Ztraceni... (3.8.)

Chjo... tak tohle ráno bolelo. Snad ani jednou za posledního půl roku se mi tak moc nechtělo jako dneska. Zase deštivé ráno, 15 stupňů, sychravo...

Vypadá to, že tenhle rok tady léto skončilo. Vlastně 2. srpna je podle ruských tradic konec koupací sezóny. A tehle rok jim to opravdu vyšlo.

Když jsem v 11 hodin doběhla z muzea do kanceláře, chvíli po mě přišla Ira s telefonem u ucha a rozrušeným hlasem: "...dost paniky Naďo, uklidni se, zeptej se kde je pokladna, kup si lístek do Rennes a 13:16 ti jede vlak... ano, zavolám rodičům... kup si lístek..." a pak se spojení přerušilo.

15ti letá ruská slečna v Paříži na letišti Charles de Gaulle dostala záchvat paniky, neví kam má jít a začala brečet (mluví jen rusky a anglicky). Její mobilní telefon nefunguje a nějací okolojdoucí rusové jí půjčili svůj, aby mohla zavolat, ale jen na chvíli a pak odešli. Slečna jede na dobrovolnický tábor do Redon a my doufáme, že dojede.

Zavolali jsme rodičům - ti byli ledově klidní: "...asi zapoměla, jak si má zapnout telefon..." Ovšem po 2 hodinách bez kontaktu začla narůstat panika i u nich.

"...tak co? Už víte kde je? Koupila si lístek? Nasedla na vlak?"

Jak to máme sakrapráce vědět? Jsme stejně tak jako oni 2000 km daleko, sedíme v kanceláři a jediné co máme je internet a schopnost mluvit anglicky (což je nám v případě francouzů (stereo)typicky prd platné). Ira se zhroutila na svoji židli a pomalu začala natahovat. Co když ten vlak nestihne, co když se ztratí...?

S Veronikou jsme ji uklidnily, že ztracená už fakticky je a naše účetní Marina přihodila, že Paříž je známá jako město kriminálníků.

"Ok," říkám, "jestli chcete, tak můžeme udělat opravdovou paniku."

"Jak?"

"Jednoduše. Najdeme číslo na letiště, zavoláme tam a řekneme, že se nám tam ztratila 15ti letá ruská holka, která neví, jak na vlak..."

Osazenstvo kanceláře na mě zůstalo zírat jako opařené. Na to by jste nepřišli, že ne? ;-)

"No, tak jo" ozvala se nesmělá odpověď Iry.

V následujících 2 hodinách mi kromě zapomenutých francouzských slovíček běžely hlavou slova Hurvínek a válka. Myslíte si, že jedno z největších letišť v Evropě, světově proslulé pařížské letiště Charles de Gaulle má nějakou informační linku nebo telefon pro naléhavé případy?

Samozřejmě, že nemá!!!

Kam volat?

"Ok, zkusme policii." Odpověd? Automat – ve francouzštině.

Zdravotníci? Ticho.

Celnice. Ticho.

Informační linka AirFrance? Číslo neexistuje.

Jiná policie? Automat ve francouzštině.

Asi 10 jiných různých čísel? Bez výsledku.

Ztráty a nálezy? Ono to zvoní!!!

"Oui?"

"Promiňte, mluvíte anglicky?"

"Nou ingliš... mluvte francouzsky..."

"Promiňte, nemluvím francouzsky" (v tomto místě jsem si říkala, že je škoda, že jsem si nezapamatovala tu frázi, kterou mě učila Heidi: mluvím francouzsky jako španělská kráva)

"Non, no english"

Tak odsud to asi nevyřešíme. Nezbylo nic jiného než zavolat francouzskou organizaci, kam holka jede. Člověk zodpovědný za projekt nejdřív Iře dvakrát položil telefon aniž by mu stačila cokoliv vysvětlit a Ira se zase začala hroutit.

Trochu mě to vzteklo, tak jsem zapnula svůj Skype a člověku zavolala na mobilní telefon. Ještě než stačil říct prosím, jsem na něj vychrlila, že holku nemůžeme najít a ať laskavě pohne zadkem a začne se starat. Chlap se trochu zajíkl a pak ledově klidným hlasem odpověděl, že si není jistý jak by nám mohl pomoct (podezřívám ho, že si během toho dvakrát zívnul), když potřetí řekl "no já nevím" začala jsem počítat do deseti, abych nebyla sprostá a vysypala mu asi deset možností, kam by mohl zavolat, aby se dozvěděl kde ta holka je.

"Ok, zavolejte mi za dvě hodiny."

Za dvě hodiny nám oznámil, že se nikam nedovolal.

A pak se to stalo!

Otevřely se dveře a v nich stál Mourad, náš francouzský dobrovolník.

Miluju práci v mezinárodním týmu!!!

Společně s Irou a Veronikou jsme draply Mourada, posadily ho za počítač a začaly mu zmateně vysvětlovat co se stalo. Nicméně úkol byl jasný: najdi číslo a volej. Mourad se ze začátku tvářil hrozně vyděšeně, ale když pochopil, zhostil se svého úkolu rytířsky.

Na letiště Charles de Gaulle se nedovoláte ani kdyby vám tam vraždili babičku, ale zato na nádraží TGV, které je hned vedle to jde. Ovšem jen za předpokladu, že mluvíte francouzsky. Mourad se dovolal přímo na dispečink a dotyčnému v telefonu vysvětlil, že by bylo moc hezké, kdyby v rozhlase vyhlásili, že se hledá 15ti letá ruská slečna jménem... Když vyslovil její jméno bylo mi jasné, že je to k ničemu. Ach ta francouzská výslovnost... Kdyby takhle vyhlásili moje jméno, budu si myslet, že hledají indiánského náčelníka nebo že mají slevy na ponožky v duty-free. Za 15 minut jsme volali zpátky na nádraží. Slečna se samozřejmě nenašla. Slíbili, že to zkusí ještě jednou a kdyby se objevila, tak jí pomůžou sednout na správný vlak.

Mourad zase odjel, já jsem poslala svoje dokumenty o několik hodin později než bylo potřeba a holku nejspíš někde mezi terminálem 2E a 2F roztrhali vlci.

Ira z toho byla psychicky na dně, následkem čehož po cestě domů upadla do kaluže a při všech čertech přísahala, že už nikdy nepošle do zahraničí člověka mladšího 18ti let.

Cena za hovory do Francie? 4,30eur. Ponaučení? K nezaplacení.

Ponaučení č.1?

Na pařížském letišti Charles de Gaulle rozhodně nepočítají s tím, že by se tam někdo mohl ztratit.

Ponaučení č.2?

Stereotypy je dobré odmítat, ale je nutné s nimi počítat. (tím mám na mysli angličtinu ve Francii)

A tu kuchyň jsme nevymalovali.

Zpátky do blázince... (2.8.)

Tak už je to tady!

Nejdůležitější datum v roce je známo. 10.srpna 2011. Dneska přišel dopis, že proces akreditace naší organizace začal. A zároveň s tím začaly zase fofry v práci. Rychle napsat všechny přihlášky, dopisy, žádosti, granty... Zase jsme s Veronikou seděly v kanceláři do večera.

Veronika ješte dneska brečela, že Monika odjela. A to jsme se chtěly jet podívat na náš dobrovolnický tábor za městem – houby – nepojedem nikam. A navíc ten bordel v bytě – ale zítra prý už budeme malovat v kuchyni.

A furt prší. A je zima. A dneska nám vypnuli teplou vodu.

Smutno v březovém hájku... (31.7.)

Rusové říkají, že když někdo odjíždí a začne pršet, znamená to, že město pro něj pláče.

Dneska Voroněž zaplakal za Monikou, která po 5ti měsících ukončila svoji Evropskou dobrovolnou službu a odjela domů. Bude mi chybět. Ani jsem neměla čas se pořádně rozloučit kvůli práci.

Když jsem se večer vracela domů, byla jsem zmrzlá a promočená na kost. Byl tak silný liják, že ani bábuška, která mě sledovala ze sousedního okna, nepoznala, že vlastně brečím.

Náš Březový hájek při dešti vypadá jako deštný prales. Jen by se mi tu namísto typických ruských odpadků víc líbily velké tropické květy a místo potulných psů by se sem víc hodily opice.

Dneska volala moje šéfová. Odjela někam daleko pracovat jako překladatelka a nechala mi organizaci na krku. Slíbila, že až přijede, pojedeme na firemní dovolenou k moři. Moc jí nevěřím, ale v daný moment to dodává tolik energie a nadšení, jakoby jste dítěti zamávali před nosem novou hračkou.

A tak sedím večer sama doma, piju pivo, kouřím v kuchyni a z otevřeného okna pozoruju jak prší.

Opravy... (30.7.)

Minulý týden uzavřeli centrum města kvůli opravám.

Okolí centra je permanentně ucpané, maršrutky přeplněné, řidiči maršrutek permanentně nasraní, kvůli nekonečným dotazům lidí, kudy řidič hodlá jet a lidi v maršrutkách nasraní, protože řidič obvykle řekne, že pojede tudy a tudy a v průběhu cesty si to rozmyslí a vezme to jinudy. Zato my cizinci máme unikátní možnost spatřit centrum města ve stavu jakoby před několika dny skončila válka.

Holt život je boj.

Odcházení... (30.7.)

Dneska nám odjela Agáta. Polská dobrovolnice, která tu byla 5 měsíců a která byla dneska ráda, že jede domů. Byla fajn.

Zítra nám odjede Monika. Polská dobrovolnice, která tu byla 5 měsíců a která dneska řekla, že se chce do Voroněže vrátit. Doufám, že se ještě uvidíme.

V sobotu odjela Heidi. Moje německá spolubydlící, která je tu skoro rok. V sobotu ráno na mě skočila do postele, vlepila mi obrovskou pusu a řekla, že se uvidíme za měsíc. Kdybych neměla tak příšernou kocovinu, tak jí vynadám, že mě budí a půjdu jí zamávat z okna.

Minulý týden odjela Anya. Moje ruská spolubydlící, která se mnou bydlí půl roku a někdy jí přeskočí.. Čas od času vidí v našem bytě duchy (ruské strážce domova "Domovoje") a má z toho ekzém. Odjela do Francie na dovolenou s maminkou a poslala sms, že neví, kdy přesně přijede.

Minulý týden odjel Griša. Můj ruský kamarád s bohatými rodiči. Zlatá mládež. Odjel na dvouměsíční cestu Transsibiřskou magistrálou, do Mongolska a do Číny. Řekl, že až se vrátí, tak zavolá.

Minulý týden odjel taky Váňa. Můj ruský kamarád, kterého chtěli před 14ti dny zavřít za nějaký článek v novinách o svobodě slova. Nejdřív jel navštívit rodiče do Oryolu, pak do Moskvy, pak do Petrohradu a pak do Polska... nejsem si jistá jestli se vrátí.

Je hrozné vzbudit se v podvečer se strašnou kocovinou a nemít si komu postěžovat, jak je vám špatně a slíbit, že vodku už nikdy pít nebudete.

Dobrovolně v blázinci... (30.7.)

 "... a měla by sis najít lepší práci..." zazní minimálně jednou během nepravidelných rozhovorů s rodiči po Skypu.

Posledních asi 10dní o tom uvažuju docela často a intezivně, především když ráno zavírám dveře od bytu a někam spěchám nebo večer kolem 9té, když zavírám dveře od kanceláře a odevzdávám klíče na recepci.

Začínám svoji šéfovou (která odjela někam překládat) docela obdivovat, že mohla tolik věcí dělat sama tak dlouho. Ono pravda – má to své mouchy. Někdy prostě zapomene nebo se na to rovnou vykašle. Nebo prostě nezvedá telefon. Taky bych chtěla být někdy tak nezodpovědná.

Třeba předevčírem jsem ze zvědavosti zapnula českou SIM-kartu a T-mobile mě přivítal ve Švédsku. Aspoň vím, že jestli se zblázním, nebudu sama.

Minulý týden jsem byla 4x v nemocnici. Ne že bych to potřebovala (maximálně tak psychiatrické oddělení), ale zdědila jsem po šéfové američanku z programu Crossroads EuroAsia, která má v Rusku "tour de hospital" (původně přijela učit angličtinu, ale nějak se jí to zvrtlo).

Nejdřív byla v Rjazani, kde jí odoperoval slepé střevo. A to muselo být něco, protože operaci jí udělali laparoskopicky. Obyčejní rusové mají jizvy jako po setkání s psychopatickým řezníkem.

Pak byla pár dní v nějaké nemocnici tady v Voroněži a teď je v Infekční oblastní nemocnici. Nejdřív jí diagnostikovali angínu a teď je to prý mononukleóza. Oni si ve zdejší Infekční oblastní nemocnici s diagnózou vůbec pěkně vyhrají.

Byl tu u nás španěl. Mladý klučina, 19 let, nikomu neřekl, že má astma, 2 týdny nebral léky, týden nic nejedl a týden spal pod širákem. Jeho snem je být voják jako jeho otec.

Po týdnu začal chrchlat, stoupla mu teplota a Kristýna ho vzala sebou do nemocnice, když šla navštívit američanku, aby se na něj doktor podíval.

V nemocnici si ho rovnou nechali s podezřením na zápal plic a nezapoměli mu udělat testy na malárii – co kdyby náhodou... Třetí den se na něj přišel podívat ten nejhlavnější doktor, jakého jsem v nemocnici sehnala a poslal ho domů, že je to jen astma a nachlazení.

Účet za 48 hodin v nemocnici: 10 tisíc rublů. Ale nervů a zábavy k nezaplacení.

Pan nehlavnější doktor je vůbec člověk k nezaplacení.

"... kdyby jste cokoliv potřebovala, zavolejte mi, dušinko. Nebo kdyby jste onemocněla, přijďte k nám, osobně se o vás postarám... účet vám pošleme faxem..."

Poté co přišel španělův účet, bylo mi jasné, kolik uhodilo. Pan nejhlavnější doktor ví, že za hranicemi je víc peněz a že by se měly poslat jemu – nejlépe všechny. Zprávy o bankrotu Španělska se mu nejspíš nedonesly.

Když jsem nejhlavnějšího pana doktora lišácky jménem španělské pojišťovací společnosti požádala o oficiální ceníky služeb nemocnice a o podrobné vysvětlení dvojitých položek na účtu, už mi nezavolal...

Škoda, kdybych onemocněla, budu si muset najít jiného doktora, ale zato astmatický španělský vojín měl dvoudenní výlet do ruské nemocnice zadarmo.

Jsem zvědavá jaký účet vystaví američance.