Tak už se to po...

Irina mi říká: „A počkej jaká bude legrace až dáte dohromady účastníky z Ázerbájdžánu a Arménie.“ Brala jsem to jako výstřelek její záliby v nacionalismu. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak moc měla pravdu.

Celý den jsem se zbývala tím, že jsem vyzvedávala účastníky z různých zemí na nádraží nebo na letišti. Kluci z Ázerbájdžánu, kteří přijeli dřív vypadali jako mladí sympatičtí muži. Arméni, kteří přijeli večer vypadali v pohodě do té doby, než se začali ptát s kým budou bydlet. Prý prosím jen ne s Ázerbájdžánci. Nebrala jsem to moc v potaz, protože jsem zvyklá setkávat se s lidmi, kteří se přes tyto problémy přenáší. O konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií si můžete trochu přečíst tady: http://kultura.idnes.cz/eurovize-2012-cxu-/hudba.aspx?c=A120525_192555_hudba_ptk

Po příjezdu do hotelu mě situace bleskově vyvedla z omylu. Účastníci z Ázerbájdžánu, kteří na neštěstí byli přímo z oblasti Náhorního Karabachu, okamžitě vyměnili jejich veselé výrazy za výrazy vše říkající a pak se přišli zeptat, jestli by se nemohli s někým vyměnit, že s Arménama rozhodně bydlet nebudou. Já jsem najednou prostě nechápala – za prvé mi bylo divné kdo je tak rozhodil do pokojů a za druhé jsem nechápala, kde je problém. Moje snaha vysvětlit 4 dospělým chlapům, že mezinárodní konflikt neznamená, že mají konflikt zrovna s těmato dvěma Armény byla úplně k ničemu a v momentě kdy jsem zpozorovala u jednoho z Ázerbájdžánských účastníků náznak agrese v jeho chování, jsem rychle vycouvala a zařídila výměnu. Ale aspoň jsem to zkusila. Odnesli to chudáci Turci, kteří se museli přestěhovat a byli pěkně naštvaní, že je to kvůli takové blbosti.

V tu dobu bylo okolo půl dvanácté v noci a já jsem už začínala být docela vyčerpaná. Ještě mě čekala jedna cesta na vlakové nádraží – účastníci z Ukrajiny. Společně jsem se  s Irinou vydala  na nádraží a protože po 11té večer ve Voroněži už nejezdí městská, vzali jsme s taxi a poprosily řidiče, aby na nás na nádraží počkal. Přijely jsme o něco dřív a tak jsme si sedly na nádraží na lavičku a jsem Irině vyprávěla, co se stalo.  

Vrchol celému večeru ovšem nasadil policajt, který se mě a Iriny přišel zeptat jestli by jsme nemohly jít svědčit k výslechu. Nějaká ženská zabila chlapa. Ze žárlivosti mu píchla nůž do zad. Tak jsme šly s Irinou na stanici, která je hned vedle nádraží. Viděl nás taxikář, který na nás čekal a hned mi volal, jestli má na nás počkat nebo nás zavřeli. Nevěděly jsme, co přesně nás na stanici čeká. Tím víc já jsem polovině toho, o čem ten policajt mluvil, nerozuměla. Na stanici seděla ve výslechové místnosti asi 25ti letá holka při tělě, se špatně odbarvenými vlasy, nezdravou pletí, zaslzenýma očima a asi ne příliš při smyslech. Sebou měla dvě nebo tři tašky plné dětských věcí. Postupně je vytahovala a dávala policistce, která zapisovala jejich popis do protokolu. Každou věc několikrát převrátila v ruce a řekla, co s ní měla v plánu. Za krátkou chvíli jsme se tak o ní dozvěděly skoro všechno. To, že má asi tříletého synka, že když šla domů, myslela si, že najde přítele v obležení prostitutek... A pak v určitých momentech prostě přepínala a měnila se v jinou osobu – „Hej zrzko, dej mi cigáro! Hoď ho pod stůl...“ začala šeptem volat na Irinu, když zapisovatelka odešla. Smířená se svou kriminální budoucností si zastrčila do jedné ponožky cigaretu, do druhé zapalovač a s hrdým výrazem ve tváři se nechala odvést.

Do Ruska...

Už zase se mi podařilo prospat celý let a probudit se v momentě, kdy letadlo žuchlo na přistávací dráhu v Moskvě a cestující začali tleskat jako pominutí. Za takové přistání by pilot zasloužil pohlavek a ne potlesk.

Obyčejně začínám slovy jako „takže“ nebo „tentokrát“, takže tentokrát se pokusím začít jinak.

Athman říkal, že prý ruská kontrarozvědka musela mít v posledních dnech plné ruce práce, protože ruské telekomunikační sítě byly zahlcené informací, že jedu zase do Voroněže. Hned první den to věděli opravdu všichni, včetně těch, u kterých bych uvítala aby to nevěděli.

Běžný popis cesty si tentokrát odpustím, až na drobnou poznámku, že jsem ve Vídni dostala flastra za blbý lístek, protože v ČD pracují jen debilové a klidně vám prodají lístek a řeknou vám, že s ním dojedete až na letiště, i když to vůbec není pravda. A taky musím zmínit, že ten nový terminál na letišti ve Vídni je faaaakt luxusní – kožené sedačky a lehátka, stolečky na notebooky se zásuvkama... no prostě stylový luxus – odteď létám zásadně jen z Vídně. Přestup v Moskvě v pohodě, cesta vlakem v pohodě, ve Voroněži taky v pohodě – co víc dodat? Zatím se to všechno daří a jen čekám, kdy se co po....

Konec dobrý, všechno dobré II.

Znáte ten nutkavý pocit, že jste toho člověka už někde viděli?

„No jóó, v Moskvě na letišti!“ rozzářeně odpověděl houslista na moji otázku, jestli si taky myslí, že svět je malý. V tom obchodňáku jsem toho člověka minula asi třikrát a až u pokladny mi došlo, kdeže jsem ho to už viděla.

Byl to jeden z těch, co jim zabavili housle v Moskvě na letišti. Jak to tehdy bylo si můžete přečíst tady: http://etnologistika.blogspot.cz/2012/04/konec-dobry-vsechno-dobre.html

Až do teď byl osud houslí ve hvězdách. Ale teď, protože ten svět je malý, se konečně objevil konec onoho příběhu. Housle muzikantům hned následující týden, po jednáních konzula, přivezla paní z Jihomoravského kraje, která se vracela ze služební cesty.

Takže konec dobrý, všechno dobré – housle jsou zpátky v rukou svých majitelů.