http://o.rajce.idnes.cz/rusko_2010_part_4/
různé večírky a párty... aneb jak my dobrovolníci a zahraniční studenti trávíme volný čas (nejsem si jistá jestli jsou tyto fotografie vhodné pro babičku :-))
pondělí 30. srpna 2010
pátek 6. srpna 2010
fotkýýýý
http://o.rajce.idnes.cz/Rusko_2010_part_3_pozary/
tentokráte nějaké krajinky z Divnogorje, místní lidé, se kterými se denně stýkám a požáry, které jsem viděla...
tentokráte nějaké krajinky z Divnogorje, místní lidé, se kterými se denně stýkám a požáry, které jsem viděla...
Nový spolubydlící.... (2.8.)
Jako by nestačilo, že jsem se konečně zbavila nepříjemného souseda a že jsem před dvěma týdny v noci bojovala s kudlankou, která mi vletěla do pokoje a nechtěla ven. Mám novou spolubydlící.
Ano, je to myš! Už 6 dní bivakuje u mě v pokoji zalezlá v trubkách topení a odmítá se dát chytit. Po tom co se mi v noci procházela po notebooku a pak sežrala veku, jsme nastražili past – lepidlo na hlodavce na skleněnou tabulku a doprostřed kus veky. Všechno ostatní, co by mohla sežrat, jsem vynesla ven, ale asi je to nějaká rozežraná myš, protože suchá veka z pastičky jí není dost dobrá. Zkusili jsme zakápnout olejem... oříšky... a nic. Chudák myš už asi čtvrtý den musí držet hladovku, ale odmítá se vystěhovat a po nocích se mi courá po pokoji. Jako by nestačilo, že se nedá spát kvůli vedru.
Ostatně problémy se spánkem kvůli horku tu mají všichni. A všichni to řeší stejným způsobem. Jeden den vstávají fakt brzo (kolem 5té) a jdou pozdě spát (teda spíš si lehnout) a pak fungují další den a večer jsou po těch dvou dnech tak vyřízení, že usnou únavou – vedro nevedro.
Horké počasí a požáry jsou pak taky hlavním tématem většiny rozhovorů ve vlacích, na zastávkách, na trhu...
V pátek po cestě do Voroněže jsem neslyšela mluvit lidi o ničem jiném (a to včetně průvodčích). Ono se není co divit, když to celou cestou smrdělo spáleništěm.
Ano, je to myš! Už 6 dní bivakuje u mě v pokoji zalezlá v trubkách topení a odmítá se dát chytit. Po tom co se mi v noci procházela po notebooku a pak sežrala veku, jsme nastražili past – lepidlo na hlodavce na skleněnou tabulku a doprostřed kus veky. Všechno ostatní, co by mohla sežrat, jsem vynesla ven, ale asi je to nějaká rozežraná myš, protože suchá veka z pastičky jí není dost dobrá. Zkusili jsme zakápnout olejem... oříšky... a nic. Chudák myš už asi čtvrtý den musí držet hladovku, ale odmítá se vystěhovat a po nocích se mi courá po pokoji. Jako by nestačilo, že se nedá spát kvůli vedru.
Ostatně problémy se spánkem kvůli horku tu mají všichni. A všichni to řeší stejným způsobem. Jeden den vstávají fakt brzo (kolem 5té) a jdou pozdě spát (teda spíš si lehnout) a pak fungují další den a večer jsou po těch dvou dnech tak vyřízení, že usnou únavou – vedro nevedro.
Horké počasí a požáry jsou pak taky hlavním tématem většiny rozhovorů ve vlacích, na zastávkách, na trhu...
V pátek po cestě do Voroněže jsem neslyšela mluvit lidi o ničem jiném (a to včetně průvodčích). Ono se není co divit, když to celou cestou smrdělo spáleništěm.
Jak jsem se v Rusku naučila dělat knedlíky... (31.7.)
Neprozřetelně jsem synovi naší paní ředitelky prozradila, že jedno z typických českých jídel jsou knedlíky. Já jsem měla na mysli ty normální k zelí a vepřovému, ale když to slyšela Valentina Pavlovna, hned se toho chytla a že slyšela, že se u nás dělají tvarohové s ovocem. A prej jestli je umím, na což jsem odvětila, že ne, ale že to můžu zkusit.
Takže jsem se začala děsit soboty (nebo neděle) kdy mě čekaly moje první knedlíky v životě – 2000 km od domova a bez pomoci mojí drahé maminky.
Moje skvělá maminka mi poslala hned několik receptů smskou a pak ještě několik po mailu a každý z nich se v nějakém detailu lišil, z čehož mi naskakovala husí kůže.
Hlavní problém byl tvaroh. Ne že by se tu nedal koupit na trhu, ale tam se jezdí v pondělí nebo v úterý a do soboty při zdejších teplotách by tvaroh nemusel vydržet (opravdu tu někdy nestíhá ani lednička a to je nová) a paní, která bydlí hned vedle gastinice a která dělá tvaroh jako na potvoru zrovna odjela do Moskvy. Trvalo nám dva týdny, než jsme se s Valentinou Pavlovnou dostaly k tomu, že jsme si tvaroh udělaly samy z domácího mléka. Valentina Pavlovna dodala jahodové varenie (něco jako naše zavařenina). A pak přišel boj s těstem. Myslím, že jediný, kdo by mě za jeho konzistenci pochválil by byli zedníci nebo obkladači. Něco tak lepivého jsem v kuchyni ještě neviděla.
No nicméně můžu říct, že se mi podařilo udělat tvarohové knedlíky s ovocem :-) sice moc neodpovídaly svým tvarem, ale nic mi z nich nevyteklo a chuťově byly akorát. Jediný komu jsem se s knedlíkama nezavděčila byli místní chlapi (z muzea a gastinice), protože oni radši maso. Sice jim chutnaly, ale potom, co mě ženštiny z muzea uprosily, abych je udělala ještě jednou a pak Irina Nikolajevna ve své zbrklosti je prostě musela zkusit taky, jim asi české knedlíky lezou krkem. Ostatně mě taky, protože třikrát za týden je fakt moc. Mami pošli recept na nějaké maso!
Takže jsem se začala děsit soboty (nebo neděle) kdy mě čekaly moje první knedlíky v životě – 2000 km od domova a bez pomoci mojí drahé maminky.
Moje skvělá maminka mi poslala hned několik receptů smskou a pak ještě několik po mailu a každý z nich se v nějakém detailu lišil, z čehož mi naskakovala husí kůže.
Hlavní problém byl tvaroh. Ne že by se tu nedal koupit na trhu, ale tam se jezdí v pondělí nebo v úterý a do soboty při zdejších teplotách by tvaroh nemusel vydržet (opravdu tu někdy nestíhá ani lednička a to je nová) a paní, která bydlí hned vedle gastinice a která dělá tvaroh jako na potvoru zrovna odjela do Moskvy. Trvalo nám dva týdny, než jsme se s Valentinou Pavlovnou dostaly k tomu, že jsme si tvaroh udělaly samy z domácího mléka. Valentina Pavlovna dodala jahodové varenie (něco jako naše zavařenina). A pak přišel boj s těstem. Myslím, že jediný, kdo by mě za jeho konzistenci pochválil by byli zedníci nebo obkladači. Něco tak lepivého jsem v kuchyni ještě neviděla.
No nicméně můžu říct, že se mi podařilo udělat tvarohové knedlíky s ovocem :-) sice moc neodpovídaly svým tvarem, ale nic mi z nich nevyteklo a chuťově byly akorát. Jediný komu jsem se s knedlíkama nezavděčila byli místní chlapi (z muzea a gastinice), protože oni radši maso. Sice jim chutnaly, ale potom, co mě ženštiny z muzea uprosily, abych je udělala ještě jednou a pak Irina Nikolajevna ve své zbrklosti je prostě musela zkusit taky, jim asi české knedlíky lezou krkem. Ostatně mě taky, protože třikrát za týden je fakt moc. Mami pošli recept na nějaké maso!
Archeologické trable... (30.7.)
Profesor Anton Zacharovič, který tu bydlel hned vedle mě, konečně odjel. Konečně mělo smysl uklidit koupelnu (která pak zůstala konečně víc než půl hodiny čistá). Za celou dobu se se mnou opravdu viditelně! nebavil, čímž si ode mě vysloužil soukromou přezdívku „dědek“.
Muzejní pozemky teď momentálně obývají studenti archeologie, kteří jsou tu na praxi. Na tzv. „razkopkách“ (místech kde kopou) našli kostry koní – celé stádo. Původně si mysleli, že jde o „tarpany“, ale nakonec se ukázalo, že je to jen obyčejný „equus ferrus“. Celou praxi vede profesor antropologie Alexander Nikolajevič z Lipecké Univerzity, který se tu sem tam zastavil u „dědka“ na pokec. Jednoho večera jsme klasicky vysedávali s Nikolajem Sťepanovičem (správce ubytovny) venku na schodech a poslouchali jak se v přednáškovém sále ubytovny hádají všichni na konferenci. Po několikahodinové debatě Paša (můj koordinátor – už si konečně pamatuju jméno) znechuceně prohlásil, že Puškin a Petr I. byli nejspíš taky archeologové a seděli tady a žrali mamuty. Po konferenci se většina odebrala na kutě a klasická osádka ještě zůstávala sedět venku na konečně dýchatelném vzduchu. Profesor Alexander Nikolajevič , který tam zůstal s námi, se mě nejdřív zeptal, jestli jsem přijela za manželem. Evidentně mě považoval za uklízečku. Když zjistil, že ne, napadlo ho zeptat se, co že tu vlastně dělám (mezitím se ovšem dvakrát zeptal jestli se vdám do Ruska). Následujícího dne mě požádal, jestli bych mohla jeho studentům udělat přednášku o ČR (v ruštině samozřejmě), protože někteří prý neví, kde to je. A abych k nim přišla na večeři. Mezitím všude rozhlásil, že budu povídat a aby všichni přišli.
K archeologům jsem se tedy vydala v doprovodu muzejní botaničky Iriny Nikolajevny, která se mi snažila pomoct, ale protože to je velmi zbrklá žena, bylo to chvílemi opravdu těžké. První otázka, která od profesora padla, byla na můj původ a rodinu, protože ať se prý nezlobím, ale můj antropologický typ opravdu není slovanský.
Přednáška pak dopadla poměrně blbě, protože pan profesor neustále vše stáčel na politiku, což není moje oblíbené téma. Jedna studentka pak měla dotěrné dotazy na druhou světovou válku (čert aby vzal tuhle politiku). Běžné věci o ČR (tradice, život atd...) většinu studentů opravdu nezajímaly a nějaká děvuška z ČR jim byla evidentně docela ukradená. Nakonec se profesor ještě asi třikrát zeptal, jestli se teda vdám do Ruska a pak prohlásil, že toho vlastně moc nevím a jestli si dám vodku... naštěstí mě pak vytáhla ven skupinka studentů, kteří byli poměrně normální, koupili jsme pivo a šli se projít...
Jediné pozitivum, které z toho pro mě vzešlo, byla nabídka navštěvovat etnografické přednášky na Voroněžské univerzitě, což jsem samozřejmě neodmítla, tak doufám, že to pak na našem brněnském ústavu trochu ocení.
Muzejní pozemky teď momentálně obývají studenti archeologie, kteří jsou tu na praxi. Na tzv. „razkopkách“ (místech kde kopou) našli kostry koní – celé stádo. Původně si mysleli, že jde o „tarpany“, ale nakonec se ukázalo, že je to jen obyčejný „equus ferrus“. Celou praxi vede profesor antropologie Alexander Nikolajevič z Lipecké Univerzity, který se tu sem tam zastavil u „dědka“ na pokec. Jednoho večera jsme klasicky vysedávali s Nikolajem Sťepanovičem (správce ubytovny) venku na schodech a poslouchali jak se v přednáškovém sále ubytovny hádají všichni na konferenci. Po několikahodinové debatě Paša (můj koordinátor – už si konečně pamatuju jméno) znechuceně prohlásil, že Puškin a Petr I. byli nejspíš taky archeologové a seděli tady a žrali mamuty. Po konferenci se většina odebrala na kutě a klasická osádka ještě zůstávala sedět venku na konečně dýchatelném vzduchu. Profesor Alexander Nikolajevič , který tam zůstal s námi, se mě nejdřív zeptal, jestli jsem přijela za manželem. Evidentně mě považoval za uklízečku. Když zjistil, že ne, napadlo ho zeptat se, co že tu vlastně dělám (mezitím se ovšem dvakrát zeptal jestli se vdám do Ruska). Následujícího dne mě požádal, jestli bych mohla jeho studentům udělat přednášku o ČR (v ruštině samozřejmě), protože někteří prý neví, kde to je. A abych k nim přišla na večeři. Mezitím všude rozhlásil, že budu povídat a aby všichni přišli.
K archeologům jsem se tedy vydala v doprovodu muzejní botaničky Iriny Nikolajevny, která se mi snažila pomoct, ale protože to je velmi zbrklá žena, bylo to chvílemi opravdu těžké. První otázka, která od profesora padla, byla na můj původ a rodinu, protože ať se prý nezlobím, ale můj antropologický typ opravdu není slovanský.
Přednáška pak dopadla poměrně blbě, protože pan profesor neustále vše stáčel na politiku, což není moje oblíbené téma. Jedna studentka pak měla dotěrné dotazy na druhou světovou válku (čert aby vzal tuhle politiku). Běžné věci o ČR (tradice, život atd...) většinu studentů opravdu nezajímaly a nějaká děvuška z ČR jim byla evidentně docela ukradená. Nakonec se profesor ještě asi třikrát zeptal, jestli se teda vdám do Ruska a pak prohlásil, že toho vlastně moc nevím a jestli si dám vodku... naštěstí mě pak vytáhla ven skupinka studentů, kteří byli poměrně normální, koupili jsme pivo a šli se projít...
Jediné pozitivum, které z toho pro mě vzešlo, byla nabídka navštěvovat etnografické přednášky na Voroněžské univerzitě, což jsem samozřejmě neodmítla, tak doufám, že to pak na našem brněnském ústavu trochu ocení.
Poslušně hlásím... (27.7.)
...že po dobu mojí služby se nic zvláštního nestalo... tedy až na ten požár...
Trochu tady hořelo. Cca 50km od Divnogorje u města Liski 3 dny hořel borový les a v okolí asi 70ti km se pak objevily ještě další dva menší požáry. Vzhledem k tomu, že krajina je tady úplně plochá, vítr zanášel veškerý dým a popel sem (uvidíte samozřejmě na fotkách). Přes den to vypadalo, že hoří přímo tady a ještě teď mi všechny věci smrdí jako bych se dva dny válela u táboráku. Ono se to ostatně dalo čekat, když jsou všude kolem suché stepi a minulý týden se teplota vyšplhala na neuvěřitelných 41°C ve stínu a normálně se pohybuje kolem mezi 37-39°C.
Aby to nebylo jen tak, o pár dní později jsme se dozvěděli, že těmto požárům někdo neúmyslně trošku pomohl (například dobře mířeným vajglem...). A teď prý nastaly velké problémy, teploty se zase vyšplhaly přes 40°C ve stínu a požáry tu teď vznikají (samo)vznícením od sluníčka. A už nehoří jen lesy, začalo hořet i ve městech, ve Voroněži – pokud vím, jim chytlo autobusové nádraží a pak jedna nemocnice. Zatím nejbližší požár byl odsud cca 25km daleko a i z té vzdálenosti byly vidět plameny. Dokonce jsem zaslechla, že ve městě už naložili do aut celou delegaci kněží, popů a nevím koho a vozí je okolo města, kde se modlí aby nehořelo... prostě peklo. Z Moskvy pak přišlo doporučení k opuštění oblastí, kde hoří, ale moc nechápu (a výjimečně to nechápou ani samotní Rusové) kam chtějí všechny ty lidi z oblasti středního Ruska (a prý už hoří i Sibiř) vystěhovat.A taky jak, protože například tady v okolí uzavírají cesty a občas zastavují vlaky. Jediný kdo toto doporučení přijal s nadšením je naše paní ředitelka, která odjela na dovolenou na Krym.
Co se týče teplot, už jsme si na ně celkem zvykli. Když bylo 42°C ve stínu všichni to odhadovali maximálně na 38°C. Na příští týden hlásí opět 44°C (a to až do půlky srpna). A v televizi říkali, že je tu momentálně větší horko než v Africe. Horší to ovšem bude až se ochladí, protože jeden večer tu teplota klesla na 28°C a všichni jsme se museli jít přiobléct, protože nám byla opravdu regulérní zima.
Trochu tady hořelo. Cca 50km od Divnogorje u města Liski 3 dny hořel borový les a v okolí asi 70ti km se pak objevily ještě další dva menší požáry. Vzhledem k tomu, že krajina je tady úplně plochá, vítr zanášel veškerý dým a popel sem (uvidíte samozřejmě na fotkách). Přes den to vypadalo, že hoří přímo tady a ještě teď mi všechny věci smrdí jako bych se dva dny válela u táboráku. Ono se to ostatně dalo čekat, když jsou všude kolem suché stepi a minulý týden se teplota vyšplhala na neuvěřitelných 41°C ve stínu a normálně se pohybuje kolem mezi 37-39°C.
Aby to nebylo jen tak, o pár dní později jsme se dozvěděli, že těmto požárům někdo neúmyslně trošku pomohl (například dobře mířeným vajglem...). A teď prý nastaly velké problémy, teploty se zase vyšplhaly přes 40°C ve stínu a požáry tu teď vznikají (samo)vznícením od sluníčka. A už nehoří jen lesy, začalo hořet i ve městech, ve Voroněži – pokud vím, jim chytlo autobusové nádraží a pak jedna nemocnice. Zatím nejbližší požár byl odsud cca 25km daleko a i z té vzdálenosti byly vidět plameny. Dokonce jsem zaslechla, že ve městě už naložili do aut celou delegaci kněží, popů a nevím koho a vozí je okolo města, kde se modlí aby nehořelo... prostě peklo. Z Moskvy pak přišlo doporučení k opuštění oblastí, kde hoří, ale moc nechápu (a výjimečně to nechápou ani samotní Rusové) kam chtějí všechny ty lidi z oblasti středního Ruska (a prý už hoří i Sibiř) vystěhovat.A taky jak, protože například tady v okolí uzavírají cesty a občas zastavují vlaky. Jediný kdo toto doporučení přijal s nadšením je naše paní ředitelka, která odjela na dovolenou na Krym.
Co se týče teplot, už jsme si na ně celkem zvykli. Když bylo 42°C ve stínu všichni to odhadovali maximálně na 38°C. Na příští týden hlásí opět 44°C (a to až do půlky srpna). A v televizi říkali, že je tu momentálně větší horko než v Africe. Horší to ovšem bude až se ochladí, protože jeden večer tu teplota klesla na 28°C a všichni jsme se museli jít přiobléct, protože nám byla opravdu regulérní zima.
Vlastně se nic nestalo... (23.7.)
Někdy mi připadá tenhle ztřeštěný stát jako malé dítě. Lidi se tu někdy chovají jakoby se narodili včera a na věci kolem hledí, jako by tu byly teprve dvě hodiny. Nechápu jak člověk, který tu pracuje 10 let, nemůže nevědět, že ve vesnici je pošta (Irina Nikolajevna) nebo opravna obuvi (Valentina Pavlovna)... Ostatně kromě dvou maličkých obchodů a doktora jsou to jediné dvě věci, které tu spadají do sektoru služeb.
Začal klasický pracovní víkend. Tentokrát jsme chystaly s Valentinou Pavlovnou výstavku mušlí. Nutno podotknout, že přípravy se pak protáhly na několik týdnů, protože Valentina Pavlovna má prostě čas. Kromě různých drobných prací okolo muzea mě Valentina Pavlovna naučila šít tradiční panenky (kúkolky) a dokonce mi koupila barvičky abych mohla malovat. Na panenkách jsem si vyzkoušela jak se šijí raglánové rukávy a taky výšivku. A pak taky patchwork. Ručně šitý samozřejmě, protože tu nikdo nemá šicí stroj. Prostě etnografie v praxi. Paní ředitelce se moje malůvky ohromě líbí (nechápu co na nich vidí).
Začal klasický pracovní víkend. Tentokrát jsme chystaly s Valentinou Pavlovnou výstavku mušlí. Nutno podotknout, že přípravy se pak protáhly na několik týdnů, protože Valentina Pavlovna má prostě čas. Kromě různých drobných prací okolo muzea mě Valentina Pavlovna naučila šít tradiční panenky (kúkolky) a dokonce mi koupila barvičky abych mohla malovat. Na panenkách jsem si vyzkoušela jak se šijí raglánové rukávy a taky výšivku. A pak taky patchwork. Ručně šitý samozřejmě, protože tu nikdo nemá šicí stroj. Prostě etnografie v praxi. Paní ředitelce se moje malůvky ohromě líbí (nechápu co na nich vidí).
Kuchyňské okénko...
Čeburek – těstovinová placka, opět plněná „masem“, která se smaží. Vcelku poživatelná věc. Ovšem bylo mi doporučeno konzumovat pouze v teplém stavu, protože prý studené se to jíst nedá.
Smetana – nedá se ušlehat, protože její konzistence připomíná náš Pribináček. Opravdu luxusní záležitost. Dá je jíst jen tak, třeba s „vareniem“.
Máslo – nejlepší je samozřejmě domácí. Jinak se prodává ve velkých 0,5kg kostkách a cenově je na tom zhruba stejně jako u nás. Dají se koupit i malé klasické 250g balení, ale většinou připomínají spíš margarín a jsou ještě dražší.
Čaj podle jakutů – že se pije čaj s mlékem jsem věděla, ale že se i solí pro mě byla novinka. Nicméně doporučuji zkusit – taktéž luxusní záležitost. Do hrníčku asi třetinu mléka, pak dolít horký černý čaj a přidat špetku soli. Pije se teplý a bez cukru.
Varenie – něco mezi českou marmeládou a zavařeninou. Ovoce a spousta cukru.
Ovoce – v tomto regionu příšerně drahá záležitost, ale už jsem to nevydržela a na rynku (trhu) si koupila aspoň 4 malinké jablka a 2 banány (kolem 100 rublů). Jabka tu nejsou, protože horkem všechno ovoce ze stromů (kterých tady pravda moc není) předčasně spadlo. Ale ty banány (i když je normálně nejím) byly výborné.
Smetana – nedá se ušlehat, protože její konzistence připomíná náš Pribináček. Opravdu luxusní záležitost. Dá je jíst jen tak, třeba s „vareniem“.
Máslo – nejlepší je samozřejmě domácí. Jinak se prodává ve velkých 0,5kg kostkách a cenově je na tom zhruba stejně jako u nás. Dají se koupit i malé klasické 250g balení, ale většinou připomínají spíš margarín a jsou ještě dražší.
Čaj podle jakutů – že se pije čaj s mlékem jsem věděla, ale že se i solí pro mě byla novinka. Nicméně doporučuji zkusit – taktéž luxusní záležitost. Do hrníčku asi třetinu mléka, pak dolít horký černý čaj a přidat špetku soli. Pije se teplý a bez cukru.
Varenie – něco mezi českou marmeládou a zavařeninou. Ovoce a spousta cukru.
Ovoce – v tomto regionu příšerně drahá záležitost, ale už jsem to nevydržela a na rynku (trhu) si koupila aspoň 4 malinké jablka a 2 banány (kolem 100 rublů). Jabka tu nejsou, protože horkem všechno ovoce ze stromů (kterých tady pravda moc není) předčasně spadlo. Ale ty banány (i když je normálně nejím) byly výborné.
Zase bez teplé vody...
Návštěvu gubernátora nám tu byl čert dlužen. V záchvatu vylepšovacích prací tu dělníci porýpali něco s trubkama, takže zase neteče teplá voda – jako naschvál samozřejmě jen v té části domu, kde bydlím já (v ostatních bytech mají aspoň karmy). Nutno ovšem dodat, že při zdejších teplotách tu teplou vodu asi nikdo nepoužívá. A ze mě se stal otužilec.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)