý chce vědět co tu dělám a jak dlouho tu budu. Po tom, co jim odpovím, že půl roku, na mě většinou vyjeveně hledí a pronesou něco v tom smyslu, že je to hodně dlouho (přitom ostatní dobrovolníci jsou tu daleko dýl).
Bydlení ve Voroněži je docela fajn, ale občas má svoje mouchy. Překvapení pro nás byly záležitosti ohledně vody. Nejen že na sídlišti z kohoutku neteče pitná voda (tu musíme kupovat), ale po 23hodině navíc vypínají vodu úplně a aby toho nebylo málo, v úterý vypnuli na 2 týdny teplou vodu kvůli nějakým údržbám (dělají to prý každý rok, ale zrovna teď se docela ochladilo). Zajímavou záležitostí ve městě je místní doprava – jezdí tu maršrutky (minibusy nebo spíš dodávky pro cca 10 lidí, za 8rublů a nerychlejší možnost), autobusy (menší a větší, za 7 rublů, v dopravní špičce trvá cesta docela dlouho) a trolejbusy (ty dokonce řídí i ženy, za 8 rublů a taky vcelku rychlé). Rozdíl v ceně je pak když cestujete z města ven a zase zpátky, za cestu ven zaplatíte standardních 7 nebo 8 rublů, ale když chcete jet zpět do centra, lístek může vyjít až na 17 rublů (1rubl = 0,65kč nebo tak nějak). Jak jinak Rusové jezdí jako prasata, nedávají přednost, nikoho před sebe nepustí a semafory tu mají pouze informační charakter.
Stejně jako na silnici se chovají i ve frontách, kdy prý občas dojde i na potyčky a pokud člověk nemá ostré lokty, může třeba ve frontě na lístek kde je 7 lidí čekat i hodinu a půl (jako já v Brjansku). Lístek na vnitrostátní vlak lze zakoupit pouze s pasem a to prý kvůli tomu, aby zamezili obchodování s lístky na černo. Ale teď to prý berou spíš jako ochranu před teroristy. Co se týká politiky, zatím moc nevím. Na ulici jsou k vidění trička s nápisy „I´m from Dagestan!“ a je to prý oblíbená turistická oblast... tak nevím, jestli si ze mě nedělají blázny, ale říkalo to víc lidí nezávisle na sobě.
A nesmím zapomenout na jídlo – vynikající záležitost!! Hodně zeleniny, často olivová majonéza, jen skoro do všeho dávají kopr, ale chutná to výborně. A taky jí hodně sladké. Pořád se cpou nějakým sladkým pečivem, sušenkama a zmrzlinou a mnozí nedokáží pochopit, že sladké moc nemusím. A když jsme si namíchaly juice s vodou dívali se na nás jako na vrahy. A taky hodně kouří, vždy a všude a pořád...

odjeeezd!

Když do Ruska, tak jedině vlakem!

Cestování vlakem mám docela ráda, ale až teď mi opravdu učarovalo. Sice to nebyl ten nejlevnější způsob jak se dostat z Hodonína do Voroněže, ale na oproti nejlevnější variantě jsme zaplatili jen pár set korun navíc. Jedinou opravdu nepříjemnou věcí na cestě bylo někdy až nesnesitelné vedro.

Předpokládaly jsme, že ujedeme za 3 dny 2000 km, ale okolnosti nás donutily vzít to trošku oklikou, takže jsme si zajely a taky jely cca o 16 hodin víc.

9.6.2010 9:23 Hodonín – IC 104 Sobieski do Varšavy (předpokládaný příjezd 15:30)

Na přestup ve Varšavě jsme si nechaly 50min, což se ukázalo jako jednoznačně nedostatečné. Při odjezdu z Hodonína měl vlak zpoždění jen 5 min, ovšem po cestě nabral dalších 60min, takže nám nezbylo než jít za vlakovou posádkou a vysvětlit jim, že další spoj rozhodně nehodláme zmeškat. Naštěstí na nás vlak ve Varšavě počkal (a kvůli nám měl taky zpoždění)

9.6.2010 16:35 Varšava – noční rychlík D68 do Kyjeva

Jen co jsme nastoupily vlak se rozjel... Dlouhý modrý noční rychlík, pravda docela sešlý stářím, uvnitř dřevěný, tmavě červené koberce a polstry, koženou záclonu... V kupé pro tři jsme byly samy, tři lůžka nad sebou (z prostředního parádní výhled přímo z okýnka), umyvadlo s tekoucí vodou, poličky, skříňka se zrcadlem, 2 láhve pitné vody, mýdlo, voňavoučké (to myslím smrtelně vážně!) ručníky, čisté povlečení a dva croissanty ke snídani. Pro mě romantika! No samozřejmě to mělo svoje nevýhody – druhé kupé v prvním vagonu – tzn. docela hluk z lokomotivy a hlavně v těch krásných polstrech dost prachu (alergikům rozhodně nedoporučuji).

Vrtalo nám hlavou proč vlak stojí na hranicích víc jak 2,5hodiny. Vysvětlení se nám dostalo záhy... před ukrajinskými hranicemi nám nejdřív vyměnili lokomotivu, ta odtáhla soupravu do cca 3km vzdáleného Jagodinu na ukrajinské straně, kde vběhli do vlaku celníci, sebrali nám pasy a vlak pozpátku odjel na polskou stranu. Pak celou soupravu odtlačili do obrovské haly a na vlastní oči jsme se mohly podívat, jak to vypadá, když se vyměňuje podvozek u vlaku. Vlak najel mezi dvě řady zvedáků, odmontovali původní podvozek, celý vlak zvedli do vzduchu, původní podvozek z pod něj vytáhli, zatlačili tam nový, namontovali a jelo se...

Pak nás ještě trochu zaskočilo, že vlak přijel do Kyjeva o hodinu dřív.

10.6. Kyjev

Na nádraží se nám začaly naše plány na bezproblémovou cestu hroutit jako domeček z karet. Musím podotknout, že mezinárodní pokladny v Kyjevě jsou absolutně k ničemu, protože nejen, že tam nikdo nemluví jinak než ukrajinsky, ale paní jsou neochotné a protivné... Pro jistotu jsme si nechaly na informacích zkontrolovat, že vlak, který nám našel jízdní řád Deutsche Bahn opravdu jede... Jaké bylo naše překvapení, když jsme s lístkem z informací přišly na pokladnu a paní nám suše sdělila, že takový vlak neexistuje! A navíc byl čtvrtek a přímý vlak do Voroněže jel až v sobotu. Sice jel nějaký vlak do Charkova, ale neměl spoj dál, takže jsme se spolehly na informace z DB a koupily lístek do Brjansk-Orlovskij, což už je v Rusku a doufaly jsme, že odtud už snad nebude problém sehnat další spoj. Vlak jel až v půl 9té večer, takže jsme strávily docela příjemný den v Kyjevě s vynikajícím obědem (co jiného než boršč?)

Opět jsme pak nastoupily do nočního rychlíku, tentokrát ještě o něco staršího a pro změnu do plackarty – což znamená, že je to nejlevnější a nejobyčejnější varianta cestování nočním vlakem. V jednom vagonu je 54 lehátek, rozdělených v sekcích po 6ti, v samovaru je neustále k dispozici horká voda a kvalita vlaku ještě ušla. Samozřejmě tyto podmínky přímo vybízí k navazování kontaktů a tak nám česko-polsko-anglicko-ukrajinská konverzace s ukrajinským spolucestujícím vydržela skoro celou noc. Kolem půlnoci nás solidně vyděsilo, když nám před hranicemi průvodčí předložila k vyplnění běloruskou migrační kartu (samozřejmě, že jsme neměly ani běloruské víza a ani tušení o tom, že vlak jede přes Bělorusko). Naštěstí se pak ukázalo, že mají státy mezi sebou nějakou družbu, takže se vše nějak vysvětlilo a my jsme se projely po Bělorusku bez víza.

11.6. 05:00 Brjansk-Orlovskij

V 5 ráno jsme vystoupily v Brjansku abychom zjistily, že nejbližší vlak dál jede až 16:35. Bohužel nás čekal docela nudný den na nádraží, protože okolo nádraží to vypadalo jako na divokém východě – hrozný bordel a spousta zevlů, samozřejmě jsme se nevyhnuly žebrajícím cikánkám, kterým jsme ovšem nic nedaly a ač jsme jim nerozuměly ani slovo, jsme určitě prokleté aspoň na dvě generace dopředu.

Opět jsme si koupily lístky do plackarty, úroveň vlaku zase o stupeň klesla, nejhorší byly péřové polštáře, které jsme se neprozřetelně pokusily dát na horní polici a pak to v našem oddíle vypadalo jako v kurníku.

12.6. 04:15 Voroněž

Ráno nás na nádraží vyzvedla moje ruská koordinátorka Milana a echt ruským taxíkem (starý žigul, který příšerně smrděl, ale zato řidič by z fleku mohl jet Formuli 1) nás vzala do bytu její kamarádky Katyi, kde nás potkal nejlepší zážitek za celou cestu a tím byla po třech dnech ve vlaku SPRCHA!

Když to vezmu kolem a kolem, cesta byla výborným zážitkem i přes drobné nedostatky a incidenty, třeba že celou cestu bylo ve vlacích jako v sauně (doporučuji jet touto cestou až někdy na podzim nebo z jara), v Kyjevě na nádraží mi ruplo ucho od kufru (kvalita za rozumnou cenu) nebo že jsem po příjezdu do Voroněže zjistila, že mi do kufru vytekl bezový sirup... Klidně bych jela znova :-)

Do Ruska!

Do Ruska
co víme kam nás osud zavane
do Ruska
to se mi doufám nikdy nestane
do Ruska
to bych si ze všeho nejvíc nepřál

Přesně tak to zpívají Buty... a ačkoliv jsem píseň nikdy neslyšela v jejich podání, začíná se mi stávat důvěrnou známou, neboť mi ji mnoho lidí zanotovalo ihned potom, co jsem jim prozradila kam se tentokrát chystám. Ale s textem absolutně nesouhasím, protože tam jedu dobrovolně a protože se tam těším :-) Slovo dobrovolně má v tomto případě význam větší než se zdá - jedu totiž pracovat jako dobrovolník v rámci programu Evropské dobrovolné služby. Náplní práce by měl být projekt na ochranu životního prostředí v muzeu v Divnogorje (cca 4h cesty od Voroněže). Co konkrétně budu dělat v podstatě nevím, protože informace, které přicházejí od koordinátorky z Ruska jsou povětšinou docela kusé...
Aby to nebyla jen tak obyčejná a jednoduchá cesta, rozhodly jsme se, že pojedeme vlakem... čeká nás 2000km, 3 dny cesty a doufáme, že jen 3 přestupy...

Pro začátek

Jelikož mě čeká první delší cesta za hranice naší vlasti, nezbylo než si najít místo, kde o sobě zanechávat zprávy. Bude to tady, bude to nepravidelně a doufám, že to bude aspoň trochu zajímavé.

Na začátek se pokusím trochu nastínit, jak takové cesty vypadají. Cílem bývají různé destinace a rozhodnutí navštívit ono místo se většinou nezakládá na nějakém zvlášť racionálním důvodu. Poslední dobou se na cesty vydáváme spolu s Katkou (čímž jí musím poděkovat, protože je skvělá spolucestující). Katka má taky blog, kde velmi trefně popisuje naše společné cesty:

Cesta na Zakarpatskou Ukrajinu - červenec 2009
Cesta na karneval do Benátek - únor 2010

a fotky z cest (i jiných akcí) najdete většinou tady.