To město bylo vlastně hrozně ošklivé. Nebyl jediný důvod aby v něm
byl hotel takové úrovně. I když i ta úroveň byla jen tak na oko. Ve
skutečnosti byl hotel stejný jako město samo, včetně jeho zaměstnanců a
stálých hostů.
Starou socialistickou architekturu budovy a vybavení z let 90tých jen vtipně doplňoval každodenní zápach přepáleného oleje a zkaženého jídla z kuchyně s příšernou nabídkou a ještě horší obsluhou.
"Máš čas?"
"Jo."
Čím víc rostlo škodolibé nadšení číšnic, tím víc jí ho bylo líto. Je sice pravda, že je to vůl, ale tohle jsme dělávali na základce a výsledky bývaly někdy bolestné.
"Ale no táák, vždyť mu jen předáš tady ten papír."
"Já vím, ale stejně..."
"Hlavně nezapomeň, že se nesmíš smát, až mu to budeš dávat."
"No jo."
"No tak už volej!"
"Vy jste opice!" ucedila recepční a vytočila číslo obchodního oddělení.
"Nebere to."
"Tak zkus zavolat na byt"
Zvedl sluchátko a chvíli bylo ticho.
"Haloó...ano." Prostě se neuměl ani představit do telefonu.
"Dobrý večer, tady recepce."
"Ano?"
"Nějaká slečna vám tady tady nechala nějaký papír?" Bože, co to dělám? Taková ptákovina!
"Mě?"
"No asi ano."
"Aha, tak já si pro to přijdu."
Položila sluchátko. "Tak už zmizte! Jde sem!" sykla na ty dvě.
Číšnice se s pubertálním hihotáním bleskurychle vytratily za roh do hotelové restaurace.
Polilo ji horko. Začala usilovně přemýšlet, proč se vždycky nechá namočit do takové kraviny. Na druhou stranu si dokázala spočítat, co bylo ve výsledku lepší. Jestli hrát stejnou hru s těmi, se kterými přímo pracuje anebo přežít jeden nevinný vtípek na svého vlastně ani ne nadřízeného. Zase svoji práci nesnášela o něco málo víc. Takový vtípek ji mohl stát místo, přece jen to byl syn ředitele, ale asi by jí ten vyhazov zase tolik nevadil. Ale stejně jí ho bylo líto.
"Tak co tady mám?" vytrhl ji ze zamyšlení.
"Tohle," podala mu usmolený svitek papíru omotaný gumičkou, "nechala to tady nějaká slečna. Říkala menší, tmavé vlasy a pořád chodí se sluchátkama. Tak to budete asi vy, ne?"
"A kde je?"
"Vytočila se tu a odešla. Vypadala hrozně nervózní."
"Tak to bude asi nějaká zhrzená milenka." usmíval se a rozbaloval papír.
"Vždyť jsem to říkal." ukázal jí papír, na kterém kromě číšnicí zmiňovaného milostného vyznání byly taky dva obrovské otisky rtěnky. Měla nutkání se rukou plácnout do čela, tak jak to dělala vždycky, když někdo vymyslel strašnou blbost.
"Teda vy se nezdáte..." snažila se zlehčit celou trapnou situaci.
"Takové rovnou vyhazuju." řekl s pořád ještě s úsměvem, složil papír a dal se na odchod.
Sice odcházel s úsměvem, ale stejně postřehla, že mu v posledním zlomku vteřiny mírně zkysnul.
"To prostě musel poznat, že si z něj děláme legraci."
"No a co?" odsekla číšnice, "vždyť je to vůl."
Starou socialistickou architekturu budovy a vybavení z let 90tých jen vtipně doplňoval každodenní zápach přepáleného oleje a zkaženého jídla z kuchyně s příšernou nabídkou a ještě horší obsluhou.
"Máš čas?"
"Jo."
Čím víc rostlo škodolibé nadšení číšnic, tím víc jí ho bylo líto. Je sice pravda, že je to vůl, ale tohle jsme dělávali na základce a výsledky bývaly někdy bolestné.
"Ale no táák, vždyť mu jen předáš tady ten papír."
"Já vím, ale stejně..."
"Hlavně nezapomeň, že se nesmíš smát, až mu to budeš dávat."
"No jo."
"No tak už volej!"
"Vy jste opice!" ucedila recepční a vytočila číslo obchodního oddělení.
"Nebere to."
"Tak zkus zavolat na byt"
Zvedl sluchátko a chvíli bylo ticho.
"Haloó...ano." Prostě se neuměl ani představit do telefonu.
"Dobrý večer, tady recepce."
"Ano?"
"Nějaká slečna vám tady tady nechala nějaký papír?" Bože, co to dělám? Taková ptákovina!
"Mě?"
"No asi ano."
"Aha, tak já si pro to přijdu."
Položila sluchátko. "Tak už zmizte! Jde sem!" sykla na ty dvě.
Číšnice se s pubertálním hihotáním bleskurychle vytratily za roh do hotelové restaurace.
Polilo ji horko. Začala usilovně přemýšlet, proč se vždycky nechá namočit do takové kraviny. Na druhou stranu si dokázala spočítat, co bylo ve výsledku lepší. Jestli hrát stejnou hru s těmi, se kterými přímo pracuje anebo přežít jeden nevinný vtípek na svého vlastně ani ne nadřízeného. Zase svoji práci nesnášela o něco málo víc. Takový vtípek ji mohl stát místo, přece jen to byl syn ředitele, ale asi by jí ten vyhazov zase tolik nevadil. Ale stejně jí ho bylo líto.
"Tak co tady mám?" vytrhl ji ze zamyšlení.
"Tohle," podala mu usmolený svitek papíru omotaný gumičkou, "nechala to tady nějaká slečna. Říkala menší, tmavé vlasy a pořád chodí se sluchátkama. Tak to budete asi vy, ne?"
"A kde je?"
"Vytočila se tu a odešla. Vypadala hrozně nervózní."
"Tak to bude asi nějaká zhrzená milenka." usmíval se a rozbaloval papír.
"Vždyť jsem to říkal." ukázal jí papír, na kterém kromě číšnicí zmiňovaného milostného vyznání byly taky dva obrovské otisky rtěnky. Měla nutkání se rukou plácnout do čela, tak jak to dělala vždycky, když někdo vymyslel strašnou blbost.
"Teda vy se nezdáte..." snažila se zlehčit celou trapnou situaci.
"Takové rovnou vyhazuju." řekl s pořád ještě s úsměvem, složil papír a dal se na odchod.
Sice odcházel s úsměvem, ale stejně postřehla, že mu v posledním zlomku vteřiny mírně zkysnul.
"To prostě musel poznat, že si z něj děláme legraci."
"No a co?" odsekla číšnice, "vždyť je to vůl."
