Posledních 14 dní bylo ve znamení příprav a příjezdu nových dobrovolníků. Přijeli na stejný projekt jako já před rokem (bože to to letí – už to bude rok)...
Pro nové dobrovolníky jsem připravila za pomoci mojí šéfové a spousty dalších lidí týdenní popříjezdové školení, které jim mělo pomoci zmírnit kulturní šok a už na začátku k nim dostat nezbytné informace. Ale s tím kulturním šokem nevím nevím... První tři dny školení byly ve znamení seminářů, seznamování a postupného objevování. Zdá se mi, že chudáci dobrovolníci mají ten příjezd takový peprnější. Hned druhý den odpoledne havaroval náš autobus, kterým jsme jeli – srazil se s autem (naštěstí se nikomu nic nestalo). Čtvrtý den byla velikonoční neděle a my jsme si udělali výlet po městě – takovou víceméně turistickou vycházku i s výkladem o historii jednotlivých budov a míst. Začali jsme na vlakovém nádraží a postupně dobrovolníkům a několika našim kamarádům, kteří se neustále připojovali a odpojovali, ukázali centrum města a pak je vzali na okružní jízdu po městě přes Severní most na Levý břeh a pak dál na jih. Tam jsme v parku Авиястройтелей (Aviastrojitělei – přeložte si to jak chcete) naši exkurzi ukončili veselou historkou o tom, jak tam skupina aktivistů nainstalovala ptačí budky a hned druhý den město plašiče ptáků.
Rozešli jsme se s tím, že kdo chce, ten může jet domů a kdo chce může pokračovat, protože menší skupina hodlá podniknout expedici do nejnebezpečnější části města – Voroněžského Bronxu – na Mašmet.
Mašmet je čtvrť opředená pavučinou krvavých historek o gopnicích, alkoholicích, narkomanech a obyčejní lidi sem, pokud to není nevyhnutelné, zásadně nejezdí. Nakonec jsme vytvořili sedmi-člennou mezinárodní skupinu (maďarka, dva estonci, francouzka, češka a dva rusové) a vydali se na cestu. Už cestou tam to bylo veselé, protože silnice je tam tak rozbitá, že se nám málem převrátil autobus. Po příjezdu na konečnou zastávku, která je přímo v centru čtvrti, jsme se vydali na průzkum místního trhu. U jednoho stánku jsem chtěla koupit hrušky. Vzala jsem tři kousky do ruky a podala je prodavačce. Z ničeho nic se vedle mě objevila ženská a začala na mě křičet, co si to dovoluju, předbíhat se, že tam stojí už 10 minut a navíc když je sváteční den. A prý jsem zlá děvuška a má pro mě nedobré přání. Ženská mi nadávala tak od srdce a s takovou chutí, že jsem se okamžitě začala strašně smát, protože vypadala jako malý vzteklý čertík. Paní se to ovšem moc nelíbilo a pokračovala: „Já stejně vím, že jsi z Kavkazu. Vy Kavkazani jste hrozní, nevychovaní....“ Načež jsem, už se slzami v očích od smíchu, paní hodně nahlas odpověděla: „To není pravda. Já nejsem z Kavkazu!“ Paní zkoušela ještě něco přidat, když v ten moment se do hádky vložila rozložitá prodavačka s temně zlatou barvou kůže, která se už taky začínala řehtat: „Já jsem z Kavkazu, máte s tím nějaký problém?!“ V ten moment se kolem ozval ohromný výbuch smíchu všech okolo stojících a pozorujích lidí. Paní kterou jsem údajně předběhla se nakonec taky začala smát, prodavačka mě obsloužila jako první (my z Kavkazu přece musíme držet při sobě, ne? ;-) ) a my jsme mohli (ne)rušeně pokračovat v naší expedici. Při hlasitém rozebírání a překládání toho co se vlastně stalo, okolo stojící gopnici okamžitě začali „čuchat člověčinu“ a okolo se začaly ozývat hlasité výkřiky: „Oni ně ruskije!!“ Zvýšili jsme tempo.
Zbytek čtvrti jsme prošli bez incidentů a spokojeně jsme nastoupili do přeplněného autobusu PAZ (nejsmradlavější MHD na světě) číslo 65 směr centrum, netušíc, že to největší dobrodružství nás teprve čeká.
V autobuse jsme se poskládali do zadní části, kde seděla ještě „gapuška“ s gopnikem (gapuška je ženská verze gopnika – řekla bych, že někdy můžou být i mnohem nebezpečnější). Gapuška, která byla evidentně pod parou, na sobě měla roztrhanou špinavou jeansovou bundu, monokl pod okem a v puse 4 zlaté zuby (zbytek neměla). S Veronikou, která mi seděla na klíně, jsme se bavily anglicky a to se gapušce nelíbilo, začala rusky vykřikovat na celý autobus, že co sem jako ti cizinci lezou. Největší pecka byla, když prohlásila, že si nemůžeme najít chlapy v centru města, tak jsme přijely na Mašmet hledat manžely a stejně máme všechno oblečení ze sekáče a šály z centrálního trhu... atd... atd.... Veronice jsem to postupně překládala do angličtiny a samozřejmě jsme se tomu smály, což gapušku pořádně rozdráždilo. S Veronikou jsme usoudily, že bude možná lepší přestat mluvit, ale to už bylo pozdě. V protějším rohu vstal ze sedadla gopnik, který byl hrozně ožralý a že s námi udělá pořádek (zas*aní cizinci...). Radši jsem se na něj nedívala, ale myslím, že jsem ten den měla prostě provokativní obličej. Začal na mě řvát, ať se na něj podívám, co tam jezdím, co si o sobě myslím... Otočila jsem hlavu a jediné co jsem viděla, byly dvě obrovské modré oči s výrazem rozlícené bestie. Veronika mi pak říkala, že vážně počítala s tím, že nás praští.
V ten moment se odněkud z prostředku autobusu ozval mužský hlas: „Co tam vzadu řveš? To by stačilo. Nejsme na tebe zvědaví!“ A davem se prodral statný muž a začal nás bránit. Vzal gopnika pod krkem a v autobuse se strhla rvačka jako vystřižená z hollywoodského akčního filmu. Rváči začali padat na okolní lidi, včetně nás. Naštěstí byl autobus blízko zastávky, takže během pár vteřin zastavil a lidi začali vybíhat z autobusu. Chlapi v autobuse létali z jedné strany na druhou a rvali se tak silně, že bylo zřetelně slyšet údery a interiér autobusu se lehce zbarvoval krví. Nakonec chlap gopnika doslova vyhodil z autobusu. Ten dopadl na záda a ozvala se dutá rána dopadnuvší lebky na asfalt, v ten moment si všichni mysleli, že je gopnik mrtvý. Ovšem gopnici mají nejspíš stejně jako kočky devět životů, nebo možná zapracovalo pravidlo, že ožralému se nikdy nic nestane. Gopnik se zvednul a znova se hrnul do autobusu pokračovat v bitce. My jsme skupinově usoudili, že bude lepší se projít na další zastávku.
Asi po 5ti minutách nás autobus dojel, řidič zastavil a otevřel nám dveře. Riskli jsme to a nastoupili zpátky. Gopnik a gapuška už v autobuse nebyli a na druhém sedadle seděl muž, jehož tvář připomínala malované velikonoční vajíčko. Opatrně jsme mu poděkovali a zeptali se ho, jestli je v pořádku, ovšem muž podrážděně odpověděl: „Eto normalna!“ Takže je asi zvyklý likvidovat gopniky docela často. Vlastně jsem měla podezření, že měl v krvi taky nějakou tu kapku alkoholu. Ovšem to měli ten den asi všichni. Jen po cestě zpátky jsem z autobusu viděla několik párečků, jak podpírají sami sebe aby vůbec došli, ženu ve středním věku jak zvrací mezi domy a bábušku, která jí držela vlasy... Velikonoce v Rusku.
Nejsmutnější věcí na celém incidentu bylo to, že gapuška sebou měla asi 5ti letého chlapečka – co z toho děcka bude,jestli tohle vidí každý den??
Z Mašmetu jsme si to namířili na Kominternovský hřbitov – chtěli jsme vidět jednu z osobitých ruských tradic. O velikonoční neděli lidi chodí na hřbitov, kde sedí na hrobech svých zemřelých příbuzných a hodují. Obyčejně jí „kulič“, což je sladká buchta s rozinkama a bílou polevou, pijí čaj nebo jiné nápoje a potom na hrobech nechávají taky něco pro zemřelé příbuzné – malý kulič, kelímek s čajem a velikonoční vajíčko. Tato tradice vznikla v době Sovětského svazu, kdy bylo náboženství silně potlačováno a slavit Velikonoce bylo zakázáno. Lidi proto chodili na hřbitovy, protože odtud je nikdo nevyháněl.
Nakonec jsme ještě stihli udělat nákupy ve velkém nákupním centru za městem. Po cestě zpátky, jako třešinka na dortu, se ještě přímo vedle našeho autobusu srazily dvě auta. Tak jsme si řekli, že už toho máme dost a vydali se každý domů...
