úterý 19. října 2010
Vážení a drazí mí milovaní rodičové, příbuzní, přátelé a ostatní... (18.10.)
Jelikož jsem absolutně neschopná dopsat zápisky z mojí dovolené, tak jsem se rozhodla, že to období prostě přeskočím a odložím na dobu, kdy budu mít čas (takže nejspíš až v ČR :-)) No ve zkratce – dovolená byla úžasná :-)
Spoustu z vás zajímá co tu ve Voroněži dělám, takže to vezmu od doby co jsem se vrátila z dovolené.
Odstěhovala jsem se definitivně z Divnogorje do města. Cestu (a Kosťovo zacházení) bohužel nepřežilo kolečko u kufru, tak jsem zvědavá jak ho pak potáhnu kamkoliv dál.
Nastěhovala jsem se do jednopokojového bytu přímo na náměstí Lenina (centrum města, něco jako v Brně Svoboďák), kde dřív bydlel polský dobrovolník Michal. Pravda byt není nijak extrémně nový nebo upravený, ale zato útulný.
Po příjezdu jsem začala volat, psát a domlouvat si nějakou činnost, abych se tu neukousala nudou, protože moje koordinátorka na mě prostě nemá čas...
Ze začátku mě zaměstnala rekonstrukce kanceláře, kterou bylo potřeba přestěhovat, přerozdělit a hlavně vyzdobit a zútulnit. Ještě kdyby zapli topení, tak by se mi tu i líbilo.
Seznámila jsem se s jednou holkou, co chce emigrovat do ČR, takže jsme se domluvili na hodinách češtiny. Slečna se se mnou chtěla tak moc stýkat, že mi dokonce pronajala dvoupokojový byt blízko pivovaru, což jsem ovšem odmítla. Ne snad proto, že žít sama v dvoupokojovém bytě by nebylo dost luxusní, ale od pivovaru je to do práce víc než půl hodiny dopravou a přece jenom centrum je centrum :-)
Na začátku října jsme zašli s mými ruskými a německými přáteli do Divadla opery a baletu na Labutí jezero. No přiznám se, že balet asi není nic pro mě. Jednak bylo vidět, že voroněžský baletní ansámbl rozhodně není jeden z nejlepších a taky Labutí jezero BEZ mrtvé labutě není Labutí jezero!
Zajímavý pak byl víkend z 8mého na 10tého října. Domluvili jsme akci, že sebereme lidi a pojedeme do Divnogorje čistit okolí řeky. 8mého taky měli přijet noví dobrovolníci – kluk z Holandska a holka ze Španělska.
Se Španělkou byly trošku problémy. Děvčica jede do Ruska už tři měsíce. Měla přijet na začátku srpna. Na začátku srpna přišla na letiště v Barceloně pouze se zvacím dopisem v domnění, že jí to na vstup do Ruska stačí, takže jí samozřejmě nepustili a propadla jí letenka. Teď už konečně byla na cestě i s vízem, ale po cestě se stihla ztratit v Moskvě. Takže my jsme opravdu všichni velmi netrpělivě očekávali, jestli přijede a co bude zač.
Přijela holka se jménem Anna, která vůbec nevypadá na Španělku. První dny byla značně vyplašená, ale shodli jsme se, že bude v pohodě. Zato kluk z Holandska je takový zvláštní. Jmenuje se Roy a je mu 28. I když většinu času se chová jakoby mu bylo 12. Přesto, že všichni víme, že ovládá 7 jazyků (je fakt chytrý), většinou nemluví, jen vydává zvuky v neurčitém jazyku, občas hopsá a skáče po kanceláři jako opice... a přesto, že je vzhledově velmi sympatický, někdy z něho mám strach.
Nedivila bych se, kdyby v nově příchozích víkend v Divnogorje zanechal pořádný kulturní šok. Jednak tam toho bordelu po turistech bylo fakt hodně a jednak jsme strávili první noc v mužském klášteře. No zatím, pokud jsem se zde setkala s představiteli církve, byli vždycky milí, hodní a tolerantní, ale to co jsme zažili tady, se nám vůbec nelíbilo. Kluci říkali, že je to tam jako na vojně a my holky jsme měly strach z paní, která měla na starosti ženskou ubytovnu – byla zlá! Samozřejmě jsme musely mít na hlavě šátek a oblečenou dlouhou sukni – to chápu. Na dotaz jestli půjdeme na mši, jsme se některé omluvily, že nepůjdeme, načež se paní strašně rozzlobila a začala nám PŘIKAZOVAT! že se máme obléct a jít na mši, takže jsme radši na tu dobu opustili území kláštera.
Druhá noc byla lepší. Spali jsme ve vesnici v domku, večer jsme udělali oheň a popili trochu domácí pálenky se sousedy, kteří se ze zvědavosti přišli podívat, kdo přijel.
V týdnu jsem pak uspořádala u mě večírek pro nové dobrovolníky, aby se taky trochu seznámili. Vařili jsme česká a španělská národní jídla a i když jsem rozhodně nezvala všechny co z nám, do mého jednopokojového bytu se nacpalo 24 lidí :-)
Další víkend jsem jela v sobotu s mojí známou (novinářkou) na exkurzi do Semilukského rajonu. Moje známá dělá tyhle exkruze pro turisty a zahraniční studenty. V tomto případě s námi jela skupina čínských studentů, kteří se projevili jako správní šikmoocí turisti, fotili fakt všechno a fakt zuřivě, že nebohá kráva, kterou většina z nich nejspíš viděla poprvé v životě, málem chcípla na šok.
V neděli mě pak tahle známá vzala ještě i s její kamarádkou z Moskvy na návštěvu k její babičce do vesnice Babakovo asi 20 km za Voroněží. Babička bylo hrozně milá, darovala mi ponožky z pravé ovčí vlny (jsou pravé, protože ještě pěkně smrdí :-D) a nakrmila nás domácíma pirožkama (recept jsem si samozřejmě zapsala), borščem a blinama.
A od pondělka je ze mě paní učitelka :-) Jelikož jsem zjistila, že nějak nemám žádnou pořádnou činnost a taky že tyhle večírky se někdy umí prodražit, tak jsem si tu našla práci. Dvakrát týdně učím češtinu v jazykové škole Anglický dům a v sobotu dávám ještě individuální hodiny. Ale rozhodně si chci najít ještě nějakou činnost, protože se začínám v kanceláři nudit a jako dobrovolník v podstatě nic nedělám. Teď nám sice slíbili, že na konci měsíce můžeme jít pomáhat na jazzový festival (lístky gratis jsou samozřejmostí :-D) ale jak tak znám Rusy, ještě se to desetkrát změní....
Spoustu z vás zajímá co tu ve Voroněži dělám, takže to vezmu od doby co jsem se vrátila z dovolené.
Odstěhovala jsem se definitivně z Divnogorje do města. Cestu (a Kosťovo zacházení) bohužel nepřežilo kolečko u kufru, tak jsem zvědavá jak ho pak potáhnu kamkoliv dál.
Nastěhovala jsem se do jednopokojového bytu přímo na náměstí Lenina (centrum města, něco jako v Brně Svoboďák), kde dřív bydlel polský dobrovolník Michal. Pravda byt není nijak extrémně nový nebo upravený, ale zato útulný.
Po příjezdu jsem začala volat, psát a domlouvat si nějakou činnost, abych se tu neukousala nudou, protože moje koordinátorka na mě prostě nemá čas...
Ze začátku mě zaměstnala rekonstrukce kanceláře, kterou bylo potřeba přestěhovat, přerozdělit a hlavně vyzdobit a zútulnit. Ještě kdyby zapli topení, tak by se mi tu i líbilo.
Seznámila jsem se s jednou holkou, co chce emigrovat do ČR, takže jsme se domluvili na hodinách češtiny. Slečna se se mnou chtěla tak moc stýkat, že mi dokonce pronajala dvoupokojový byt blízko pivovaru, což jsem ovšem odmítla. Ne snad proto, že žít sama v dvoupokojovém bytě by nebylo dost luxusní, ale od pivovaru je to do práce víc než půl hodiny dopravou a přece jenom centrum je centrum :-)
Na začátku října jsme zašli s mými ruskými a německými přáteli do Divadla opery a baletu na Labutí jezero. No přiznám se, že balet asi není nic pro mě. Jednak bylo vidět, že voroněžský baletní ansámbl rozhodně není jeden z nejlepších a taky Labutí jezero BEZ mrtvé labutě není Labutí jezero!
Zajímavý pak byl víkend z 8mého na 10tého října. Domluvili jsme akci, že sebereme lidi a pojedeme do Divnogorje čistit okolí řeky. 8mého taky měli přijet noví dobrovolníci – kluk z Holandska a holka ze Španělska.
Se Španělkou byly trošku problémy. Děvčica jede do Ruska už tři měsíce. Měla přijet na začátku srpna. Na začátku srpna přišla na letiště v Barceloně pouze se zvacím dopisem v domnění, že jí to na vstup do Ruska stačí, takže jí samozřejmě nepustili a propadla jí letenka. Teď už konečně byla na cestě i s vízem, ale po cestě se stihla ztratit v Moskvě. Takže my jsme opravdu všichni velmi netrpělivě očekávali, jestli přijede a co bude zač.
Přijela holka se jménem Anna, která vůbec nevypadá na Španělku. První dny byla značně vyplašená, ale shodli jsme se, že bude v pohodě. Zato kluk z Holandska je takový zvláštní. Jmenuje se Roy a je mu 28. I když většinu času se chová jakoby mu bylo 12. Přesto, že všichni víme, že ovládá 7 jazyků (je fakt chytrý), většinou nemluví, jen vydává zvuky v neurčitém jazyku, občas hopsá a skáče po kanceláři jako opice... a přesto, že je vzhledově velmi sympatický, někdy z něho mám strach.
Nedivila bych se, kdyby v nově příchozích víkend v Divnogorje zanechal pořádný kulturní šok. Jednak tam toho bordelu po turistech bylo fakt hodně a jednak jsme strávili první noc v mužském klášteře. No zatím, pokud jsem se zde setkala s představiteli církve, byli vždycky milí, hodní a tolerantní, ale to co jsme zažili tady, se nám vůbec nelíbilo. Kluci říkali, že je to tam jako na vojně a my holky jsme měly strach z paní, která měla na starosti ženskou ubytovnu – byla zlá! Samozřejmě jsme musely mít na hlavě šátek a oblečenou dlouhou sukni – to chápu. Na dotaz jestli půjdeme na mši, jsme se některé omluvily, že nepůjdeme, načež se paní strašně rozzlobila a začala nám PŘIKAZOVAT! že se máme obléct a jít na mši, takže jsme radši na tu dobu opustili území kláštera.
Druhá noc byla lepší. Spali jsme ve vesnici v domku, večer jsme udělali oheň a popili trochu domácí pálenky se sousedy, kteří se ze zvědavosti přišli podívat, kdo přijel.
V týdnu jsem pak uspořádala u mě večírek pro nové dobrovolníky, aby se taky trochu seznámili. Vařili jsme česká a španělská národní jídla a i když jsem rozhodně nezvala všechny co z nám, do mého jednopokojového bytu se nacpalo 24 lidí :-)
Další víkend jsem jela v sobotu s mojí známou (novinářkou) na exkurzi do Semilukského rajonu. Moje známá dělá tyhle exkruze pro turisty a zahraniční studenty. V tomto případě s námi jela skupina čínských studentů, kteří se projevili jako správní šikmoocí turisti, fotili fakt všechno a fakt zuřivě, že nebohá kráva, kterou většina z nich nejspíš viděla poprvé v životě, málem chcípla na šok.
V neděli mě pak tahle známá vzala ještě i s její kamarádkou z Moskvy na návštěvu k její babičce do vesnice Babakovo asi 20 km za Voroněží. Babička bylo hrozně milá, darovala mi ponožky z pravé ovčí vlny (jsou pravé, protože ještě pěkně smrdí :-D) a nakrmila nás domácíma pirožkama (recept jsem si samozřejmě zapsala), borščem a blinama.
A od pondělka je ze mě paní učitelka :-) Jelikož jsem zjistila, že nějak nemám žádnou pořádnou činnost a taky že tyhle večírky se někdy umí prodražit, tak jsem si tu našla práci. Dvakrát týdně učím češtinu v jazykové škole Anglický dům a v sobotu dávám ještě individuální hodiny. Ale rozhodně si chci najít ještě nějakou činnost, protože se začínám v kanceláři nudit a jako dobrovolník v podstatě nic nedělám. Teď nám sice slíbili, že na konci měsíce můžeme jít pomáhat na jazzový festival (lístky gratis jsou samozřejmostí :-D) ale jak tak znám Rusy, ještě se to desetkrát změní....
středa 13. října 2010
Dovolená k nezaplacení... II.(15. – 29.9.)
Kurgan
Po příjezdu do Kurganu nás na nádraží vyzvedla Irinina kamarádka Tatyana, ubytovala nás u ní v bytě, navečeřely jsme se, vypily půl láhve vodky (hostitelka na tom prostě trvala) a jely do města.
Tatyana bydlí v tzv. „spacím rajoně“. Je to poměrně daleko od centra a prakticky (kromě pár obchodů) tam nic není. Rozdíl mezi takovým sídlištěm ve Voroněži a v Kurganě je poměrně velký – hlavně co se rozlohy týče, protože tady už začíná Sibiř. To znamená, že tu prostě mají tolik místa, že nemá smysl s ním šetřit. Jednotlivé panelové domy jsou od sebe několik stovek metrů daleko.
Časový rozdíl oproti Voroněži je +2 hodiny (oproti ČR +4h.). Město Kurgan samo o sobě není nijak krásné ani vyjímečné, ale pár zajímavostí se tu najde. Ve městě je poměrně dost domů z 19. století a v některých se dokonce i bydlí. Irina mi stihla ukázat náměstí (samozřejmě s Leninem), dům fotografa Čekaševa. Zajímavý je dům malíře Trávnikova, postavený napůl v ruském a napůl pohádkovém stylu a pokud na něm svítí vitrážové okno, může prý kdokoliv přijít malíře navštívit. Malíř má bohužel za souseda gubernátora oblasti, který si nechal postavit rodinný dům přímo uprostřed města a pozemek - i s tím malířovým - nechal obehnat plotem (no aspoň to měl malíř zadarmo). Prohlédly jsme si asi 100let starý pivovar a v pivním baru ochutnaly kurgánské nefiltrované pivo (stejně není nad hodonínského Šviháka), chrám Alexandra Něvského (zapsaný v britské encyklopedii jako znak města). Kurgan se taky proslavil výrobou másla, které bylo považováno svého času za nejlepší v Evropě a pak je známý tím, že sem deportovali 7 děkabristů.
Druhý den v Kurganě, který jsme věnovaly výhradně muzeím, začal strašně odpornou ovesnou kaší s houbama (omlouvám se, asi to není úplně podstatná informace, ale něco tak hnusného jsem ještě nejedla).
První přišlo na řadu Kurgánské oblastní vlastivědné muzeum s historickou a přírodovědnou expozicí a výstavou motýlů. Na výstavě motýlů provázel její autor a majitel veškeré té havěti. Dostalo se mi tedy velmi odborného výkladu a nakonec jsem ještě byla nucena shlédnout jak si pán strká jakéhosi živého švába o délce cca 7-8cm do pusy. Další muzeum bylo Dům-muzeum děkabristů, kde žil v letech 1833-37 Michail Michailovič Naryškin - jeden ze sedmi deportovaných děkabristů. Provedla nás paní, kterou vysloveně obtěžovalo někoho provázet. Jako poslední bylo 4 roky staré (tedy vlastně nové) Muzeum historie města. Kurgan není moc veliký, ale má veliká muzea, proto ty tři byly za jeden den až moc.
Po příjezdu do Kurganu nás na nádraží vyzvedla Irinina kamarádka Tatyana, ubytovala nás u ní v bytě, navečeřely jsme se, vypily půl láhve vodky (hostitelka na tom prostě trvala) a jely do města.
Tatyana bydlí v tzv. „spacím rajoně“. Je to poměrně daleko od centra a prakticky (kromě pár obchodů) tam nic není. Rozdíl mezi takovým sídlištěm ve Voroněži a v Kurganě je poměrně velký – hlavně co se rozlohy týče, protože tady už začíná Sibiř. To znamená, že tu prostě mají tolik místa, že nemá smysl s ním šetřit. Jednotlivé panelové domy jsou od sebe několik stovek metrů daleko.
Časový rozdíl oproti Voroněži je +2 hodiny (oproti ČR +4h.). Město Kurgan samo o sobě není nijak krásné ani vyjímečné, ale pár zajímavostí se tu najde. Ve městě je poměrně dost domů z 19. století a v některých se dokonce i bydlí. Irina mi stihla ukázat náměstí (samozřejmě s Leninem), dům fotografa Čekaševa. Zajímavý je dům malíře Trávnikova, postavený napůl v ruském a napůl pohádkovém stylu a pokud na něm svítí vitrážové okno, může prý kdokoliv přijít malíře navštívit. Malíř má bohužel za souseda gubernátora oblasti, který si nechal postavit rodinný dům přímo uprostřed města a pozemek - i s tím malířovým - nechal obehnat plotem (no aspoň to měl malíř zadarmo). Prohlédly jsme si asi 100let starý pivovar a v pivním baru ochutnaly kurgánské nefiltrované pivo (stejně není nad hodonínského Šviháka), chrám Alexandra Něvského (zapsaný v britské encyklopedii jako znak města). Kurgan se taky proslavil výrobou másla, které bylo považováno svého času za nejlepší v Evropě a pak je známý tím, že sem deportovali 7 děkabristů.
Druhý den v Kurganě, který jsme věnovaly výhradně muzeím, začal strašně odpornou ovesnou kaší s houbama (omlouvám se, asi to není úplně podstatná informace, ale něco tak hnusného jsem ještě nejedla).
První přišlo na řadu Kurgánské oblastní vlastivědné muzeum s historickou a přírodovědnou expozicí a výstavou motýlů. Na výstavě motýlů provázel její autor a majitel veškeré té havěti. Dostalo se mi tedy velmi odborného výkladu a nakonec jsem ještě byla nucena shlédnout jak si pán strká jakéhosi živého švába o délce cca 7-8cm do pusy. Další muzeum bylo Dům-muzeum děkabristů, kde žil v letech 1833-37 Michail Michailovič Naryškin - jeden ze sedmi deportovaných děkabristů. Provedla nás paní, kterou vysloveně obtěžovalo někoho provázet. Jako poslední bylo 4 roky staré (tedy vlastně nové) Muzeum historie města. Kurgan není moc veliký, ale má veliká muzea, proto ty tři byly za jeden den až moc.
úterý 12. října 2010
Dovolená k nezaplacení... I.(15. – 29.9.)
Cestování vlakem
...aneb jak jsem se (k nepochopení rusů) vydala na hranici Evropy a Asie, místo toho abych jako správný cizinec jela do Moskvy a Petěrburgu...
Tentokráte jsem se na své cestě projevila jako maximalista. V oblasti středního Uralu se mi poštěstilo navštívit města Kurgan, Čeljabinsk a Jekatěrinburg a jejich okolí. Počasí bylo přímo vynikající. Spolucestující mi byla prvních 5 dní Irina Nikolajevna, která pracuje v muzeu v Divnogorje jako botanička. Za 14 dní jsem toho stihla víc než dost a bojím se, že po dovolené budu potřebovat dovolenou, abych si odpočinula.
Cestu jsem začala 15.9. docela netradičně a to návštěvou vernisáže výstavy tradičního oděvu Voroněžské oblasti. Výstava v Muzeu Krámského byla překvapivě velmi kvalitní a propracovaná do detailů. Kupodivu jsem nikde nenarazila na nic, co by připomínalo „russian style“ (to znamená: všechno bylo dotaženo do detailů, nikde nic nebylo přivázaného provázkem nebo zalepené izolepou...).
V půl 5té odpoledne jsme nastoupili do vlaku Voroněž – Novosibirsk (naší konečnou byl Kurgan – asi 43hodin cesty). Spolucestující byli příjemní ( paní, která bydlela kousek od Voroněže a jela někam na vesnici za Novosibirsk, pán na služební cestě, mladý kazach z Taškentu a později paní – detaily záhy...) a téměř celý vagón se ohromě bavil, když jsem Irině vyprávěla svou lámanou ruštinou historku o tom, jak jsem byla na migrační policii.
Prvního incidentu na cestě jsme se dočkaly velmi záhy. Asi v 1 hodinu v noci přistoupila na poslední volné místo v našem oddíle paní, jejíž zavadla jí do vlaku přinesl manžel. Velmi neurvalým způsobem začal její zavazadla cpát do úložného prostoru pod spodní postel, kde už ovšem ležela Irinina cestovka. S tou si hlavu nelámal a tašku prostě vyhodil do chodby. Irina, kterou probudilo jeho řečnění o zákonech cestování ve vlaku a jakýchsi pochybných právech cestujících, se začala ohromě rozčilovat a dožadovat se vrácení své tašky na původní místo. Muž mezitím vystoupil a Irina se začala dohadovat s paní. Irina je jinak velmi starostlivá, hodná a laskavá žena, ale v tomto případě se přiznám, že do křížku bych se s ní dostat nechtěla. Pěkně se vztekla a principiálně chtěla svoji tašku vrátit na původní místo. Nakonec si k celé věci zavolaly průvodčí, aby rozřešila, kdo má pravdu. Průvodčí dala za pravdu Irině, ovšem ty tři svým křikem stihly probudit celý vagón a já jsem se docela bála, že už s náma pak celou cestu nikdo nepromluví. Naštěstí se pak nebavili s tou paní.
Cestování ruskou plackartou je vždycky něčím zajímavé i přesto, že se toho ve vlaku moc dělat nedá. Většinou se cestující věnují čtení, luštění křížovek, pletení háčkování, hraní karet, popíjení čaje, jídlu nebo jako já: zírání z okna (možné pouze ve dne - tedy pokud není vaším koníčkem zírání do tmy.) Občas jednotvárnou cestu zpestří vlakem procházející prodejci všeho možného – od čínských hraček přes pletené zboží, šperky nebo 3D obrázky po jídlo a sušené ryby.
Na cestě jsme udělali kromě množství kratších zastávek jednu dlouhou. 40min vlak stál v Samaře. Irina se na peróně sešla se svým známým děkanem z univerzity v Samaře, který jí předal tašku plnou věcí pro jeho příbuzné v Kurganě (toto je jeden z typických způsobů přepravy zboží, protože pošta je dost nespolehlivá a trvá věčnost než něco přepraví). Děkan mě doprovodil na jedno menších náměstí v Samaře, které je hned u nádraží a u toho mi stačil udělat krátkou přednášku o Samaře (vznikla před asi 420ti lety jako pevnost na Volze). Typické pro samarské nádraží, které je 5let staré a vypadá velice moderně, je prodej čokolády na nástupištích, protože v Samaře je jedna ze tří vyhlášených továren na čokoládu v Rusku (jedna je v Moskvě a jedna nevím kde – čokoládu pak přivezu).
Poslední večerní zastávkou byla Ufa. Ufa je centrem baškirů, dokonce i nápisy tu mají ve dvou jazycích. Jedna paní mě poučila, že prý je to – doslovný překlad z ruštiny: „...blbý sifilidní národ...“ – muži prý mají zakázáno ukazovat nohy a proto chodí pořád v ponožkách a vůbec, už aby ten vlak odjel... Na tom se shodly všechny ženštiny z neustále se rozšiřujícího kroužku kolem mě neboť to vypadalo, že asi jako jediný cizinec ve vlaku jsem večer vítaná atrakce.
...aneb jak jsem se (k nepochopení rusů) vydala na hranici Evropy a Asie, místo toho abych jako správný cizinec jela do Moskvy a Petěrburgu...
Tentokráte jsem se na své cestě projevila jako maximalista. V oblasti středního Uralu se mi poštěstilo navštívit města Kurgan, Čeljabinsk a Jekatěrinburg a jejich okolí. Počasí bylo přímo vynikající. Spolucestující mi byla prvních 5 dní Irina Nikolajevna, která pracuje v muzeu v Divnogorje jako botanička. Za 14 dní jsem toho stihla víc než dost a bojím se, že po dovolené budu potřebovat dovolenou, abych si odpočinula.
Cestu jsem začala 15.9. docela netradičně a to návštěvou vernisáže výstavy tradičního oděvu Voroněžské oblasti. Výstava v Muzeu Krámského byla překvapivě velmi kvalitní a propracovaná do detailů. Kupodivu jsem nikde nenarazila na nic, co by připomínalo „russian style“ (to znamená: všechno bylo dotaženo do detailů, nikde nic nebylo přivázaného provázkem nebo zalepené izolepou...).
V půl 5té odpoledne jsme nastoupili do vlaku Voroněž – Novosibirsk (naší konečnou byl Kurgan – asi 43hodin cesty). Spolucestující byli příjemní ( paní, která bydlela kousek od Voroněže a jela někam na vesnici za Novosibirsk, pán na služební cestě, mladý kazach z Taškentu a později paní – detaily záhy...) a téměř celý vagón se ohromě bavil, když jsem Irině vyprávěla svou lámanou ruštinou historku o tom, jak jsem byla na migrační policii.
Prvního incidentu na cestě jsme se dočkaly velmi záhy. Asi v 1 hodinu v noci přistoupila na poslední volné místo v našem oddíle paní, jejíž zavadla jí do vlaku přinesl manžel. Velmi neurvalým způsobem začal její zavazadla cpát do úložného prostoru pod spodní postel, kde už ovšem ležela Irinina cestovka. S tou si hlavu nelámal a tašku prostě vyhodil do chodby. Irina, kterou probudilo jeho řečnění o zákonech cestování ve vlaku a jakýchsi pochybných právech cestujících, se začala ohromě rozčilovat a dožadovat se vrácení své tašky na původní místo. Muž mezitím vystoupil a Irina se začala dohadovat s paní. Irina je jinak velmi starostlivá, hodná a laskavá žena, ale v tomto případě se přiznám, že do křížku bych se s ní dostat nechtěla. Pěkně se vztekla a principiálně chtěla svoji tašku vrátit na původní místo. Nakonec si k celé věci zavolaly průvodčí, aby rozřešila, kdo má pravdu. Průvodčí dala za pravdu Irině, ovšem ty tři svým křikem stihly probudit celý vagón a já jsem se docela bála, že už s náma pak celou cestu nikdo nepromluví. Naštěstí se pak nebavili s tou paní.
Cestování ruskou plackartou je vždycky něčím zajímavé i přesto, že se toho ve vlaku moc dělat nedá. Většinou se cestující věnují čtení, luštění křížovek, pletení háčkování, hraní karet, popíjení čaje, jídlu nebo jako já: zírání z okna (možné pouze ve dne - tedy pokud není vaším koníčkem zírání do tmy.) Občas jednotvárnou cestu zpestří vlakem procházející prodejci všeho možného – od čínských hraček přes pletené zboží, šperky nebo 3D obrázky po jídlo a sušené ryby.
Na cestě jsme udělali kromě množství kratších zastávek jednu dlouhou. 40min vlak stál v Samaře. Irina se na peróně sešla se svým známým děkanem z univerzity v Samaře, který jí předal tašku plnou věcí pro jeho příbuzné v Kurganě (toto je jeden z typických způsobů přepravy zboží, protože pošta je dost nespolehlivá a trvá věčnost než něco přepraví). Děkan mě doprovodil na jedno menších náměstí v Samaře, které je hned u nádraží a u toho mi stačil udělat krátkou přednášku o Samaře (vznikla před asi 420ti lety jako pevnost na Volze). Typické pro samarské nádraží, které je 5let staré a vypadá velice moderně, je prodej čokolády na nástupištích, protože v Samaře je jedna ze tří vyhlášených továren na čokoládu v Rusku (jedna je v Moskvě a jedna nevím kde – čokoládu pak přivezu).
Poslední večerní zastávkou byla Ufa. Ufa je centrem baškirů, dokonce i nápisy tu mají ve dvou jazycích. Jedna paní mě poučila, že prý je to – doslovný překlad z ruštiny: „...blbý sifilidní národ...“ – muži prý mají zakázáno ukazovat nohy a proto chodí pořád v ponožkách a vůbec, už aby ten vlak odjel... Na tom se shodly všechny ženštiny z neustále se rozšiřujícího kroužku kolem mě neboť to vypadalo, že asi jako jediný cizinec ve vlaku jsem večer vítaná atrakce.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)