Probudila jsem se vedrem. Ještě než jsem stihla rozlepit oči,
mi hlavou běžely divoké myšlenky o tom, jaké to bude až oči opravdu otevřu. Říkala
jsem si, že se mi to třeba zdálo, že jsme přece oba byli nemocní, tak to byl
asi nějaký špatný sen. Blouznění z horečky.
(pořád listopad 2014, pořád Paříž)
Otevřela jsem oči.
Nezdálo se mi to. Ze zdi na mě posměšně vyplazovala jazyk
utržená tapeta.
Bylo mi vedro. Napoleonské topení žhnulo tak, že se na něm
nedala udržet ruka. S údivem jsme zjistili, že už vůbec není žádné ráno, že
den se pomalu přehupuje do své druhé poloviny a že jsme spali přes dvanáct
hodin. Ono to totiž v tom pochmurném pařížském podzimním počasí nebylo
pohledem z okna moc poznat.. A taky jsme zjistili, že jsme oba dva do růžova
vyspinkaní a to i přes to, že střed matrace manželské postele, na které jsme
spali, byl o dobrých 15cm níž než její okraje. Byl to vlastně takový dolík.
Konečně to vypadalo, že se karty obrátily a my si nakonec
přece jen užijeme příjemnou dovolenou.
S chutí jsme vykročili z hotelu svižným tempem na
ulici, kde jsme se rovnou zastavili. Ulice, která byla ještě večer prázdnou
pařížskou ulicí, se mezitím co jsme spali, změnila v africké tržiště s exotickým
ovocem, rybami a drobnými domácími potřebami jen tu a tam propleteným stánky s arabským
občerstvením nebo sýry. Myslím, že největším výkonem ten den pro Libora bylo
přiznání, že nikdy v životě neviděl tolik černochů pohromadě. Nakonec jsem
si říkala, že to nebyl špatný nápad jet do Paříže, protože člověk zároveň objeví
na Montmartre i kousek Afriky. K opožděné obědosnídani jsme si dali burger
na tržnici u pána s výstavním knírem a chvíli se courali po stáncích se
zbožím z Afriky a s čínskými padělky. Zamířili jsme vlastně mezi
stánky schválně, protože pro tuto dovolenou jsem si vytýčila jeden cíl, kterému
jsem hodlala podřídit všechno (tedy skoro všechno) – bleší trhy. Na internetu
se to jen hemží radami, kde je najít a kdy mají otevřeno, ale většina těchto
rad je k ničemu. Na místě kde měl být blešák, byla ona zmíněná tržnice a
spousta pouličních prodavačů, kteří nám nutili hodinky, pásky, parfémy, mobily
a já nevím co ještě. Až v momentě,
kdy jsme to už už chtěli vzdát jsem zahlédla malou uličku, jakoby
schovanou mezi plachtami arabských stánků se sportovní obuví. Drapla jsem
drahého za rukáv a už jsme tam byli.
Malé pohádkové městečko, které si žilo samo pro sebe
nezávisle na tom, co se děje jinde ve městě. V úzkých uličkách před krámky
vysedávali fousatí Francouzi a popíjeli víno, ochutnávali dobroty, které jim
nabízeli sousedi, mile nás vítali a dávali se s námi do řeči. To místo,
kde jsme se ocitli byl velký trh se starožitnostmi se spoustou úzkých a
spletitých uliček a já si tam připadala jako Alenka v říši divů. Místy mi
to taky připomínalo muzeum a klidně bych se vsadila, že některé kusy nábytku se
s Ludvíkem XIV. znaly osobně.
Samozřejmě jsme nemohli odejít s prázdnou a tak jsem si
z 10EUR usmlouvala na 5EUR menší porcelánovou vázu s modrými motivy
hudebních nástrojů, která by spíš než k nám domů patřila někam na zámek. Libor
se mi samozřejmě smál, že je to určitě dynastie Ming. Uvidíme, třeba mi ji
jednou bude závidět.
Poté co se Liborovi konečně podařilo mě přemluvit, abychom
už šli, jsme se zase přetransformovali z objevitelů na turisty a zamířili
k památce, která byla nejblíž od našeho hotelu. Sacre Coeur.
Okolo bylo narváno – doslova. Davy lidí se tlačily kolem
chrámu a jen ztěží se vyhýbali všudypřítomným prodavačům malých či větších plastových
Eiffelovek.
Příjemnou věcí na Paříži je to, že pokud nemáte moc peněz
nebo je nechcete utrácet za památky, jsou tu jako varianta kostely. Téměř do
všech kostelů se dá dostat, jsou otevřené prakticky celý den a vstup je zadarmo.
A provedou vás francouzskou historií možná i lépe než muzea. Navíc můžete
všechno fotit – bez blesku samozřejmě. Taky zadarmo.
Kromě vnitřku Sacre Coeur jsme si nenechali ujít ani možnost
vystoupat na věž a prohlédnout si Paříž z nejvyššího místa na Montmartre. Cesta
nahoru vedla po točitých schodech a přes střešní uličky. Za výstup nahoru by
ale spíš měli platit než vybírat vstupné – těch schodů je fakt hodně. Výhled na
pozdně odpolední Paříž byl krásný, vítr nahoře studený a cestou dolů nás
pobavili francouzští památkáři. Věděli jste, že věž katedrály Sacre coeur má
plastová okna? Po návštěvě Sacre Coeur jsme se vydali ještě kousek z kopce
podívat se na kolotoč a na funikuler (lanovku) a zamířili jsme zpátky do
hotelu. Ač se to nezdálo, nachodili jsme strašných kilometrů, bolely nás nohy a
začínalo se smrákat. Taky se začal ozývat hlad a my jsme se nechali zlákat vůní
malé pekárny s dřevěnými okny a červenou fasádou v malé opuštěné
uličce, kde jsme ulovili typickou francouzskou bagetu, jeden fantastický
croissant plněný jen trochou cukru a posypaný plátky mandlí a k tomu jeden
fantastický vanilkový cheese cake. Jestli Francouzi něco opravdu umí, tak jsou
to sladkosti. V tom oboru jsou opravdu mistři a my jsme se o tom
přesvědčili pak ještě několikrát, když jsme zkoušeli jablečný koláč nebo třeba
créme bruleé. No a samozřejmě makronky. Ke druhé večeři jsme si u Arabů, kteří
měli snad jako jediní ještě otevřeno, koupili pořádně plesnivý sýr, víno s názvem
„Malé prasátko“ a sladké hrozny. Byli jsme tak unavení, že jsme se sotva dovlekli
do hotelu a o tom, že bychom si našli nějaké jiné ubytování nemohla být ani
řeč. Nakonec se nám ten underground v šestém patře líbil. Ten den byla
neděle.
