Jednoho mrazivého protivného zimního dne jsem se se svojí
šéfovou pohádala natolik, že ihned po tom co opustila kancelář, jsem si
otevřela stránky letecké společnosti UTair a koupila si letenku do Čech –
jednosměrnou! Doufám, že s touto společností už nikdy nikam nepoletím, ale
o tom později...
Ano, už je to tak. 22. března můj pobyt v Rusku skončil a
další články budou nejspíš o životě nezaměstnaných v ČR (a že by bylo o
čem psát!).
Rusko bylo dobrou zkušeností, i když někdy trochu drsnou
(to víte nemůžu sem napsat všechno, čte to taky babička a rodiče :-)).
Jak už jsem psala několikrát, tahle země je prostě... jaká
vlastně? Asi by se dalo aplikovat každé přídavné jméno, které vás napadne. Já
mám nejradši přívlastek paradoxní.
Například když si Izabela koupila na trhu sýr a ptá se
prodavačky, jestli mají taky mléko, načež jí prodavačka odsekla, že mléčné
výrobky neprodávají... zmatený Izabelin pohled těkající mezi sýrem a
prodavačkou jsem chápala....
A ještě jsem musela zajet rozloučit se do Divnogorye, tam kde
jsem před téměř dvěma lety začínala poznávat Rusko. Jen mi to nějak
nevycházelo, až Irina říká: „Tak pojedeš s náma.“ Kdo je to ti „my“ jsem
nepochopila, ale řekla jsem, že jo. Ukázalo se, že ti „my“ je Irina a televizní
štáb telekanálu TNT (obdoba české Novy) a jedou do Divnogorye natáčet reportáž.
Byli u vytržení, že sebou mají cizince, který tam nějakou dobu bydlel. A taky
cizince, který tam jel poprvé (Izabela). Paní profesorka se jich ptala: „a jaký
máte příběh nebo téma pro vaši reportáž?“ „No to je přece jasné – máme dva
cizince, jeden tam byl a druhý ne.“ odpověděl reportér. Achjo... jak málo
někomu stačí ke štěstí.
A pak nezbylo než se sbalit – úkol na téměř dva dny,
třídění věcí na ty, které do Čech dovézt prostě musím, pak ty, které by bylo
fajn přivézt a nakonec ta, které svoji službu ukončí na ruské skládce nedaleko
od našeho domu.
Mí přátelé mě byli vyprovodit na nádraží a pomohli mi se
všemi mými zavazadly (celkem 53kg) do vlaku, za to jsem jim byla hrozně vděčná.
A přinesli dvě láhve šampaňského, což jsem chápala trochu rozpačitě – bylo to
sice šampaňské mé oblíbené značky, ale šampaňským se přece slaví... Ale asi
lepší nastupovat do vlaku lehce ovíněná šampaňským než opilá vodkou (což by
ovšem bylo přinejmenším, řekněme, stylové).
Alespoň mi těch pár loků dodalo odvahu hodně nahlas
poznamenat, že ten vagon, kterým jedu do Moskvy, je plný idiotů (ten průvodčí
byl fakt protivný, ani mi nepomohl s kufrem, pche...).
Dveře se zaklaply, vlak vyjel z Voroněžského nádraží,
mávající kamarádi zmizeli někde v dálce a já jsem se unaveně vyškrábala na
horní postel. Usínajíc jsem předčasně počítala s tím, že ruské
dobrodružství skončilo. I slza mi sem tam ukápla.
Ale to bych nebyla já a v Rusku, aby se za pár hodin
neukázalo, že s koncem dobrodružství
jsem se přepočítala.
V moskevském vlaku Aeroexpress Kijevské nádraží –
letiště Vnukovo jsem poděkovala Mateuszovi za pomoc s batohem, rozloučili
jsme se, já si sedla a začetla se do víc než módního palubního časopisu. Když
v tom.... slyším češtinu. Zvědavě jsem zvedla oči a ten obličej se mi zdál
nějaký povědomý. Usmála jsem se sama pro sebe, že by to bylo legrační potkat
někoho známého zrovna teď.
„Ale já vás slečno taky odněkud znám.“ odpověděl. Sedl si
naproti a začal přemýšlet: „Brno.... Masaryčka.... Etnologie...“ Ten svět se
zase ukázal jako příliš malý. Byli to tři muzikanti, hráli v Moskvě už po
několikáté na veletrhu a vraceli se do Brna. A na letišti jim zabavili dvoje
housle. Že na ně nemají papíry. Nabídla jsem svoji pomoc a zkoušela jsem se
pohádat s celníkem, ale bylo to marné (on měl pravdu a já mám ještě pořád
evropské vychování). Nezbylo než zavolat Český dům (kde už mě znají) a přes ně
konzulát. Za dvě hodiny do odletu, to ale nestihli vyřešit, takže housle
zůstaly na letišti v úschovně. A já, protože dotyčného známého z univerzity
neznám jménem, nemám konec historky. Jestli se housle vrátily zpět do ČR je ve
hvězdách.
Byl slunečný den, ale byla ještě zima, tak 2 stupně nad
nulou a sem tam poletoval sníh. Letadlo vyrolovalo na runway, pilot šlápnul na
plyn a lehce jsme se vznesli. Všechno by bylo v nejlepším pořádku, jen
kdyby ten chlap přes uličku během startu pořád nezvonil na letušku. Všichni
zpozorněli, co se děje. Ze stropu letadla na pána kapala voda. Letuška škvírku
ucpala papírovým ubrouskem a profesionálně se na pána usmála, že je všechno
v pořádku. Pán přede mnou se pokapanému pánovi trochu poškleboval, ale to
ještě netušil, že ta voda během přistání v Brně bude kapat na něj. A právě
proto se budu v budoucnu letecké společnosti UTair vyhýbat...
A v Brně bylo 20 stupňů, na letišti to vonělo hnojem
a všichni vypadali šťastně, že jsou na zemi. A ti pokapaní pánové určitě brzo
uschli.
A teď? Sedím u počítače a mlsám oblíbenou německou
čokoládu s paradoxním názvem SPORT a vzpomínám, jak jsme se s Athmanem
smáli, když z Keni přivezl cigarety SPORT a pak se se Sergejem hádali
jestli je horší název SPORT nebo START. Já osobně sport nemám moc v lásce (tedy kromě té
čokolády), takže radši volím ten start, protože když něco končí, tak to
znamená, že něco jiného začíná a já už teď hořím zvědavostí co to bude
tentokrát...
Jo, a pak mě ještě dorazila zpráva v hlavních
večerních televizních novinách ČT1 – „Chodníky a silnice jsou po zimě špinavé!“
...ehm... kdo by to byl čekal a sama sobě si říkám „Vítej doma, děvče!“
