Paříž I.

No... bylo to šok. Ne... bylo to ŠOK! Tedy aspoň pro mého partnera, který se nechal přemluvit, aby na dovolenou poprvé v životě letěl. Byl to také šok kvůli tomu, že jsme si jako destinaci vybrali Paříž. O Paříži se předpokládá, že bude velmi romantická, ale ona začíná být spíš exotická :-D 

(listopad 2014)

S naší dovolenou to začínalo být kritické už dlouho před odjezdem. Nejdřív mě chytly záda a masérka mi oznámila, že už je to na doktora. Tři dny před odjezdem jsem dostala zánět dásní a od zubaře antibiotika a Libor dostal chřipku. Jediné v čem jsme měli štěstí bylo rozhodnutí letět, protože náš původní plán jet vlakem by v den odjezdu vzal za své. Zrovna v den odjezdu v Německu vypukla na železnici stávka. Prostě jako vždycky – nic nemůže být normální.

Cesta do Prahy proběhla v pohodě, až na zpožděný vlak, u kterého se to ale předpokládalo. Na letišti jsme spořádali poslední řízky od Liborovy maminky a šli se odbavit. Před odletem ještě panáka na kuráž a hurá na výlet.

O pařížském letišti Charles De-Gaulle jsem slyšela naposledy, když jsem na něm kdysi na dálku po telefonu hledala ztracené patnáctileté děvče. Tehdy jsem si ho představovala úplně šílené a daleko větší, tedy podle míry paniky, kterou dokázali rodiče ztraceného děvčátka vyvinout. Velké bylo, to je pravda, ale rozhodně mi nepřišlo tak šílené, aby se na něm dalo ztratit. Celkem rychle jsme se zorientovali a nasedli na RER (9,75EUR/os) a jeli směr centrum. Po cestě jsem z vlaku RER zírala z oken do černočerné pařížské tmy. Cesta nám zabrala cca 35min a vlak byl plný černochů, na které pro změnu zíral Libor a občas i s otevřenou pusou. A vůbec mi to začínalo připadat, že Pařížané v Paříži vymřeli. Potřebovali jsme přestoupit na Gare-du-Nord, kde jsme se trochu zamotali. Paní z informací nás na dotaz kudy do metra poslala na jednu stranu, paní ze záchodků na druhou. Když se potřebujete zeptat v Paříži na cestu, zeptejte se radši na záchodech.

Metro jsme našli, ale našli jsme taky informaci o tom, že stanice metra, na které potřebujeme vystoupit, a pár dalších jsou na příští 4 dny zavřené. Informace o tom jak se na onu stanici dostat ovšem chyběla, takže jsme to riskli a svezli na nejbližší možnou otevřenou a tam vystoupili. Ano i v Paříži mají tak jako u nás náhradní autobusovou dopravu. A ano, i v Paříži mají, tak jako v Japonsku, pracovníky dopravního podniku, kteří vás do už tak přeplněného autobusu prostě natlačí.

V ten moment už moje nervy přestávaly pracovat. Po stemění, okolo spousta lidí, mluvících jazykem, kterému nerozumím, žádné hlášení zastávek (kterému bych stejně nerozuměla) a mezitím vším my dva – v podstatě unavení a nemocní. Prostě jsem potřebovala někam, kde nebude nikdo a bude tam ticho a klid. V ten moment mi přišlo úsměvné v takovém stavu jet na dovolenou do jednoho z největších měst v Evropě.

Namátkově jsme vystoupili asi na třetí zastávce a nečekaně jsme se trefili – čtvrť Montmartre, zastávka metra Simplon a kousek odtud náš hotel. Svět zase vypadal o něco přívětivěji. Tedy do té doby než jsme přišli do pokoje. Hotel Olympiades byl, jak jsme se dozvěděli, postaven v roce 1924 při příležitosti pořádání Olympijských her v Paříži a já jsem měla podezření, že od té doby do hotelu nikdo neinvestoval jediný cent a taky tam od dvacátého čtvrtého nikdo neuklízel. Recepční, který byl už evidentně zvyklý na nepříliš nadšené reakce hostů, nám dal klíč a prý se máme jít nejdřív podívat a teprve pak zaplatíme.

6. patro, pokoj č. 605. Tušili jsme, že hotel bude hrozný, protože to byl jeden z těch nejlevnějších, ale to co jsme uviděli, předčilo naše očekávání. Holý pokoj s otrhanýma tapetama, na posteli špinavá deka, studené topení z dob Napoleona, venku nula a v pokoji otevřené okno dokořán. Chtělo se mi brečet. A pak ještě víc, při zjištění, že za něco málo přes 1000Kč za noc máme sdílený záchod na patře a jen dvě plesnivé sprchy na celý hotel.

Chvíli jsme přemýšleli co dělat, ale myšlenku, že bychom si teď v 10 hodin večer sháněli jiné ubytování  jsem okamžitě zavrhla. Za prvé jsme byli oba po cestě unavení a za druhé - na nádraží jsem už spala několikrát a náhodou vím, že ty francouzské nejsou zrovna terno. Takže jsme se rozhodli zůstat.

Zpátky na recepci se nás recepční s potměšilým úsměvem zeptal, jak jsme na tom. Odpověď, že pokoj je hrozný, ale že jsme to tušili, ho celkem pobavila. Pravděpodobně byl už zvyklý na velmi různé reakce hostů. Míň už ho ovšem pobavil náš požadavek na nějaké topítko nebo aspoň deku. Ujišťoval nás lámanou angličtinou, že topení z dob Napoleona určitě začne topit... tak za hodinu.

Vzdali jsme to a uzavřeli příměří – zaplatili jsme za jednu noc a dohodli se, že za další zaplatíme až když tu první přežijeme. A dostali jsme deku navíc.