Lvov

Cesta z Charkova mi utekla velice rychle, jen co jsem lehla na svou postel, jsem usnula. A to, ze jsem měla místo hned vedle záchodu na konci vagónu, se ukázalo být štěstím. Kolem půlnoci mě probudil řev a tupé rány. Holt Ukrajinci když se napijí, není o co stát. V půlce vagónu se strhla asi půlhodinová bitka se spoustou krve (jak jsem viděla ráno ta zkrvavená prostěradla málem se mi navalilo). Jak to skončilo nebo začlo nevím, protože jsem spala a bylo mi to jedno.

A pak se stalo něco neuvěřitelného. Ukrajinský vlak měl zpoždění! Normálně jsme přijeli do Lvova o hodinu později (a nebylo to kvůli změně časového pásma).

Zato jsem si to vynahradila krátkou procházkou po nádherném historickém centru Lvova, které bych si klidně dovolila nazvat malou Prahou. (Na fotce si všimněte, že fotbalu fandí i svatí). V centru a vlastně i mimo centrum jsou k vidění vysoké historické budovy, kostely v gotickém stylu, úzké uličky a vůbec... Lvov doporučuju k víkendové návštěvě. A jedním z plusů je to, že na Ukrajině je levněji, než u nás. Jen mě zklamalo to, že se mě poprvé v životě pokusili okrást, a to při nástupu do tramvaje. Dokonce tak blbě, že jsem chlapovi chytila ruku, zrovna když ji strkal do mojí kabelky, šmejd! Zařvala jsem na něj: „A to je jako co?“ (nic lepšího mě v ten moment nenapadlo) a chlap zdrhnul.

Vlak do Budapeště mi jel až o čtvrt na 10 večer, takže jsem poslední dvě a půl hodiny proseděla na nádraží. Ale ten vlak se tentokrát povedl – hezký, čistý, dvoumístná kupé. Jízdu kazilo jen to, že jsem jela v posledním vagóně, který vždycky houpe jak loď v mořské bouři.

Trochu ze zákulisí

Bydlíme nedaleko od centra v hotelu třetí kategorie jménem Start, který ladí s mými cigaretami a všichni se nad tím výborně baví. Náš vstup do hotelu byl vskutku velkolepý. Asi tak tři minuty po tom co jsem se doplazila do hotelu, zpocená jako prase, protože v Charkově bylo plus 32 ve stínu, se mi podařilo zlomit sprchu. Naštěstí se to obešlo bez skandálu a nepříjemností a sprchu do půl dne zase spravili. Pak přijela Izabela a to už bylo horší. Rozbila zámek, takže náš pokoj nešel zamknout. A protože pořád běháme někde po městě a po okolí, museli jsme si věci tak různě půl dne zamykat u ostatních. K večeru se manažerka hotelu rozhodla, že nás do rána přestěhuje do jiného pokoje na jiné patro a ráno, že zámek opraví a přestěhují nás zpátky. Ráno jsme s Izabelou spočítaly, že máme věci roznesené různě po 4 pokojích a začínáme ztrácet přehled.

A aby toho nebylo málo, začaly se po hotelu stěhovat konferenční stolky. Začalo to tím, že jsme s Izabelou potřebovaly jeden navíc u nás v pokoji, tak jsme si ho vypůjčily ve společenské místnosti, kam ho zase někdo přinesl jiný z nižšího patra atd. atd.  Obávám se, že v tomhle hotelu už nás nikdy neubytují.

Najíst jsme se chodili do podniku přes ulici jménem Šantán. Všichni se podivovali nad tím, jaké že je to exotické jméno (asi prý něco z čínštiny), takže jsem jim vysvětlila co to šantán znamená v češtině. Nakonec jsme se shodli, že název sedí. Paní majitelka byla jako aprílové počasí, jednou se na nás hezky usmívala a vítala nás a podruhé nám nadávala a vyhrožovala, že už nás tam nikdy nepustí. Jídlo bylo pěkně hnusné a porce byly malé, takže chudáci holky fotbalistky chodily pořád hladové a musely se dojídat. Vyúčtování s paní majitelkou se neobešlo bez problémů, paní majitelka předložila dvojnásobný účet než bylo domluveno a její pomocníček povídal, že jestli nezaplatíme, tak si můžeme shánět kříže na hrob. Vyřešili jsme to typicky česky – nahráním celého rozhovoru na diktafon a pak policajtama. Všechno dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo.

Co já tu vlastně dělám?

Moje bývalá spolubydlící (který byla hlavním organizátorem) mě poprosila udělat třídenní foto-workshop pro fotbalistky. K ruce mi dala ještě její kamarádku výtvarnici Jette. A mimo to jsem byla zodpovědná za fotografování a sběr fotografií z celého šampionátu.

Od pondělka do pátku jsem musela protřídit víc než 3500 fotografií, zpracovávat fotky pro 5 novinářů a po šampionátu budu zpracovávat ještě okolo 1500 svých... A pak už nechci obrázky ani vidět... aspoň na čas.

Fotbal, fotbal, fotbal

Kdyz tady tak vidim tu praci novinaru, tak me to motivuje taky psat. A ze je o cem – uz mame dohrano. A co? No prece fotbal.

Protoze Charkow je hostitelske mesto fotbaloveho EURA 2012, ktere zacina za tyden (takze cele mesto zije fotbalem), tak se stalo vhodnym mistem pro usporadani Juniorského šampionátu v ženském fotbale fEMale 2012. Sjeli se sem organizátoři ze střední a východní Evropy a hlavne zenske juniorske tymy z Ruska (Voronez), Ukrajiny(Charkow), Polska (Katowice) a velmi zajímavý tým z Německa (Berlín), který je složený pouze z hráček s tureckými kořeny (myslím, že se dokonce kvůli nim i měnil nějaký zákon).

No a jak uz jsem rekla mame dohrano. Finale vyhral rusky tym proti nemeckemu. Ale nutno podotknout, ze nemecky tym byl uz jen tresnicka na dortu, protoze oproti agresivní hre Rusek proste nemely sanci. Nemky vubec na tomhle turnaji mely dost problemu, protoze jak jsme se dozvedeli, v Nemecku jsou jednim z nejlepsich tymu, ale tady narazily na soupere totalne jineho typu.

Zápasy Ukrajiny a Polska byly pastvou pro oči. Oba týmy měly vyrovnané síly a skvělou taktiku. Polské hráčky se nakonec ukázaly jako o něco lepší tým a umístily se na druhém místě.

Cesta za ženským fotbalem

Ale hergot! Už počtvrté jsem se praštila do lokte, protože jede s tim vlakem jak Rus. Možná proto, že vlak jede do Ruska a je tedy vysoce pravděpodobné, že strojvedoucí je opravdu Rus. Ale hází to festovně.

Tak jsem zase na cestách. Mým cílem je Charkov, kam bych se v případě přízně osudu měla doplahočit vlakem pozítří. Když jsme předloni jely s Katkou tímhle směrem, tak jsme zvolily severní variantu trasy. Tedy přes Varšavu s přestupem v Kyjevě. A proto jsem se tentokrát rozhodla vyzkoušet variantu jižní - přes Budapešť a s přestupem ve Lvově.

Cestu jsem začala v pátek ve 13:00 v Břeclavi vlakem EC Slovan, který i přesto, že mě paní pokladní ujišťovala, že bude mít zpoždění, přijel načas. A taky do Budapeště dorazil na čas. Jen to Slovensko podél trati neodbytně připomínalo západní představy do divokém východu. Především v místech, kde vlak projížděl malé stanice, na kterých vysoká tráva nezadržitelně zarůstá rezavé peróny. Možná i proto starobylý (nebo aspoň starobyle vypadající) tunel před Bratislavou trochu připomněl bránu do jiného světa. Jen občas na člověka za oknem vlaku vyskočí jako přízrak některá z mála staveb v současném moderním architektonickém stylu.

Vlak přejížděl hranice ze Slovenska do Maďarska skoro prázdný a já si vzpomněla, že jsem zapomněla, jak se jmenuje hotel, do kterého mám v Charkově přijet. Dokonce si ani nemůžu vzpomenout na ulici ani na stanici metra – to bude legrace. Zjistila jsem, že Maďarsko vlastně není tak ošklivé, jak jsem si vždycky představovala. Podél trati do Budapeště je spousta malebných výhledů na řeku, skály, hrad na skále a vesnice, které někdy čítají až 3 kostely.

Nádraží v Budapešti je plné. Plné lidí, kteří někam cestují, podvratných živlů, kterým kriminál kouká z očí, stánků se salmonelózníma bagetama, ze kterých jde strach a taxikářů. Jeden z nich mě u vlaku důvěrně chytil za ruku a zašeptal mi do ouška: „pro vás udělám speciální cenu, drahoušku.“

Původně jsem si nechtěla v Budapešti rozměňovat koruny na bezcennou maďarskou valutu, ale když jsem po pár minutách začala usínat na lavičce a ty podvratné živly se začaly přibližovat, musela jsem si jít dát kafe. Za pětadvacet korun jsem dostala u arabského stánku do plastového kelímku překvapivě dobrou kávu a zbytek času jsem strávila pozorováním dění na nádraží. Achjo, už jsem zase ve svém živlu.

No a pak zpátky do Ruska. Tedy aspoň atmosférou, protože z Budapeště jsem pokračovala vlakem do Lvova a dostala přidělené prostřední místo v kupé v lůžkovém voze směřujícím do Moskvy a plném Rusů. Nejdřív to vypadalo zoufale, protože jako spolucestující se mi do kupé nasáčkovaly dvě ruské tetky jedoucí ze zájezdu do Budapeště. Tetky byly fyzicky velmi nezdatné a jedna, protože měla horní postel se chystala ustlat si na zemi. Takže jsem gentlemansky nabídla, že jí nechám místo uprostřed a půjdu na horní postel. Aspoň mě nebudou obtěžovat, libovala jsem si, ale dost jsem se spletla. Tohle by totiž Rus nikdy, opakuji NIKDY neudělal. Co má napsáno na lístku, to platí a to je jeho svaté právo, i kdyby to bylo místo za komínem. Takže jsem se okamžitě stala hrdinou jejich dovolené a nahoru mě nepustily, protože jsem si s nima musela sednout a povídat si. Naštěstí pak přišla průvodčí a řekla, že se můžu přesunout do jiného kupé, že je tam jen jedna ženská a je tam tudíž volná prostřední postel. S tím jsem souhlasila. Navíc ta paní byla hluchoněmá, takže jsem už nemusela odpovídat na žádné otázky. Jinak vlak byl hrozný. Byl to jeden z těch starých vagónů, které Rusové normálně na vnitrostátních linkách už dávno začali vyřazovat. Ale na cesty do EU asi pořád dobrý. Jo a naše průvodčí po 30ti minutách jízdy zmizela. A průvodčí ve vedlejším vagón je prý už namol. A je prý možné, že naše průvodčí je tam taky. Toto obvinění vznesla na chodbičce vagonu Ruska ve vyšším věku, která si pak celou dobu neustále na něco stěžovala a u všech se ujišťovala, že si stěžuje právem.

Dlouhé cesty vlakem mám ráda, je to pro mě většinou odpočinek. Samozřejmě nic není perfektní a tak bohužel při překračování hranice mezi Maďarskem a Ukrajinou musíte přetrpět pasovou a celní kontrolu plus výměnu podvozku vlaku. Proč přetrpět? Protože vlak přijíždí na hranice v půl jedenácté a do dvou hodin (čili ukrajinských tří) ráno se stoprocentně nevyspíte. Mám takový utkvělý pocit, že policajtku, která dělala celní kontrolu jsem už někde na hranici potkala. V našem kupé jsme s paní navíc měly rušno, protože jí v Budapešti prodali místenku do Moskvy,  ale lístek jen do Kyjeva. Nakonec paní průvodčí (která se pak zase objevila a odháněla od sebe přiopilého pracovníka vlakové čety) jí na hranicích pomohla dokoupit jízdenku, takže všechno dobře dopadlo.

Při pozorování, jak je průvodčí najednou vzorná a pořád od sebe odhání toho přiopilého chlapa s chlípným pohledem, jsem si vzpomněla na knížku od Dory Čechové Nechtěl jsem být Leninem, což je sbírka příběhů ze života současných obyčejných Rusů a právě jeden z příběhů pojednává o  průvodčí mezinárodního vlaku. Myslím, že by to klidně mohla být historka i z tohoto vlaku. Knížku vřele doporučuji. 

Vítejte na Ukrajině

Další den ráno jsem Lvov málem zaspala, ale naštěstí (nebo bohužel) na mě jedna z těch tetiček pamatovala. Už z polospánku jsem slyšela z chodby: „Já jdu navštívit Línu (tak mě přejmenovaly), a to ona by mohla ten Lvov zaspat.“ Rychle jsem si přetáhla peřinu přes hlavu a naivní představou, že mě tetka třeba nenajde, ale nebylo mi to nic platné. Za chvíli už do mě tetka šťouchá prstem: „Línočko, vstávej, za hodinu jsme ve Lvově. Ať nezaspíš.“ No tak teďka už teda opravdu nezaspím. Pomalu jsem se vysoukala z postele a začala si balit věci. Ranním překvapením bylo to, že se mi zasekl zámek na kufru, takže nešel otevřít. Naštěstí (nebo bohužel) jsem všechny důležité věci měla venku, jenže tím pádem se staly logistickou přítěží, ale nedalo se nic dělat. Jestli si to ten zámek nerozmyslí, tak to budu nejspíš řešit v Charkově sekerou, protože potřebuju čisté ponožky.

V půl jedenácté jsme se doplazili na Lvovské nádraží. Nádherné Lvovské nádraží. Říká se, že Lvov je jedním z nejkrásnějších měst Ukrajiny, jen je škoda, že z nádraží to nejde vidět. Jako všude i tohle nádraží je plné dotěrných taxikářů a místo zevlů se tu potulují cikáni, jejichž děti žebrají peníze. A musím říct, že jsou někdy dost vytrvalé.

Vyzvedla jsem si lístek do Charkova a šla shánět zpáteční jízdenku na příští týden. Lvovské nádraží je sice krásné, ale jako všude jinde na východě tu samozřejmě nemají výtahy a mezinárodní pokladny mají až ve druhém patře. A tomu říkají sál se zvýšeným komfortem. Pche! Obávám se, že člověk s 20ti a více kilovým kufrem to určitě neocení.

Narozdíl od pokladních v EU těm ukrajinským nedělá problém vydat mezinárodní jízdenku bez toho aniž by to nějak popletli. Takže pak už jsem jen dovláčela svá zavadla na příslušný perón a nastoupila do vlaku směr Charkov. V kupé tu na východě cestuju poprvé a zatím si nemůžu stěžovat, teda až na to, že nám dali vlhké povlečení na postele, ale to doschlo během pár minut.

Cesta se přes den docela vlekla a vlak se líně kýval přesně do rytmu vídeňského valčíku, který mi zněl ve sluchátkách a tak jsem i přes můj plán pracovat na přípravě workshopu, který vedu v pondělí, většinu dne prospala. Večer jsem si při zastávce ve Vinici na peróně koupila u bábušky k večeři smažené něco, co nevím co to bylo, ale nebylo to vůbec špatné a já pak zalitovala, že jsem nepřijala její výhodnou nabídku 4 kousky za 15 hřiven. A ten kufr si to s tím zámkem ještě pořád nerozmyslel a já si na něj místo sekery vymyslela obrovské štípací kleště. Nebo budou možná stačit i střední, ale kufr i člověk, který mi ho prodal, můžou počítat s tím, že jim to oběma spočítám. Dobrou noc.

A protože teď už jsem v Charkově a mám práce nad hlavu, tak zbytek dopíšu později :-)