No... bylo to šok. Ne... bylo to ŠOK! Tedy aspoň pro mého
partnera, který se nechal přemluvit, aby na dovolenou poprvé v životě
letěl. Byl to také šok kvůli tomu, že
jsme si jako destinaci vybrali Paříž. O Paříži se předpokládá, že bude velmi
romantická, ale ona začíná být spíš exotická :-D
(listopad 2014)
S naší dovolenou to začínalo být kritické už dlouho
před odjezdem. Nejdřív mě chytly záda a masérka mi oznámila, že už je to na
doktora. Tři dny před odjezdem jsem dostala zánět dásní a od zubaře antibiotika
a Libor dostal chřipku. Jediné v čem jsme měli štěstí bylo rozhodnutí
letět, protože náš původní plán jet vlakem by v den odjezdu vzal za své. Zrovna
v den odjezdu v Německu vypukla na železnici stávka. Prostě jako
vždycky – nic nemůže být normální.
Cesta do Prahy proběhla v pohodě, až na zpožděný vlak,
u kterého se to ale předpokládalo. Na letišti jsme spořádali poslední řízky od
Liborovy maminky a šli se odbavit. Před odletem ještě panáka na kuráž a hurá na
výlet.
O pařížském letišti Charles De-Gaulle jsem slyšela
naposledy, když jsem na něm kdysi na dálku po telefonu hledala ztracené
patnáctileté děvče. Tehdy jsem si ho představovala úplně šílené a daleko větší,
tedy podle míry paniky, kterou dokázali rodiče ztraceného děvčátka vyvinout. Velké
bylo, to je pravda, ale rozhodně mi nepřišlo tak šílené, aby se na něm dalo
ztratit. Celkem rychle jsme se zorientovali a nasedli na RER (9,75EUR/os) a
jeli směr centrum. Po cestě jsem z vlaku RER zírala z oken do
černočerné pařížské tmy. Cesta nám zabrala cca 35min a vlak byl plný černochů,
na které pro změnu zíral Libor a občas i s otevřenou pusou. A vůbec mi to
začínalo připadat, že Pařížané v Paříži vymřeli. Potřebovali jsme
přestoupit na Gare-du-Nord, kde jsme se trochu zamotali. Paní z informací nás
na dotaz kudy do metra poslala na jednu stranu, paní ze záchodků na druhou. Když
se potřebujete zeptat v Paříži na cestu, zeptejte se radši na záchodech.
Metro jsme našli, ale našli jsme taky informaci o tom, že
stanice metra, na které potřebujeme vystoupit, a pár dalších jsou na příští 4
dny zavřené. Informace o tom jak se na onu stanici dostat ovšem chyběla, takže
jsme to riskli a svezli na nejbližší možnou otevřenou a tam vystoupili. Ano i
v Paříži mají tak jako u nás náhradní autobusovou dopravu. A ano, i v Paříži
mají, tak jako v Japonsku, pracovníky dopravního podniku, kteří vás do už
tak přeplněného autobusu prostě natlačí.
V ten moment už moje nervy přestávaly pracovat. Po stemění, okolo
spousta lidí, mluvících jazykem, kterému nerozumím, žádné hlášení zastávek
(kterému bych stejně nerozuměla) a mezitím vším my dva – v podstatě
unavení a nemocní. Prostě jsem potřebovala někam, kde nebude nikdo a bude tam
ticho a klid. V ten moment mi přišlo úsměvné v takovém stavu jet na dovolenou
do jednoho z největších měst v Evropě.
Namátkově jsme vystoupili asi na třetí zastávce a nečekaně
jsme se trefili – čtvrť Montmartre, zastávka metra Simplon a kousek odtud náš
hotel. Svět zase vypadal o něco přívětivěji. Tedy do té doby než jsme přišli do
pokoje. Hotel Olympiades byl, jak jsme se dozvěděli, postaven
v roce 1924 při příležitosti pořádání Olympijských her v Paříži a já
jsem měla podezření, že od té doby do hotelu nikdo neinvestoval jediný cent a
taky tam od dvacátého čtvrtého nikdo neuklízel. Recepční, který byl už
evidentně zvyklý na nepříliš nadšené reakce hostů, nám dal klíč a prý se máme
jít nejdřív podívat a teprve pak zaplatíme.
6. patro, pokoj č. 605. Tušili jsme, že hotel bude hrozný,
protože to byl jeden z těch nejlevnějších, ale to co jsme uviděli,
předčilo naše očekávání. Holý pokoj s otrhanýma tapetama, na posteli
špinavá deka, studené topení z dob Napoleona, venku nula a v pokoji otevřené
okno dokořán. Chtělo se mi brečet. A pak ještě víc, při zjištění, že za něco
málo přes 1000Kč za noc máme sdílený záchod na patře a jen dvě plesnivé sprchy
na celý hotel.
Chvíli jsme přemýšleli co dělat, ale myšlenku, že bychom si
teď v 10 hodin večer sháněli jiné ubytování jsem okamžitě zavrhla. Za prvé jsme byli oba
po cestě unavení a za druhé - na nádraží jsem už spala několikrát a náhodou
vím, že ty francouzské nejsou zrovna terno. Takže jsme se rozhodli zůstat.
Zpátky na recepci se nás recepční s potměšilým úsměvem zeptal,
jak jsme na tom. Odpověď, že pokoj je hrozný, ale že jsme to tušili, ho celkem
pobavila. Pravděpodobně byl už zvyklý na velmi různé reakce hostů. Míň už ho ovšem
pobavil náš požadavek na nějaké topítko nebo aspoň deku. Ujišťoval nás lámanou
angličtinou, že topení z dob Napoleona určitě začne topit... tak za
hodinu.
Vzdali jsme to a uzavřeli příměří – zaplatili jsme za jednu
noc a dohodli se, že za další zaplatíme až když tu první přežijeme. A dostali jsme
deku navíc.
